Nevíte si rady se silnými emocemi svého dítěte? Brečí, křičí nebo se dokonce vztekle válí po zemi a mrská nožičkama? Možná si nevíte rady ani se svými emocemi a tenhle článek vám pomůže pochopit sebe i vašeho pidičlovíčka. 

Starostlivý rodič

Nedávno jsem měla možnost nerušeně pozorovat děti. Posadila jsem na našem oblíbeném hřišti. Byl to úžasný zážitek.
Stranou na pískovišti byl přibližně dvouletý chlapec se starostlivým tátou. Zdálo se, že ať udělá sebemenší rozhodnutí, táta je hned po ruce a zjišťuje, jestli je daný pohyb v pořádku. A tak jsem slyšela: tohle ne; správně Pepíčku; co to děláš; nedělej to; nestrkej to tam, kam to strkáš; pojď sem, udělej to; tak je šikovný, hodný a můj. Jak dlouho to asi hoch může vydržet? Dávala jsem mu přibližně deset minut. Podle předpokladu to přišlo. Dítě vybuchlo v obrovské frustraci a začalo se vztekat. Ale vztek je něco, co v naší společnosti hodně těžko připouštíme, a tak táta začal nejdřív po dobrém, a nakonec i trochu po zlém, synka uklidňovat. Ale proč?

Léčivé slzy

Dítě je každý den vystavené obrovskému množství věcí, které ho frustrují. Bohužel náš svět není příliš připravený na pidičlověka, a tak se neustále potýká s pocity, že něco nemůže či nedokáže. Od otevírání dveří, kde klika je moc vysoko, po nespoutané hry na hřištích, jelikož se rodiče bojí. Tyto pocity se bouří uvnitř. Pokud dítě necháme svoji frustraci volně prožít, je to obrovský okamžik jeho vývoje. Podle kanadského vývojového psychologa Gordona Neufelda se tak uvolňuje napětí a dochází ke zrání, k pochopení, k učení. Když vše běží hladce, naše ratolest se z frustrace dostává do pocitu marnosti, a tím přichází k pláči. K úlevnému a zdravému pláči. Vědci dokazují, že emocionální slzy obsahují proteiny a hormony, které mají nejen relaxační účinky, ale také schopnost zmírňovat bolest. Pomáhají regulovat tělo a vrátit se zpět do normálního stavu. 

Ach ta naše výchova

Někdy je pro nás těžké umět slzy přijmout. Častokrát jsme sami prošli výchovou, kde pláč nebyl dovolen či byl hned utišen. Slyšeli jsme věty typu agresora: Nebreč nebo ti dám důvod. Jdi se vybrečet do svého pokoje a vrať se, až budeš normální. Nebo z druhé strany odpoutání pozornosti: Neplakej, podívej, co tu mám. To bude dobré, dáme si čokoládu. 

Ať tak či onak, vše v nás zůstává a objevuje se buď nevědomě v naší výchově a nebo vědomě jako následný vzor. Pokud následujeme vzor svých předků, zastavme se nejdřív a uvědomme si, jak se cítíme. Je nám dobře? Přijímáme své emoce tak jak jsou? Přijímáme svůj strach i bolest? Neinklinujeme k závislostem (cukr, elektronické zařízení, kouření, káva…)? Zamyslete se nad těmito otázkami a možná dojdete k zajímavým rozuzlením.

Kruhový objezd

Jsme na kruhovém objezdu. Pokud nám dítě vyjelo první odbočkou k slzám marnosti, máme vyhráno. Nechme ho procítit svoji bolest a dojít k pochopení. Ale co když jede dál? Může se dostat k odbočce směr vztek. Jakmile dáme volný průchod vzteku, opět dítěti pomůžeme uvolnit nahromaděnou frustraci. Nabídněte, aby házelo míčem a pomozte mu zvukovými projevy uvolňovat stoupající energii. Dobrá je také hra s polštáři, kdy můžete společně boxovat do měkkého. Jděte si zakopat s míčem, běhat. Připojte pochopení a porozumění. Dítěti sdělte, že chápete jeho pocity, jelikož jste v dětství zažívali to samé. Řekněte mu svůj příběh.

Je to příliš?

Stane se, že je dítě již ve fázi, kdy nás nevnímá, válí se třeba na ulici a kope. Vytvořte mu bezpečný prostor. Nechejte ho být takový, jaký je. Neučte ho nasazovat si masku. Věřte tomu, že se po nějakém čase samo zvedne. Pokud to není možné a situace to nedovoluje, je samozřejmé dítě dovést na bezpečné území a zde mu dát kýžený okamžik. Tato zkušenost povede k velikým změnám. Vím, na mnohé z nás útočí myšlenky, co si o nás pomyslí ostatní. Tím vám dává dítě obrovský dar, velikou možnost proměny. Můžete začít zkoumat své nitro a pocity. Odkud se berou? Co jsem zažíval ve svém dětství? Mohl jsem se svobodně projevovat? Pokud ne, nesu si tento pocit až do dnešních dní? Dostaňte se z područí druhých lidí a toho, co si o vás kdo pomyslí. Ti naši pidilidi, jak rádi doma říkáme, nám toho můžou tolik předat. Nechme jim prostor a pojďme s nimi trochu povyrůst.

Když přijde zásek

Kam až může dítě dojet, pokud nevyjelo ani k marnosti či vzteku? Jakmile nechceme, aby dítě plakalo a nedovolujeme mu uvolnit vztek, může dojít až k zaseknutí. Dítě se stává apatickým nebo agresivním. Neumí si poradit se svým vnitřním prostorem. Zaseknutí můžete postupně uvolňovat přes hry s emocemi. Ale o tom si povíme v dalším článku. 

Dítě potřebuje naši náruč, bezpečný prostor, ve kterém bude moci vyrůst ve svůj plný lidský potenciál. Nabídněte dětem přijetí. Nechte je tvořit svůj život se vší dětskou zvídavostí.

⏩ BRZY ZAČÍNÁ PODZIMNÍ DETOX KURZ

Čtěte na toto téma dále

Jak to vidíte vy? Napište komentář.

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekMůj úspěšný restart těla i duše (Zuzana, 45 let)
Další článekŠpaldové špagety s kukuřicí