Konečně šťastná ve svém těle

Diety, jehličky, hladovky

Jak to vůbec vzniklo, že tvé oči teď běhají po těchto řádcích? V Klubu Jíme Jinak jsem nováčkem a přesto ho tak dlouho znám. Ale od začátku. Vždy jsem byla větší dítě. To, co o dvě hlavy převyšuje zbytek třídy. To, co mu ostatní sahají po ramena celou dobu jeho života. To se mě drží pořád a stále když někam vejdu, jsem tam ta “největší”. Tenhle fakt na křehkou psychiku dívčí duše neměl úplně příznivý dopad a tak jsem ve 14 letech začala úmyslně vynechávat snídaně, abych zhubla. Abych se prostě “zmenšila”.

Žádný dramatický úbytek se nekonal. Pak střední, v 16 opravdu těžká dieta. Hladovka. Dost jsem shodila. Ale pak mi stejně moje první láska řekla, že se raději budeme vídat mimo město, protože mě má sice rád, ale kluci se mu kvůli mě posmívají. 18 let, další dieta, v 19 jehlička z rukou TCM, za den snězená mandle a jedno rajče. Vysoká. Veškeré úspory padly na dva měsíce s nutriční poradkyní. Několikrát jsem omdlela. “No jo, to musíte pro krásu vydržet”! Jiná poradkyně. Jídlo 7x denně v malých porcích. Nesnášela jsem ty obrovské hromady jídla. Další jehlička proti hladu z rukou TCM a další a další. Rok 2013, téměř končím univerzitu. Už mám za sebou cvičení s osobním trenérem v posilovně, běhání kolem Českých Budějovic do zhroucení, hladovky, šetření peněz – radši půjdu na party než na oběd, ne? Taky mám za sebou dietu podle Mačingové, dietu jen na mase, několik schůzek na plastické chirurgii „aby to konečně všechno odřezali“ a naštěstí nedostatek financí na uskutečnění těch šílených představ.

Konečně vychrtlá, ale…

První láska, taková ta dospělá, co bolí až v kostech. Dva roky trvala a pak odešel. Nedokázala jsem žít, být, jíst. 15 kilo dole během 8 týdnů. Žal a zničené sebevědomí.
Jsem konečně štíhlá, vychrtlá, tak jak jsem vždy chtěla! Nikdo si mě nevšímá, muži nereagují, jsem uzavřená v sobě. Cítím se strašně podvedená. Jsem teda krásná, v mých očích dokonalá. Nemělo to vyřešit všechny moje problémy? Pocit hnusu k vlastnímu tělu mám pořád stejný. Nemám pocit, že by se něco vyřešilo. Začínám tedy alespoň cvičit, ať se to „nechutné“ tělo alespoň zpevní.

K tomu je potřeba přidat letité rožnění v soláriu, bez toho neumím žít.. Strašná, zoufalá nenávist k vlastnímu tělu i přesto, že mi všichni pochlebují. Nevěřím jim ani slovo. Chodím na kavitace, lymfo masáže, zábaly proti celulitidě a večer odpadávám po hodinách zumby. Umím zaujmout chlapce, co se mi líbí, ale když se přiblíží, aby mi sdělil jak jsem krásná, nevěřím mu ani slovo.

Během pěti let pět kilo nahoře.

Rok 2018. Moje sestřička se vdává! Vím to dostatečně dopředu, abych nasadila Ketomix na půl roku. Ketóza, hromady sýrů, šunky a masa. Hubnu. Paráda. Kousnu si do chleba a ovoce tak na týden a jedu další půl rok v ketóze. Samozřejmě cvičím. Tentokrát HIIT. Úbytek 3 kg za půl roku. Přesto přese všechno mám stále dost tukových zásob.

Vzdávám se

Prostě na to už nemám. Jsem velká. Tlustá. Ta vyčnívající. Ten Shrek. Ale jsem strašně unavená. Vyčerpaná. Nesnáším se a nechápu, proč mám po mém boku tolik let toho stejného muže. Co na mě vidí?! Opatrně začínám po té ketóze jíst. Půlku banánu, občas jablko, jinak stále ty studené sýry a šunky. Během roku mám nahoře 16 kg. Vyhýbám se setkání s přáteli, událostem. Po zvolání “Jeee to jsi ty?! Jsem tě hned nepoznala.” mám chuť si vymazat všechna telefonní čísla.

A tak od roku 2021 žiju ve velkém těle. Jím tak nějak od všeho něco, neukotvená a najímám výživového kouče. Znovu. Drezura, běhejte, nežerte. Dalších 10 kilo nahoře.
Jím snídani, pak odpoledne jablko, nemám hlad. Neznám pocit hladu ani radosti z jídla. Další pokus: Kalorické tabulky. Teď už to konečně vyjde! Nevyšlo. Nedokážu ty hromady jídla sníst.

Jak to, že zrovna já neřeším jídlo?!

A pak se dozvídám o Pětielementovém vaření od Ivany Strenzlové a někde díky tomu zahlédnu stránky Jíme Jinak. Shlédnu je a řeknu si, že jsou moc drastické. A potom se vrátím a zkusím si jeden recept. A druhý. A další. Přihlašuji se do Klubu na rok a na podzim do výzvy. 

Pročítám a koukám na videa a najednou mi to celé dává smysl. Já, milovník přírody, já, která jsem si udělala výcvik Pohanských kněžek staré Evropy, já, která řeším emoce podle ročních období, já neřeším jídlo?! Beru si z lednice jahody uprostřed zimy? Jím saláty uprostřed ledna? Stahuji z webu Jíme Jinak jídelníček a zjišťuji, že kromě umeocta mám doma všechny suroviny. Tak když jím tak zdravě, proč nehubnu? Zjišťuji, že je prostě nejím správně, nejím moc zeleniny a jenom si udělám kopec rýže a k tomu zelený syrový salát.

Cesta, po které se dá jít

Ne, zatím se nekoná happyend, na který milý čtenáři čekáš, nemám dole 20 kg. Ale jednou budu. Co mi Klub dal na prvním místě, jsou lidé. Komunita, podpora. Když jsem to četla, nedokázala jsem si to moc představit, ale musí se to zažít. Právě ta komunita mi chyběla nejvíc, když výzva o Vánocích skončila. Klub mi dal cestu. Cestu, která je trvalá, životní, a dá se po ní jít. U mě se nejvíce změn odehrálo v lásce ke mně samotné, ve způsobu myšlení, v tom, jak sama se sebou zacházím. Piju třeba kávu, s krásně našlehanou mléčnou pěnou, ale dojdu si na ní do krásné kavárny, a tak ji nemám více než 1-2x týdně. Ale předtím to bylo 14x do týdne, ráno a odpoledne. Největší změna je, že žiju doma podle Jíme Jinak, ale když jdu do restaurace, dám si, na co mám chuť. Jsem na sebe vlídná. Neubližuju si. A teď, paradoxně se všemi těmi kily navíc můžu říct, že se mám opravdu ráda, a to jsem nikdy necítila. Cítím lásku, úctu a respekt k vlastnímu tělu. Cítím, že moje tělo je opravdu prvně v životě obydlené. Že v něm přebývá můj duch a není to je součet kalorií a uběhaných kilometrů. A tak se po téměř 38 letech života dostávám k sobě, k tomu kdo jsem. A učím se jak cykly přírody vnímat nejen venku, ale i na talíři. Mně Klub dal směr a novou cestu, třeba ji dá i tobě.

Monika