Ze 2 týdnů bylo 8 let (Lucka a Iveta)

Mrtvice dědovi vzala krátkodobou pamět

Rok se s rokem sešel a syn prababičky, můj děda, mamčin otec, dostal rozsáhlou mrtvici. Měl za sebou rakovinu a další nemoci a úrazy. A tak začala asi ta největší zkušenost našeho života. Dlouhých osm let starání se o člověka, který mohl víceméně pohnout jen pravou rukou, jinak byl naprostý ležák. Mrtvice k němu ale byla aspoň v něčem milosrdná, měl poškození krátkodobé paměti. Vůbec si neuvědomoval, že plyne čas a že leží už tolik let. Celou tu dobu prožil v časovém úseku tak maximálně půl hodiny. Když jste mu něco řekli, tak za chvíli o tom nevěděl. Sice nás všechny poznával, pamatoval si až s neuvěřitelnou správností věci, co se třeba staly před 30 lety, ale co se dělo v přítomnosti, co se odehrálo před deseti minutami, to mu unikalo. Pokud se některé nové věci opakovaly dostatečně často a byly emočně významné, někdy se stalo, že vznikla nové dlouhodobá vzpomínka. Jako narození prvního pravnuka. Jelikož chodil na návštěvy a babička mu o něm dokola povídala, nakonec si ho zapamatoval. Ale že mu babička před chvíli řekla, že jde na zahradu a vy jste ji šli hledat a zeptali se ho deset minut poté, kde babička je, tak nevěděl.

V LDN skoro zemřel

Rozhodnutí, aby zůstal doma, přišlo po několika měsících v LDN, kde se k němu chovali dost špatně. Dokonce tam málem jednou i zemřel, nebýt nás, kteří jsme si při návštěvě všimli, že špatně dýchá a po několika upozorněních sester a hledání paní doktorky jsme se konečně dočkali reakce. Druhý den nám paní doktorka řekla, že za ním přišla za pět minut dvanáct. Nastala klinická smrt, ze které se vrátil zpátky. Bylo nám doporučeno se s dědečkem rozloučit, protože už tu nejspíš dlouho nebude. V tu chvíli jsme se rozhodly, že si ho vezmeme domů, aby mohl zemřít v kruhu své rodiny.
Paní doktorka nám řekla, že to bude velmi náročné, a že je to otázka dvou až tří týdnů. Asi by se dnes paní doktorka velmi divila, že z týdnů bylo necelých devět let.

Péče byla náročná, ale společně jsme to zvádali

V nemocnici velmi zhubl. Komunikace byla náročná, protože mluvil nesmysly, vnímal vás tak napůl. Péče o něj zahrnovala několikrát za den přebalování, pomoc s hygienou, polohování, aby se zabránilo proleženinám. Měli jsme speciální nemocniční postel a antidekubitní matraci. V prvních několika letech jsme byli schopni ho i dostat na kolečkové křeslo a vyvézt na dvůr na čerstvý vzduch. Jelikož jsme si dědu vykrmili z 50 kg i s postelí na 100 kg, časem se přidal i zvedák. Na začátku byl děda schopný nám trochu pomoci, zapřít se do pravé nohy, udržel záda a měl dost velkou sílu v pravé ruce.
Společnými silami jsme se o něj staraly. Největší péči zastaly babička a mamka. Já jako vnučka jsem byla vždy po ruce, když bylo potřeba. Dědův syn také roky o víkendech dojížděl a pomáhal s přesunem na vozík. Úkony jsme si vždy rozdělili podle toho, co kdo zvládl a jak měl čas.

Lidé se podle mě dost bojí vidět své blízké ve stavu těžké nemoci a nemohoucnosti. A vůbec pomyšlení na přebalování a podobné věci jim vadí. Myslím, že je přirozené, že se obáváme naší reakce. Že nám to bude připadat i třeba nechutné. Ale z vlastní zkušenosti musím říct, že si zvyknete. Váš mozek to prostě přijme jako novou realitu, protože vám stejně nic jiného nezbývá. A zas tak hrozné to není, ono se to opravdu zase tolik neliší od péče s miminkem. Naučili jsme se, jak to vše udělat co nejrychleji a nejšetrněji.

Co se týče komunikace, stimulace v domácím prostředí, mluvení s ním, rádio a hlavně televize přispěly k tomu, že z jeho nesmyslů se staly zase normální věty. Ve většině případů si dovedl říct, co potřebuje a chápal, co mu říkáme. Několik let se s ním daly vést normální konverzace, když byl na dvoře, tak se vyptával, co je nového. Sice si to po chvíli nepamatoval, ale v daném momentu byl spokojený a komunikativní, dělal vtípky, popichoval se s babičkou. 

Změna byla obrovská

 V nemocnici to byl naprostý ležák, vyhublý a zmatený, smutný. Doma to byl skoro ten děda, co předtím a v něčem možná i lepší, než dřív, jelikož už nemusel řešit běžné, každodenní problémy a životní záležitosti. Existovalo s ním jen tady a teď.
Ano, byly zde i velmi těžké momenty. Domácí péče o takového člověka je náročná, ale dá se v ní najít i hodně dobroty, pokory a lásky. Momenty, kdy se nám povedlo ho v něčem posunout, nás nabíjely energií. A vykompenzovaly ty okamžiky, které nás vysávaly, když se nedařilo.
Musím upřímně říct, že většinou bylo zle, pokud děda onemocněl a my potřebovali pomoc od nemocnice nebo doktora. Dovedli jsme si se spoustou věcí poradit sami, ale děda míval jednou za čas horečky a někdy nebylo zbytí, než zavolat sanitku. Obvodní doktor se bohužel nikdy neobtěžoval za námi domů přijít. A tak se volala nemocnice. A ta péče byla otřesná. Naštěstí děda nikdy už znovu dlouhodobý pobyt nepotřeboval, maximálně v nemocnici zůstal den, ale to bohatě stačilo, aby nám ho vrátili dobitého, vyděšeného, uplakaného. 

Pamatuji si jeden konkrétní příklad, kdy mu dokonce málem zlomili nohu, jak nedávali pozor. Házeli s ním jak s pytlem od brambor. S postele ho nahodili na jejich vozík a dědovi visely nohy dolů, nedali mu takové ty podložky pod chodidla, já šla před nimi a dědu pozorovala, navigovala. A najednou vidím, jak se ta nemohoucí noha sune níž a níž a před nimi vysoký práh. Kdybych na ně nekřikla pozor, tak se mu nejspíš noha zlomí o ten práh. A jejich reakce? Nic. Otrávený obličej.

Po takových zkušenostech jsme se snažili už radši vše, co šlo, řešit doma. Dědův stav byl nevratný a mohl se stejně jenom postupem času zhoršovat. Zlepšení nebylo možné. Poškození mrtvicí bylo masivní. Na začátku jsme jen dokázali vylepšit drobnosti způsobené LDN a ne mrtvicí. 

A tak jsme se rok od roku přizpůsobovali, podle toho, jak se jeho stav měnil. Hlavní bylo, že tělo samozřejmě bylo čím dál tím ochablejší. Fyzická terapie už od určitého bodu nepomáhala. Tělo i mysl prostě přirozeně postupně odcházely. Děda vnímal méně, komunikoval méně. Naše fyzická péče o něj byla čím dál tím náročnější. Ale nikdy nás nenapadlo ho nechat odvézt do nějakého ústavu.
Proč? Protože to byl pořád člověk, který si zasloužil co možná nejhezčí a důstojný odchod. A když jsme už zvládli tolik let, byli jsme rozhodnuti to dotáhnout až do úplného konce. A přesně tak to bylo.

Konec přišel nečekaně

Po 8 letech a 5 měsících to přišlo. Ale my jsme to čekali. Poslední týdny se děda zhoršil. Nechtěl už skoro vůbec jíst. Velmi špatně na nás reagoval, neodpovídal, nevnímal. Jen velmi výjimečně. To málo pohybu, co zvládl v předešlých letech, bylo pryč. I jeho silná pravá ruka začala ochabovat. Jeho levá, poškozená ruka, se kterou nedovedl hýbat vůbec, začala modrat a chladnout. Bylo jasné, že se tělo už správně neokysličuje. Děda pomalu a naprosto přirozeně odcházel.
A tak jsme udělali dvě věci. Za prvé jsme si na stránkách hospicu našli informace, co se s člověkem a tělem děje, když se dostane do finální fáze umírání. Co se děje v posledních dnech, jak vypadají poslední hodiny a minuty. Co můžeme čekat za fyzické či psychické projevy. Druhá věc byla svolat rodinu, ať se přijdou rozloučit.

Ve čtvrtek už mi bylo jasné, že je to otázka pár dní. Vlastní, vnitřní pocit. Ale i ty příznaky, které přesně seděly na popis z hospicu. Během pátku a soboty se na dědu přišli podívat blízcí. Někteří to vzali tak, že ano, tohle je konec. Cítili to. Některým to trvalo, než ten fakt přijali. Každý se s tím musí popasovat po svém. A každý vnímá takové věci jinak. My ze zkušeností už dovedeme poznat to “ovzduší”, které se vytvoří, když je smrt na blízku. Ne každý to ale zná a vnímá.

A pak přišla neděle. Z nejbližší rodiny už chyběly na rozloučení jen další vnuk a vnučka – můj bratranec a sestřenice. Přišla jsem k babičce někdy kolem jedné odpolední. Sestřenice už tam byla. Taky moje mamka a babička. Sešly jsme se kolem dědova lůžka a tak nějak jsme se odtamtud nemohly hnout. Sice nám bylo jasné vzhledem k životním funkcím, klesajícímu tlaku a všech ostatních příznaků, že už je to asi opravdu jen otázka hodin, ale samozřejmě jsme nemohly vědět, kdy přesně. Ale něco nás tam drželo jak přikované.

Děda byl naprosto klidný. Od toho čtvrtku už téměř nevnímal. Když neměl zavřené oči, tak se pořád díval na jedno místo, kde jsme tam nějak tušily přítomnost jeho matky, mojí prababičky, o které jsem psala výše. Všechny jsme se na tom pocitu, že tam je, shodly. Přišla dědu vyprovodit na druhou stranu. Tohle nevychází z žádného náboženství, většina z nás není křesťansky založena. Ale i tak jsme prostě věděly, cítily, že se kolem nás odehrává něco mnohem většího.

Děda čekal na vnuka

Stály jsme kolem něj a mluvily. Řekly jsme mu všechno, co jsme ještě měly potřebu mu říct. Že ho máme rádi, že mu odpouštíme, pokud něco k odpuštění z minulosti bylo, že může odejít. Že už je čas a opravdu může. Že si to po tolika letech vlastně zaslouží. Ale on se pořád držel. Měly jsme divný pocit, že ho tu pořád něco drží. Ale co? Zapomněly jsme na něco nebo na někoho?
Ale za chvíli bylo jasno. Poslední, kdo chyběl, byl můj bratranec. A na poslední chvíli se rozmyslel, že přece jen ještě za dědou chce přijít a rozloučit se. Za chvíli přijel, s dědou promluvil, vzal ho za ruku, také mu řekl, že už může jít. A pak jako by se zastavil normální běh času.
Nejspíš uběhlo jen pár minut, ale nikdo z nás nedokázal čas vnímat, protože už na tom nezáleželo. Stáli jsme tam kolem postele já, mamka, sestřenice a bratranec. Babička tam být nechtěla a to je taky naprosto v pořádku.
Dědu jsme pozorovali, doslova jsme hypnotizovali každý jeho nádech a výdech. Byl to velmi zvláštní pocit. Protože to opravdu je, jak kdyby se najednou střetlo dohromady fyzično a něco víc. Naše vnímání bylo na chvíli pozměněno. Na chvíli jsme se spojili s tím, co je potom. A vůbec to není děsivé. Je v tom obrovské smíření, klid a mír.

A pak se děda nadechl a už nevydechl. Byl konec. Děda zemřel obklopen rodinou. A já bych si tak moc přála, aby každý mohl odejít takto krásně. V naprostém klidu, kdy tělo už nefunguje, mysl nevnímá a už jen zbývá ta duše, která se rozloučí a pak odejde.

A jakmile bylo po všem, tak jsme se probrali z toho zvláštního tranzu, čas zase začal normálně plynout. Někdo to šel říct babičce. Postupně jsme všichni odcházeli. Já jsem odešla jako poslední. Ale ještě než jsem odešla, stala se podobná věc jako tenkrát s prababičkou. Mamka odešla a nechala pootevřené dveře. Ty se po chvíli s velkou silou zabouchly, i když nikde nebyl žádný průvan, ty dveře se neměly jak samy tak silně zabouchnout. A přece ano. A já věděla, že je děda pryč. Že jeho duše definitivně odešla. Když se mamka vrátila, tak mi to sama z vlastního pocitu potvrdila, že už tu s námi je jen dědova prázdná tělesná schránka, ale on už je pryč.

Asi hodinu potom jsme se kolem motali, řešili pohřební službu. Nakonec jsme se přirozeně začali rozcházet. Možná si říkáte a co truchlení? To nikdo nebrečel? To hned jdete řešit záležitosti? Ale to víte, že jo. Brečeli jsme, rozjímali, v prvních asi dvaceti minutách jsme seděli v kuchyni a nevěděli, co se sebou. Ale taky jsme se smáli a vtipkovali, povídali si a vzpomínali. Když jsme se loučili, bylo to s úsměvem, protože jsme po tolika letech věděli, že dědu už nic konečně netrápí, že odešel v pravý moment, že jsme mu řekli všechno, co jsme potřebovali. A taky jsme věděli, že jsme právě zažili něco výjimečného. 

Samozřejmě, že nás to v nějaké chvíli ještě zpětně dohnalo. Zařizovat pohřeb, vyřešit zdravotnické pomůcky, uklidit v ložnici. Jedna připomínka za druhou, že je děda pryč a že nám bude chybět. Když to člověk nejméně čekal, najednou ho to prázdné místo praštilo do duše. Jenže my jsme měli na truchlení osm let. Vysvětlím vám to.

Život a smrt k sobě patří

Děda, otec, manžel, kterého jsme celý život znali, odešel v den jeho mrtvice. Už tehdy jsme ho oplakali, prožili jsme si tu ztrátu aktivního člověka, který žil svůj život a my ho žili s ním. Děda po mrtvici byl sice pořád on, ale zároveň někdo jiný, jiná verze, řekněme. Člověk, pro kterého smrt byla vysvobozením a my mu to celé roky vlastně přáli. A pak se dočkal, utrpení skončilo a my za něj byli moc rádi. A truchlit za touto verzí člověka je prostě jiné. Když vám někdo zemře, tak truchlíte nad tou ztrátou, nad tím prázdným místem, které tam najednou je. Také truchlíte nad ztracenou budoucnosti. Dostanete kompletní balíček. My dostali jednu půlku v den mrtvice a druhou roky poté v den úmrtí.

A život šel dál. Je nám jasné, že nás v budoucnu čekají další situace a ztráty, ale všechny tyto zkušenosti nás připravily, abychom to zvládli, co nejlépe to půjde pro nás i pro toho, kdo odchází. Smrti se vyhýbat nebudeme. Dnes vím, že se se ztrátou dá lépe vyrovnat, pokud si ten proces prožijeme celý. Ne vždycky to samozřejmě jde. Ale pokud je tam možnost člověka v posledních chvílích doprovodit, nebojte se toho a buďte s ním. Život a smrt k sobě patří.

Lucka  a Iveta