Jak jsem své děti naučila jíst zdravě

Jsme normální

Ano, děti mám nadprůměrně zdravé obě dvě a nesmírně mě to těší. Imunita jim pracuje skvěle od prvních školkových dní a známe v podstatě jen lehčí nemoci s nekomplikovaným a krátkým průběhem. A jak jídla podle Jíme Jinak pracují s mým autoimunitním onemocněním, tak to je na celý další příběh… Přitom jsme „normální“, ať už to znamená cokoliv. Holčičky milují špagety s kečupem od tety a já v cukrárně neodolám šlehačkovému dortíku.

Vědí, proč vaříme jinak

Co už ale běžné není, to je vztah mých dcer k jídlům podle Jíme Jinak. Vědí, proč doma vaříme tak, jak vaříme, a ani starší (protřelá školačka) se vůbec nestydí před klasicky se stravujícími vrstevníky škemrat u maminky, aby uvařila pohankovou polívčičku nebo dýňové rizoto s cizrnou. A bylo to tak vlastně vždycky… Póleček na čibulče? Ňam!

Začalo to prvními příkrmy

A jak to začalo? Když jsem před zavedením příkrmů první dcery hledala informace, zjistila jsem, že toho o jídle a potravinách vím vlastně pramálo. Do té doby jsem na etiketách sledovala tak akorát čísla – a tím nemyslím u neoblíbených éček, ale jedině u výživových hodnot. Kalorie, tuky, cukry. Najednou jsem se ztrácela v množství nejrůznějších názorů, doporučení a reklamních masáží.
A právě tehdy všechny moje zmatky a jednotlivé otazníky vyřešily stránky Jíme Jinak. Praktické návody, přehledné závěry, jasné argumenty, skvělé recepty.

A tak začaly kašičky pěkně z celého zrna, vařená zelenina, napařené jablíčko, obilná mlíčka.

Byla jídla, která odmítaly jíst

Samozřejmě ale byly chvíle nebo dokonce celá období, kdy holky něco jednoduše nechtěly, a to opakovaně. Přišla jsem na to, že klíčem k úspěchu je vydržet, nabízet neoblíbené věci stále dokola a dávat jim pokrmy se silným vnitřním přesvědčením, že pro ně dělám to nejlepší. Z každého odmítnutého jídla mi bylo smutno, ale věřila jsem, že se to časem zlomí. A taky že vždycky zlomilo, paradoxně většinou v okamžiku, kdy jsem se přestala stresovat a usilovat o to, aby snědly všechno, co jim dám.

Všechno tohle mi došlo ve chvíli, kdy kamarádka na horách povídá: „To mým dětem nedávej, to určitě nebudou jíst.“ Jasně, zná je, ty kusy zeleniny v polévce, kde neplavou žádné nudle, mají fakt malou šanci. Ale co kdyby se nechaly strhnout nadšením ostatních? Vždyť to zažilo tolik maminek… Nebo by to aspoň zkusily a příště se to zase o kousek posunulo?

Je to vývoj

A jen tak mezi námi, ono se s tím odmítáním není vůbec čemu divit – já když jsem poprvé slyšela, že bych měla snídat polévku nebo kaši se zeleninou, upřímně se mi skoro zvedl žaludek. Kaši přece jedině sladkou a lepší je stejně chleba s máslem a marmeládou.

A dneska? Klidně si tu a tam při různých příležitostech něco ze starého jídelníčku dám, ale doma si ranní vaření nechám ujít jen v krizových případech. Milujeme talíř plný horké zeleninové dobroty, která nám odstartuje den, pohladí trávení a vytvoří základ pro všechno, co se odehrává potom, ať už to jsou klasické obědy v jídelně nebo volnější jídlo na výletě.

Holky si většinou samy v průběhu roku přepínají objednávku – jak nám na podzim začne být zima, zatouží po polévce, na jaře pak zase přecházíme na kaši.

Večer uzavíráme kompletním talířem a já jdu namočit zrní na druhý den se skvělým pocitem, že pro nás všechny dělám maximum a ještě je mi u toho dobře. Většinou už ani nelovím recept – Jíme Jinak mě jednou pro vždy naučilo základní principy, a tak jsem schopná spotřebovat zbytky a využít to, co zrovna mám k dispozici.

Jak řešíme výlety a návštěvy

A ještě poznatek na závěr: Často se pohybujeme ve společnosti kamarádů stravujících se běžně a rádi trávíme čas venku, kolikrát na neplánovaných hurá akcích, na které nejsem vždycky dostatečně vybavená zásobami jídla. Nikdy jsem hystericky nelpěla na stoprocentním dodržování principů Jíme Jinak a nechávám ty rohlíky, sušenky a další nabídnuté nebo ulovené ne zrovna vhodné pochutiny v klidu plynout. Když to jde, vyberu samozřejmě co nejmenší zlo (a často to zcela přirozeně bez mého doporučení dělají i holčičky). Ale hlavně: vím, že základ máme poctivý, kvalitní, zkrátka nejlepší, jaký může být.

Jak říká úžasně inspirativní zakladatelka Jíme Jinak Eva: Nikdy není pozdě a každé jedno jídlo se počítá. Dejte tomu taky šanci, stojí to za tu radost!

Jana