Vánoce, televize a tak

Mám svůj svět

Většinu času trávím s dětmi doma nebo je doprovázím někam na kroužky, takže se můj svět zúžil na pár příjemných lidí, se kterými se rádi vídáme a na vás tady na stránkách. Takové to běžné konvenční žití jde dost mimo nás. Žijeme na konci vesnice, u lesa, trochu jinak než většina lidí. Tak jsme si vytvořili takové příjemno pro žití a jak se objeví nějaký negáč, prcháme :-)

Besídka

No ale teď jsme pořád někde mezi lidmi. Na koncertě, v divadle, na rozsvěcení vánočního stromečku apod. To se samozřejmě většinou potkáváme s usměvavými lidmi, co se přišli na chvíli zastavit a užít si adventního času. Ale třeba včera v hudebce jsme se potkali s rodiči, co se přiřítili na vánoční besídku svých dětí. Jedna maminka zapadla do gauče mezi jiné maminky se slovy: “Já si musím honem sednout nebo se už neudržím na nohách. Jsem hotová. Dneska je to strašný.” A posadila se mezi dvě další maminky. “No asi jako každej den teďka před Vánocema,” doplnila ji hned ta druhá. Třetí povídala cosi o úklidu a kolik toho ještě musí, první dodala, že ještě nemá dárky. Dál už jsem nevnímala, myšlenky mi utekly k těm krásným komentářům v našem kurzu. To je zvláštní, pomyslela jsem si. Stejné svátky, stejné počasí, stejná republika a pár ženských je nadšených, mají uklizeno, napečeno, natěšeno a zbytek světa se hroutí. Ty maminky byly moc sympatické a ani náhodou bych je nechtěla kritizovat. Však jsem sama hektické Vánoce zažívala každý rok. Slova té první maminky naprosto vystihovala můj dřívější každodenní pocit ze života nikoli jen z Vánoc. A stres z úklidu a dárků, o kterých mluvily další dvě, znám také velmi dobře. Však kdo je s námi v kurzu, ten ví, co jsme tam o našich zkušenostech z rodiny všechno napsali. Ale zaujalo mě to dvojí vidění stejných svátků.

Chlapíci v konzumu

Ještě před samotnou besídkou jsme měli chvíli čas, protože starší dcera měla se spolužáky a paní profesorkou generální zkoušku. Mladší dcera usnula a venku bylo nevlídno. Tak jsme s mužem zašli do nedalekého konzumu, kde se dá sednout a chvíli přečkat u čaje či kávy. Je to maličký obchůdek jak z první republiky. Paní majitelka všechny zná a zákazníci si tu podávají dveře. Pozorovali jsme ten cvrkot, požadavky zákazníků, kteří někdy zvesela, jindy zběsile kupovali věci, které my už vůbec nepotřebujeme, a ze všeho nejvíc nás zaujala diskuse chlapíků, co sem chodí po práci na pivo a “jednoho ruma”. Vypadali poměrně adventně naladěni. V klidu seděli, nikam očividně nespěchali a vedli zajímavé řeči. Jeden držel v ruce časopis a říká: “Hele, tady  je normálně program na 14 dní! To je dobrý za ty peníze.” Pak následoval výčet zajímavých pořadů, které budou na svátky dávat. Přišlo nám to ohromně vtipné. Jeden z večerů byl vyhodnocen jako večer na nic (slušně řečeno), protože nic kloudného podle pana čtoucího, zrovna neměli dávat. Zasmála jsem se tomu, protože my doma televizi nemáme. Tedy máme obrazovku a to velikou, ale nemáme televizní příjem. Pouštíme si jen filmy  a pohádky podle potřeby. Vlastně velmi málo. Ovšem vzápětí jsem si uvědomila, že dříve mi televizní program taky dokázal zkazit náladu. Vybavilo se mi úplně živě, jak jsem si v něm četla a když večer nebylo nic k vidění, byla jsem otrávená a měla pocit, že mi někdo zkazil večer. Ani se nepamatuji, jak dlouho to je. Nejspíš někdy v dobách, kdy jsem byla na škole. Možná ještě na intru na střední. Zřejmě v době, kdy byla jen jednička a dvojka. Starší ročníky ví, o čem teď mluvím :-) Těžko říct. Ale ten pocit znám. Zvláštní, že? Že nám může náladu ovlivnit skladba pořadů. A že si člověk nevybere ani dnes, když je tolik televizních stanic.

Pohádky

V úterý jsme si udělali zdravou vánoční večeři s pár přáteli a já zaslechla debatu nad tím, kolik je každý rok nových pohádek. Diskuse se odvíjela tím směrem, že naše generace viděla mockrát Pyšnou princeznu, zatímco dnes si děti těžkou nějakou pohádku pustí dvakrát, když je jich tolik a stále nějaké přibývají. Vůbec prý je to nebaví, jedou jednu za druhou a ani nevědí, na co koukají. V duchu jsem se musela smát sama sobě, jak já pohádky poslední roky prožívám. Den předtím jsem si totiž k vaření oběda pustila krásnu českou pohádku Dařbuján a Pandrhola a dvakrát zamačkávala slzy. Smějte se, jak chcete, radostná scéna s uzdraveným havířem a smutná s hladovými dětmi mě prostě dojímají :-)

Čím blíž k Vánocům, tím víc rozdíl

Jak se Vánoce víc a víc blíží, viditelně to graduje. Kdo byl ve stresu, je ve větším, kdo byl připraven, nemůže se dočkat Štědrého dne. Na každém rohu vidím uspěchané lidi, když pustím rádio, slyším vzdychat moderátory. Pak mrknu večer na web, když holky spí, a dojetím mi vlhnou oči, když čtu, co všechno a s jakou radostí některé z vás dokázaly zařídit, změnit  a ještě si to užít. Jeden by nevěřil, že žijeme ve stejné republice jako ti uzoufaní nešťastníci.

Burácím a užívám si to

Já sice občas burácím, když mi Kája místo zdobení perníčků saje polevu a co nazdobíme s Markétkou, to sní, ale moc si to užívám. I to hudrování, když pak polevu utírám ze židlí, stolu a podlahy. Můj muž to moje hořekování nejspíš vnímá trochu jinak, ale to už patří k procesu tvoření. Myslím, že Vánoce s dětmi jsou na svátcích to nejkrásnější a v mém případě ty přípravy jsou to nejvánočnější z celých Vánoc. Vrcholem pro mě bude jejich radost z dárků na Štědrý den.
Navíc, co jíme jinak, vnímám mnohem více energie v přírodě, takže si kromě duchovního a rodinného rozměru Vánoc užívám i ten přírodní. Užívám si náš zimní útlum. Vědomě se měním v medvědici zalezlou v noře. Nečekám od sebe velké výkony. S klidným srdcem nestíhané věci odložím na další rok a odpočívám, co se jen s malými dětmi dá. A když se přiblíží Štědrý den, vnímám intenzivně Slunovrat.

Jak je to u vás

A jak to vypadá pár dní před Vánoci u vás? Stíháte, nestíháte, užíváte si to  nebo fofrujete?

PS: Článek jsem sice napsala v prosinci 2016, ale jak to tak po sobě čtu, je to stále aktuální. Letos nám do některých radostí zasáhla vládní opaření, ale jinak je to každý rok to samé všude okolo, tak ho zařazuji znovu.