Jak jsme vyklízeli sklep

Po sedmi letech na něj došlo

Podzimní detox není jen o úpravě jídelníčku. Tak jsme se inspirování programem pustili i do úklidu domácnosti. Skoro 7 let jsme se s mužem chystali vyklidit sklep. Díky klubáckému videu o feng šuej jsem nedávno zjistila, že sklep je naše podvědomí, takže už jsem neviděla důvod dál to odkládat a bylo tedy potřeba přidat ruku k dílu.
Muž měl díky svátku volno, přijela posila na hlídání divoký zvěře – teda dětí, a tak jsme se do toho pustili. Jestli mně něco dělá fakt dobře, je to vyhazování starých a nepotřebných věcí, takže vám asi nemusím říkat, že jsem byla ve svém živlu. Muž byl nejdřív opatrnější. Našel třeba své staré nářadí, které už nepoužíval, protože si koupil nové a kvalitnější než cituji: “tamtu hroznou čínu”. V tom starém nářadí ho zaujalo kladivo. Naše debata vypadala asi nějak takhle: Muž: “Ale aspoň to kladivo se hodí, ne?” Já: “V novém nářadí kladivo nemáš?” A bylo jasno. No co? Místy jsem se zasekla i já, taky mám svá slabá místa – třeba kytky. Takže jsem si hodlala nechat všech 150 květináčů, co jsme tam našli. Uhádala jsem nakonec tři a hned jim šla, čistě pro jistotu, najít uplatnění.

Lenin versus retro ozdoby

Ve sklepě je strašně prachu, zato málo světla (tak logicky, sklep, že?), a tak abychom si tu nádeničinu něčím zpříjemnili, začali jsme se předhánět, kdo najde větší perlu. Snažila jsem se muže ohromit retro vánočními ozdobami, ale on na mě vytáhnul Marxe a Lenina. WTF, to fakt někdo četl? Takže chvíli vyhrával, než jsem našla diplom pro jeho dědu za přínos ČSSR při výstavbě železnice (tak nějak). Pak se tam konal sem tam nějaký tuzex, fotky cizích mrtvých lidí. Měli teda krásné šaty z první republiky, ale nebyl čas ztrácet čas. Dále ptačí klece bez ptáků, kajak bez pádla, suvenýry z dovolených ve stylu “aby se vlk nažral a koza zůstala celá” a tak dále, vždyť to znáte.

Kouzelná zídka

Postupně jsme odnášeli plné krabice na “naši supr trupr zídku – za odnos”.
Než jsem přišla zpět do sklepa, ptá se mě muž, jestli jsem tam s tím už byla. Myslím si pro sebe: “Tak nejsem blbá, ne?”, ale řekla jsem radši jen: “Proč se ptáš? Nesla jsem tam přece ty rakety na badminton, kufřík s nářadím a plnou krabici s keramikou, těžkou jak prase, mimochodem.” A ptal se mě proto, že když tam přišel on, asi deset minut po mně, bylo skoro vše pryč. Jó, tomu říkám rychlost! Když jsme tam nesli naše poklady asi potřetí, jeden pán své paní zrovna povídal: “Hele, tohleto máš z Řecka.” Jeho paní na to: “Pojď už, prosím tě.” Tak jsem se jen usmála, pomyslela si něco o tom, že holt jeden z dvojice musí být vždy ten rozumnější a šli jsme dál. Jen pro zajímavost, pán si nakonec odnášel spokojeně dva hrnečky na kafčo, paní sice koulela očima, ale asi byla ráda za kompromis.
Když jsme tam šli počtvrté, vytvořila se u zídky fronta, která se musela rozestoupit, abychom jim tam mohli přidat další nášup.
“Ty bláho, to bude fakt někdo používat?”, říkali jsme si. No, asi jo.
Skoro vše zmizelo rychlostí blesku, že když jsme se tam šli s dětmi ze zvědavosti podívat druhý den, co z těch deseti krabic (a možná ještě víc, nepočítali jsme to) zbylo, tak už to byl jen zlomek toho, co jsme tam nanosili. A potěšilo mě, že jsme dokonce někoho inspirovali natolik, že se k nám přidal. Protože třeba ten velký wok od nás nebyl.

Mega úleva

A tak jsme si to naše podvědomí krásně vyčistili. Nechali si tam jen zábavu v podobě kol a lyží a musím říct, že teda mega úleva. Člověk si řekne: “Blbej sklep.”, ale je to potřeba a je to znát! A tak těch devíti hodin rozhodně ani jeden nelitujeme.

Metrák briket navrch

Ještě tam máme asi metrák briket (asi černého) uhlí za odvoz. Uhlí vydrží sto let, že jo? Protože už tam pár desítek let bude, tak kdybyste si snad někdo chtěl udělat brigádu, protože fakt nevím, jak to z toho krcálku dostat jinak než odtaháním po kbelíkách, jste víc než vítání. A udělám vám k tomu svačinu, oběd, večeři, kafíčko, meltu, čaj, hlavně si to prosím Vás někdo odvezte.

Díky moc,

Vaše Naďa 💖