Já, minimalista – III.díl

Škodí mi, neškodí mi, škodí mi, neškodí mi,…

Nemusím otrhávat okvětní lístky kopretiny, abych si uvědomil, že plasty pro nás nejsou tak neškodné, jak by se na první pohled snad mohlo zdát. A to nemluvím o škodlivosti, resp. zamoření naší přírody všemožnými plasty a jejich působení na faunu a flóru. To je ale moc široké téma, do kterého bych se v tuto chvíli nepouštěl. Současně s mou novou minimalizační cestou tak nějak samovolně přišla i příležitost zvaná “deplastizace” domácího prostředí nebo v angličtině pěkný, ale delší název “plastic free home”.

Věřím, že postupem času a zejména za působení tepla a slunečních paprsků se z plastů pomalu, ale jistě, uvolňují chemické sloučeniny, které nám rozhodně neprospívají. Naopak svoji nezanedbatelnou měrou přispívají spolu s všudypřítomným stresem a uspěchaností k našim současným “civilizačním” chorobám. Či jen tak laicky řečeno nám prostě skrytě, ale o to účinněji škodí.

Zpět do jeskyně?

Samozřejmě, plastům se v současné době prostě nelze úplně vyhnout, rozhodně ne v bytě panelového domu. Určitě by mi neprošlo vytrhávání plastových oken a jejich nahrazení těmi dřevěnými, stejně jako likvidace elektroinstalace, rozvodných lišt a rozvaděčů, strhávání PVC podlahoviny či koberců z umělých vláken (což je asi ta nejjednodušší cesta), vyhazování pračky, lednice a ostatních velkých spotřebičů v domácnosti, které, ať chci nebo ne, ty plasty v sobě z valné, větší, či menší části prostě obsahují a jejich likvidací bych si opravdu moc nepomohl. Nebo pomohl, ale za cenu tristní, až izoldní.

Mňam, mňam, … dobroučký plasty  

Co jsem ale mohl udělat, bylo zbavit se v první řadě plastového kuchyňského náčiní a jiných pomůcek či udělátek, které přicházejí do styku s potravinami a současně s teplem a nebo jsou vystaveny přímému slunečnímu záření. Inu, s odhodláním i krátce krvácejícím srdcem, jsem se zbavil všemožných plastových dóz na uskladnění suchých i mokrých potravin. K Neumětelům šla i velká pánev se sendvičovým dnem a teflonovým povrchem, černé kuchyňské plastové náčiní typu naběračka, obracečka, podběračka, plastový cedník na špagety ve tvaru čtvrt-měsíce i klasický cedník, kuchyňský robot, drtič (mlýnek) suchých potravin, s jak jinak než plastovou nádobkou, kde v něm drcené tvrdší suroviny stále více obrušovaly již tak notně ošoupanou nádobku. Tak se do těla spolu s nadrceným obsahem dostávaly i mikročástice sloučenin opovrhovaného plastu. Stejně dopadly i nejrůznější kalíšky, kelímky, misky, podmisky, lžičky, míchátka, krájecí desky a jiné kuchyňské roztodivnosti, kterých se mi nějak časem v domácnosti usadilo ale opravdu nepřeberné množství.

Proč jsem to tam měl, když jsem to téměř nepoužíval, to už dnes opravdu nevím. Co ale vím, že mi dnes rozhodně, ani v nejmenším nechybí. A když mi nechybí, tak se současně divím, proč jsem si je vlastně pořizoval. Skoro jako začarovaný kruh. Ano, ano. Neuměl jsem rozlišovat mezi tím, co opravdu potřebuji a mezi tím, co jen chci, protože si mi to jen momentálně líbí.

Zpátky k přírodnímu bohatství 

A co nahradilo ty všemožné i nemožné plasty? Zpravidla nic, nebo jen v nejnutnějších případech sklo, dřevo, kov, kromě hliníku, a textil. Má deplastizace, popřípadě i dechemizace domova se však netýkala jen kuchyně, ale došlo i na ostatní místnosti a plochy v bytě. Celkem radikálně mé úsilí zasáhlo i koupelnu, kde kromě plastového hřebenu a kartáčku na zuby spolu s tubou zubní pasty také toho plastového, ale zejména chemického sajrajtu plného těžko vyslovitelných názvů sloučenin, moc nezbylo. Jak již psala autorka článku “Uklízíme jinak”, používám i já na běžné čištění ocet a jedlou sodu. Přidávám ještě dužinu z vymačkaných citrónů, peroxid vodíku, sice klasický, ale osvědčený prací prostředek s optimalizovaným množstevním dávkováním a domácí mýdlo, které si vyrábím jednoduchou metodou za studena … a zde ještě tedy přibude louh, pouze k tomuto účelu. Zkoušel jsem samozřejmě i mýdlový sliz, vyrobený z průmyslově vyráběných mýdel na praní, který se mi moc neosvědčil. Ještě bych mohl zkusit sliz z vlastního mýdla.

V ložnici jsem částečně zlikvidoval již poměrně přestárlou pružinovou matraci s molitanovou vrstvou a lepidly, ze které zbyla jen prostá dřevěná kostra s roštem. Zprvu jsem postel nahradil tvrdým spaním jak já tomu říkám “po staro-japonsku”, tj. na podlaze s nízkou podložkou. Mno, nebylo to příliš optimální, a tak cca po tříměsíčním odkládání jsem si zakoupil futon z rohoží ze surové bavlny a kokosových vláken a umístil na dřevěný rošt na nohách z původní postele. Lahoda a pohoda, také tvrdé, ale měkčí než studená podlaha naplněná prachem a výpary z PVC. Rovněž tak nábytek z dřevotřískových desek se navždy odporoučel z bytu. Naštěstí toho tu nebylo tak moc. Náhradou je otevřený dřevěný policový systém s textilními závěsy. Je to barevnější, snadnější na údržbu, vzdušné a prostě jednodušší. A měnit mohu dle nálady.

Je lepší, aby se to používalo, než kdesi válelo

A kde to všechno skončilo? Něco málo šlo do kontejneru. To ještě použitelné ke kontejneru, kde to zpravidla zmizelo přes noc a bylo tak předpokládám dále upotřebitelné bez polehávání kdesi na skládce. Něco přišlo do sběrného dvora k recyklaci, něco z toho jsem daroval kolegům v práci či na nejrůznějších k těmto účelům zaměřených webech, či Charitě. Něco z toho se podařilo i prodat. Každopádně jsem se zbavil co nejvíce nadbytečné a dle mého soudu i škodlivé chemie.

Chci to nebo potřebuju?

Jak už jsem psal o matraci, byť minimalista, i já se někdy utrhnu a koupím nějakou tu novou věc. Ale vždy se ptám sám sebe, zda-li ji jen chci a nebo ji opravdu potřebuju, zda ji využiju pravidelně nebo alespoň pravidelněji dle sezóny. A když se neumím rozhodnout, tak přání odložím s čekací lhůtou tří týdnů až tří měsíců, a pak se znovu zeptám. Někdy to nutkání vyprchá a někdy přetrvá. Ale rozhodně už žádná nová chemie a ošklivé plasty.

Jaký máte názor vy na množství plastů v domácnosti?

Zkuste si jen tak namátkou projít jednu místnost a sepsat si, co všechno máte doma z plastů, či umělých vláken. Někteří to také zkusili a sestěhovali ty plastové věci, ať už potřebné nebo nepotřebné, na jedno místo venku, neboť tam je větší prostor a lépe se na to kouká s odstupem. Samozřejmě jen to snadno odnositelné. Sami se pak zděsili nad množstvím “krámů”, kterými si nepozorovaně zaneřádili svoje nejbližší životní prostředí.

Zkusíte to taky?

Zkusíte také alespoň drobnou deplastizaci, dechemizaci nebo jen minimální minimalizaci? Nebo si myslíte, že je to naprostá hloupost?

Ať tak, či onak, nezapomeňte se podělit  o své názory, postřehy a zkušenosti. Těším se na ně.

Přeji pěkné a úspěšné dny,

Martin Hetto