Vzpomínky na Morávku

Kurz zdravého životního stylu s Vladimírou Strnadelovou a Janem Zerzánem

Knížky od Vladimíry Strnadelové a Jana Zerzána patří mezi naše nejoblíbenější. Dokonce je občas s úsměvem, ale bez velké nadsázky, nazýváme naší biblí o zdravé výživě. Máme je na našich seminářích k dispozici pro účastníky a doporučujeme je i při individuálních konzultacích. Proto nás moc lákalo seznámit se s autory osobně. Po krátkém váhání, zda do kurzu investovat a zda děti zvládnou být hlídané během přednášek, jsme se obě přihlásily. O kurzu jsme věděly jen to, že jej vedou oni autoři knížek a že budou 3 přednášky denně. Nic moc víc jsme se nedozvěděly ani z materiálu, který nám těsně před začátkem poslala agentura, která vyřizuje registrace. Dokonce jsme si nebyly jisté, na kterou z Morávek to vlastně jedeme. Na internetu jsme totiž našly 3 různé hotely s názvem Morávka….

Plány a předsudky

Jak se kurz blížil, začaly jsme spekulovat, jak to tam asi bude vypadat, co tam bude za lidi. Psychicky jsme se připravovaly na sbírku podivných existencí. Očekávaly jsme ženy v batikovaných sukních, přestárlé kluky s dredama na hlavě, bledé shrbené nemluvné postavy v plandavých košilích… Dokonce jsme se domluvily, že když se nám osazenstvo nebude líbit a přednášky budou nuda, budeme vyrážet s dětmi na výlety do krásného okolí. Nejvíc jsme se těšily, že nám bude někdo jiný týden vařit podle „našeho“ od rána do večera a že nebudeme muset mýt nádobí! A když to děti (a paní na hlídání) zvládnou budeme mít snad konečně taky chvíli pro sebe.

Přemítaly jsme, zda tam budou nějací nedotčení nováčci. Třeba jim to nebude vůbec chutnat! A budou vůbec mít šanci koupit si něco jiného k snědku? Nám by tedy nevadilo, ba dokonce naopak, kdyby široko daleko nic jiného k jídlu nebylo. A budou tam vůbec jiné malé děti? Nebudou tam ty naše zdaleka nejmenší? Zvládnou je hlídačky? Zvládnou to děti?

Všechno jinak

V sobotu odpoledne jsme dorazily na Morávku. Na parkovišti jsme začaly potkávat samé normální lidi. Podivíni nikde. Žádné batikované sukně, žádní extrémisti. Většinou krásné štíhlé ženské (časem jsme s úžasem zjistily, že mají doma dvě tři děti a vypadají o 10 let mladší, než kolik jim ve skutečnosti je), mladí i starší lidé, občas nějaká rodinka. Netušily jsme, zda to všechno patří k nám, nebo tu jsou i jiní ubytování. U večeře se to potvrdilo. Všechno to je jedna parta, všechno účastníci kurzu. Rozhlížely jsme se na všechny světové strany, ale žádné podivné postavičky se tu neobjevily. Devadesát procent sympaťáci.

Všechny je znám

Po večeři jsme se seznámili s programem a jeden po druhém se představili. Helča přišla o hlas, tak jsem nás představila za obě. Děti nám moc dobrou reklamu neudělaly, protože už bylo pozdě, byly přetažené a kňouraly a povykovaly. Daneček nakonec usnul snad poprvé v životě Helče v náručí. Když ho šla uložit na pokoj, dívala jsem se zkoumavě kolem sebe a došla k závěru, že skoro všechny ty lidi odněkud znám. Jednoho kluka hned Markétka dokonce označila za svého tatínka. Když jsem pak pátrala, kde jsme se s kým potkali, nedošli jsme k žádnému společnému závěru. Jen na obou stranách byl pocit, že už jsem se určitě někde viděli.

Naše plány vzaly za své, program byl nabitý k prasknutí

Vzaly jsme si s sebou knížky, spoustu práce a těšily se, jak si konečně v klidu popovídáme. Ale program začínal v 7 ráno rozcvičkou, pokračoval v 8 snídaní a od 9:30 už byla první přednáška. Ve 12 hodin oběd, pak uspat děti, v 15:30 další přednáška, v 18 hodin večeře, v 19:30 recepty z daného dne a od 20:00 večerní přednáška či diskuse. Sotva jsme stíhaly předávat děti hlídačkám. Prakticky jsme je viděly jen při jídle a poledním klidu. Málem jsem za ten týden nenašla čas dojít k Bobovi na shiatsu. Naštěstí se povedlo a byl to vážně zážitek! Jen mi sáhl na chodila a už věděl, co jsem prodělala za nemoci, co jsem kdy jedla a jakou mám stavbu kostí.

Poklona slečnám na hlídání

Velice mile nás překvapilo, že mrňouskové, jako jsou ti naši dvouletí,mají každý vlastní slečnu na hlídání. Na tomto místě je nutno vyseknout obrovskou poklonu těm mladičkým bezdětným holčinám. Naprosto skvěle si s našimi caparty poradily, dokonce mi Markétku i některé večery uspávaly a já tak mohla být i na večerním programu. Ovšem díky nim jsme si také uvědomily, že už vážně nejsme mladé holky, ale prostě matky jistého věku. Ty naše hlídací slečny totiž měly problém nám tykat! Pořád jim to nešlo přes pusu :-)

Nebylo to jen o jídle

Jídlo bylo skvělé. Od rána do večera všechno po našem. Bylo to až nezvyklé – vidět tolik lidí jíst tohle zdravé jídlo a s chutí,

nikdo neremcal, všichni spokojeně přežvykovali.  A když byl ve výdejním okénku Miloš, dostaly jsme krom báječného jídla navrch krásný úsměv. Jediní, kdo občas nesli nějaké zbytky, byli mladíci z hlídací party. Většina z nich totiž nebyla na tuhle stravu zvyklá a tak nosili zpátky zbytky a doráželi se nanukama a sušenkama. Ale pozor, nebyl to týden jen o jídle a vaření, jak jsme se domnívaly! Obsah přednášek byl mnohem širší než jsme čekaly. Krom zdravé stravy jsme se také zabývali překyselením organismu, ajurvédou, očistnými kúrami, vlivem emocí na naše zdraví atd. Zkrátka všechno to, co léta zkoumáme a praktikujeme. Byly jsme nadšené. Rozhodně jsme se nenudily a mít Vlaďku a Honzu k dispozici na otázky jen pro sebe, sedíme tam s nimi ještě dnes.

Návrat do dětství

Krom přednášek a cvičení jsme se taky vydaly i s dětmi na celodenní výlet, jeden večer se hrálo na harmoniku, jeden na kytaru a došlo i na tanec. Vlaďka nás totiž učila čardáš. A že jí to šlo! Jedno odpoledne jsme zažily něco jako táborové hry a stejný večer jsme v týmech přehrávaly nacvičené scénky na téma štěstí. Říct nám to někdo předem, asi bychom do toho nešly. Ale pod vlivem uplynulých dní a díky skvělé partě jsme se do toho obuly se vší vervou a soutěžily, závodily, recitovaly a zpívaly jak před dvaceti lety :-) Hotový návrat do dětství! Jasně, že jsme měly trému, když došlo na přehrání scénky, ale v tomhle věku si to jeden lépe užije, když už ví, že o nic nejde a není to na známky. Ohromně jsem se bavily.  Za těch 7 dní jsme měly zážitků jak za celý měsíc.

Noví přátelé a „zdraví kluci“

Večery (nebo spíše noci, protože program končil kolem desáté večer) jsme trávili v báječné společnosti nových přátel. U stolu

jsme seděly se skvělou Petrou a její Aničkou. Krom těch všech milých lidiček, které tu ani nedokážeme vypsat, aniž bychom někoho vynechaly, jsme se seznámily se zcela speciální partou kluků motající se kolem boleslavské restaurace Gája. Vedly jsme s nimi nekonečné filozofické debaty na všechna možná témata a umíraly smíchy při jejich vyprávění, jak se dostali ke zdravé stravě, jaké choroby je trápili a jak reagovalo na změny jejich okolí. Honza, Láďa, Marek a Miloš se stali našimi mužskými hvězdami makrobiotického nebe :-) Různí chlapi různého věku a profesí a tak zapálení pro zdravou výživu, to se jen tak nevidí! Jeden si sám peče chleba z kvásku, druhý dělá amasaké, třetí nakládá kvašenou zeleninu… Byly jsme nadšené, protože na našich kurzech převládají ženy, na konzultace chodí také z 90% ženy a muži jsou většinou problém, který naše klientky řeší. Ne jen, že odmítají jíst jinak, ale ještě to často nechtějí dovolit ani svým polovičkám nebo jim to různě bojkotují, o stravě pro děti ani nemluvě. Takže tahle čtyřka, to byl balzám na ženskou duši. Tolik jsme o nich po Morávce vyprávěly všem těm ženám a našim kamarádkám, až jim začaly říkat „ti vaši zdraví kluci“.

A vy se smíte malovat a nosit podprsenky?

Jak jsme zapadli do tohoto kolektivu, víru přednášek, rozcviček a diskusí, vůbec jsme si neuvědomovaly, jaký je na nás asi pohled zvenku. Zprostředkovaly nám to naše hlídací děvčata, když se nás v půlce pobytu opatrně ptaly, jestli je pravda, že se nesníme malovat a nosit podprsenky. Chvilku jsme si jedna druhou prohlížela, jestli na tom něco náhodou není, a pak jsme propukly v nekonečný smích. Sedmnáct slečen a jeden mladík nás každé ráno pozorovali při rozcvičce, což už samo o sobě mohlo působit podivně. Krom pohybů připomínajících chvílemi tai chi a chvílemi ožralu vracejícího se z flámu, jsme se také mlátili za hlasitého  “aaaa aaaa” do hrudi nebo se nahlas kolektivně smáli. Pozorovali nás při cestách na přednášky, při jídle, které se asi moc nepodobalo tomu, co znali z domova, pozorovali nás při outdoor hrách a po večerech diskutovali o tom, co jsme zač. Výsledek byl tohle. Uvedli jsme to na pravou míru, vysvětlili i něco o stravovacích návycích a nakonec si holky dělaly poznámky z naší oblíbené knihy a  mrzelo je, že nevydržely bez sladkostí, protože by nejspíš na téhle stravě zhubly.

Loučení jako na táboře

Když jsme se první večer seznamovali a každý sám za sebe říkal své jméno, odkud je a proč přijel, tak velká část účastníků hlásila něco jako: “Vloni jsem tu byl sám, letos jsem přivezl i ženu a syna.“ nebo „Už jsme tu potřetí a moc jsme se těšili.“ Za ten týden jsme pochopily proč. Setkání tolik spřízněných duší, které se snaží žít lépe a trochu jinak, něco pro sebe i druhé udělat, to je prostě zážitek. Maličko to připomínalo náš sen o životě v komunitě stejně naladěných lidí. Tady se začínal blížit realitě, i když jen na chvíli.

Když jsme se poslední den loučily, měly jsme s Helčou opravdu co dělat, abychom neronily slzy. Objetí střídalo objetí, vyměňovaly jsme si telefony, emaily a slibovaly si, že zůstaneme v kontaktu. Tahle setkání pořádají Vlaďka s Honzou už snad 15 let a říkají jim makrobiotický tábor. Původně totiž probíhala ve stanech, bez elektriky, zkrátka se vším všudy. Ačkoli teď jsme byly ubytované v pokojích se sprchou a elektrikou, atmosféra, program a vztahy s ostatními nám dětské tábory skutečně připomínala. A to loučení a smutek  z odjezdu také. Nejkrásnější na tom je, že s některými z vás jsme opravdu zůstali v kontaktu, píšeme si, někde se rýsuje spolupráce a někde už jde opravdu o přátelství.

Za Morávku moc děkujeme a s láskou na vás všechny vzpomínáme!