Desetidenní půst o vodě a zrní (Lukáš 38 let)

Proč jsem se rozhodl pro půst  

V rámci jarní očisty podle www. jímejinak.cz, kterou už znám a sám jsem několikrát absolvoval, jsem udělal pár prohřešků. Náhodou jsem narazil na sedmou dietu podle Ohsawy – tedy po 10 dnů jen celozrnná rýže, celozrnná pšenice, jáhly nebo pohanka. Už dlouho jsem uvažoval o půstu a jeho přínosu pro tělo. Postupem času si skládám vlastní pojetí a mám za to, že je zdravé, když tělo občas strádá. Asi jako v životě, když nás osud zkouší, je pak právě to dno, na které se dostaneme strádáním vlastně požehnáním, protože se máme od čeho odrazit a jít zase nahoru. Společnost a zeměpisné šířky, ve kterých žijeme, jsou aktuálně ta nejbezpečnější a nejklidnější za historii lidstva. Ať si ve zprávách říkají, co chtějí, neznám nikoho kolem sebe, kdo by měl zkušenost s opravdovým hladem nebo zmíral nedostatkem. Naopak naše nemoci a frustrace pramení z luxusu toho, že nám bezprostředně nic nehrozí. Velmi snadno tak zapomínáme na důležité věci v životě a uchylujeme se k povrchnostem, jimiž nahrazujeme ve svém zmatení smysl života. Tak proč zrovna teď nepomoci sám sobě a ty misky vah trochu vyrovnat?

Rozhodl jsem se pro tu nejdrsnější formu

O zdravotním riziku jsem ani na chvilku nepřemýšlel. Přece jde jenom o 10 dnů a tekutiny i potravu mám k dispozici v neomezeném množství. Navíc mám svobodnou vůli kdykoli přestat. Tak s chutí do toho! Načasování na konci března nebylo nejlepší jen z hlediska TČM, jehož dietologie respektuje cykly v přírodě a já se právě na jaře vzdávám také všeho zeleného a klíčícího. Rozhodl jsem se přesto o tu nejdrsnější formu – tedy pouze vařené obilí a teplá voda bez zeleniny.

Den 1.

Vařím pšenici kamut v mírně osolené vodě (jedna z nejchutnějších verzí pšenice), stačí mi jídlo 3x denně. Je to chutné, a tak nějak mi nic nechybí. Žena jde na snídani s kolegyněmi a posílá fotky co dobrého dovezla kolegyně z Moravy. Je docela zábavné být pro srandu ženským, co se cpou zabíjačkovými laskominami, zatímco se mi smějou, jak trpím se zrním. Ale…, je mi líto, dámy – netrpím! :-)

Den 2.

Znovu kamut, zjistil jsem, že by člověk s nadsázkou i dost ušetřil, protože mi stačí 0,5 kg kamutu na dva dny a to už jsem večer měl fakt plno. Nepozoruji na sobě žádné změny, a pokud bych nevařil jídlo pro dceru, neměl bych s ním ani žádnou zvláštní práci. Pohled na jiné jídlo se mnou nijak necloumá. Vařím dceři po paměti a bez ochutnávání, abych byl správný asketa, ale jí chutná, tak se asi trefuju.

Den 3.

Vzpomínám si na knihu “Ruský týden”, kde Ringo Čech popisuje zájezd s kapelou a Schelingerem do Ruska a Schelinger má zrovna období, kdy cituji:  “…žere jenom zrní”. Hlavou mi zní: “zrní, ku..a, jak to ten Schelinger jenom dával?!  Doteď to byla úplná pohoda, hlad ani chutě nejsou. Ale dnes začíná únava, lehce občas bolí hlava, váha jde dolů jako side-efect. Ode dneška je týden do konce, jestli tohle dám sám nevím – parťák by se hodil.

Den 4.

Hlad ani chutě stále nejsou, zrní zatím stačí. Cítím “zadní rýmu”, ale jde ven, včera zejména dopoledne docela výrazná únava a motání hlavy. Když to zvládnu psychicky, bude to ok. Na tomhle stavu je jen blbý, že člověk neví, co si může dovolit, aby nezkolaboval. Ale pozoruju, že stačí se zastavit a prodýchat si to, co se aktuálně děje. Asi ideální by bylo mít možnost meditovat a neřešit okolní svět, nicméně jsem se rozhodl pro očistu za plného provozu, tak na fňukání není čas. Hlava místy docela bolí, ale zase přestává. Únava je přes den, ale před spaním jsem se cítil svěží, nicméně jsem v 11 dal dceru ještě vyčůrat a usnul jak mimino. Čeká mě víkend ve školní lavici, tak jsem zvědav, jak to bude s pozornosti. Jo a po obědě se mi už fakt nechce spát.

Den 5.

Den ve znamení akné a nosního oparu a vůbec mam pocit, ze se v malém připomínají všechny bolístky. Vždycky něco zabolí, říkám si, co se děje? A pak mi dojde, že právě na tomhle místě, kde to zrovna bolí, byl nebo bývá problém. Zajímavé je, že ve chvíli kdy mi to dojde, bolest odezní. Ale jen proto, aby se objevila jinde s připomínkou něčeho dalšího. No to teda potěš! Únava je nějak konstantní, člověka to nutí vydávat energii jen tam, kde je opravdu třeba. Chutě ani hlad nejsou, ale včera jsem šel kolem náplavky a těžce jsem hipsterům záviděl to pivečko, které zlatavě lákalo v záři pozdně odpoledních paprsků. Malá nám onemocněla, tak jsem založil na silnou 4 hodinovou slepičí polévku a asi už vím, co si uvařím na posílení, až tohle skončí.

Den 6.

Dnes se přesouvám do druhé poloviny. Včera celkem drsný. V lavici jsem málem omdlel (až tohle bude číst moje žena, asi dostanu vynadáno :-)). Následovala lehká panická ataka, a jelikož jsem byl ve škole, uklidil jsem se na toaletu, kde jsem přišel na to, že šlo o potlačované emoce. Potom, co jsem je pustil ven, byl najednou klid. Nebylo to dlouhý, ale jako prožitek docela drsný a hodně intenzivní. Navíc pouštějte emoce, když nechcete, aby o tom někdo věděl… Pokračuje připomínání všech bolístek, občas kejchám jako při začínající alergii a zadní rýma chvíli jo, chvíli ne. Evidentně se každému ukáže právě ten jeho démon a bude mít možnost si ho “užít” a jen tím se ho zbavit. Únava jako už dost, večer si lehám už v sedm a normálně usínám. Je fakt, že po zrní je hned vzpruha. Zítra zkusím jíst víc než 3x denně a bude min propadů.

Den 7.

Takže včera konečně zlom :-) je po únavě a pocitu celkového vyčerpání. Dneska mě teda „sundává“ počasí, ale i jinak to jde. Spíš než to jestli vydržím do pátku na zrní, už víc přemýšlím nad tím, jak a co začít jíst po ukončení. Docela mě začal bavit aktuální stav, myslí mi to, konečně došlo k nějakému uvolnění, cítím lepší koncentraci. Tak ne, že bych se bál zátěže, ale nechce se mi ten “chrám duše” po úklidu hned zaneřádit, ale spíš hezky zabydlet. Navíc mi docházejí zajímavé závěry a nějaké uvědomění. Jak tělo strádá, mysl se koncentruje na to důležité. Vnímám hodně vztahy lidí kolem sebe a mám chuť se z toho, co vadí mě, poučit zejména sám. Jednu věc jsem si musel i zapsat:

“Včera jsem byl svědkem něčeho, čeho bych si dřív asi ani nevšiml. Odpoledne na kroužek, kam chodíme s malou (já tam většinou sedím jako bluma, čekám na dítě anebo si čtu neb témata hovoru se dost opakují a já prostě nemám co říct), dorazila maminka s chlapečkem 5 let, evidentně usnul cestou v autě a nebyl moc k probuzení. To, že přišli pozdě a maminka nebyla s to ho probudit a dala přednost povídání s jinou maminkou, bych normálně přešel a nevšímal si.

Zarazil mě až hovor, kdy maminka, co se marně snažila ho probrat k aktivitě a on na ní bezvládně ležel, prohlásila: “no to víš, já jsem ta nejhorší maminka na světě”. Sice láskyplným šišláním, ale několikrát to zopakovala. Říkám si do prdele, co si z tohodle to dítě asi má vzít za informaci? Jak s tím asi poroste, až bude jednou sedět u psychiatra a ten ho bude zpovídat co jeho dětství? Vybaví si to, že bytost, která ho teď drží, se považuje za tu nejhorší na světě? A proč jako?

Asi jsem už fakt divnej a třeba je to úplně v pohodě, říkám si a zase si čtu. – střih – kroužek skončil, kluk stále leží na mámě, ale mě už to je jedno, starám se o svoje dítě a chystáme se domů. NAJEDNOU ostřejší hlas maminky kluka a dost důraznej!!! “Co jsi to řekl? Řekni to ještě jednou!!! Já, že jsem nejhorší maminka na světě?! Kdes to jako slyšel, todleto?! To se NEŘÍKÁ NIKDY, ROZUMÍÍÍŠ!!!“

… jsem v šoku. Takováhle amnézie během 30 ti minut a ten kluk čumí jak zjara a absolutně nechápe co se to najednou děje. Já taky čumim a najednou mi dochází, že u cizích daleko nejostřeji vidíme vlastní chyby.

Takže přátelé co jste dočetli až sem: pokud mne uvidíte dělat podobnou zvrhlost s mým dítětem, rovnou mi ji flákněte a teprve pak mi to vysvětlujte, MÁTE MÉ SVOLENÍ PŘEDEM!!!”

Den 8.

Teprve včera jsem si všiml, že jsem výrazně zhubl, teda po pravdě ani ne já ale můj terapeut TČM, podal mi ruku, začal se smát a, že to prý odhaduje tak na 5 kilo. Nějak se mi to nezdálo, navíc mi to říkal a měl jsem na sobě ještě bundu. Večer jsem se zvážil a fakt že jo, 5 kilo dole za 8 dnů. Nepřestávají mě fascinovat profíci, co diagnostikují, už když vás uvidí u dveří.  Qi-gong se mi ale cvičil nebývale lehce, až mě to nutilo do úsměvu. Dochází mi, že až tohle budu absolvovat příště, musím si naordinovat každý den cvičení a meditaci, pak bude hladší průběh i prožitky nebudou tak bolestivé. Večer se ozvala bederka, ale ráno v pohodě. Zrní se mi ještě nepřejedlo, ale začíná mi to už připadat takové příliš asketické a dlouhé, cítím, že mi najednou schází pestrost. Na druhé straně, pomáhá to v komunikaci. Ten jang v těle je docela cítit i na duchu a je to příjemné.

Den 9.

Tak se mi konečně stalo, že jsem už 2x měl hlad. Včera jsem dceři záviděl oříšky – už devátý den jen voda a rýže. Cítím se dokonale pročištěný, ale začínají nové stagnace, které jsem dosud neznal, a hlavně neustávají! Jídlo už mě moc nebaví, je to fakt dlouhé. Dnes se sám sebe ptám, jestli mi to ještě něco dává nebo jen držím ze setrvačnosti. Nemám touhu po jiném jídle, ale spíš mne otravuje ta monotónnost. Dnes také řeším otázku, zda vůlí dodržet 10 dnů nebo dát více na vlastní pocity. Mám totiž čím dál větší dojem, že aktuální příznaky signalizují už jen nedostatek. Více než čištění, o které mi šlo. Stagnace jsem na dálku konzultoval i s terapeutem TČM. Závěr zní: málo krve, a vnitřní vítr – výsledkem je zánět dutin, že se ani ohnout k malé nemůžu, lehám do postele, potřebuju spát a doplnit krev. Ještěže mám ženu s pochopením. Hlavou mi mezi bděním a spánkem běží jen myšlenka, že sice se krásně čistím, ale jestli přitom nejsem schopen normálně fungovat, přicházím dobrovolně o čas s rodinou. Jsou to přeci jenom vzácné chvilky, kdy jsme všichni dohromady a o ten přijít nechci! Už vím, co je pro mne DŮLEŽITĚJŠÍ! Přidávám vařenou řepu a kimchi, k tomu pár datlí.

Můj táta mi říkával, že “každý násilí je fašismus” a já ho léta neposlouchal a rval všechno na sílu stylem: “když jsem řekl, udělám to, ať to stojí co to stojí!” A za mnou zůstávaly ležet vztahy a lidi co jsem měl rád, když překáželi v cestě. Léta jsem to bral jako projev chlapáctví a táta na to koukal a jen kroutil hlavou a říkával: “dělej, jak myslíš, kluku…”. Až dnes jsem si uvědomil, ze jsem už dost dospělej na to vědět, kdy je čas něco opustit bez výčitek a konečně jako opravdovej chlap se rozhodovat podle svého svědomí a aktuálního dění.

Takže přátelé, sedmou dietu Ohsawy končím devátý den (pro někoho těsně před cílem) s klidným svědomím a hlavně s uvědoměním, že nejvíce co mi tahle zkušenost dala, jsem právě teď konečně do života přijal. Došlo mi, co táta myslel!!!

10. a 11. den

Následuje krátké zaléčení, den v posteli, inhalace (slaná voda s olejem z borovice a mandarinky). Energii si navracím silným 4 hodinovým slepičím vývarem a jsem znovu schopný fungovat. Zažívací potíže nemám ani, když přidávám ořechy a semínka. Samozřejmě se nepřejídám. Přeci jen když si představíte, že obal celozrnné obiloviny tolik dnů nestravujete ale prochází vaším traktem, čistí vše ve střevech a zase vychází ven, tak se trávení opravdu neflákalo a je připraveno pracovat okamžitě – alespoň já problémy nemám žádné.

Doporučuji

Dietu bych doporučil určitě všem, kdo nemají výrazné eliminace v rámci pravidelných očist a půstů. V případě zásadnějších onemocnění bych neváhal dietu vhodně nasadit, přeci jen i přes nepříjemné průvodní jevy, můžete více získat, než ztratit. A za to překonání pár bolístek fakt stojí. Popisuji jen vlastní zkušenost a jsem přesvědčený, že i vaše prožitky budou naprosto originální. První nepříjemnosti stojí za to překonat a dál se držte už svých vlastních pocitů a preferencí. Jen nezapomínejte vnímat signály vlastního těla. Za těchto předpokladů je toto jedna z metod, kde si máte možnost nastartovat samouzdravovací síly vlastního těla i v době, ve které žijeme. :-)

Pozn. redakce: V galerii fotek dole je prvních šest fotek z jeho příběhu, kdy před dvěma lety změnil jídelníček. Přišlo mi zajímavé vám připomenout, jak pár kilo udělá úplně jiného chlapa.