Jen se usmívám a je mi fajn (proměna Pepy a jeho dcery)

V jednom z loňských komentářů Pepa napsal:

“Náš příběh? Ten začal již dávno, jen cesta byla strnitá a dlouhá. Dnes jdeme po pěšince, která nás každý den překvapuje (mile).  Na tuto pěšinku a k JJ nás přivedla náhoda, která začala v podobě Antonie Mačingové a jejímu heslu Najezte se do štíhlosti. Dali jsme se na zeleninovou cestu (harmonizující stravovací program) a po dvou týdnech, kdy jsme jedli vlastně jen zeleninu a sýr nám došlo, že takhle to dál nepůjde.

Jak už to tak bývá běžel pořad Sama doma a v něm zrovna vařil Jan Londzin. Od tohoto vedla cesta přes jeho jídelnu k Vám do klubu JJ. Ze začátku čerpala manželka informace jen tak z povzdálí a nemohlo to dopadnout jinak než členstvím v JJ. Já jsem se přidal k manželce a tuto jen tiše podporoval. Dnes jsem překvapen, že to jde. Samotného mne překvapuje, kolik mám energie z jídla, které někdy nejsem schopen ani zařadit.

Už vůbec jsem si nedokázal představit, že nezakousnu rohlík. A zjištění? Jde to a navíc se cítím skvěle. Jestli byla dnes tří měsíční cesta strnitá? Pro mě né. Já mám vždy připraveno plnohodnotné jídlo, které nejenom, že je dobré, ale i pěkné :-).

Podle vlastní zkušenosti mohu doporučit nic nehrotit, protože musím přiznat, že čím méně jsem byl do něčeho nucen, tím více jsem to chtěl. Tak pěkné talíře přece nemůžou být špatné a ze začátku jsem si říkal, že můžu někde zakousnout něco navíc. Neměl jsem potřebu někde něco zakousnout a dnes se těším, co pěkného bude připraveno na talíři.

Z myšlenky, že si někdy něco někde dám se stal problém, chutě mi dnes neuspokojí žádné rychlé občerstvení.

A k fotkce, na kterou si schválně vzali pro srovnání stejné oblečení, připsal Pepa tento komentář:

Na fotce je zachycena proměna člověka, který si nedovedl představit existenci bez masa. Dnes s úsměvem si říkám, že dříve jsem tam měl jitrnici a dnes brokolici. Proměna to byla neuvěřitelná a můžete to povídat komu chcete a stejně nikdo nevěří. Jen ti co si to vyzkoušeli, vědí, že to funguje. A stejně už ani nemám potřebu to někomu povídat. Důležité je, že já vím a otázky typu: “Proč?”, “Co z toho máš?”, nebo “Jak to můžes vydržet?” už doopravdy neřeším, jen se usmívám a jsem spokojenej, že je mi fajn.