Vodáci, co jedí jinak

Na vodu jsem jezdila ráda už od 16 let. Už tehdy mě zajímala zdravá strava. A protože mě už tenkrát trápilo strašně neduhů, typická vodácká strava mě mučila. Den, dva nebo dokonce týden na paštikách, klobásách, párcích v rohlíku, langoších, hranolkách a smažákách bych prostě nepřežila. Tak jsem se to musela naučit v rámci svých tehdejších znalostí a možností řešit po svém. Před těmi mnoha lety jsem proto vozila na vodu jako jediná jogurty, racio chlebíčky, jablka, okurky, papriky a rajčata. A měla radost z každého otevřeného obchůdku, kde se daly dokoupit zásoby těchto surovin, zatímco ostatní doplňovali rum, uzeniny a pečivo. Nákupy v obchodech, které se obvykle kolem řeky moc nevyskytují, mě zachraňovaly. On se totiž takový jogurt těžko vozí bez následků týden v sudu :-) Samozřejmě jsem si vždycky vysloužila spoustu chytrých poznámek o dietě, přehánění, zbytečnému zdraví apod. Díky svým zásobám jsem byla v očích všech ostatních “něco jako vegetarián”, ačkoli jsem tehdy maso normálně jedla. Ale ty vodácké stánky a hospůdky u řeky, to na mě prostě bylo odjakživa moc a že jsem divná, na to jsem byla dávno zvyklá. Nikdy jsem totiž nekouřila a nepila, což samo o sobě provokovalo mé okolí k věčným komentářům a navíc snaze mě to naučit. Jediné, čemu jsem se nikdy na vodě neubránila, byly různé buchty a koláče, co tam vozily starší holky. Bez energie z jogurtů a syrové zeleniny a ovoce jsem se na sladkosti vrhala s velkou chutí :-)

No a co teprve teď, když jíme jinak a uzeniny ani maso nejíme, sýry nejíme, brambory nejíme, normální pečivo nejíme, ani sladkosti s cukrem jíst nechceme….Jak se vypravit na vodu a jíst si tam dobře ponašem??? Někteří z vás píší, že to na takových akcích prostě nejde a ptáte se, co tak jako jíme my. Já na to říkám, že komu taková strava (myslím hospůdky a stánky kolem vody) nevadí, ať si jí klidně dá a třeba si to i užije. Ale my bychom s Helčou opravdu trpěly a našim dětem bychom podobnou stravu už vůbec nedaly. No a protože právě máme za sebou dva dny sjíždění Sázavy, tak se s vámi můžeme podělit o naši zkušenost a dát vám tipy na cestu.

Jeli jsme Helčina a moje rodina. To znamená dva muži, jedna těhotná a jedna kojící žena, dvě čtyřleté děti a jedno roční batole. V pátek večer jsme s Helčou  připravily pomazánku , daly péct kváskový chléb s vařeným obilím a nakrájely do krabičky zeleninu. Zásoby v ledničce nabídly mrkev, kedluben, čínské zelí, ředkvičky a okurku. Helča umotala 8 sushi rolek z rýže, kvašené zeleniny, syrové okurky a kouska uzeného tempehu. Chlapům tam dala trošku wasabi a hořčice, nám jen hořčici a dětem úplně bez dochucovadel. Ráno jsme ještě v Soyabelle udělaly během vaření snídaně kaši z jahel, rýže, mandlí a sladěnky, uvařily do termosek čaj banchu a mohlo se vyrazit. Roční Karolínce jsem udělala extra jídlo nesolené nemaštěné do termosky (rýže, jáhly, fazole, mrkev, květák, cuketa), vzala krabičku vařené rýže a kukuřičné křupky pro případ nouze.

Snídali jsme doma klasicky jako každý jiný den – miso polévku a rýžovo – jáhlovou kaši s rozdušeným celerem a mrkví. S příjemně plnými žaludky jsme vyrazili na vlak, který nás odvezl k půjčovně lodí na Sázavě. K svačině měly děti pudink a na oběd jsme si všichni dali s chutí sushi rolky a kváskový chléb s pomazánkou přímo na lodi. Dokonce i Helčin manžel, který se těšil, jak si někde “něco pořádného” dá, si pochutnával nahlas a prohlásil, že na žádný oběd do hospody nejde, že sushi rolky stačí. Chlapi si dali po cestě jen pivo, Karolínka ve chvílích nudy nebo potřeby sosala mateřské mléko.

V kritických momentech dostala kus mrkve, okurky nebo v nejkrajnější nouzi kukuřičnou křupku a byl hned klid. Večer jsme se vzhledem k roční Karolínce a Helčinému 7. měsíci těhotenství  vrátili k nám domů na Sázavu, kde se nám spalo pohodlněji. K večeři jsme si ugrilovali hromadu zeleniny (cukety, celer, batáty, řepu), udělali salát z kvašeného zelí, ředkviček, okurky a ledového salátu a opekli pstruhy.

Po večeři nás s Helčou čekala ještě příprava jídla na druhý den. Ale ve dvou se to zvládlo rychle a ještě byl čas si u toho popovídat. Pro velký úspěch jsme udělaly další, trochu jinou, pomazánku, upekly čerstvý kváskový chléb s rýží a nakrájely do krabiček syrovou zeleninu. Na svačinu pro nás i pro děti jablko a kaši ze Soyabelly a na večeři jsme se všichni těšili do restaurace v Českém Štenberku. A protože jsme měly ještě chvilku čas, rovnou jsme si připravily na ráno zeleninu a zeleninový vývar na polévku ke snídani a připravily zeleninu na rozdušení na kaši.

Ráno nám to všechno pěkně odsýpalo, jen jsme do ohřátého vývaru vyklopily nakrájenou zeleninu, daly rozdusit už nachystanou cibuli se zelím a mrkví a ohřály obilovinu z předešlého dne. Pro Karolínku jsem uvařila do termosky kompletní jídlo, které jsem vezla s sebou. V Soyabelle se uvařila další sladká kaše na svačinku pro děti i pro nás mlsné. Po vydatné snídani jsme se opět vypravili na vlak a pak na lodích po řece do Štenberka.

K obědu  jsme přímo na lodi za jízdy s chutí snědli kváskový chléb s pomazánkou a zeleninou,  děti měly odpoledne ještě ke svačince sladkou kaši. Těsně před koncem cesty jsme ve vodě uviděli nejspíš vydru (nebo to byla ondatra?), která se nás nebála a nechala se krmit dobrou čtvrt hodinku naším domácím kváskovým chlebem. Chutnal jí natolik, že připlavala k lodi na necelý metr.

Večeře v hospodě v Českém Štenberku, to byly jen vyhozené peníze za zdaleka ne tak chutné jídlo jako bylo to naše doma vyrobené. Aby taky ne – oni tam mají předem uvařenou a namraženou rýži, kterou ohřívají zřejmě v mikrovlnce, aby prý kuchař nemusel ob den vařit novou rýži. No pochopíte to? To snad dá víc práce navařit, naporcovat a zamrazit dopředu rýži, než udělat čerstvou bílou rýži, která se vaří zhruba 10 minut. No, ale to sem nepatří, to je spíš námět na stravu v českých hospodách. My jsme byli v první chvíli vůbec rádi, že jsme našli hospodu, kde mají v nabídce rýži a zeleninu. To se totiž kolem Sázavy moc nevidí. Všude jako přes kopírák nabízejí klasický smažený program: smažený sýr, hranolky, smažený řízek, smažené americké brambory atd. Takže zeleninové rizoto znělo jako fajn možnost dát si něco dobrého po našem. Jenže mražená zelenina a mražená rýže nejsou zrovna lahůdky, navíc to ohřívání v mikrovlnce vám prostě energii spíš vezme než dodá.  Už máme zmlsané jazýčky, zvyklé na čerstvé a poctivé chuti. Tohle byla jen hmota nevalné chuti, co tlačila v žaludku a navíc za ty prachy… No nic. Naše zásoby jsou prostě lepší :-)

Naše chuťové pohárky naštěstí uspokojila Helča dalším bezlepkovým dezertem z kukuřičné krupice, jáhel a tofu, takže jsme si doma v sobotu po příjezdu a v neděli před odjezdem dali kousek koláče a byl klid i co se honivé mlsné týče. Žádné zmrzliny ani nic podobného se nekonalo. Naše děti byly po všech stránkách zlaté a krásně to s námi zvládly. Samozřejmě že všude kolem běhala děcka s nanuky a jinými záležitostmi, ale my jsme přece měli chleba s pomazánkou! Taková vzácnost, že je ani nenapadlo žebrat třeba o zmrzlinku. A když Markétce bodří vodáci u stánku, kde tatínkové pili pivo, nabídli haribácké bombóny, protože aspoň ona by si nejspíš dala, když maminka odmítla, tak jim nahlas a důrazně sdělila: “My bombóny nejíme!”. Na dotaz, co teda jíme, zahlásila, že obilí. Vodáci se zaradovali, že oni to kvašený mají taky rádi a všichni byli spokojení.

Důležité poznání pro nás je, že s sebou do lodi jsme schopné připravit a uvozit dostatek jídla, na kterém si pochutnáme, ze kterého nemáme pupínky, zácpu ani nic jiného. Však o pomazánku a domácí kváskový chléb byl pokaždé boj, sushi rolky jsou taky mňamka. Pak už stačí nějaké to jablko nebo obilný krém. Tohle by se dalo připravit i v kempu na vařiči, jak si to ostatně vyzkoušel vloni na Apaluše můj muž. Prostě když se chce, tak to jde. Nám se chtělo a ještě jsme si to užily, protože jsme na to byly dvě.

Takže kdo se bojí, že by na vodě trpěl, nechť si vezme inspiraci a někoho stejně postiženého s sebou a bude mu fajn jako nám poslední víkend.

Ahoooj někde na řece!