Retro: Logicky jsou to potraviny

Tlouštík Karel 

„Prosím, ať vstane tlouštík ročníku“! Tak tato slova pronesl jistý pan profesor Berka někdy v 70. letech minulého století, když přednášel v prvním semestru prvňákům na FŽ UK v Praze předmět zvaný logika. Měl jsem čest být u toho, a už předem mi bylo dotyčného (dotyčné) líto. A to jsem ještě netušil, že vyzvaný tlouštík, kterého jsem v té chvíli neznal, se stane po celou dobu studia mým nejlepším kamarádem. Karel, po chvíli váhání, neohroženě vstal a pan profesor Berka radostně vykřikl: „Vidíte, tohle je logika! Je totiž logické, že v každém ročníku je nějaký tlouštík“. Tehdy to byla legrace. Dnes by možná takový cvalík podal na profesora trestní oznámení.

Potraviny potřebujeme pořád

Tak jako je logické, že v ročníku je vždy zastoupen tlouštík (dnes už možná dva), tak je logické, že potraviny jsou z hlediska existence a zdraví člověka nejdůležitější. Také je nejčastěji kupujeme a musíme je v domácnosti pořád sledovat. Někoho to baví, jiný to bere jako nutné zlo. I když se doby mění, potraviny pořád potřebujeme.
Když si vzpomenu na dobu oněch 70. a 80. let minulého století, tak mě v souvislosti s technikou prodeje potravin hned napadne řada odlišností v porovnání se současností. Potraviny můžeme příkladně nakupovat prostřednictvím internetu. Můžeme si objednat donášku do domu nebo jít do nějakého fast foodu. Já si ale všímám spíše obchodních praktik než druhů prodeje. Stěží můžeme srovnávat něco, co jsme dříve neznali.

Ohmatané rohlíky

Co mě osobně na minulé době při prodeji potravin asi nejvíce dráždilo, byla pochybná hygiena. Když jste u pultu např. prohlásili, že chcete 20 deka šunky, tak prodavačka na váhu bez papíru hodila nějaké, zpravidla větší množství. Pak ho prsty uždibovala tak dlouho, až z něho vykouzlila oněch 20 deka. Pokud odebrala více, tak vám zase něco vrátila. Poté od vás stejnýma rukama bez rukavic převzala peníze… V obchodech dlouho nebyly žádné mikrotenové ani papírové sáčky. Pokud jste si nepřinesli něco z domova, tak jste na pás položili (už to bylo odpuzující) chleba, rohlíky, koláče (všechno nebalené) a přáli jste si, aby se jich prodavačka ani nedotkla. Já v případě, že je prodavačka ohmatala, a vězte, že to dělaly rády, pokaždé odmítl zboží převzít. Jednou mi pokladní u kasy v samoobsluze, poté, co pečlivě rukama „zkontrolovala“ rohlík po rohlíku, a já vypěnil, řekla: „O co vám jde? Já mám zdravotní průkaz“. „I na ty peníze v kase“? Opáčil jsem ironicky a bez rohlíků odešel.

Velkou nedůvěru jsem měl k váženému zboží. Někdy bylo už přímo zváženo v prodejně a přichystáno k odběru. Po převážení doma to samozřejmě většinou nesouhlasilo ve váš neprospěch. Častěji prodavačka podle váhové střelky cenu sama počítala. Také tam se hodně šidilo a já se naučil počítat s nimi, což se mi někdy i vyplatilo. Dnes to můžeme vidět např. při stánkovém prodeji kaprů před Vánocemi.

Jak se šidí dnes

To byly jen některé neduhy prodeje potravin před rokem 89. Jak to vidím v současnosti? Hygiena, alespoň ta vnější, se určitě zlepšila. Také váhy máme digitální, takže na první pohled snadná kontrola. Koláče a spol. jsou většinou balené, a když nejsou, můžeme je v klidu kleštěmi naházet do mikrotenového nebo papírového sáčku, které jsou v prodejnách volně k dispozici. Ale ne všechno je, jak by mělo být.
Občas si všimnu, že daná potravina už přesáhla své určené datum spotřeby nebo že nabízená zelenina, ovoce aj. jsou už za zenitem nabídky. Pokud seženu prodavače, tak ho na to upozorním, ale zpravidla není v řetězcích po žádném ani vidu ani slechu. V lepším případě mě odkazují na „kolegu“. Při nakupování se nejvíce setkávám s tím, že jiná cena je na cenovce a jiná pak na prodejním dokladu. Obchodníci si také libují v tom, že čitelným písmem vyznačí slevu a pod to velmi nečitelně napíší, že to platí jen pro minimálně dva zakoupené kousky daného zboží. Taky jsem se v řetězci Albert setkal s tím, že pod výraznou slevou bylo napsáno malinkým písmem: platné do 15., přičemž daný den už bylo 17. Samozřejmě jsem to zaregistroval až u pokladny.
V takových případech nemlčím a velmi energicky se domáhám ceny na cenovce v regálu (ta platí ze zákona). Vedoucímu, který přiběhne, připomínám, že stejným písmem jakým informují o slevě, musí informovat o počtu i datu platnosti, kterých musíme dosáhnout, aby nám sleva byla uznána. Oblíbený vtípek řetězců je také ten, že tam cenovku nedají vůbec. U nás zdražili kozí sýry, které mi chutnají. Už tak byly drahé. Aktuální zvýšení ceny, ale nějak to „zapomněli“ zákazníkům oznámit. Původní cenu jim pochopitelně sdělit nemohli a dát novou se zřejmě báli. Tak nedali žádnou… Cítil jsem čertovinu a sehnal jsem prodavače. Ten se omlouval a novou vyšší cenu mi sdělil. Když jsem do stejného řetězce přišel asi za týden, tak u kozích sýrů cenovka pořád chyběla…Tohle děje často a nějakou náhodou pokaždé u zboží, které je na obvyklé poměry dražší.

Kde to jsme?

Nerad bych zapomněl na ty jejich kluby. Snaží se nás navázat do klubů, jak malé děti. Vytrvalejší z nás nutí lepit přihlouplé nálepky. Vůbec pak z mého hlediska nejhorší je to jejich „zapomínání“. Mám na mysli označení slevy tak, aby nakupující jednoznačně pochopil, že pokud v klubu není, sleva se ho netýká. Osobně to považuji za diskriminační a možná by se na to měli podívat právníci. Pokud totiž chcete do takového klubu vstoupit, hned po vás požadují osobní údaje, vč. data narození. Kde to jsme?

Nenechme si to líbit

Takže buďme ostražití! Některé věci z minulé doby se opakují, byť v jiném provedení a budou se opakovat tak dlouho, dokud si to většina z nás nechá líbit!

zdroj obrázků: idnes.cz, znojemskydenik.cz, tesco.cz a fotobanka