Neskákej do té kaluže, nepořež se, nechoď tam, neumaž se, a ty jsi přece nemehlo, a jaké jsi čuně, no to snad ne, ty náš cvalíku, ty nešiko, ty jsi šikulka, jsi hodný. Tohle všechno asi znáte, viďte. Víte, co to s našimi dětmi dělá? A hlavně, jak se toho zbavit?

Jak jsme změnili přístup k dětem

Ani já nejsem výjimkou, popravdě musím přiznat, že už jsem sama sebe nemohla poslouchat. Bylo mi z těch šílených řečí špatně. Pokaždé se to opakovalo a já měla výčitky, že to neumím jinak. Věděla jsem, že už s tím musím skončit, změnit svůj přístup k dětem, ale jak? Přečíst si knihy? Ne, to nestačí. Kniha a reálný život není totéž.
Zkoušeli jsme si s manželem doma na sobě situace v roli rodiče a dítěte, abychom pochopili, jak se dítě cítí, když ho titulujeme a dáváme nálepky, když ho neustále napomínáme, když mu neustále říkáme NE, to nedělej, to nesmíš. Vůbec se nám to nelíbilo.

Následky autoritativního chování

Dopady na dítě jsou fatální, člověk si své bloky mnohdy odnáší i do dospělého života a bohužel pak jako rodič pokračuje a kopíruje chování svých rodičů při výchově vlastních dětí, aniž by si to uvědomoval.
Autoritativní chování potlačuje osobnost dítěte, dělá z něj poslušného beránka. Dítě není schopno se prosadit, říct ne, když mu někdo nabídne alkohol, drogu či něco jiného. Takové dítě může mít nízké sebevědomí, automaticky přijímá názory jiných autorit, je pasivní, lže, uzavírá se do sebe, vzdoruje, později může být až lhostejné k našim požadavkům. 

Přestaňte být jasnovidci

Znáte to, klasické předpovědi typu: spadneš, rozbiješ si koleno, popálíš se, zakopneš. Já to přece nemohu vědět, zda opravdu dítě spadne. Co když nespadne, bude mi potom ještě věřit? A proč mu dopředu dávat najevo nedůvěru v jeho sílu a jeho dovednosti?

Také máte svou nálepku?

A co nálepky? Také jste byla šikovná a hodná holčička? A co teď? Plníte každé manželovo a maminčino přání na úkor sebe samé? Jen abyste splnila očekávání druhých? Abyste splnila roli (nálepku) šikovné a hodné holčičky?
Anebo jste ten, co vždycky všechno rozbil, pokazil a zničil? Je z vás nyní zručný kutil anebo se manuální práci obloukem vyhýbáte, abyste si náhodou nepřipomněl, jaké jste to nemehlo?

Proč být respektujícím rodičem

Chovejme se k dětem, tak jak bychom chtěli, aby se druzí chovali k nám, proč by dítě mělo být výjimkou? To, že je mladší nám přece nedává právo se k němu chovat jinak. Naše zkušenost je, že jakmile jsme začali být empatičtí, přestali jsme na vše říkat ne, (to nedělej, netrhej, neskákej, neřvi, atd.), snažili jsme se pochopit činy těch malých bytostí, dávali jsme jim najevo naše pochopení, ale i jasné hranice a pravidla, náš syn byl nadšený. Říkal, abychom takto komunikovali pořád, že se mu změna líbí. Lépe se domluvíme na věcech, které bych si jako obvykle musela vynucovat autoritou. Nepřichází žádný vzdor, vztek, agrese. 

Výhody

Nejde jen o to, že dokážete komunikovat a lépe řešit své neshody s dítětem, ale že jste schopni mu poradit, jak se má zachovat v různých situacích se svými vrstevníky ve školce a škole, se svými sourozenci. Dítě je samostatnější, kreativní, dokáže říct svůj názor a nemá potřebu se nechat vést někým jiným (sekty, gangy apod.), zná svou hodnotu, je vyrovnanější a dokáže řešit problémy efektivněji.

⏩ BRZY ZAČÍNÁ PODZIMNÍ DETOX KURZ

  1. Děkuji za skvělý článek 🙂 Docela bych uvítala podrobnosti, tak nějak pořád nevím, jak na to. Neříkat ne, to je mi jasné, ale jak dál?🙂 Určitě je pravda, jak moc ta klasická výchova lidi ovlivní, vidím to sama na sobě, pak to není sranda v dospělosti změnit, to, co mám v hlavě z dětství.

    • Neříká ne, to proboha ne! 😂 Ne, pardon, ale opravdu… (Vidíte, kolikrát jsem to ne už použila? A to vás respektuji a nemluvím s dítětem. 😉) Součástí právě té autonomie, o které autorka píše, že je naším výchovným cílem, je naučit se říkat „ne“ tam, kde je na místě. 🙂
      Opravdu respektující jednání s dětmi je hlavně asi o tom, jednat s nimi primárně jako s živými bytostmi. Dokázat si představit sebe na jejich místě a jak bych se asi cítila, kdyby se mnou někdo mluvil tak a tak. Představit si, že na jejich místě je má kamarádka/sousedka apod. a jestli bych s ní mluvila stejným způsobem jako s těmi dětmi.
      Ale pozor! Jde jen o to, nejednat s nimi jako s méněcennými nebo „pitomými“ bytostmi. Obsah sdělení i forma i přesto musí odpovídat věku. Děti jsou primárně lidi (mějme respekt), zároveň jsou ale děti (mějme určitou zodpovědnost, pochopení, ale i pevnost a jasnost).
      Taky nejsem moc konkrétní, Jani. Jen mě skoro až vyděsila ta věta „neříká ne“. Nenadužívat slovo a předponu „ne“, s tím ovšem naprosto souhlasím.

  2. Zobrazit všech 6 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Silvie
Autorem článku je Silvie
Jsem máma tří malých kluků, ráda se neustále vzdělávám a zkouším nové věci. Miluju zahradničení, vaření a pečení všeho dobrého a zdravého. Co můžu, to si sama vyrobím. Zajímám se o přírodní medicínu, sílu bylin a jejich využití v běžném životě.
Předchozí článekPaleo strava mě dohnala až na psychiatrii (Eli, 41 let)
Další článekSpaghettoni alla crudaiola