Nejkrásnější Štědrý den

Nervózní Vánoce

Moc ráda vzpomínám na Vánoce, kdy jsem byla dítě. Štědrý den začal otevřením největšího okénka v čokokalendáři a po slupnutí čokoládky mě tradičně čekala k snídani nálož cukroví, kterou jsem zapíjela kakaem. Tak do deseti hodin byl příjemný klídek, válení u telky, sledování pohádek, nikdo nic nedělal a všichni jsme se těšili na Ježíška. Postupně ale nervozita v rodině stoupala. Když totiž znervózní hlavní tažný pes, automaticky se celá smečka splaší. A tak máma zavelela a začalo se kmitat.

Splašená smečka

Babička si rychle stoupla k plotně a prakticky tam zůstala až do večera. Z kuchyně se po celý zbytek dne ozývaly už jen nadávky, nářky a stížnosti, že nemůže dochutit polévku, co jí všechno chybí na dodělání salátu a jak tyhle brambory stojí letos za prd. Byla trochu sprostší samozřejmě, ale omlouval jí stres. Máma rozdala nám dětem úkoly, kdo co musí rychle vygruntovat a uklidit. Většinou na mě zbyl úklid koupelny. No a táta, ten se každoročně rychle vypařil na zahradu pod záminkou sekání dřeva nebo porcování kapra. Kdo uteče, vyhraje! Smečka byla splašená jako blázen, a tak jsme se pravidelně každý Štědrý den všichni pohádali.

Popelku jsme zase prošvihli

Záviděla jsem kamarádkám, které chodily s rodiči po návštěvách, na procházky Prahou nebo stihly zkouknout všechny pohádky, které ten den dávali. To já Popelku sledovala o letních prázdninách na VHS kazetě u druhé babičky, o Vánocích jsme ji vždycky prošvihli. Naštvaná na celou rodinu jsem si v duchu přísahala, že až budu dospělá, budu všechno dělat jinak. Když přišel večer a v normálních rodinách vyvrcholily přípravy a podávala se večeře, u nás vrcholila akorát nervozita a hlad. Máma balila poslední dárky, vzteklá jak pes a my děti, abychom nezkazily překvapení, jsme se nesměly hnout z pokojíčku, který se pro nás stal na dlouhou dobu nudným vězením. Babička se každoročně rozbrečela, že letos stojí celé jídlo opět za už vulgárnější prd a táta konečně kolem večera prý konečně dosekal. Všichni se začali ve spěchu a zmatku chystat a samozřejmě sprchovat, a tak koupelna byla zase ve stejném stavu, jako ráno.
Večeře nám vždycky moc chutnala a nikdy nestála za prd. Byli jsme všichni hladoví a unavení, takže nám ani jednou v obzvlášť vydařený rok nevadilo, když jsme místo kapra měli filé z mrazáku, protože nám ho snědl v nestřeženém okamžiku náš vlčák. Večeře měla patřičnou vážnost, babička vždy pronesla u stolu zkomoleně modlitbu, protože si půlku nepamatovala a druhou se špatně naučila, ale co, to prostě k naší štědrovečerní večeři neodmyslitelně patřilo. Dospělí si ještě párkrát přidali a my děti se pro změnu nemohly hnout tentokrát od stolu. Následovala půlhodinka napětí, kdy se předstíralo, že večeře byla vrcholem dne. Pak jsme musely vyhlížet Ježíška opět z našeho vězení a čekat na gong. Ten dlouho nepřicházel, protože se musel ještě často dozdobit stromeček a pečlivě naaranžovat stopy po Ježíškovi, které tam nechával v podobě otevřeného okna a zapálených prskavek.

Bylo to tady! Křiku, jako když hoří, že teď tu byl! Pochopily jsem, že ne Jára Cimrman, ale Ježíšek, a vyběhly jsme z pokojíčku. Pod stromečkem bylo šílené množství dárků. Byly jsme tenkrát samozřejmě šťastné jako blechy, ale postupné rozbalování trvalo tak příšerně dlouho, že táta i babička většinou usnuli. Půlnoční mše se u nás pravidelně nestíhala. Když jsem usínala, bylo mi častokrát špatně, bolelo mě břicho z toho štědrodenního stresu, haldy cukroví, co jsme v nervozitě spořádali, a velice pozdní vydatné večeře. Ale i přesto to bylo nejhezčí usínání v roce.

Jinak

Je jasné, že jsem chtěla v dospělosti dělat přesný opak. Mít klidné svátky, vše dopředu připravené, voňavé a uklizené. Hlavně pohodu, klid a pohádky. Dlouho se mi to nedařilo, stres a zmatek mě vždycky pohltily, hlavně v době adventu. Když jsem běhala po nákupních centrech a utrácela, jen abych splnila, co se očekává. O radosti z obdarování druhých nemohla být řeč. Neměla jsem nápady, co komu koupit, a tak jsem kupovala kraviny, blbiny a zase kraviny.

Teprve poslední dva roky zvládám Vánoce mnohem lépe, podle svých představ a přání. Konečně mám na Štědrý den dost času si v klidu zapálit františky, a tak provoňuji byt a nasávám atmosféru. Dětem se snažím plnit přání jen několika dárky, které si doopravdy přejí. Nechci se sobecky ochudit o tu nádhernou radost, kterou projeví, když najdou to, na co se dlouho těšily a co si přály. Modlitbu jsem se naučila správně a pokaždé vzpomínám na babičku. Ale když o tom tak přemýšlím, vlastně mě mrzí, že ji neumím tak originálně jako ona, stýská se mi po tom chaosu, nervozitě a řevu, které k našemu Štědrému dni patřily. Ráda a s úsměvem vzpomínám na podrážděnou mámu, ubrečenou babičku, rozhádané ségry a tátu, který když se objevil konečně doma, znamenalo to, že se Ježíšek trochu přiblížil i k nám.

Život je fajn, tak si užijte tolik krásný den v roce, a věřte, že čím bude bláznivější, tím se na něj bude déle a radostněji vzpomínat. Ať žijí emoce!