Já, minimalista – II.díl

Raději vyhořet než stěhovat

Už jste se někdy stěhovali? Pokud ne, tak alespoň jste malovali celý byt najednou? Tak to Vám je dozajista povědomé následující rčení: “Tak, to je snad lepší vyhořet, než to uklízet”. Samozřejmě, vyhořet je mnohem horší než nějaký zdlouhavý a namáhavý úklid. Ale člověk si musí nějak dodat odvahy před tím, než se pustí do nesnadného úkolu.

Je to sranda, dokud…

Shánění, nakupování, uschovávání a hromadění těch opravdu životně důležitých věcí je zpravidla zábavná činnost spojená s duševním uspokojením a počáteční radostí. Tedy až do doby, než s nimi musíme zahrát hru “škatulata, hejbejte se”. To se ví, že samy se ty škatule nepohnou a musíme jim tedy pomoct vlastní silou nebo i tou cizí, ale za naše peníze.

Jedna nebo deset krabic?

Vím, o čem mluvím. Za svůj život jsem se stěhoval již hodněkrát a nyní jsem opravdu vděčný za svůj jednoduše zminimalizovaný životní prostor. Až opět dojde na stěhování, které je v plánu, tak tentokrát to už bude hračka, jak v plánování, tak v té realizaci. Než jsem se ale do tohoto bodu dostal, stálo to přeci jen nějaké to úsilí, ale hlavně fakt obtížného rozhodování. I když správný minimalista má neustále co minimalizovat a je to téměř nekončící běh na dlouhou trať, na kterou se však těší jako na zábavnou hru, na rozdíl od nekonečného uklízení, vyklízení, přebírání, přemisťování, balení, rozbalování, čištění a tak dále, a tak dále.

Začátky jsou snadné

Samozřejmě, když se člověk rozhodne, že s tím zmatkem musí něco udělat, je to snadné. Prostě jednoho dne začne věci přenášet z místnosti do místnosti a skládat je dle jejich společného typu, a pak po čtyřech hodinách usilovné práce se snášením všeho možného i nemožného a zvětšováním hromad s hrůzou zjistí, že z nově nastalé situace se pomalu, ale jistě dostává do deprese.

Pane Bože! To snad ne!

“Před tím jsem měl alespoň uklizeno! Ale teď je tu naprostý bordel!” Tak, takto rozhodně ne! Po mých zkušenostech právě s takovouto začátečnickou akcí kulového blesku nezkušeného minimalisty je to opravdu o zbláznění než o zjednodušení a o radosti. Promarněný čas, neudělali jste vlastně nic, jen máte práci s tím to vše nějak uklidit, aby jste v daném prostoru mohli opět nějak kloudně žít. Věřte mi, tohle skutečně nechcete.

Další moje metoda byla v postupné likvidaci typu, každý den jedna věc. Znamenala vzít ji do ruky a rozhodnout se, zda-li ji používám, potřebuji ji, občas ji používám nebo ji vlastně už nepoužívám, jen mám k ní nějakou citovou vazbu skrz určité nostalgické vzpomínky. Anebo mi je naprosto k ničemu, jen se tu tak válí. Ano, chvilku mi to nějaký ten pátek fungovalo, než na mě takzvaně padla “lítost” a prošel jsem se bytem a namátkou spočítal to, co bylo na první pohled vidět a čeho bych se mohl eventuálně bez výčitek zbavit. No fu, to budu dělat ještě v důchodu! Takto určitě ne! A skoro na mě z toho opět skočila depka.

Výlet do zátoky žraloků není řešení 

A zase ta samá začátečnická chyba. Zaměřovat se na moc velký prostor a chtít všechno rychle. Byt jsem si nezabordelil za jedno odpoledne. Také mi trvalo nějakou dobu ty věci poshánět, ponakupovat atp. Je to obdobné jako s hubnutím. Také si nezačnu odřezávat špeky, protože prostě chci zhubnout teď hned nebo se nepojedu koupat do království žraloků, aby mi to na těch správných místech okousali a že by to šlo opravdu rychle. Také jsem si tu nadváhu nějakou dobu budoval, takže i nějakou dobu trvalo, než jsem se jich zbavil na pro mě optimální úroveň.

V jednoduchosti je krása 

Pokud si opravdu chcete zjednodušit život a současně si ty chvíle i užívat, zaměřte se prostě na jeden jediný prostor, jedinou věc, optimálně v dosahu vašich rukou bez pohnutí se z místa. No ano, ne vždy to je tak jednoduché, ale čím jednodušeji začnete, tím lépe a rychleji si vytvoříte pěkný návyk. Jak praví mé oblíbené přísloví: “Čím pomaleji kráčíš, tím rychleji dojdeš k cíli.” A zde to platí rozhodně. Nechtějte se změnit nebo něco změnit obratem. Nepodaří se to, a budete z výsledku ještě víc rozladění, než kdybyste nedělali vůbec nic a nechali vše při starém.

Začněte například se svým pracovním stolem nebo s kuchyňskou pracovní deskou. Ale jen s tou deskou. Nechte být vše nad i pod, skříněk a šuplíků se nevšímejte, nechte je na jindy, na dobu až se rozzáříte úsměvem nad tou čistou prostotou jednoduše obsazeného prostoru. Po uvědomění si předchozích chyb jsem i já prostě začal jen s kuchyňskou pracovní deskou. Nic vpravo, nic vlevo, nic nahoře a nic dole. Jen ta deska a to na ní.

Nic není dokonalé

Není dobré mít hned vše dokonalé. A co je to vlastně ta dokonalost? Ani nevím. Tak, když to nevím, tak proč se o to snažit. Z pracovní desky šlo pryč nejsnadněji vše, co jsem při vaření prakticky nepoužíval, nebo používal zřídkakdy a nebo to tam překáželo, či se za tím snadno hromadil nepořádek. Jen to tam prostě časem zatrůnilo a nebyla síla to dát někam jinam. Po minimalizaci zůstala konev z varného skla na zelený čaj s podložkou, pumpička s mycím prostředkem v dóze, spolu s houbičkou na mytí, malé mýdlo s odkládací miskou, malý hmoždíř, plechovka s příbory a zcela vpravo dřevěný kvádr pro ukládání kuchyňských nožů. Vše ostatní, od kuchyňského robotu, přes kořenky, varnou konev, mixér a malou pekárnu chleba šlo prozatím jinam. Je docela neuvěřitelné, jak jsem mohl na 180 cm dlouhé lince něco vařit s tímhle obsazením.

Jak navenek, tak uvnitř

Až budete hotoví, tak se hned nepouštějte do nového úkolu, ale krásu nové jednoduchosti si zaslouženě užijte. Jak jsem poznal sám na sobě, jakmile začnete “čistit” svůj mikrosvět kolem sebe, současně a nenápadně začnete automaticky čistit svůj svět uvnitř sebe.

Kam s tím?

A kam s těmi všemi nadbytečnými věcmi? Tak o tom zase někdy příště. Budu rád, pokud se pochlubíte i svými mikroúspěchy.