Co vlastně chci
Někdo mi kdysi řekl, že moc přemýšlím, a asi to tak bude. A tak mne dnes (už zase) napadlo, jak to vlastně chci, pro mne, pro nás…
Jsem ambiciózní matka a chci svou dvou a půl letou dceru vozit čtyřikrát v týdnu 25 km do drahé a 
superorganizovanéaspirační„nejlepší školky na světě“ (dle prohlášení o vlastních ambicích na webu školky)? Do školky, kde děti musí trávit 40 hodin týdně, protože jinak se „nemohou dostatečně integrovat“? 40 hodin v „systému“ je něco, co neprovozuji ani já, natož abych něco takového mohla chtít pro své batole.
Jsem Lesana, a chci pro ni lesní školku, která je blízko, ale má (v místě kde je výběr opravdu malý) potíže naplnit kapacitu?
Nebo chci nic neřešit, dát ji do nejbližší státní školky, kde je 30 dětí na jednu „vychovatelku“ a děti chodí ven na hodinu denně?
Ani jedna z možností mi nepřipadá jako něco, co by se dalo nazvat „lákavou vyhlídkou“. Prostě jsem uvízla v bahně školkové reality (A bude hůř! Uklidňují mne rodiče starších děti), dokonce do té míry, že uvažuji, že z plánovaného zahradního atelieru udělám prostor pro skupinu dětí a založím dětskou skupinu. Dost radikální řešení pro někoho, kdo se rozhodně nepovažuje za „mateřský typ“ (co to vlastně je?), a hlídání dětí obecně považuje za něco blízkého noční můře.
K touze mít vlastní školku či dětskou skupinu mám asi tak daleko, jako má spotřební koš ke skutečně zdravému jídlu. Na míle. Přes oceán. A přes hory, nejlíp nějaký pořádný hřeben jako Kordillery. ALE. Nezdá se, že by zbývalo moc jiných možností…
Jsem moc náročná
Včera jsem se dozvěděla, že jsem a/ moc náročná, protože chci nejen dobrou školku, ale i dobré jídlo a možnost vybrat si jak často (!) do ní mé dítě bude chodit, b/ nejspíš divná, protože mé dvou-a půlleté dítě neumí plavat, a chcete se to TEPRVE UČIT v plaveckém kurzu (V duchu vidím bandu dvouleťáku pilujících techniku kraulu). Na můj dotaz, zda je divné, anebo špatné, že plavat v tomto věku zatím neumí, doposud nepřišla žádná odpověď. Když už tolik musíme soutěžit, proč nerozšířit disciplíny, třeba o tu, kolik kdo pozná motýlů („babočka počivová“ vybalila nedávno ve školce) , jak skvěle namíchá tempery, nebo nakrájí zeleninu, nebo udělá těsto na chleba (pravda, těsto na koláč míchá o poznání lépe, chleba je už trochu nuda)? Nebo jak skvěle skáče po pařezech?
Co jsem to vlastně za matku
A tak jsem se rozhodla podívat se pořádně, cože jsem to vlastně za matku. Jelikož úplně neznám názvosloví v oboru rodičovství, vzala jsem si napomoc strýčka gůgla, který mi ochotně – za trochu šmírování v mém soukromí – dohodil pár článků na toto téma. Zjistila jsem, že můžu být:
- Matka helikoptéra – neustále poletuje nad hlavou dítka a dokonale jej chrání před nástrahami světa. Heslo: „Ty batolecí helmičky jsou skvělý vynález“.
Tak toto není pro mne. Nemám na to čas, energii, ani chuť. Nedokážu si představit, že v takovém kontextu může vyrůst zdravě sebevědomý a svobodný jedinec. Jsem starší rodičovský kus, a nemám v plánu ještě v 60+ stát dítku za zadkem a vše za ni řešit.
- Matka tygryně – toto asi nepotřebuje komentář. Většina lidí četla či slyšela o AmyCHua a Bojové písni tygří matky, kdo ne, hledejte.
Viz bod 1.
- Matka sekačka – odstraňuje veškeré překážky z cesty dítka, aby zajistila jeho úspěch v drsném světě. Heslo: „Tu esej, co jsme spolu napsali, už jsem poslala tvému učiteli.“
Viz rovněž bod 1.
- Outsourcing parenting – toto je opravdu fascinující fenomén, v duchu „proč bych to dělal, když si na to mohu někoho najmout“.
Na toto jednoduše nemám prostředky, navíc za chvíli by mi Ch tak strašně chyběla, že bych asi rychle umřela steskem.
- Attachment parenting (u nás Kontaktní rodičovství)
OK, to by možná šlo…spíme v jedné místnosti, občas kojím, jako miminko jsme ji nosili, a dostává mnoho láskyplné pozornosti. ALE. Nevím, jak moc je výše uvedené je rodičovský styl, mně to přijde normální interakce mezi dítětem a rodičem.
Zároveň oba pracujeme, občas uděláme něco pro sebe, tj. asi nesplňujeme podmínky kategorie, ve které je vše třeba obětovat dítěti a stát se mučedníkem. Mučedníkem nejsem a v žádném případě se jím stát nehodlám.
Hledá se nová rodičovská kategorie
Vypisuji tímto výzvu k nalezení nové rodičovské kategorie, něco jako „normální máma“, taková, co chce, aby dítě bylo zdravé, spokojené a svobodné, aby respektovalo ostatní a bylo respektováno, aby nebylo zcela zakonzervováno cukrem a chemickými sloučeninami. Máma, která tomu chce dát celkem hodně, a zároveň si to pořádně užít, ale chce i zůstat sama sebou a neztratit se v oceánu mateřství. Vědět, že jsme si společníky na cestě, a že děti nejsou naším majetkem, ani my jejich. Vaše nápady se vítají.
Zdroje:
https://www.express.co.uk/life-style/life/518377/Different-parenting-techniques
PS: Přemýšlíte jak zlepšit postavu a své zdraví?
Nepřemýšlejte 😊 Pojďte něco dělat! Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví! Naskočte do online kurzu Jíme Jinak - JE ZDARMA !
Komentáře
Ahoj Petro, díky za reakci, článek už není nejnovější a proto myslím, že mohu říct, že se vše zas posunulo dál, méně pochybuji, víc si užívám, řekla bych dokonce že je to skvělé a čím dál lepší :-) Názory druhých mne zajímají ale jen do míry, do které si z nich lze něco odnést… je to pohoda :-) Moc držím palce, určitě to děláte dobře, a to co píšete o místní partě je skvělé, v jedné takové partě jsem vyrostla a své dceři bych moc přála zažít totéž :-) Hezký večer, Irena
Ahojte Ireno, líbí se mi váš článek a asi nemám nápad, jen reakci:). Vidím to podobně, pochybuju o sobě jen, když je kolem mne příliš maminek, které se blíží těm druhým kategoriím a já si tu svoji v sobě učím ještě obhájit, ale lepší se to:), celá mateřská je pro mě super trénink respektu sebe i druhých. Školku jsem vyřešila tím, že když jsem potřebovala občas pracovat, prostřední dceru jsem si nechala třeba 14 dní doma, aby si s mladší hrály a já měla prostor pro práci. I teď tam chodí nejmladší v průměru na 3 dny v týdnu na dopoledne a je to akorát. Je to státní mš, žádný ideál, ale zabojovala jsem o třídu s dobrými p.učitelkami, dětí je 24, ven chodí, pořád něco vymýšlejí, jsem moc spokojená. Lesní školka se mi líbila víc, ale nevyhovuje finančně a časově, takže nelíbila. Podobně jsem řešila zš – než jezdit každé ráno v zácpě přes město a dítě vozit do nějaké alternativy, chodí zatím 2 starší do menší místní zš, kde jsou p.učitelky na 1.stupni dobrý tým. I když to má vše muchy st.vzdělávání, moc záleží na konkrétní paní učitelce. Také máme se sousedy skvělou partu podobně starých dětí, běhají spolu po škole venku – něco co dnes nepovažuju za samozřejmost a za to jsem moc vděčná. Každý si asi musí/může dnes namíchat to svoje sobě a rodině na míru.