Proč právě já?

Nehezká diagnóza

Oslavila jsem pětatřicáté narozeniny a už kolikátý rok jsem se necítila dobře. Po operaci slepého střeva, bylo to 2. prosince, jsem zkolabovala a asi po měsíci mi byly diagnostikovány nádory nadledvin. Měla jsem štěstí na výborné lékaře a po úspěšné 7-hodinové operaci jsem se asi 2 měsíce zotavovala v nemocnici. Ještě v této době se objevila ložiska nádorů na štítné žláze. Těsně před Velikonocemi jsem absolvovala další operaci.

Tři měsíce v nemocnici byla jízda

Vzhledem k tomu, že jsem byla až do té doby  pouze v porodnici, byla to jízda. V době, kdy jsem čekala v nemocnici na operaci nadledvin, bylo mi hloupé ležet v posteli, když mi prakticky nic není. Říkala jsem si, že si budou lékaři myslet, že jsem líná. Pomáhala jsem sestřičkám svinovat obvazy, obalila jsem knížky z knihovny. Půjčila jsem si lavor a umyla ležící pacientce její dlouhé vlasy. Až slova pana docenta při velké vizitě: “Nedejte se rušit,” mě od stolu vyhnala do postele. To jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Denně jsem bombardovala lékaře anesteziologa, kdy už konečně mě připraví k výkonu. Asi jsem mu pěkně hrála na nervy, protože mi zdůraznil závažnost mé nemoci. Dočkala jsem se a s jizvami okolo skoro celého těla jsem se dopracovala až k vyndávání stehů. Vzhledem k tomu, že jsem se cítila jako peřina přepásaná drátem, ptala jsem se lékaře, jestli jim tam někdo někdy řve. Se smíchem odvětil: “ Jenom sestřička, že mám zrychlit, protože máme plnou čekárnu.” Tak jsem zvládla i toto. I když jsem to nedávala najevo, v noci jsem plakala do polštáře a zvláště potom, co mi lékař vysvětlil, že ložiska na štítné žláze jsou zhoubná, ptala jsem se sama sebe: ” Proč zrovna já? Proč nemůžu být doma s rodinou?” Moc se mi stýskalo a už třetí měsíc strávený v nemocnici a zase další nádory. Moc se mi líbily jedny šaty ve výkladu, ale na co, když stejně umřu.

Najednou přišel zlom

Pak jsem se jednoho dne probudila a uvědomila si, že mám vlastně štěstí, že se dá ještě něco dělat a že je spousta lidí, kteří jsou na tom hůř. A od toho dne, jak mávnutím kouzelného proutku, jsem se cítila lépe a lépe. Vyfoukala jsem si vlasy a požádala manžela o koupení šatů, ať mám v čem jezdit na chemoterapii. 😊.

Mělo to tak být

Když mi byl po roční pracovní neschopnosti přiznán v 35 letech invalidní důchod zlomilo mě to opět. Ale dnes už vím, že to tak mělo být. Synovi bylo tehdy 15 let a říkala jsem si, že musí být pro něj málo příjemné, že kdykoli přijde domů, jsem tam já a moje připomínky a starosti. Ale byl to hodný syn. Pořídil mi psa, aby nemusel se mnou “trapasit” kolem rybníka. Ujistil mě, že po době strávené hospodařením s tátou, kdy se jim obarvilo bílé prádlo v pračce na růžovo, nemohli se vejít do měsíčního rozpočtu, spálili řízky atd., je rád, že na ně doma čekám.

Za pět let zahynul syn při autonehodě. Nikdy ta bolest nepřejde, ale já vím, že díky mé nemoci jsem měla na něj spoustu času a tato poslední léta jsme si spolu maximálně užili. A za otázku “proč zrovna já” se stydím.

Nikdy se nevzdávejte

Pokud by vás náhodou potkalo něco zlého, nevzdávejte se a snažte se to překonat s nadhledem. V tu chvíli to tak nevypadá, ale za pár let se vám všechno v hlavě složí jako mozaika a pochopíte, že všechno zlé může být opravdu pro něco dobré.

Naděžda