Jsem veganka, holka krev a mlíko (Monika, 27 let)

Jsem vegankou 6 let a nikdy to nebyla nuda nebo stereotyp

Ale hlavně, nebylo to žádné utrpení, strádání, omezování. S tímto názorem se totiž všichni potýkáme, pokud si vybereme nekonvenční cestu stravování, smýšlení, života, pohledu na svět. Sama jsem si dřív říkala: „Jo, někde to řeknu a všichni si budou myslet, že oděná do maxi batikovaného trika olizuju zdi a kůru stromů, protože nemůžu nic jíst“. Byla jsem tenkrát v zajetí stereotypů, které jsou ve společnosti vtloukány do hlavy nám všem.

Netrpím, můžu cokoliv

Jenže já můžu cokoli. Můžu si k snídani udělat “vajíčka” (z natural tofu a černé soli) a nemusí proto nikdo trpět. Netrpí zvířata, ale netrpím ani já tím, že bych se o něco ochuzovala. Co se týče chutě, nedělám kompromisy. Že jsem vegan, neznamená, že budu jíst jen mrkev a zelí. Ani to neznamená, že budu denně žít na rohlících s kupovanou rostlinnou paštikou.

Pochazím ze sedlácké rodiny

Mohlo by se zdát, že se to stalo náhle, i když teď zpětně vidím, že celý proces začal mnohem dřív. Pocházím ze sedlácké rodiny, takže s argumentem „dřív lidé přece nejedli každý den maso“ jsem u babičky neuspěla. Jako většina lidí, i ona ve veganství vidí módní dietu a nerozumné zacházení s vlastním tělem. Na straně druhé, možná právě díky tomu, že jsme u prarodičů vždycky měli hospodářská zvířata, měla jsem možnost pozorovat jejich životy. Králíčci mi připadali roztomilí, ale už ne tak moc, když dorostli a já musela sledovat, jak je děda stahuje z kůže. Snad největší školou mi bylo, když jsem musela přihlížet, jak babička zabíjí slepice a přitom mi dává výklad o celém procesu kuchání se slovy „nikdy nevíš, kdy se Ti to bude hodit“. Už tenkrát jako pětiletá jsem věděla, že nic takového bych sama nezvládla.

Byla jsem masařka, dokonalý malý strávník

Přesto jsem od paní kuchařek ve školce dostala láskyplné označení „masařka“. Spořádala jsem všechno. Hlavně maso. Neskutečně jsem si užívala nefalšovanou českou kuchyni, kterou nám ve školce a i na základní škole vařili. A že vařili s láskou.

Za mojí sennou rýmou nebyl pyl, ale strava

Milovala jsem chutě, od dušené mrkve až po pečené kuřecí stehno. Teď už vím, že to bylo proto, že moje mamka vždycky vařila velmi zdravě. Měla jsem ráda rozmanitost, takže jsem si mimo domov užívala klasiku a doma se řídila mamčinými slovy „sněz zeleninu a maso klidně nech“. To byla velmi silná myšlenka, která v budoucnu zajistila to, že jsem neměla ke „zdravé“ stravě odpor. V dobách dospívání jsem snídala skoro každý den chleba s máslem a medem, večeřela pro změnu chleba s míchanými vajíčky.

Zlom nastal, když jsem nemohla polknout jídlo

Tenkrát by nikoho nenapadlo, že za mojí jarní sennou rýmou nebyl pyl, ale strava. To jsem poznala hned první jaro po mém přechodu na veganskou stravu. I když přechod není správné slovo. U mě to byl skok. Je pravda, že jsem přečetla asi jednu nebo dvě knihy o tomto stravovacím směru, ale zlomový okamžik přišel, když jsem si ráno chtěla dát jogurt k snídani a ten mi uvízl v krku a já nedokázala polknout. Stejná situace se opakovala u oběda. Byli jsme v restauraci a já si dávala plněné knedlíky s uzeným a zelím. Hned první sousto se zaseklo a já nevěděla co dělat. Už pár týdnů před touto událostí jsem přestala mít z masa radost hned po prvním soustu. Jako bych energeticky měla k tomu kusu čehosi odpor a současně cítila úctu. Po té příhodě v restauraci jsem věděla, že už nikdy nesním maso a nebudu se podílet na utrpení, které jsem hluboko v sobě cítila.

Trvalo mi pár týdnů, než jsem to řekla svému nejbližšímu okolí. Všichni to přijali velmi dobře. Dokonce mamka na nějakou dobu omezila vlastní konzumaci živočišných produktů a i teď jí maso v mnohem menší míře než dříve.

Přišla očista a já byla obsypaná pupínky

To bylo na podzim a já byla až do jara úplně stejná. Pak ale nastala očista. Obličej i tělo jsem měla obsypané pupínky, které nebraly konce. Trvalo půl roku, než se moje tělo očistilo od nánosů, které jsem si za více jak 20 let ve svém těle nastřádala. Od té doby má moje pleť pěknou barvu a proměňuje se pouze pravidelně a přirozeně s cyklem. Jen mé občasné lepkové záchvaty se na ní umí podepsat, ale i tak je průběh mnohem méně drastický.

Zmizela senná rýma i atopický ekzém

Po tom jaře mi došla jedna věc. Za celou dobu jsem nesmrkala, neměla jsem rudé oči, ani jsem nepoužila speciální mastičku, kterou jsem si mazala koutky úst, které byly po některém jídle rozpraskané do krve. Všechno kyselé pro mě dříve znamenalo koutky od ucha k uchu, ačkoli ne moc veselé. Od malička jsem totiž bývala atopik. A to prostě najednou nebylo. A mně to přišlo tak přirozené být v pořádku a nemít žádné zdravotní problémy, že jsem si toho vlastně zpočátku ani nevšimla.

Moje senná rýma nikdy neměla nijak dramatický průběh, nechodila jsem k alergologovi, protože u nás doma se na léky nikdy moc nedalo. Přesto to bylo něco, co mi na několik týdnů v měsíci ztěžovalo život. A když to toho jara nepřišlo, věděla jsem, že člověk nemusí být těžce nemocný, aby se nemohl cítit líp. Od té doby jsem neměla jediný příznak vracejícího se atopického ekzému, žádné jaro pro mě nebylo nesnesitelné. A to je úžasné.

Pročistily a zjemnily se mi chutě i vnímání

Od té doby jsem ušla, co se týče vztahu ke svému tělu a životu, dlouhou cestu. Veganství mi postupně zcela změnilo chutě. Suroviny, nad kterými jsem dříve šklebila obličej, mi začaly připadat neutrální a postupně jsem je zařazovala do svého jídelníčku a chuťově vyladila tak, aby se staly výjimečnou pochoutkou. Zcela jistě se pročistily moje chuťové pohárky a nyní vnímám vše mnohem intenzivněji. Vyzkoušela jsem to na domácím mléku z lískových oříšků. Kolega, zarytý masožravec otevřený experimentům, po ochutnání vyprskl smíchy, co že to je za bílou vodu. Kolegyně otevřená čemukoli řekla, že je to v pohodě, ale nevyhledávala by to. A já? Pokaždé si to mléko vychutnávám po doušcích, protože já v něm cítím opravdu lískové oříšky. Vnímám jejich sladkost a připomíná mi sladký mléčný dezert Monte.

Následuji potřeby, chutě a moudrost svého těla

Toto zjemnění mého vnímání jde ruku v ruce s celkovou změnou mého těla. Vše, co se mi vnitřně děje, vnímám a pozoruji. Přirozeně následuji svoje chutě a potřeby svého těla. Věřím v jeho moudrost a samoléčitelské schopnosti. Vím, že když prosilo o raw stravu, mělo to svůj důvod. Stejně jako jsem nedávno absolvovala týdenní půst pouze o vodě. Bylo to volání mého těla po restartu, které jsem vyslyšela. A právě proto pro mě byl celý týden naprosto bezproblémový. Kromě půlhodinové bolesti hlavy hned druhý den jsem byla naprosto klidná a pouze fyzická aktivita pro mě byla problematičtější. Zato na psychické rovině jsem dosahovala závratných výšin, v práci jsem podávala výkony, nad kterými jsem sama musela kroutit hlavou, a spala jsem pouze 3 hodiny denně. Cítila jsem, jak je mé tělo plné energie.

Dokážeme cokoli, pokud se uvolníme a začneme poslouchat sami sebe

Nejen v souvislosti s půstem, ale především s mým veganstvím všeobecně, se neustále setkávám se slovy ostatních ve smyslu „to bych nedokázal“. Věřím a hlavně z vlastních zkušeností vidím, že dokážeme cokoli, pokud se uvolníme v životní křeči a začneme poslouchat sami sebe, místo abychom se řídili nevyžádanými radami okolí.

To je také důvod, proč já sama o svém veganství nemluvím s velkým zapálením, dokud na téma nepřijde řeč z okolí. Řekněte člověku, že už nikdy nebude jíst živočišné produkty, a on této možnosti zabouchne dveře. Ukážete-li mu ale, že překypujete životem, nijak nestrádáte a máte pozitivní mysl, je dost velká pravděpodobnost, že se nad způsobem života, který vedete, alespoň zamyslí. A možná se inspiruje.

Jsem holka krev a mlíko, jen bez pocitu viny a se spoustou energie navíc

Pro mě je inspirace mnohem přijatelnější způsob změny než diktát. Proto ráda své přátele brávám do veganských podniků, kolegům v práci dávám ochutnat svoje obědy a ukazuji všem, že veganské jídlo je víc než výhonky a sójové maso. Vím, že mi stačí vidět pěknou fotku jídla a už mi mozek šrotuje na plné obrátky a přemýšlím, jak to jídlo uvařit. Proto jsem taky na Instagramu začala sdílet své výtvory pod dvojsmyslným názvem Krev a mlíko. Protože i po 6 letech veganství jsem stále holka krev a mlíko, jen bez pocitu viny a se spoustou energie navíc.