Ať žije tlačítko OFF!

Hračka za odměnu

Vloni v létě jsem byla v prodejně jednoho operátora a přede mnou byl na řadě dědeček se dvěma vnuky. Dědeček standardní šedesátník, evidentně majitel firmy s několika zaměstnanci, takže výdaje za vnuky se v tom počtu krásně ztratí. Vnuci cca 6-8 let. Děda jim jako dárek za vysvědčení právě pořizoval mobily. Kupoval jim odměnu. Hračku. Mobily byly opravdu velké a aktuální modely, aby to fungovalo na hry. Až se za 3 roky budou rodiče divit, proč jsou ti kluci furt na mobilu a kdo je to naučil, vzpomenou si na tento den? Kdo je to naučil? Proč nedělají něco jiného? No protože to rodiče sami připustili, právě v tento den. A s počítači je to stejné.

Čeho tím chceme dosáhnout?

Když to všechno začalo (děti na prvním stupni a mobily a tablety a facebooky), brzy jsme zjistili, že i zde děláme něco jinak. Zeptali jsme se sami sebe, čeho tím chceme dosáhnout? Mobil je na to, abychom se dětem dovolali nebo aby se děti dovolaly nám, když po škole nastane něco jinak, než podle plánu. Takže mobil v naší rodině není majetek dítěte, ani vhodný dárek, rozhodujeme o něm my, rodiče a nakládáme s ním.

Mobily děti dostaly až od 4. třídy, protože jim skončila družina, abychom se s nimi mohli domluvit na dálku. Kdyby měly děti déle nárok na družinu, mobil by nedostaly. Mobil není dárek a není jejich majetkem ani dnes. Celá rodina máme jeden pin a bez problémů si vzájemně vlezeme do mobilu ještě dnes.

V autě jsme nikdy neměli filmy, vždy jsme poslouchali audiopohádky a písničky, anebo jsme o čemkoli diskutovali (takže slovní zásoba, fantazie, představivost, vyjadřovací schopnosti, to vše se dodnes odráží v jejich slohových pracech a na prvním stupni to paní učitelky udivovalo, myslely si, že děti měly nějakou speciální MŠ, protože máme v naší zemi v audioknihách a dětských písničkách opravdové klenoty). Nechtěli jsme, aby měly děti mobil ani na písničky jako mp3 přehrávač, protože je to přístroj, který se každých pár minut spojuje s vysílačem signálu, a děti by držely mobil blízko svých vyvíjejících se vnitřních orgánů, ani jsme později nechtěli hry a filmy v mobilu kvůli prťavé obrazovce a mikropohybům palců.

Mobilní šikana

Takže první, s čím se díky mobilům děti okamžitě setkaly, byla šikana. Jednak jsou v dětském kolektivu hodnoceny podle kvality mobilu, ale hlavně už i třeťáčci dokáží vyfotit holčičku na záchodě a dát to na facebook, nebo dát svoji kamarádku do inzerce – seznamky a další jiné skutky a této dovednosti se nezbaví ani na druhém stupni nebo víceletém gymnáziu nebo bilingvním gymnáziu, úroveň vzdělání s tím nemá mnoho společného. Šikana přes sociální sítě.

Ochrání je jen tyto aplikace prostě nemít. Když ostatní zjistí, že je jim jedno, co se děje na sociálních sítích (nebo že je vlastně nemají), přestane se to dít, protože se to děje proto, aby jim někdo ublížil, ale když ty sítě nemají, ublížení se nekoná a zákeřná radost nad cizím pláčem se také nekoná, nemá takový účinek. Skvělá kamarádská paní učitelka ve 4. třídě říkala, že takovou situaci ještě nezažila, děti odcházejí odpoledne ze školy spokojené a ráno se jí vracejí rozhádané a naštvané, protože se v noci pohádaly a pomlouvaly na facebooku (v noci třeba ve 23 hod a později mají mobil v posteli a komunikují). S kolektivem se nedalo pracovat, začínala každý den nanovo. A co na to řekli rodiče na třídní schůzce? „Co s tím budete dělat, paní učitelko?“

Facebook až kvůli škole

Facebook jsme dětem dovolili založit, až když jim bylo aspoň 13 let, potřebovaly ho kvůli škole – kvůli messengeru, který používají i učitelé a profesoři pro kontakt se třídou a kopii facebooku mám já (máma) na svém mobilu stejně jako přístupy do jejich mailů. Odpojí se až v 18 letech (syn už se odpojil). Když neměly (naše děti) facebook, vysmívali se jim spolužáci, že ho nemají a pomlouvali je za jejich zády. Když si ho zřídily, zjistily, o jaký odpad a jaké předstírané divadlo přišly a po prvních 2-3 měsících sledování cizích předstíraných životů a přátelství kamarádů, kteří si nemají co říct, když se sejdou v jedné třídě, je zase přestaly sledovat a aktualizovat. Data dostaly až v 16 letech tak malinká, aby si jen dokázaly v případě potřeby něco nejnutnějšího najít, (jako spoj MHD), ale bohužel, škola zavedla wifi. Takže ve třídách už si skoro nikdo nepovídá, nikdo o nikom nic neví, ani jedno z našich dětí nemělo a nemá za ty roky jediného opravdového kamaráda či kamarádku, na kterého se těšíte, abyste spolu šli už od zastávky a mohli pokecat o tom, jak vás včera rodiče či sourozenci naštvali a se kterým se těšíte, že půjdete na oběd do jídelny, nebo strávíte velkou přestávku a sníte svačinu nebo dokonce zajdete o víkendu do kina.

Generace osamělých samotářů

Naše děti se staly organizátory pár společných akcí na začátku, jako jsou lasergame, únikovka, (to ještě mělo párkrát šanci), kino nebo jít jen tak ven – tak to se nikdy nepovedlo. A když se jich zeptáme, jestli se ostatní ve třídě mimo třídu stýkají, odpoví nám, že ne. Vychováváme generaci osamělých samotářů. A je jedno, jestli v Praze, Litvínově nebo Dolních Kotěhůlkách, všechny maminky se bavíme o tom, že kluci bydlí od sebe přes ulici a setkávají se na online hrách na PC. Že holky předstírají život na facebooku a mají stovky přátel a lajků, ale nemají s kým jít do kina. O to silnější vznikla vazba a vzájemná podpora mezi našimi dětmi, protože sourozenec se stal nejlepším kamarádem.

Život není na facebooku nebo v mobilu

Od mala, když přišly děti ze školy, mobil se odkládal do nabíjárny (viz foto) a tam je také přes noc. I dnes. Byla to skříň, dnes je to kapsář, v kuchyni, kde se všechna rodinná média nabíjejí. Nesmějí mít mobil přes noc v pokoji. Umět ho sem odložit a chovat se, jako že neexistuje – to je hrozně těžké a velký nekonečný boj. To zařízení je tak svůdné a je to tak jednoduché se stále na dálku s někým bavit nebo sledovat na youtube cokoli, hlavně nemuset přemýšlet, co mám nebo co bych mohl/a teď dělat. Nebo nedělat, vždyť ať se klidně válejí s nohama opřenýma o zeď, ale ať nekonzumují obsah virtuálního světa.

Když někam jedeme, často jejich mobily ani nebereme s sebou, jsou na mě přesměrované, kdyby jim někdo volal, dovolá se ke mně a já je předám. Zvykli si na ta pravidla jako malí a holky to tak mají dodnes, vyhovuje jim to. A nám to vyhovuje také, nemůžou se ty mobily ztratit, utopit, rozbít a není to to, po čem sáhnou jako první, když není co dělat. Všichni 3 vědí, že život není na facebooku a v mobilu. Žijí své tady a teď a to v mobilu nenajdou.

Ale samozřejmě, když byli malí, byla to spousta práce, vozili jsme s sebou vlakem, do restaurací, prostě všude, vždy zábavu jako karty, mini člověče nezlob se, karetní stolní hry, krabičku lega, dětské časopisy, omalovánky a pastelky, knížky, poslouchali jsme společně MP3 pohádky a příběhy, když jsme šlapali krajinou jako turisté, tak jsme si povídali. Spolužáci dostávali jako dárky od Ježíška a k narozeninám notebooky, mobily, tablety, to se u nás nekonalo. Počítače máme pracovní a děláme na nich všichni, co zrovna potřebujeme. Já mám ráda tyto hračky a vymoženosti, takže máme i velký tablet a ten slouží celé rodině, všichni si ho půjčují, máme čtečky (líbí se nám, jak šetří papír a místo a můžeme číst jednu knihu více lidí najednou), MP3 přehrávače, sluchátka, jak vidíte, nabíjárna je plná, ale nic nejsou dárky a dětem to opravdu nepatří, není to osobní (sluchátka ano, kvůli hygieně), tak jako nemají vlastní vanu nebo část kuchyňské linky jen proto, že se musejí koupat nebo stravovat.

Potenciální závislosti

A tím se vracím k příběhu na začátku. Copak můžeme mít kontrolu nad dárkem od Ježíška nebo k narozeninám a zabavit ho, omezit ho? Ostatní dárky mají ve svém pokoji a také neurčujeme u malých dětí, že už si hrají hodinu tak další hodinu s tím legem raději trávit nemají, ale koho láká vstát v noci a hrát si s legem nebo s panenkami nebo zkusit si brnkat na kytaru nebo malovat nebo si jít zaskákat na trampolínu a spousta jiných nebo?

Všechno, s čím jsou mobily a tablety a počítače spojeny jsou vlastně potenciální závislosti, které mimo jiné i když tam jen tak leží, narušují spánek a proto své děti těmto lákadlům a těžkým zkouškám nevystavujeme. Také nemají trvale na poličce v pokojíčku krabičku cigaret, aby se už od mala učili těmto lákadlům a závislostem odolávat. Nebo pytlík bonbónů na nočním stolku a nepřepočítáváme ráno, jestli ubylo nebo neubylo. Mají holinky proto, aby mohli skákat do louží po dešti. Mají mobil proto, aby se s nimi rodiče a oni s rodiči mohli spojit v čase po skončení školy a než se sejdeme doma. To je (pro nás) jediný důvod až do 18 let. Také jste chodili po dešti projíždět kaluže a skákat do nich? Jde to samozřejmě i na počítači, ale bez emocí, takže když nabídneme dětem skutečné emoce, sáhnou po nich.

Zakazovat nepomůže

Takže tak. Je to jako se sladkostmi. Jsou tady. Zakazovat je nepomůže. Je třeba dětem nabídnout lepší a zdravější. Když za dětmi přišly na návštěvu děti a měly mobil v ruce, já jsem je prostě zabavila (ty mobily), zakázala, tablety také. A to už byli školáci. Jsem taková ta zlá teta. Kamarádka dělá to, že když jí za školkovým dítětem přijdou na návštěvu děti s mobilem nebo tabletem v ruce, vymění ho s nimi za kindervajíčko. Jsem nejen zlá teta, ale i matka. S dětmi jsme se dohodli, že září je bez počítačů a her, aby se soustředily na školu a živé kamarády. Wifi máme na časový spínač, běží jen od 7 do 20 hod. Když už jsme měli v říjnu pocit, že je všech WhatsAppů a messengerů a jiných sociálních sítí až moc, že je mobil stále poblíž, protože přece musejí komunikovat se třídou, naštvala jsem se a na spínacích hodinách jim aktivovala ty zoubky na střídačku, takže wifi jim 30 min běžela a 30 min neběžela. Stačiloto udělat jednou a od té doby už vždy jen upozornit. Tak třeba těchto pár pravidel přijde někomu vhod. Jaké si to uděláme, takové to máme. A tento (nouzový) stav je pro změny a zavedení novinek jako dělaný. Naše děti si třeba facebook zavedly na začátku prázdnin. O prázdninách se nic neděje, mobily ležely někde vybité a v září už to byla dávno stará a obnošená vesta, to že mají facebook.

Jak jsme hráli monopoly bez wifi

A aby to nebylo celé tak ponuré, zakončím to veselou příhodou ze života. Měli jsme výměnný pobyt na gymnáziu. Měli jsme doma cizince ve věku 15-17 let. Měli jsme doma několik cizinců, protože jsme pozvali jak spolužáky našeho syna, tak jejich hostující cizince k nám domů na přátelskou návštěvu. Dohodli se, že si zahrají všichni monopoly. Moc jim to nešlo, hra vázla, komunikace také, všichni neustále pokukovali po svých mobilech a paralelně chatovali. Tak jsem se naštvala a vypla jim wifi. Na syna jsem přitom výhružně pohlédla, aby to vůbec nekomentoval a aby se ani nepokoušel to vyřešit a zapnout, sic ho trest nemine! Cizinci se po chvíli ohlíželi jeden po druhém a vrtěli se, jako by měli blechy, ale nikdo se neodvážil zeptat a dát najevo, že mu chybí wifi při deskové hře. Hra se rozjela, konverzace také a všichni spolu strávili opravdu bezva 2 hodiny a zkoušeli ještě další hry a druhý den už z nich byla parta. Když se mě paní profesorka druhý den (a po dalším výletě) ptala, co to bylo u nás za párty a jak jsme tu skupinu dali tak dobře dohromady?, popsala jsem jí to. Pobaveně na mě koukla a řekla: “Ať žije tlačítko OFF!