Léto jak má být

Tenhle článek jsem napsala v momentě, kdy jsem si uvědomila, že léto je pro mě konečně super období. A od té doby každý rok si s vděčností léto užívám jako nikdy předtím.

I v létě jsem byla zrmzlá

Vždycky jsem se moc těšila na jaro a ještě víc na léto. Ať jsem byla zrovna štíhlá nebo tlustá, vždycky mě zábly nohy a chodila jsem oproti kamarádům mnohem víc oblečená. Přítelkyně si ze mě dělaly legraci, že prý léto se pozná podle toho, že Eva sundá ponožky. No jo, já opravdu i v letních měsících nosila ponožky a tílko pod tričkem. Částečně to asi byla vypěstovaná péče o vlastní zdraví z dob dětství, kdy jsem si po všech těch operacích ledvin a močových cest musela dávat pozor, abych neprochladla. Ale věřte mi, že kdyby mi bylo horko, že bych je ráda sundala. Na všechny výlety a různé večírky jsem vždycky měla v zásobě kalhoty s dlouhými nohavicemi, svetřík, někdy i bundu a rozhodně ponožky. Nevyrážela jsem jen tak s kabelkou, ale s brašnou a zásobou oblečení a dalších nezbytných propriet.

Nemohla jsem vystát chlad a kdykoli jsem zafrajeřila a zůstala jako ostatní jen v šortkách a tričku, druhý den mě bolel močák a opět jsem léčila akutní zánět. Na dovolenou strávenou někde, kde je opravdu teplo a kde nebudu potřebovat ani večer ponožky, jsem se proto vždycky moc těšila. Krom faktu, že budu mít konečně chvíli volna od věčné práce, samozřejmě.

Ani nemocná, ani zdravá

Celá natěšená jsem vždycky nabalila ty lehké letní věci a vyrazila někam do tepla. Jenže většinou už druhý den mi nebylo úplně valně. Takové ani dobře, ani úplně špatně. Ani přímo nemocná, ale rozhodně ne zcela zdravá. Z tepla mě tak nějak divně pobolívala hlava a měla jsem pocit, že mám oteklý nos a plné dutiny. Většinou mi nešlo smrkat, ale přitom bylo v nose plno. Takže jsem tak různě huhňala a v noci se mi špatně spalo, chrápala jsem, dýchala pusou a budil mě promáčený polštář. K tomu se přidával palčivý pocit na nosní sliznici, který trochu splýval s ušima. Jako kdyby i v uších to trochu pálilo. Kdo nezažil, myslí si teď, že píšu sci-fi, ale možná jste to někdo míval nebo máte podobné zkušenosti a přesně víte, o čem je řeč. Ten pocit pak přecházel do zátylku a za uši. Měla jsem dojem, že mám zvětšené uzliny, ale posunuté kamsi dozadu. Zkrátka byl to takový pocit jako před chřipkou.

Odpočívat se nevyplatí

Po pár dnech mě obvykle rozbolelo v krku a v noci mě krom ucpaného nosu budilo každé bolavé polknutí. Nevyspalá a protivná jsem pak trávila zbytek dovolené s pocitem, že to nějakmusím vydržet a doma se dám zase do kupy. Některé dovolené jsem zčásti promarodila, jiné jakžtakž přežila, když jsem silou vůle a různých přírodních i nepřírodních postupů zahnala problémy do kouta. Místo v letních šatičkách jsem se pak stejně promenádovala s šátkem na krku, v ponožkách a mikině.  Když se to povedlo, povalila mě nemoc až po příjezdu domů. A návrat do práce byl dvakrát tolik nemilý, protože se nakupilo mnohem víc práce… Taky se tak nějak pěkně usazoval mentální program “odpočívat se nevyplatí”. Kolikrát já už si vzpomněla na svého někdejšího šéfa, který vždycky říkal, že všechny dovolené promarodí. Též to býval pěkný workoholik. Časem jsem mu začala rozumět…

Troubila jsem jako slon

Od malička jsem milovala vodu a koupání. Jako malou mě nemohli dostat z vody, i když jsem cvakala zubama. Říkali mi kachna. Jako velká jsem zjistila, že voda mě nabíjí a že alespoň sprcha mi dělá dobře, když potřebuju dobít baterky. Další důvod, proč jsem se těšila na dovolenou k jezeru, řece nebo k moři. Jenže když je vám na chřipku, tak u vody na sluníčku dlouho nevydržíte. Máte pocit, že vám hlava praskne. Chodila jsem se chladit do vody, jenže ta nejproblematičtější část zůstávala na slunci nad vodou. Abych bolavou hlavu ochladila, potápěla jsem se. Sice jsem měla na chvíli příjemný pocit v hlavě, ale vzápětí se spustily všechny ty hleny, co mi v dutinách tlačily, a já musela jít z vody a smrkat a smrkat svoje nekonečné nudle. Žádné decentní usmrknutí do kapesníčku. Troubila jsem jako slon a měla problém nudli ukončit, aby mi kapacita kapesníku stačila a neteklo mi to po puse. Nechutné. Já vím. Mně to povídejte. Výsledkem mého potápění bylo nekonečné smrkání, žádná úleva z toho úbytku hlenů a navíc zalehlé uši. Lezla jsem z vody jako mátoha a schovávala se do stínu, kde mi zase byla zima. “Ach jo”, byla věta, kterou jsem si šeptala v duchu nebezpečně často.

Bolavá záda mě nenechala odpočívat

Takovou smutnou tečkou za mým pokusem o odpočívání u vody bylo to, že jsem vlastně nemohla ani bezbolestně u vody ležet. Od osmnácti mě bolely záda v kříži tak, že jsem kolikrát nemohla vstát nebo si naopak sednout. Když mě braly hodně, nemohla jsem si ani pohodlně lehnout na záda nebo břicho a číst nějaký odpočinkový časopis. Hned mě bolest nutila se zvednout, otočit nebo se nějak kroutit. Navíc jsem to už ani neuměla – ležet, nic nedělat a ještě si to užívat. Tělo to asi vědělo a tak mě nutilo něco pořád dělat a řešit. Nechceš odpočívat? Nebudeš. Většinu času, kdy kamarádi leželi na dekách, chytali bronz, spali nebo jen tak odpočívali, já chodila pro vodu, na záchod, rozměnit do směnárny apod.

Horem dolem ze mě teklo

Aby toho nebylo málo, většinu dovolených mě probolel podbřišek. Ono mě tam víceméně pořád bolelo a v moči i na gynekologii byl celoročně nález. Ale chronické potíže se na dovolené často měnily v akutní a někdy jsem chodila v předklonu, jak mě tam bodalo. Na dobrém pocitu z letní dovolené nepřidal ani urputný výtok, který na sebe nenechal nikdy dlouho čekat. Umíte si představit, jak jsem se cítila, když ze mě horem dolem teklo a já nevěděla, zda mám dřív běžet na záchod s kapesníkem, abych svým troubením neděsila hotelové hosty, nebo honem pro suché spodní prádlo, protože bych za chvíli mohla vypadat jako počůraná?

Připadala jsem si špinavá

V neposlední řadě mě trápilo od puberty příšerné akné. Měla jsem pupínky na obličeji, na krku, ve výstřihu, na ramenou a zádech. Černé tečky, bílé pupínky těsně před výbuchem, zarudlé boláky i hnisavé rozmačkané boule. Nespočetněkrát jsem si oblékla letní šaty a nakonec je vyměnila za tričko a kraťasy, protože to tak akorát zakrylo nejhorší části a zbyl jen obličej. Kolikrát mě napadlo, že bych byla za kočku v Arábii s burkou přes tvář. Byly by mi vidět jen oči a ty byly v pohodě. Když už jsem si vzala nějaké tílko, stejně jsem přes něj navlékla alespoň lehkou košili a nakonec mi pak bylo paradoxně vedro. Mně, věčně zmrzlé! Kdo na akné trpí, tak ví, že sluníčko mu moc nepřidá. Ještě víc to lezlo na povrch, bílý pupínek střídal zarudlou bouličku a jen díky slané vodě u moře se to tak nějak průběžně dělalo a zase rovnou hojilo. No nepřipadala jsem si jako letní kráska. Měla jsem děsně mastnou pleť plnou akné a připadala si špinavá. Na večírky jsem do kabely brala celou kosmetickou výbavu a několikrát se v průběhu večera myla, vymačkávala čerstvé boláčky, chladila je a znovu se malovala, aby nebylo vidět, co mi za pár hodin je schopné na obličeji vyrůst.

V plavkách jsem se necítila dobře nikdy

I v dobách, kdy jsem byla štíhlá, jsem měla velký nepevný zadek a vystouplé břicho. K tomu malá prsa a hubená zápěstí. Mohla jsem cvičit se špičkovým trenérem a dietovat, jak jsem chtěla, moje postava měla podivně nesymetrický tvar a já se sama sobě vůbec nelíbila.

Takže v plavkách jsem se necítila dobře nikdy a s přibývajícími kily jsem si začala připadat jako velryba, kterou moře vyvrhlo na pláž. Schovávala jsem své kritické partie pod ručník nebo dlouhé tričko. Asi jen ženy v podobné situaci mohou pochopit, jak mi bylo. Nemá cenu to tu popisovat, hodně jsem toho prozradila v tomto článku. Chci tím hlavně říct, že jsem si nakonec ani to teplo neužila v letním oblečení nebo plavkách na pláži, protože jsem celou dobu buď hlídala, co mi kde vykukuje, vyvaluje nebo přetéká a nakonec na večerní procházky končila v jistotě starých džín, ponožkách, teniskách, tílku, tričku a mikině nebo dvou mikinách.

Něco je jinak

První dovolené s mým mužem probíhaly ještě v dobách takové té wellness stravy. Snídala jsem ovoce, jogurty, cereálie, pila džusy, jedla saláty s kuřecím, krůtím, rybím masem nebo avokádem a večer se ládovala sladkým a mléčným, protože jsem měla hlad, neuspokojené chutě a chyběla mi energie. Na dovolených jsem pak různě více či méně marodila a on mi sháněl potřebné léky, bylinky a čajíčky. Pamatuji se, jak mi sháněl po celém Chorvatsku doktora, když mi otekla nejdřív levá  a pak i pravá noha a vypadalo to, že mám zase trombózu. Před lety jsem měla plicní embolii, tak měl nahnáno, aby mi zase nešlo o život.

Ale po změně jídelníčku začaly dovolené probíhat jinak. Ani nevím přesně, kdy se to všechno změnilo, asi to šlo postupně. Uvědomila jsem si to asi rok po změně jídelníčku, když mi došlo, kolik času trávím na přímém slunci i kolem poledne a vůbec mi to nevadí. Nevadí to mojí pleti, mé hlavě, uším, krku ani nosu! Klidně v třiceti stupňových vedrech vyrážím nakupovat apod. Neschovávám se před sluncem a ve stínu mi není zima!

Miluju léto!

Poslední léta jsem prostě mnohem víc na slunci, chodím na boso už od června, klidně nosím tílka nebo šaty, protože už se nestydím ukázat kus kůže, a navíc mám o 20 kg méně než v některých letech předtím.

Modelka už ze mě po čtyřicítce nebude, nemám nádhernou pleť, na mém těle je mnoho jizev stop po špatném zdravotním stavu, ale to mi nevadí. Jsem šťastná, jsem zdravá a to mi stačí, abych se nestyděla vyjít ven bez make upu  a zbytečných vrstev oblečení. Nemusím s sebou nosit hromadu náhradního oblečení, chvíle chladu zvládám následků. Nemusím mít s sebou zásobu kapesníků, nosních sprejů, intimek a náhradních kalhotek. Prostě léto je najednou fajn a je přesně tak, jak jsem to vždycky chtěla.

Svoji roli určitě sehrál taky věk a to že mám dvě děti. To člověk přestane leccos řešit. Ale zmizelé zdravotní potíže, bolesti a nepříjemné pocity jsou neoddiskutovatelné. Protože vím, co všechno jsem proto dřív dělala, vím, že až změna jídelníčku mi přinesla tuhle změnu. Nemyslete si, že mi to vyhovovalo nebo jsem na to byla pyšná. Možná to tak vyznívá, když o tom píšu zpětně tak trochu v legrací a  s nadhledem, ale bývalo mi vážně strašně. A nejen v létě. Většinu času. Nikomu jsem to na nos nevěšela, bojovola jsem s tím dennodenně sama, tvářila se, že jsem v pohodě v naději, že se tělo dá oklamat pozitivním postojem a dobíjela si baterky u různých terapeutů a léčitelů. Tolik jsem chtěla být zdravá a štíhlá. Zaplať Pan Bůh, že jsem se po třicítce konečně dočkala!

Ať žije léto

Není zkrátka nad to, když můžete chodit v létě jen tak nalehko a sednout si nebo lehnout si kde se vám zlíbí a jak dlouho budete chtít. Když člověk není limitovaný bolestí těla, je i duše veselejší. Krom jiného si třeba mnohem víc zpívám při vaření či mytí nádobí než v dřívějších dobách, protože se mi zkrátka lehčeji žije.

A protože stárneme a protože nevím, jak dlouho budu takhle štíhlá, tak jsem si jedno léto v 37 letech koupila odvážně krátké šaty a poprosila manžela, aby mě v nich na památku vyfotil. Trochu jsem se bála, že už na to nemám věk. Ale pak jsi si dodala odvahy a řekla si, že je přeci léto a já si to chci konečně pořádně užít!

Nádherné léto všem,

Eva

PS: Ty červené šaty, co má na sobě bosá kamarádka na fotce v hranatém rámečku, jsem po ní zdědila a mám je na sobě právě teď. Nosím je doma hrdě, protože ona pro mě byla vždy nedosažitelným ideálem štíhlosti a otužilosti.