Jindra Sýkorová – sportovkyně, která jí jinak

Jindru jsem poznala jako lektorku jógy. Dokud jsem žila v Praze, moc ráda jsem chodila na její lekce. Její hodiny byly skvělé a mě bavilo ji poslouchat a pozorovat její tělo při cvičení. Chtěla bych dokázat s tělem to, co ona, říkala jsem si.  Opravdu radost pohledět. Věděla jsem, že hodně sportuje, že s manželem jezdí po závodech. A taky že je to máma dvou malých kluků. Když jsme se jednou v šatně daly do řeči, skončilo to samozřejmě u jídla. Od té doby utekly minimálně dva roky a Jindra sbírá medaile, kde se dá.  Naposledy jsme spolu mluvily v září. To se zrovna zúčastnila v Rakousku 

závodu Triathlon Salzkammergut v Attersee. A že to nebyl jen tak nějaký závůdeček. Když mi líčila podrobnosti, napadlo mě zeptat se  jí na pár otázek pro naše čtenáře. Souhlasila a tady je náš rozhovor:

Eva:  Jindro, z jakých disciplín se skládal závod v Rakousku? Jak ses umístila?

Jindra: Byl to triatlon, tedy 1 km plavání, 100 km kolo s 1.800 metrovým převýšením, 10 km běh. Celkem 111 km. Vyhrála jsem 3.místo Elite Women II s čistým časem 5 hodin a 10 minut. Z fotek můžete nasát atmosféru závodu. 

Eva: Jindro, jak to mají sportovci s jídlem?

Jindra: Co se týče jídla, tak masu se sportovci před dlouhým závodem vyhýbají. Už ví, že je zatěžuje. Vyhýbají se však často i ovoci a zelenině den před závodem. Snaží se jíst více 3 dny před soutěží, aby daný den neměli na trati hlad. Hlavním chodem dne bývají špagety.

Eva: A jak se stravuješ při závodech Ty?

Jindra: Já jím nezávisle na závodech stále velmi podobně. Držím se obilí, luštěnin a zeleniny, receptů z makrobiotiky a různě načtených informací o vegetariánství.

Eva: A jak jsi tedy zvládla samotnou soutěž s naším jídelníčkem?

Jindra: Na závodní trati jsem měla hlad. Voda v jezeru měla 18 °C, plavání na špici šlo dobře, kolo však bylo náročnější než jsem čekala. Když se dalo mé tělo do pohybu, spalovalo jak mašina a žádalo přísun jídla a pití.  Na 100 km kole jsem vypila 4 lahve iontových nápojů a snědla 8 tyčinek. Většina atletů používá gely,  jídla a pití má poloviční spotřebu! Po závodech jsem se cítila skvěle. Žádná fyzická únava, ani svalová! To byla největší odměna – všechno skvěle fungovalo. A Česka republika byla vidět. Na plátně svítilo: Jindra Sykorova, CZE. 

Eva: Moc gratuluji. Pro mě je naprosto nepředstavitelné, že jsi něco takového fyzicky vydržela a jak Tě znám, tak sis to i opravdu užila. Děláš skvělou reklamu naší republice a vlastně i našemu stravování, protože Tvoje a manželovi výkony ve sportu opravdu stojí za to.  Můžu se Tě zeptat na Tvoje začátky? Ráda bych našim čtenářům představila  Tvůj příběh se změnou jídelníčku.

Jindra: Jasně, ptej se.

Eva: Jak jsi se vůbec dostala ke změně jídelníčku?

Jindra: Především na podzim a na jaře jsem se mnoho let cítila zahleněná. Často jsem od dětí něco chytla, vracely se mi mykózy a únava. Když jsme se spolu daly do řeči, pochopila jsem, že jídlo zásadně ovlivňuje tělo. Daly jsme si konzultaci a mě mnoho věcí došlo. Tedy já si vždycky myslela, že jím zdravě. Myslet ale neznamená vědět :-) A protože jsem nechtěla zůstat u slov a teorie, rovnou jsem se přihlásila na nejbližší kurz Jíme Jinak, kde jsem měla možnost pochopit ještě více souvislostí a dovést všechny nabyté informace k praktickému využití.

Eva: Co ti změna jídelníčku přinesla? Bylo náročné změnit stravu?

Jindra: Změnit stravu nebylo náročné. Ba naopak. Bylo to hravé. Přibylo více variací, zjednodušilo se nakupování.

Eva: A co na změnu jídelníčku říkal na začátku Tvůj muž? Většinou se muži zdravějšímu jídelníčku brání zuby nehty.

Jindra: Můj muž Petr prohlásil, že od doby, kdy jsme začali jíst “jinak”, v našem případě tedy i vegetariánsky, nikdy nejedl stejné jídlo. Samotnou mě občas překvapí, jak je uvařené jídlo dobré a vždy trochu jiné. Záleží, co dům zrovna dá. Po roce pak Petr prohlásil, že asi už nebude jíst v restauracích a bude si brát jídlo jenom z domova. Protože se ani v té nejlepší restauraci nenají, rozuměj nezasytí, tím správným způsobem. Můj manžel jedl maso několikrát denně. Občas tvrdí, že ho za život snědl už dostatek, takže je rád, že už ho jíst nemusí.

Eva: To ti teď asi většina našich čtenářek závidí, že máš doma podporu a že manžel jí jídlo, které připravíš. Ale jak na novinky na talíři reagovaly vaše děti? 

Jindra: Děti občas “vyluxují” talíř, občas se nechají přemlouvat. Je to různé. Mají svá oblíbená jídla, třeba špaldové palačinky a karbanátky z fazolí.

Eva: Jak tedy váš současný jídelníček vypadá? Co tak běžně jíte?

Jindra: Ráno nejčastěji jednu z mnoha variací kaší nebo palačinky s vařeným ovocem, to jen o víkendu. K svačině střídáme ovoce, sem tam nějaký chlebíček, pražená semínka, pomazánka. V lednici nesmí chybě například cizrnová nebo z fazolí. K obědu kompletní talíř z obiloviny, zeleniny a luštěniny. Velmi často obměním zbytky obilí a luštěnin z předešlého dne. Obědy dělám jednoduché, ovšem musí být dostatečné množství, především pro manžela. Večer dělám často také kompletní talíř, různá rizota, omáčky, vařené saláty apod. Mám na to více času. Když je ho ale zrovna málo, udělám třeba jen polévku. 

Eva: A jak vzalo změnu vašeho stravování okolí, příbuzní a přátelé? Co na to babičky, nekazí Ti to? 

Jindra: Přátelé se v začátcích podivovali a teď rádi hlásí před návštěvou, že budou rádi jíst to, co my a nechtějí pro ně “normální jídlo”. Rodiče se inspirovali. Nevynechali nic z jejich “tradičních” jídel, jenom je nahradili oblíbenými recepty z naší kuchyně. 

Tím pádem jí méně svých tradičních jídel. Moje mamka si oblíbila v kuchyni řasy a čočku. Některá trochu zapomenutá jídla opět zahrnuli do jídelníčku. Třeba zelí, řepu apod. Rodiče jsou fit.

Eva: Jste s manželem velcí sportovci. Přibliž nám, čemu všemu se věnujete. Dá se to zvládnout bez masa?

Jindra: Bez masa se sportuje lehce a dobře. Naštěstí je již hodně výrazných sportovních hvězd, kde je možné se inspirovat například z knížek. U nás to byl nejdřív Brendan Brazier, Kanaďan, nejlepší profesionální Ironman triatlonista, vegan a zakladatel a tvůrce produktu Vega pro sportovce. Nebo třeba Jurek Scott, Američan, nejlepší ultramaratonista se svojí známou knihou Jez a běhej. Manžel se věnuje několik let “adventure racing” nebo-li dobrodružným závodům, jinak řečeno “multisport”. Často je to kolo, běh, kajak, navigace, lezení, prostě všechno dohromady. Jako první Čech a zároveň vegetarián dokončil Patagonian Expedition Race v Jižní Americe a GODZone Adventure Race na Novém Zélandu. Já se věnuji ráda triatlonu, horskému kolu, běžkám a dlouhým běhům.  Za loňský rok jsem vyhrála 2x první místo (horské kolo a krátký triatlon na Novém Zélandu) a 2x třetí místo (běžky a dlouhý triatlon v  Rakousku). To všechno bez masa, nebyl to problém.

Eva: Vím, že se kolem závodů hodně nacestujete. Jak se stravujete na cestách?

Jindra: Nejraději z krabiček a sáčků z domova. V kabelce mám pořád něco k jídlu, 

protože jídlo na cestách se často nedá jíst. Obvykle bydlíme v apartmánech, takže si raději vaříme sami.

Eva: Je něco, co bys vzkázala těm, kteří se změnou teprve začínají?

Jindra: Ano. Je důležité se jídla nebát. Může to být lék. Má velkou moc a chutná :-) Všechno potřebuje též svůj čas. Každý jsme jiný, a tak pro každého je to jiná cesta. Stačí se jen nechat inspirovat. Kéž mohu i já toto poselství předávat dál.

Eva: Jindro, děkujeme za tvoji otevřenost, za celý tento rozhovor a přejeme Tobě i Petrovi mnoho šťastně naběhaných, uplavaných a najetých kilometrů.