Vím, co jim plave v bříškách (Katka 33 let)

Byla jsem sunarové dítě

Jmenuji se Katka, narodila jsem se před 33 lety a podobně jako většině dětí mé generace se ze mě cca po 3 měsících života stalo typické sunarové dítě. Maminka doteď dojatě vzpomíná, jak jsem už ve 4 měsících zvládala Pribiňáčky minimálně po dvou…Těžko říct, jestli moje zdravotní složka (tenkrát ještě poctivá papírová, přesto velmi úsporná – s minimálně 10 záznamy na každém listě) byla tak pěkně vypasená díky nepříliš přející genetice, nebo právě i díky té tehdejší „výživné výživě“ a celkovému přístupu k výchově (opět ze vzpomínek mé maminky: když se mnou poprvé byla v nemocnici se zápalem plic v mých 2 měsících – jelikož JEŠTĚ kojila, tak VÝJIMEČNĚ mohla – sestry na dětském oddělení jí zakazovaly vytahovat mě z postýlky, jen ať si moc nezvykám a pěkně si pobrečím…).

A často nemocná

Byla jsem v dětství nemocná velmi často, vše se točilo naštěstí „jen“ kolem astmatu, s ním samozřejmě spojené věčné rýmy, kašle, záněty středního ucha, trhání nosních mandlí (nikdo mi dnes nevěří, že mám tento proces za sebou cca 6x, z toho poprvé pěkně „po chlapsku“ bez umrtvení), léky, alergologie…Myslím, že kdyby tenkrát byla doba na informace aspoň z poloviny tak bohatá jako dnes, skončila by moje máma nejspíš stejně jako já teď.

Rodiče se velmi snažili

Poctivě musím svým rodičům přiznat, že se snažili, seč jim jejich tehdejší síly a možnosti stačily (a zkoušeli opravdu vše co se dalo) – jezdila jsem do lázní, na 3-týdenní pobyty k moři (s ranními procházkami v 5 ráno, to je prý vzduch pro astmatiky nejléčivější, na přesný důvod se mě už neptejte :-)), od pěti let každé léto na tábory pro astmatiky s pobytem v jeskyních do Sloupu v Moravském Krasu (pro ty kdo slyší poprvé, jednalo se o to, že v plném létě se skupina dětí navlékla do zimních kombinéz, vlezly si na celé dopoledne do jeskyně s cca 5 stupni Celsia, kde bylo na programu postupně cvičení, míčové hry a odpočinek ve spacácích, prokládáno vytvářením atrakce pro turisty: …“zde stalagnát a támhle léčící se děti…“…no a vesele jsme polykali hektolitry léčivého jeskynního vzduchu). Samozřejmě jsem stále brala (+vdechovala) i léky. Co se týče jídla, jak jsem tak začala přemýšlet, musím se své mamince opět v duchu (no možná bych mohla i nahlas, když se blíží ty Vánoce :-)) omluvit, protože se mi vybavují husté zeleninové polévky, čočka s chlebem a cibulkou, obalovaný celer (pardon, ale doteď 3x fuj), cuketa a nejošoupanější kniha v naší rodině „Květák 100x jinak“, absence uzenin (k mé tehdejší velké nelibosti, ale od čeho byly babičky, že?!…) a jako nejoblíbenější jídlo chleba s máslem a cibulkou (v létě jsem občas cibulku podvedla s rajčaty ze zahrádky). Sladkosti na skromný příděl (pro mě často tabu, jelikož my s bratrem nedostávali nikdy „zaracha“, ale nejúčinnější páka na naše prohřešky byl právě „zákaz sladkostí“). Abych mamču moc nepřechválila, nepochybuji, že hlavní impulz k takovému vaření vycházel z její peněženky, ale přiznávám, že mě i tak překvapuje, co teď zpětně z hlavy lovím. S pubertou se mé problémy usadily a jak se říká, z lecčehos jsem „vyrostla“, ale každopádně léky na astma a alergie mě provázely téměř 30 let. Za velké zlepšení svého zdraví v pubertě vděčím podle mého tomu, že jsem od malička byla rodiči vedená ke sportu a lásce k pohybu a pobytu v přírodě. Doteď si myslím (a je mi jasné, že se mnou mnoho z vás nebude souhlasit), že pohyb (zdravý, pravidelný, s láskou :-)) je ještě víc, než správné jídlo. A psychika. Ta je nejvíc. Klišé. Ale vsadím se, že o tom žádný spor nebude :-).

Nějak jsem začala pochybovat

Možná vyzbrojená zkušenostmi z nemocnic prakticky od narození, jsem byla vždy zvyklá hledět na „bílé pláště“ jako na bohy a utíkat si každé sebemenší zdravotní zakolísání okamžitě konzultovat k lékařům. Proto i teď, když už k doktorům chodím jen na preventivní prohlídky s dětmi (díky, díky, díky!!!  a  ještě jednou díky za to, že to tak zůstane už napořád), je pro mě velmi těžké najít jediný okamžik, kdy jsem začala pochybovat…nejen o nich samozřejmě, nejen o lécích, očkování, jejich radách o výživě…ale tak nějak o celém tom „hlavním proudu“ v naší společnosti. A bolelo to a doteď velmi často bolí, protože já, abych uvěřila, musím mít mnoho mnoho mnoho důkazů. A i tak často volím, to co si myslím (prostě co mi vyjde jako nejpravděpodobnější – nejčastěji podle vlastní zkušenosti a selského rozumu), s vědomím že se můžu mýlit, protože důkazy nejsou většinou přesvědčivé na 100% nikdy (ať už mluvím o jídle, očkování, výchově dětí…). Asi jako většinu z vás i mě začaly měnit děti.

Narodila se nám dcera

První dcera (po bezproblémovém početí a těhotenství) byla porozena na „dobrou radu“ lékařů císařským řezem (měla čtyři kila, já úzkou pánev, první porod…“jen počkejte, až ji budeme přidušenou tahat kleštěmi“). Samozřejmě jsem podlehla, hloupá, mladá, neinformovaná, řádně vyděšená…Tohle je jeden z okamžiků v mém životě, o kterém si myslím, že ho mám vyřešený, ale obávám se, že zrovna teď když to píšu, vím, že to v sobě asi budu mít do konce života, jako něco, čím jsem dcerce hodně ublížila. Po porodu jsem ji celou noc neviděla, i když jsem sestřičky na JIP stále prosila, ať mi ji nosí alespoň na kojení (…“přece nemůžeme na novorozeneckém stále otravovat, víte, kolik tam mají práce?!“…nevím, se mnou si ji teda fakt nedělaly :-)). Vypisuju to teď tak zdlouhavě (omlouvám se), jen proto, že kdybych měla najít ten skutečný počátek změny, bylo by to nejspíš toto. Ale další cesta bude ještě velmi dlouhá a velmi pomalá. Chtěla jsem své holčičce ten nešťastný vstup na svět vynahradit, a tak jsem poctivě rok a třičtvrtě kojila, věnovala jsem jí všechnu svou energii a čas (což s absencí babiček a manželem věčně v práci byla vlastně „znouzectnost“), snažila se už tehdy o zdravou stravu, ale v tehdejším pojetí šlo hlavně o kopce zeleniny (neřešila jsem syrová/vařená/ohřívaná/mražená), bezpodmínečně musíme dostat do dítěte 0,5l mléčných výrobků a maso ideálně libové kuřecí, džusíky jen ředěné, rohlíčky bílé (vláknina dětem škodí přece! :-)) atd. atd. Však to všichni znáte. Na mou obhajobu: do dvou let jsem držela téměř 100% stravu na biovýrobcích + máme geniální dítě, které odmítalo pít cizí mlíčko (ale co, doženeme to Tvaroháčky a smetanovými omáčkami), bílým rohlíkům vzdorovala víc než rok a piškoty nepozřela nikdy. Navíc se osypávala po kakau (ale máme pružné babičky aneb čokoláda je přece i bílá…).

Máme doma lazaret

Nejspíš by to takhle podobně u nás fungovalo i dál, nebýt toho, že dcera začala zhruba kolem 2. roku, po ukončení kojení permanentně marodit. Šlo zdánlivě o samé banální diagnózy. Rýma. Neustálá chronická. K ní se přidaly záněty středního ucha. Což o to, po tom co znáte za příběhy z těchto stránek, je to prkotina, ale Barunka měla zánět středního ucha průměrně 1x za 3 týdny! S tím že léčba (při které jsme bez přestání kapaly kapky do nosu, na mé dotazy, že v příbalovém letáku stojí „hloupá“ zmínka o tom, kapat max.týden máváno rukou) trvala vždy cca 10-14 dnů, u nás byl vlastně stále lazaret. O tom kolik Nurofenů a Paralenů prošlo jejím tělíčkem (dáváme přece i preventivně, když hrozí ten zánět?!) už nechci radši ani přemýšlet. Po tom, co má spousta z vás tady za opravdu vážné příběhy se zdravím, to asi vyznívá troufale, dělat vědu z rýmy a zánětu středního ucha (tak mi když tak prosím odpusťte), ale já byla jednu dobu už opravdu na dně. Trvalo to totiž téměř rok, Bára s rýmou v noci skoro nespala a i ve dne stačilo, aby si jen upravila vlasy za ucho a mně se dělalo zle od žaludku. Ale v tomto jsem mohla být fakt klidná, záněty se hlásily zásadně v noci úporným pláčem, který přecházel v hysterický vřískot, když jsme projížděli bránou nemocnice na pohotovost.

Rozum bije na poplach

A my stále poslouchali doktory. Nechali jsme dcerce vytrhnout nosní mandle. Zánět byl zpět do 14 dnů. Byla na kompletním vyšetření na alergologii. Nic nenašli. Ale:…“maminko, nebojte, má to po vás v genech, ono je to u dětí neprůkazné, příště se něco najde…“. Navzdory negativním alergologickým testům, dostala dcerka na denní užívání sirup na alergie!!! To už můj zdravý rozum bil na poplach. Každá důvěra má své meze. A ještě: hádejte?! Kolikrát si myslíte, že se jakýkoliv vzdělaný Mudr. zeptal, co jíme, jak a kde žijeme…?! No jasně, věřím, že rozdávám samé jedničky. Nikdy žádný. Tenkrát, už ve chvíli totálního zoufalství, mi jedna kamarádka (nutno podotknout velmi pragmatická kamarádka, jinak bych asi couvla) doporučila dětskou lékařku homeopatku. S krajní nedůvěrou jsme se k oné „šarlatánce“ vypravili. Dostaly jsme kupy mini válečků s instrukcemi k užívání (skoro rok jsem měla přesný diář s pokyny ve formátu A2 vyvěšený na ledničce, byla to věda a bylo toho tolik, že jsem občas hledala prostor, kdy dát dceři jídlo…). A víte, co se stalo? Zázrak! Přestože nás paní homeopatka varovala, že zhruba v 80 %  případů dojde k prudkému zhoršení stavu (zde již všichni víme – eliminace :-)), u nás se nic z toho nekonalo. Proto prostě nemůžu napsat nic méně patetického :-). Od té doby nevíme, co je rýma (když už je náběh, nebo-li něco co velmi vzdáleně minulé stavy připomíná, trvá cca 2-3 dny, uvaříme jednou čaj z lotosu a je po všem), natož zánět středního ucha. Bude to brzy 5 let. A od té doby můžu říct, že ta naše opravdová proměna začala.

Naše druhá holčička

Jak člověk objeví jedno „alternativní“, začne se logicky zajímat dál a dál a pomalu se to nabaluje, až jsem tady :-). Bohužel se asi někomu nahoře zazdálo, že se nám to i tak „nabaluje“ nějak moc pomalu a vymyslel si na nás ještě jednu jobovku. Opět po bezproblémovém početí a tabulkovém těhotenství, se nám narodila mrtvá holčička. Hypotéz byly vysloveny desítky, testů, odběrů a zkoumání snad stovky…potvrzeno nic (za současného stavu medicíny?!…). Kdybych měla učinit zadost přísloví že „všechno zlé je pro něco dobré“, nemůžu najít nic jiného než to, že už nás s manželem v životě nemůže potkat mnoho horších věcí, než držet urnu s popelem vlastního dítěte. Nechci tu nikoho dojímat, jen myslím, že jestliže jsem do té doby měnila život pozvolna, v tu chvíli nastal ostrý střih a už to šlo ráz na ráz. Pamatuji si na totální psycho, že cokoliv jsem jedla, čímkoliv jsem se mazala (krém na ruce, balzám na rty), jakoukoliv kosmetiku nebo prostředek na úklid doma jsem použila…u všeho jsem se ptala, jestli zrovna tohle není ono, co nějak záhadně naši holčičku zabilo. Dnes už vím, že by se to bývalo nemohlo stát, kdybych to nedovolila „v hlavě“ (valilo se na mě tenkrát spoustu rodinných problémů a připouštěla jsem si asi až moc trápení jiných…ale to by byl jiný příběh :-)).

Začala jsem vařit

Takže jsem se rozhodla začít být radikální a zkoušet a učit se z jiného soudku. Koupila jsem si knížku Mudr. Strnadelové a Jana Zerzána Radost ze zdravých dětí, první dojem si pamatuju křišťálově čistě. Knížku jsem otevřela namátkou a to na straně s nadpisem „Vesmírná energie potravin“. No to snad ne co to je za blábol!? Ano to je ta inteligentní myšlenka :-). Naštěstí jsem pak nalistovala i úvodní citát od J. A. Komenského o tom, jak velmi nemoudré je hodnotit něco před plným poznáním věci a musím říct (pan Zerzán s paní Strnadelovou prominou), že to je asi pro mě největší poselství celé knihy v mém současném životě! :-) Nicméně v příštích měsících jsem knihu už otevírala velice opatrně zezadu od receptů, abych se zase nevyplašila a začala vařit.

První jídla byla otřesná! Ani se nedivím, že je se mnou tenkrát nikdo nechtěl jíst, dokonce se ani dívat na mě při jejich konzumaci. Pro představu: instantní polentová kaše s rozpuštěným sýrem (beztak eidam, nebudu si to lakovat na růžovo), jáhly s máslem a medem…pamatuju se, jak mě po těchto „zdravých“ lahůdkách stále (překvapivě) pálila žáha. Ale čas plynul a vše se nějak lepšilo, občas posilněná sklenkou vína jsem se odvažovala načítat i další kapitoly výše zmíněné makrobiotické bible. Samozřejmě jsem ji odkládala většinou pohoršená a volně jsem přecházela na jiné a jiné knihy vyvracející nebo naopak potvrzující co jsem se dočetla v téhle.

Dcera nastoupila do školky

První jídelní lístek se mi vryl do paměti – namátkou: holandský řízek, frankfurtská polévka, dětská kola…Kupodivu v té době jsem to ještě naprosto neřešila, přestože mi ve školce dceru naučili na sladká mlíčka, bílé rohlíky a sladké šťávy, ale řídila jsem se podle paní Strnadelové „doma jíme co je, mimo domov co nám dají“. Kombinací homeopatik a našeho nového jídla byla najednou zdravá, navzdory všemožným školkovým epidemiím. S jídlem jsme ale často bojovaly. Můj vztah k tomu, co dovolím a co už ne se vyvíjel a já najednou začínala zjišťovat, že to co mi dřív nevadilo, mě najednou dohání k šílenství…a ona to samozřejmě nechápala, proč najednou nemůže ten slaďoučký jogurtík, ale jen bílý, proč u babičky bábovky jen jeden kousek a to ještě ten neposněžený hustě cukrem (kdyby tušila, že bude „hůř a hůř“ :-))…protestovala, bouřila se (oprávněně ovšem!) a já to nezvládala (byla doba kdy i návštěva u kamarádů byl stres, aby mi ji tam zase něčím nenacpali a často jsem kula pikle, jak se celé akci vyhnout!), podpora téměř žádná, naopak řeči babiček a okolí posměšné, já jsem si neuměla stát za svým, když jsem se pokoušela vysvětlovat, byl z toho jen ukoktaný polohysterický výstup…Nikoho nezajímalo, že je dcera zdravá, naopak se vždy vypichovalo, jak vždy krásně jedla a teď se nimrá a je u nás u stolu dusno (to byla ale bohužel často pravda).

Jak to bylo u syna a u manžela

Mám ještě téměř 3-letého syna, který je na této stravě od narození a bohužel z mého pohledu je nebetyčný rozdíl mezi dítětem na tuto stravu přivedeným později a tím, pro kterého je toto norma (vidím to doteď, např. cukrová paměťová stopa už bude u dcery zřejmě navždy). Manžel ze začátku moc pochopení taky neměl (i když před dcerou mě nikdy neshazoval), ovšem taky se mu moc nedivím (teď, tenkrát jsem se občas ptala, s kým to už skoro půlku života žiju), měla jsem potřebu mu všechno vysvětlovat, pouštět videa a rozhovory, které ho nudily…I tady už teď přesně vidím všechny přešlapy, já na něj šla se Strnadelovou, Elekovou a Slimákovou a přitom jsem to měla vzít přes Duška a Hnízdila, chtěla jsem po něm, aby jedl napařovanou zeleninu a přitom jsem měla začít tou kvašenou (vždyť kyselé zelí je bezpečná zóna :-)), dala jsem stopku pečivu, ale dlouho jsem bojovala s kváskem, tak bez nabídky zdravé alternativy atd. atd.

Babičky

Babičky by byly taky kapitola sama pro sebe, ale krásně se na tom ukázalo, že v těchto vztazích nešlo ani tak o jídlo jako o obyčejný respekt. Mluvím o 4 babičkách (pro mé děti dvě babičky a dvě prabababičky) a společný jmenovatel byl nepochopení a nesouhlas. Ale! U dvou (jedné babičky a jedné prababičky) šlo o nesouhlas tichý a přístup „vy jste rodiče a bude to podle vás, ať si my o tom myslíme cokoliv“. Bohužel ve druhých dvou případech nejen nepochopení hlasité, ale i naschvály, pohrdání, navádění dcery ke lži a podvádění (a to bylo paradoxně vysvobození, protože v té chvíli jsme si s manželem řekli, že to už je tak silný kafe, že i úcta ke starším má své meze a my se přestali trápit výčitkami, že těmto babičkám děti bez dozoru svěřovat nebudeme a návštěvy omezíme na minimum).

Nekonečné vnitřní monology

Když se snažím nějak přesněji sesumírovat kdy, co a jak u nás z hlediska jídelních změn probíhalo, přiznávám, že už to časově nejsem schopná přesně určit, leccos mi splývá…Fakt je ale ten, že jsem neskutečně ráda, že už jsem teď a tady. Vybavuji si nekonečné vnitřní monology, kdy jsem přesvědčovala okolí o své pravdě (nešlo jen o rodinu, ale i o kamarády, byla jsem vždycky taková bláznivě střelená a pro každou „špatnost“ a „srandu“ a nebyla jsem zvyklá být za „divnou“, to mě trápilo ze začátku hóóódně), to ale nemohlo fungovat ani v tom mém vnitřním světě, natož v realitě, protože jsem musela – aniž bych to tušila – přesvědčit nejdřív sama sebe. Byl to mnohem víc stres než radost, proto mi to taky mnohem víc ubližovalo, než prospívalo. Ani už si přesně nepamatuju, kdy jsem objevila stránky JJ, ale zato si přesně pamatuju velikou úlevu. Procházela jsem je a málem nahlas si vykřikovala „tohle vařím a tohle taky“ a „tohle taky nejím“ a HLAVNĚ „tohle taky nechápu“ :_)…bylo to pro mě velmi utěšující, že si jak v jiném světě nepřipadám se svými postoji sama…

Jak to, že to nikdo nevidí?

Nevím, jestli existují nějaké zkratky, ale já jsem asi taková, že by to bez této cesty nešlo. S tou svou věčnou snahou o hledání absolutní pravdy, už jsem si někdy málem rvala vlasy, na všechno existovaly protichůdné názory, studie…ať už šlo o jídlo, očkování…chtěla jsem si potvrdit, že je to tak, jak tvrdí „většina“ do které jsem donedávna patřila taky, protože by to bylo táááák moc pohodlnější (asi negramatický obrat, pardon, ale mě se líbí :-)). Bohužel po získání maxima informací selský rozum našeptával „být rebelkou“. A když už jsem si pak ty své názory udělala a hlavně mi to v praxi tak krásně fungovalo a už jsem byla schopná i přesvědčivě vysvětlovat (a na naší rodině i ukazovat :-)) co a jak a proč, nastalo období mé snahy o „spasení okolního světa“…a zase v duchu úpění, jak to že to nikdo nevidí, že ty mámy radši děti narvou léky a za „utrpení“ u lékaře je odmění gumovými medvídky a za statečnost při očkování zmrzlinou, mám spousty skvělých inteligentních kamarádek, jejichž děti žijí na bílých rohlících, kakaích, sušenkách a ovšem taky na kortikoidech a lécích na astma…a nemají ani snahu to zkusit jinak!!?? Nejsem „agitační“ typ, takže si (možná naivně) nemyslím, že bych se svým jiným přístupem byla příliš otravná, ale o to víc mě to užíralo uvnitř (hlavně nemocné děti – co na tom, že cizí – se vydýchávají těžko…).

Jak přišly pochybnosti

Další mezník byl před rokem a půl, kdy dcera nastoupila do školy a já už se těšila, jak od letních prázdnin bude jíst to naše na 100%. Ten přechod byl asi nejhorší, ona jí ta školková strava plná cukru, masa, sladkých nápojů a pochybného pečiva chyběla. Do toho začala mít problémy s řídkou stolicí (v krajním zoufalství, jsem to tenkrát řešila i na stránkách JJ) a já po dlouhé době začala pochybovat, jestli přece jen nejdu špatnou cestou. Naštěstí syn (tenkrát 1,5 roční) prospíval skvěle, tak jsme vytrvali. Dodnes nevím, kde byl přesně problém. Možná opravdu nějaké eliminace (ozdravování střeva po tom částečně „špatném“), nebo nervy z toho mého „řešení“ situace, možná i nadbytek semínek, který jsem pak vypozorovala…Těžko říct. Ale podstatné je, že tyto problémy vymizely právě ve chvíli, kdy jsem „přestala řešit“.

Najednou to šlo ve všem dobře

A to najednou začalo platit ve všem! Svým rodičům jsem mohla začít bez obav svěřovat děti bez hodinové školicí přednášky, kamarádi a známí, kteří se dřív „ošklíbali“ se najednou začali upřímně zajímat (a mně už to kolikrát, až „nebaví“ :-), nechce se mi zazdít celý večer vypisováním receptů a trávit srazy debatami o jídle, když je tolik podstatnějších věcí k probírání JJJ = díky Evi a Helčo za vaše stránky, často je doporučuju a ušetřím moře času :-). Naše jídlo si užívám, jsem pyšná, jak je pestré a barevné a voňavé a dobré, proti té nudné dvou až tříbarevné klasice, takové vaření a aranžování a kombinování mě baví (dřív jsem ráda jen pekla, vaření bylo nutné zlo). A největší výhra? Slovy jedné mé tety – „Holka, jak ty to děláš, že Ti ty děti tak krásně jí?!“ Naše děti jsou krásné, čilé, zdravé, neznám ani problémy s váhou (syn je obr jedlík, má teď cca 15 kg, porodní váha 3,5 kg – mimochodem, porozen přirozeně, hladce, rychle…žádné „zasekávání v pánvi“ se nekonalo :-). Už mi ani nestojí za to komentovat řeči většiny maminek, co potkávám o tom, jak jim ty děti s jídlem zlobí a že ani nevím, jak se s těmi svými otesánky mám, načež se své ratolesti vyrazí pronásledovat s Brumíkem nebo Bebe sušenkou v ruce (mimochodem, jasně že „se mám“, protože na rozdíl od nich, já vím naprosto přesně, co v bříškách mých dětí „plave“ :-)).

Zlepšily se mi oči

Další věc, která mě překvapila, byly moje oči. Mně se totiž ještě zlepšil zrak! Je to asi drobnost, ale i takové ty nejvíc nevěřící Tomáše tím většinou dostanu. Máme v rodině takovou tu typickou krátkozrakost děděnou po ženské linii a projevující se kolem 10.-11. roku (moje dcera má taky 25% “šanci na úspěch”). Takže po 20 letech beze změny jsem před rokem a půl byla po delší době u očařky a ona mi naměřila o celou dioptrii míň! Navíc jsem přečetla i poslední řádek s těmí blešíme písmeny, což se mi nepodařilo nikdy! Byla jsem tam z toho podobně paf a pořád jsem se tam přihlouple ptala jestli nějak nezměnili “parametry” (jestli nezvětšili písmena, nebo netolerují kratší “dohledovou” vzdálenost…), koukaly tam na mně se setřičkou, jak na blázna a možná i proto, že to taky nechápaly…

Mám pocit, že už se nudíte a chtělo by to směřovat k „happy endu“ :-)

Eliminace taky byly

Myslím, že eliminace u nás taky probíhaly, ale byly spíš nepříjemné než nesnesitelné. Já měla skoro 2 roky téměř permanentně zduřelé uzliny na krku a často mě v něm pobolívalo + rýmy víc než dřív, ale jako u všeho to přešlo ve chvíli, kdy jsem na to přestala myslet, vlastně si to naplno uvědomuju až teď, když to píšu :-). Manžel si taky často po změně stravy postesknul, že za celý život nebyl tak často nachlazený, trvalo to možná tak rok…Taky mu asi nebyla zrovna příjemná ztráta váhy (toto já neposoudím, patřím k těm, kterým od puberty ručička na váze ukazuje stále stejně – příznivě myslím :-) – samozřejmě s výjimkou těhotenství), ale řekla bych, že už je zase v normě.

Jak to máme dnes

Dcera nenastoupila ani ke školnímu stravování, byla jsem připravená to hned změnit, pokud by hrozil sebemenší problém se sociální izolací, nebo by se cítila jakkoliv vyčleněná kvůli jídlu. Nic z toho se nekoná (taky se pěkně „nadřu“ na svačinách, ale jsou většinou velmi líbivé a vypadají „normálně“ :-), tak to stojí za to). Příští rok mi končí RD, ale už hlásila, že stejně do školní jídelny už nechce, tak ji bude asi něco čekat doma v termosce, nebo si něco vytvoří sama, nebo jak bude chtít…. Pro syna máme vyhlídnutou lesní školku s vlastním jídlem.

Jsme nejzdravější rodina, co znám. Zrovna nedávno jsem si s hrůzou uvědomila, že kolem sebe neznám jediného zdravého člověka! A nemluvím bohužel jen o svých vrstevnících, ale i o jejich dětech…Je to taková škoda, když žijeme v nejlepší době historii, v úžasné zemi, nemáme hlad, není nám zima, máme vychytanou hygienu, neumíráme na zlomené nohy… (tady asi dlužím poznámku, že ačkoliv mé řádky viz. výše sálají velikánkou skepsí k naší západní medicíně, před tou úrazovou, transplantační apod. smekám až k zemi!), asi si to prostě většina z nás má potřebu kazit, aby to nebylo až tak dokonalé :-).

Mám pocit, že všechno funguje, jak má. Jsem v klidu (i když nic neplatí na 100%) a v klidu je i moje okolí. V manželovi mám nakonec úžasnou podporu (od něj a na něm vidím a učím se, že tu absolutní pravdu, co ve všem stále hledám, si každý tvoříme ve své hlavě), nejíme určitě úplně dokonale, ale tak jak nám vyhovuje a jak chceme (jíme jídlo :-) a je nám dobře na těle i na duchu :-)

Skončit bych chtěla chytře, tudíž ne svými slovy, ale ještě před tím přeji všem, kdo vydrželi dočíst až sem (a nejen jim) po všech stránkách zdravý rok 2015! Díky :-).

„Harmonie ve vnitřním světě znamená schopnost ovládat své myšlenky a sám za sebe se rozhodnout, jakým způsobem nás má ta která zkušenost ovlivňovat.“

Charles F. Haanel

Katka