Rakovina, moje přítelkyně (Marcela, 52 let)

Jsem na cestě

Má nemoc je v podstatě čerstvá a stále se vše řeší. Já řeším. Pořád se učím a do cesty mi přicházejí zkušenosti a potvrzení, že jsem se rozhodla správně. Diagnózu mi řekli letos v únoru, měsíc po 52. narozeninách. Rakovina ve 3 stádiu. Nechci se rozepisovat ze široka o příčinách. Chtěla bych, aby se ženy s podobným osudem zamyslely. Zároveň bych byla ráda, aby si každá uvědomila, že se musí rozhodnout opravdu každá sama za sebe, že se jí nemoc vrátí a znovu ji bude chtít doprovázet životem, dokud ,,nepochopí”. Má cesta k uzdravení není opravdu jen o jídle, člověk musí cítit svou duši, naučit se s ní a se svým tělem komunikovat.

Místo na chalupě jsem skončila v nemocnici

Odjeli jsme poslední týden v únoru, jako každý rok, se známými na chalupu na zimní dovolenou, kde manžel trávil celé své dětství s prarodiči a má k tomu místu velmi silný vztah. Vždy s námi jedou kamarádi a dnes už dospělé děti, aby pomohli s přesunem manžela, vozíčkáře, na horskou chaloupku 2 km vysoko v horách. Tam ho velmi ochotně přepravuje Horská služba skútrem, na lehátku pro převoz zraněných. Takže, složitá akce. Já byla v té době strašně utahaná z práce a ze života. Mám manžela kvadruplegika, na vozíku je 20 let. Máme spolek „Sportem proti bariérám“ a budujeme „Domeček plný koleček“. Pomáháme lidem s mentálním a fyzickým postižením a ještě poskytujeme osobní asistenci v mikroregionu Nové Paky. Pracovala jsem jako osobní asistentka, pak mě čekala práce doma a ještě mezi těmi mými babičkami a dědečky,…bylo to opravdu náročné.

Manžel si myslel, že si na chalupě odpočinu, ale já věděla, že tam nebude ani chvilka klidu, protože 15 lidí v malé chaloupce přeci jen trochu toho „varu” vydá. Za normální situace bych si to užila tak jako každý rok, ale já letos potřebovala být sama a mít klid. Chtěla jsem jen odpočívat, ale co by člověk neudělal pro kamarády. A tak jsem vše zabalila a čekala, jak to dopadne. Ráno jsem se probudila se zvláštní bolestí břicha a zad. Vše se hodinu od hodiny mírně zhoršovalo. Nakonec jsem byla ráda, že nemusím řídit, a cestou v autě na hory tiše pozorovala své neobvyklé bolesti. Vzala jsem si na cestu i prášek na bolest. A to už musí být, když já sním nějakou tabletku! Odpoledne se mi mírně ulevilo. V noci jsem ale zvracela a ráno mi syn nabídl, že mne odveze na vyšetření, než odjede s rodinou domů, co bych tam prý dělala, až odjedou. V Jilemnické nemocnici mě poctivě vyšetřili, a protože si nebyli na chirurgii něčím jisti, ještě mne poslali na vyšetření na gynekologii. Tam mi pan primář asi po hodinovém vyšetření a poradě s kolegy oznámil, že je tam veliký nádor, vlastně několik nádorů.

Jako zvíře v pasti

Syn odjel vyřešit nastalou situaci na chalupu. Mne hospitalizovali. Zalezla jsem si do postele a byla za poslední dobu opravdu šťastná, že mám konečně ten svůj vysněný klid. Nemusela jsem NIC. Dali mi najíst, starali se o mne, já spala jako miminko. Během týdne proběhla všelijaká potřebná vyšetření ke stanovení diagnózy. Operace kvůli biopsii a do 14 dnů byl verdikt. Rakovina ve třetím stádiu. Pan primář byl velice hodný a vážný, vše mi zařídil, i chemoterapii, v co nejbližším termínu. Všichni kolem mne byli také vážní, přeci na rakovinu se umírá. Ale i v takovém stavu, jako byla ta má, se prý dá přežít….Připadala jsme si jako zvíře v pasti. Přirozeně jsem byla vyplašená a jen těžko se smiřovala s jejich varováním, jak náročná bude onkologická léčba, a následná operace.

Věděla jsem přesně, z čeho to mám

Hned jak mi řekli, co mi je, věděla jsem, že to mám z toho pracování a nedostatku času na sebe. Měla jsem potřebu to někomu říct, normálně lidsky si s lékařem popovídat, když měl o mě takovou péči. Ale každý, kdo ke mně promlouval jak je můj stav vážný, mi tvrdil, že na tyhle řeči nemají čas, že se musí konat, aby nebylo pozdě. Jenže čím víc mi tvrdili, že musím na chemoterapii, tím víc mne utvrzovali pro opačnou, alternativní léčbu. Mohla jsem si vybrat, kde mi chemoterapii budou podávat, navštívila jsem tři pracoviště. V Pardubicích, v Liberci, v Praze, všude byl stejný postup: 4 dávky chemoterapie, pak operace a pro jistotu ještě ozařování. Snažila jsme se s nimi domluvit na nějakém jiném postupu, chtěla jsem sdělit, co cítím, co chci já….Ale nic. Nakonec mi bylo sděleno, že vlastně nemají čas mi dělat jen vyšetření, abych já věděla, jak rakovina mizí, že ona nemůže jen tak zmizet a až si to rozmyslím, že se mohu kdykoliv přihlásit na první dávku. Ale aby prý nebylo pozdě, že mi utíká čas. Jen pro zajímavost, přítelkyně mého známého žije v Anglii, kde pracuje v nemocnici s onkologickými pacienty. Vyprávěla mi, že tam je to jednodušší, že se tam mohou svobodněji rozhodovat, jakou léčbu chtějí. Povídaly jsme si a i ona mi pomohla v mém rozhodování.

Všude jen samé povinnosti

Dvacet let vedle manžela kvadruplegika mi dalo spousty zkušeností s ,,duchovním zaměřením”. Ale v posledních asi 8 letech jsem na ně neměla moc času. A teď se to začalo probouzet. Práce doma, na zahradě, na chalupě, v práci, ve sdružení. Všude jen samé povinnosti. Byly na denním pořádku. Ještěže mne práce nesmírně bavila a uspokojoval  mne pocit, že alespoň manžel, kamarádky na vozíku, babičky a dědečkové, o které jsem pečovala, mohou mít s mojí pomocí lehčí žití.

Ještě že tu byla vnoučátka, která mě dobíjela. Večer jsem uléhala s pocitem, kolik jsem toho zase stihla. A rok od roku jsem cítila, že takto to už opravdu nezvládám, a že se ze mne stává pomalu, ale jistě muž, a to že nechci. Začínala jsem vidět ostatní ženy, o které pečují muži, a zalíbil se mi pocit, že i já mám někde v sobě ukrytou ženu. Jen ji najít.  A jak nevěřím na náhody, rozbolela mě záda a přišla rehabilitace a sestřička, která mě nasměrovala na cvičení Mohenžodára. Tím se rozeběhl řetězec kontaktů na ty správné lidi a hledání mé skryté ženy. A tak začalo před dvěma lety objevování mé vnitřní ženy a její síly. Jak se mi to teď všechno hodilo!

Loučila jsem se s věcmi i se životem

Teď se vrátím k tomu, jak jsem se vrátila z nemocnice, vyplašená co bude. Tlak lékařů, rodiny a blízkých lidí na má léčení klasickou léčbou byl tak velký, že jsem se po návratu z nemocnice pomalu smiřovala s tím, že bych asi mohla i umřít. Procházela jsem bytem a pomalu se loučila s věcmi, které už nebudu potřebovat. Namlouvala jsme si, že to bude přechodné období, než zemřu. Všichni si pak zvyknou a smíří se s tím, že už tu nejsem…

Mluvila jsem s nádorem

Navzdory tvrzení lékařů, že při léčbě podle nich mám šanci přežít, já cítila vnitřně něco jiného. Způsobů alternativní léčby je mnoho. Pro úplnost musím zmínit, že ještě před ortelem lékařů jsem měla za sebou terapii, při které jsem já sama komunikovala s útvarem v mém břiše, a který jsem vnímala jako něco, co nutně potřebuji. Nádor mi tvrdil, že u mne bude tak dlouho, dokud se nenaučím odpočívat, dokud nebudu myslet také na sebe, a pokud budu dál pracovat v nastoleném tempu, ať se připravím na to, že bude ještě větší a větší. Vlastně jsem nabyla pocitu, že je dobře, že rakovinu mám, že je to taková má dobrá přítelkyně, která se rozhodla mě doprovázet mým životem, že ji na mne opravdu záleží. Že jen ona mi může ukázat tu nejsprávnější cestu.

Rozhodla jsem se, že chci žít

Nakonec jsem se rozhodla, že na chemoterapii můžu jít kdykoliv a že opravdu půjdu jinou cestou. A nastoupila léčbu podle svého citu a uvážení. První věcí bylo, že jsem se rozhodla, že chci žít, a přijala a poděkovala jsem rakovině, že mi pomohla se zastavit a uvědomit si, že jak jsem žila, bylo špatně. Začala jsem vidět, že jsem se nechala využívat druhými, že jsem dovolila, aby mne ostatní zneužívali a že jsem nebyla skutečně oceněna za to všechno, co jsem zvládala. Rozhodla jsem se pro život. Pro to být dál se svou rodinou. Svým vnoučatům a rodině ukázat, co dokáže víra. Moc se mi ulevilo, cítila jsem, že se myšlenky v mé hlavě posunuly jiným směrem.

Každý den dělám vše pro sebe a svou rakovinu 

Chtěla bych zdůraznit, že dnes opravdu každý celý den, dělám vše pro své potěšení a pro svou rakovinu. Je to má součást, je to má přítelkyně. Nikdo mne nezná tak dobře jako ona a nepřišla proto, aby mne zahubila, ale aby mne ochránila.
Mám kamarádku Petru Pavelkovou z Ostravy, která pomáhá ženám objevovat ty pravé zapomenuté kořeny ženství a napojuje ženy na planetu Zemi v souladu všech vládnoucích energií Země i vesmíru. Vzácná to žena!!! Léčím se ještě u pana Františka Kouby z Hr. Králové, který velmi citlivě a myslím zodpovědně stanovil diagnózu vyšetřením EAV a čistil mé tělo od všeho, co by v něm nemělo být za pomoci různých kapiček a bylinek. Věřím, že za 20 let praxe má mnoho zkušeností. Používám i přístroj Zaper a Bekův krevní čistič. Dále mi moc pomohla i další duchovní kamarádka, léčitelka, Marcelka Kriegerová ze Svatojánského Újezdu. Je to vzácná žena, která mi dvacet let pomáhala zvládat vážné nemoci manžela, dětí, ale i mojí operaci břicha před 8 lety. U ní jsem prošla mnoha osobními terapiemi a uvědomovala si své vnitřní JÁ a jeho skrytou sílu. Všem děkuji z celého svého srdce. Děkuji své rakovině, že mě dovedla na cestu poznání. Děkuji sobě, že se mi prohlubuje vnímání a komunikace se svým tělem a děkuji všem svým duchovním učitelům, kteří mě vedli k pochopení.

Vědomě zmenšuji svůj nádor

A ještě bych se chtěla podělit o příběh z nedávné doby. Jela jsem na vyšetření EAV do H. Králové. Cestou jsem telefonovala paní Kriegelové, zda mohu přijet a zkonzultovat cestou zpět svůj zdravotní stav, ale nebyla doma. Jen se ptala, jak se mám a jak pokračuji v léčbě. Vyprávěla jsem jí o tom, jak si vědomě zmenšuji svůj nádor, každý den o půl centimetru, ale že se mi zdá, že to nějak vázne. A v ten moment mě napadlo, že jsem udělala hodně, už se rozloučila s rakovinou, poděkovala jí za to, co mne naučila, a poprosila ji, že už může odejít…, ale neudělala jsem to hlavní, nepřerušila jsem její výživu z mého těla! Prostě z maligního nádoru musím udělat benigní. Myšlenka to byla tak silná a jasná! Z telefonu se ozvalo potvrzení, že toto rozhodnutí je to správné, a že 90% je už pryč, ale že zbývá opravdu jen malý kousek, jen taková malá céva jako pupečník nádoru. Provedla jsem mentální operaci a zaškrcení veškeré výživy do nádoru. Pan Kouba v Hradci byl také spokojený, že léčba je z 90% u konce.

Rakovina, dítě nebo přítelkyně

Večer jsem čím dál víc nabývala pocitu smutku, pocitu, jako by mi někdo zemřel. Někdo blízký, koho máte rádi. Druhý den jsem si chtěla udělat takový klidný den. Nejprve pohřební rituál – rozloučit se znovu s rakovinou. A když odpočinkový den, vzala jsem knihu, kterou mi přinesl kamarád, že by mi snad mohla pomoci v té mé léčbě rakoviny. Bylo to někdy v červenci a já ji několikrát vzala do ruky, a opět odložila a četla jiné, co mi připadaly důležitější. Kniha je od Vladimíra Kafky, „Život na živo“. Začala jsem číst a četla se zatajeným dechem o tom, jakým způsobem léčí své pacienty a světe div se!!! On píše vše tak, jak jsem já sama objevila a zažila. S jediným rozdílem, že rakovinu nazývá malým dítětem, které musíte milovat, o které se musíte starat, být s ním po celý den, večer s ním uléhat a vše dělat pro něho!!! Dnes už vím, proč jsem tu knihu stále odkládala. Až dnes jsem si jistá, že to skutečně tak je, protože jsem si to sama prožila. Dřív bych zřejmě nebyla připravená to přijmout.

Našla jsem nový začátek

Už je to všechno pryč a já se posunula zase o kus dál. Cítím, že jsem našla nový začátek, že mohu čerpat ze svých zkušeností a zúročit to v mé budoucnosti. Čeká mě další vyšetření EAV. Jsem zvědavá na výsledky, to víte, že mě někdy napadne zlá myšlenka, ale hned ji zaženu a soustředím se správným směrem.
A jak to všechno zvládám? Nenudím se. Často hlídám čtyřleté vnoučky, dvojčátka, kteří s námi bydlí v domě. Pak je tu můj manžel a do toho se učím vařit jinak. A ještě chci mít prostor pro sebe a svou rakovinu…
Je mi 52 let, ale vůbec si na ně nepřipadám. Člověk je tak mladý, jak mladého má ducha. Když mi bylo 40, bylo mi mnohem hůř, celé tělo bolelo a já si s obavami říkala, jak mi asi bude v padesáti.

Chce to jen čas a zklidnění ne bojovat

Není už více, co bych chtěla dodat. Je to potvrzení toho, že pokud k nám rakovina přijde, je to pro naše dobro. Nesnažme se s ní bojovat, vyhlašovat jí válku. Vše chce jen čas. Čas pro své zklidnění, uvědomění si své duše, přijmutí onemocnění a poděkování za to, že přišla, že je tu. Pak je třeba se rozhodnout, zda chci skutečně žít…

Dogmata a strach z této nemoci jsou všude kolem nás, ale nastává doba, kdy se skutečně každý může rozhodovat, jak chce žít, jaké hodnoty bude uznávat. Je čas otevřít svá srdce.

Pokud můj příběh pomůže komukoliv probudit svou duši a rozpomenout se na své kořeny, bude jen ráda.

Marcela