„Je třeba si k jídlu v klidu sednout.“ „Jezte pomalu a soustřeďte se na jídlo.“ „Vychutnejte si ty okamžiky, které trávíte u stolu.“

Nemoc na scéně

Od rané dospělosti mě provází autoimunitní onemocnění střev (vlastně už i nějaký ten rok předtím, jen jsem neměla černé na bílém, co mi je). V různých podobách, intenzitách a projevech.

Od začátku pro mě nebylo řešení sypat do sebe prášky a čekat s rukama v klíně, kdy dostanu další.

Hlavně v klidu! No jo pořád…

Pátrání po celostním řešení přineslo kromě spousty dalších doporučení i pravidla, jak přistupovat k mojí oblíbené činnosti, a to je konzumace jídla. Vzácná shoda ze všech směrů – hlavně pomalu, v klidu, soustředěně, vnímavě. Pro mladou rozlítanou holku s nabitým diářem to byly víceméně prázdné fráze, nic uchopitelného a hmatatelného. Ani už si nevzpomínám, jak tehdy moje stravování vlastně probíhalo…

Člověk míní, děti mění

Co si ale vybavuji velmi přesně, to je divoký obrat o 180 stupňů, když mi do svobodného rozhodování o tom, kdy a jak se najím, začaly zasahovat děti. Obzvlášť těm v zavinovačce jsou nějaké poučky naprosto fuk. Jsou tu se svými potřebami a nebojí se dát je najevo.
Teprve tehdy jsem si uvědomila, jak to vlastně vypadá, když člověk nemá na sebe a jídlo mnohdy ani trochu prostoru a ty prázdné nicneříkající fráze o klidu a soustředění nad talířem začaly dávat velký smysl. V té době kolem mě proletěla koncepce líného rodiče. Možná ji teď nepopíšu přesně, ale odnesla jsem si tento poznatek: základem je dát dítěti najevo, že mám své potřeby, ke kterým by mělo mít respekt, a nepohrnu se na první písknutí plnit jeho rozkazy. Výsledkem by měla být spokojená odpočinutější máma a spokojené chápající dítě, které dokáže vnímat svoje potřeby v kontextu dalších členů rodiny nebo jiné skupiny.

Líná máma dobrá máma?!

Ale zpátky ke stolu: začala jsem tedy být u jídla líná a bez skrupulí jsem o tom informovala zbytek rodiny, kdykoliv byla moje lenost ohrožena. A světe div se, místo nelítostných bojů zavládla harmonie a pochopení bylo přímo cítit ve vzduchu. Čím jsou děti menší, tím víc jsou napojené, stačí tomu prostě dát trpělivě šanci a důslednost. Jasně, občas idylka předala vládu dožadování se pozornosti nebo pláči, ale pravidlem to rozhodně nebylo. Časem bylo na starší dceři vidět, že nechce dokola poslouchat to mámino Já teď jim, nech mě prosím v klidu, budu se tomu věnovat, až dojím. Kolikrát stačilo se nadechnout a radši se klidila… Mladší to pak od ní nějak odkoukala a bylo.

A co víc, holčičky měly a dodnes mají u stolu ukázkovou morálku. Bez zákazů nebo rozkazů. Náhoda?

Možná k tomu přispěl i pro mě odstrašující případ maminky na hřišti, která po minutovém krmení syna na lavičce dobrých dvacet minut lítala po hřišti se lžičkou a skleničkou a pro zdárné dokončení oběda jí nebylo zatěžko lézt po atrakcích nebo se donekonečna pokoušet trefovat do pusy, která právě projíždí okolo na klouzačce.

Vzpomínám si na jeden oběd, kdy u nás byly ještě další děti. Všechny měly dojedeno kromě starší dcery, které tenkrát bylo něco okolo tří let. S velkým zájmem koukala, jak se to kolem ní hemží, ale svoji porci si hraním prostě nenechala vzít. Je fakt, že tomu pomáhá naše politika Najez se, dlouho nic nebude. Ta taky umí divy, o tom třeba příště…
Tak jako tak je jasné, že klid u jídla je obrovsky důležitý i pro úplně zdravé rodiče.

Protože spokojený rodič je dobrý rodič a s dítětem, které vnímá vaše potřeby, se žije o fous líp než s rozkazujícím milostpánem.

Zádrhely a cesta ven

Nemám patent na správnou výchovu, pořád se učím a vždycky budou přicházet prozření, poučení a nové zkušenosti. Stejně jako slabší momenty nebo i dlouhodobější problémy. Mladší dcera měla kolem pěti let období, kdy obzvlášť ráno bylo všechno moc horké, moc studené, moc cokoliv. Vysvětlování, utěšování a upozorňování na blížící se odchod zpravidla zabralo celý čas vymezený na snídani. Chodila do školky buď hladová nebo na poslední chvíli trošku najedená. Já se vztekala, propadala beznaději, horečně přemýšlela, co s tím, vždyť přece ty naše snídaně jsou základ celého dne, to musí jíst! Trvalo to tak dlouho, že jsem se zvládla i uklidnit a vlastně to tak trochu vzdát.
A v tu chvíli opět nastoupilo moudré Netlač řeku, teče sama. Už ani nevím, čí to byl nápad chytit se před jídlem za ruce a nad talířem si povědět o tom, kdo mňamku vařil a proč, a jaké prospěšné dobroty v ní jsou. Můj tedy ne. Maličkost, prkotina, necelá minuta, která nic nestojí, a byl klid.
Držení za ruce nám zůstalo jako nádherný rituál. Když na něj nedočkavě zapomenu, holky se ohlásí. Pak už diskutujeme, rozebíráme zážitky, plánujeme, smějeme se. Pohoda u stolu se dá (většinou, nejsme dokonalí!) krájet a moje trávení zas a znova děkuje.

Dávám si pozor jen v okamžicích, kdy jím sama a mám sklon spěchat a myslet na to, co všechno mi zrovna teď utíká.

Není cesty zpět, naštěstí…

A ještě jedno upozornění na závěr: Naučila jsem se tehdy jíst opravdu pomalu. A to tak důsledně, že když někdy potřebuju trochu zrychlit, prostě to nejde. Musím sousta důsledně kousat, jinak je nedokážu pořádně spolknout. Někdy je to omezující, ale vždycky si nakonec uvědomím, že hltáním a spěcháním bych si stejně jenom uškodila.

A jak je to u vás? Je klid u stolu norma nebo nepředstavitelná sci-fi? Napište o tom do komentářů, třeba to pomůže mnoha jiným v jejich cestě za zdravím a spokojeností…

Seriál: Jak na jaro

materiály
  • Stáhněte si jej a upravte jídelníček.
  • Vyhněte se nemocem a jarní únavě.
  • Jídelníček ke stažení!
  1. Jani, skvělý článek. Jednou bych se k tomu taky ráda dopracovala. Nicméně má 3,5 létá dvojčata už alespoň pochopila, že když maminka jí, tak od stolu nevstává. Ještě před půl rokem měli každá 1472 požadavků, jen, co jsem usedla a vzala si příbor do ruky… Jen ta pohoda u jídla se mi nedaří vykouzlit. V jednom kuse se ty dvě hádají, křičí, nebo dělají různé kraviny. Pak se do toho ještě vloží manžel a je po klidném jídle úplně… Fakt už se těším, až pro nás bude jídlo příjemné setkání u stolu a ne každodenní křik a napomínání. Ale zkusím se některými triky inspirovat 😉

    • No tak dvojčata, to je úplně jiná liga, klobouk dolů, že zvládáte řešit zdravou stravu. Ono i to těšení a konkrétní představa, jak by vám to vyhovovalo, má něco do sebe a svým způsobem pracuje. Jen to nechtít moc a přitom si na základech trvat. Jo, je to hra, zkoušení, práce na sobě a výzvy na denním pořádku. Moc a moc držím palce, ať je to jen lepší a děkuji za krásný a upřímný komentář, Jana

      • Jani, děkuji za povzbuzení. Vaše články od Vás jsou pro mě velkou inspirací. Myslím, že až na nějaké občasné propady, se situace neustále pomalu zlepšuje.
        Ono je tam právě to „nechtít moc“. Někdy se člověk tak urputně o něco snaží, že pak výsledek vůbec neodpovídá poměru cena/výkon a mnohdy to ještě nadělá víc škody jak užitku :-)
        Zdravá strava pro naši rodinu byla pro mě vždy základem. I před tím, než jsem poznala tyto stránky, jsem si dávala záležet na tom, co jíme, ačkoliv spoustu věcí jsem již zapověděla.

  2. Zobrazit 3 komentáře

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekDýňový indický Thoran
Další článekRychlé a chutné sušenky bez cukru