Rozvod je jako porod – dá šíleně zabrat, ale dá se přežít

Jde vůbec něco tak osobního popsat do článku?

Psát velmi osobní témata není snadné. Na jednu stranu se snažíte o maximální pravdivost a otevřenost a na druhou stranu nechcete záměrně nikomu ublížit. Pokusím se popsat vám svůj příběh tak, aby co nejvíc splňoval obě kritéria.

Jak jsme to měli v rodině

Pocházím z velmi tradiční rodiny. Rozvod neexistoval, rodina byla posvátná. Maminka doteď nosí taťkovi každé ráno snídani do postele.. Už jako malá jsem si vysnila prince na bílém koni, svatbu na hradě a partnera, pro kterého já budu báječnou ženskou a on pro mě báječným chlapem. Pořídíme si dvě roztomilé dětičky, dům na vesnici a budeme se milovat až do konce svých dnů, které prožijeme na zápraží malého domečku, ideálně někde u moře, při vzpomínání na nádherný a naplněný společný život. O to víc rozbití snu o mnoho let později bolelo ..

Osudové setkání s manželem

Na vysoké jsem chtěla poděkovat spolužákovi, že mi nechává opisovat přednášky a varuje před zkoušením. Pozvala jsem ho na panáka a on mě hned na večeři a tam mi řekl, že jsem jeho osudová žena. Chodili jsme spolu asi čtyři roky, cestovali, výletovali, společně bydleli v podnájmech. Bylo nám fajn. Já brala hormonální antikoncepci a hodně sportovala i pracovala, byla jsem velmi výkonnou a úspěšnou manažerkou, jasná lineární cesta přede mnou, žádné pochyby, soustředěný tah na branku, což se mému partnerovi hodně líbilo. 

Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap

Pak přišla svatba a já tabletky přestala brát. Podařilo se nám téměř ihned otěhotnět (což bylo vzhledem k mnoha letům “na práškách” zázrak) a narodil se nám krásný kluk. A začaly problémy a pochybnosti.. Teď už vím, že to bylo z veliké části právě kvůli hormonům. Mé tělo bylo “zakleté”, uspané, mé radary fungovaly úplně jinak a taky jsem vysílala matoucí signály. Bez prášků jsem se najednou začala hledat, vlastně poprvé jako žena, protože antikoncepci mi nasadili preventivně už ve 13 letech, abych jako hodně vytížená sportovkyně vůbec začala menstruovat. A v tom hledání se začal ztrácet náš vztah. Byli jsme mladí, neuměli komunikovat své potřeby ani emoce. Já se pořád snažila být víc a víc dokonalá manželka, matka i hospodyňka, abych se manželovi zalíbila.. a tím jsem se víc a víc vzdalovala sama od sebe a od toho, co mě vlastně bavilo a co by mi dávalo smysl v životě. S mateřskou rolí jsem si nevěděla vůbec rady. To nebyl ten mužský svět, který jsem znala z práce. Do probrečených večerů přišla velmi brzy dcerka a stavba rodinného domu. 

Zlatá klec

Navenek jsme byli ideální pár. Krásné dvě děti, dům na vesnici se zahradou a bazénem, manželovi se začala rozjíždět pracovní kariéra a já se snažila stále hrát roli báječné ženské. Ale uvnitř to bublalo, vřelo, vybuchovalo a já tušila, že něco je hodně špatně. Tu a tam hádky, výčitky, manželovo ticho za trest a mé začínající sny o útěku ze zlaté klece pryč.

Převrat v práci

Začala jsem na sobě pracovat. Semináře osobního rozvoje, ženské semináře, meditace. Rozhodla jsem se i přes mateřskou dovolenou alespoň částečně pracovat. Manžel mě podpořil v mém snu dělat něco smysluplného a nevracet se do kanceláře k nekonečným poradám, služebním cestám a dalším šíleným žroutům času a energie. Vždycky jsem sportovala a pohyb milovala. A když mi majitelka fitka řekla, že jsem opravdu šikovná a měla bych si udělat instruktorský kurz, otočila se má životní cesta úplně jiným směrem a já se stala lektorkou jógy.

Rozhodnutí, které rve srdce

Problémy doma ale pokračovaly. Snažili jsme se oba, ale rozdíly mezi námi se jen prohlubovaly. Já toužila po doteku, respektu, po akčních víkendech, smíchu. Manžel si přál klid, kulturu a stále mě za něco peskoval. Covid zintenzivnil i propast v našem vztahu. Ve čtyřiceti letech jsem se nechtěla vzdát pohlazení, milování, úsměvů, pocitu, že ten druhý je rád, že je se mnou.. Rozhodování bylo šílené. Aby matka rozbila rodinu, musí v sobě nalézt neskutečné množství odvahy a síly. A smířit se s tím, že to bude šíleně bolet. A dlouho. Absolvovali jsme párové i individuální terapie, abychom si byli jisti, že rozvod je opravdu jediné a nejlepší řešení. Ano. Nejstrašnější okamžik pro nás bylo sdělení dětem, že od sebe odcházíme. Navždy bude jejich pláč pro mě noční můrou.. Ale věřím, že jednou pochopí, proč to jinak nešlo.

Dokázali jsme najít mírumilovnou cestu rozvodem

Na všem jsem se dohodli. Odešla jsem z domu a našla si podnájem ve stejné ulici, aby děti mohly být se mnou kdykoli jen budou chtít. Velmi často jsem vařila pro všechny, potkávali jsem se jako rodina co nejčastěji to šlo. I když se neskutečně rychle v mém světě objevil nový muž, velmi často jsem plakala a ptala se sama sebe, jestli jsem se rozhodla opravdu dobře. Jestli se nemám vrátit. To známé tolik volalo zpět, neznámé a komplikované bylo šílené. Musela jsem se naučit postarat se sama o sebe. Přehodnotit finanční situaci, postarat se o spousty mužských prací – třeba auto – pojištění, přezutí gum, výměnu čelního skla. Atd atd. Až pak mi docházelo, co všechno manžel doma řešil. Tu a tam přicházely opojné momenty svobody – můžu téměř cokoli! Najít si jakéhokoli muže, zařídit si libovolně byt (manžel mi spousty věcí nedovolil), jet sama na dovolenou. Ale mnohem častěji přicházely obavy, jak to zvládnu.

Staré rány bolí dlouho

Když jsem ve svém původním domě ve dveřích viděla bývalého manžela v objetí s jeho novou partnerkou, byla to neskutečná facka. Sedla jsem na kolo a jela jak šílená několik hodin. Proč ji objímá a mě ani nepohladil? Proč se na ní usmívá a je jim spolu tak hezky? Čas pomohl přijmout skutečnost a jen mě utvrdil v tom, že jsme opravdu spolu už neměli být.

Můj nový život, nové sny, mé nové “já”

Postupně jsem začala tvořit svoji novou realitu. Mohla jsem fňukat a litovat se, ale věděla jsem, že jsem se rozhodla správně a musím chytit svůj nový život do vlastních rukou, i když to není vůbec snadné. Vymyslela jsem si pidi domeček a dokázala ho zrealizovat. Přivezli mi ho na náklaďáku a jeřáb ho postavil na krásný pozemek v malé vesničce ne moc daleko od dětí. Ty zůstaly ve svém původním domě, ve svých pokojíčcích, se svými kocourky a psem, se zahradou a bazénem, obklopeni kamarády. Ve stejných školách a stejných kroužcích, jako dřív. Mnohem víc jsem začala pracovat, abych se uživila. A šla jsem hlouběji a hlouběji k podstatě sebe samotné. K větší upřímnosti a pravdivosti. Je to cesta na celý život, ale za předchozí roky jsem ušla veliký kus.

Hledání dalšího pana dokonalého

Poznala jsem několik mužů. Vždy jsem doufala, že teď to bude ten pravý, osudový .. někdy jsem omyl zjistila velmi rychle, stačila schůzka na oběd, jindy bylo třeba procházky, výletu, několika dní, týdnů, dvakrát to trvalo i několik měsíců. Zpětně vidím, že jsem potřebovala objevit, co vlastně rozhodně nechci ve svém životě (a že to byly často velmi zajímavé lekce!), abych si mohla uvědomit, co naopak ve svém životě potřebuju a co bych si přála. A když jsem přestala hledat kluky typu kovboj, indián, bohém, jogín .. a ujasnila si, že chci spolehlivého chlapa, o kterého se můžu opřít, který mě miluje takovou, jaká jsem a stejně tak miluju i já jeho, že se dokážeme spolu krásně zasmát a že máme podobné hodnoty i zájmy .. objevil se.

Současný vztah s bývalým mužem a všemi novými členy rodiny

S bývalým manželem fungujeme nádherně. Díky rozvodu už nemusíme narážet na oblasti, ve kterých jsme byli příliš rozdílní, aby šel najít kompromis. Můžeme spolu vycházet jako přátelé. Maximálně si pomáháme a podporujeme se. Máme společnou péči – tedy vše záleží jen na naší dohodě. Vídáme se téměř denně. Často společně večeříme, jezdili jsme i na rodinné dovolené. Teď, když máme oba nové partnery, setkáváme se nejčastěji v širším kruhu, slavíme tak i narozeniny, jezdíme na společné výlety. Bavíme se, vtipkujeme. Cítíme vděčnost za to, že jsme spolu zplodili dvě skvělé děti, ale že jsme dokázali i své cesty včas oddělit, aniž bychom si moc ublížili. Mezi námi nejsou už žádné emoce typu výčitek nebo smutku. Cítíme naopak přijetí situace, smíření, toleranci, respekt a snahu o porozumění a vzájemnou podporu. 

Konec dobrý, všechno dobré

Není to automatické. Stálo nás to hodně snahy, trpělivosti, energie i peněz. Ale věděli jsme, že nejen kvůli dětem je zbytečné dělat si z rozvodu peklo. Je nám líto, že naše rodina změnila tradiční podobu, ale víme, že fungujeme dál a pro děti zůstáváme nadále rodiči a pro sebe jsme se stali přáteli.