V břichu jako v pokojíčku (Eva, 43 let)

Jídlo jsem brala jen jako pohon a neuměla si ho vychutnat

Jmenuji se Eva, je mi 43 let, mám manžela, dvě děti a pracuji jako ředitelka v malotřídní škole.
Vztah k jídlu jsem měla zvláštní. Neuměla jsem si ho vychutnat, brala jsem ho jen jako pohon pro tělo, ale potřebovala ho často a hodně.  Nejraději jsem měla smažená vajíčka, topinky, černý čaj a maso, brambory mi nechutnaly nikdy. Většinou jsem snědla všechno, protože jsem musela jíst častěji, po dvou hodinách se mi většinou dělalo slabo a kamarádky ze školy dodnes vzpomínají, jak jsem tahala „lepeňáky“ se salámem nebo sádlem.
Když jsem nastupovala na vysokou školu, měla jsem 65 kg při 177 cm. Sportovala jsem, ale spíš z donucení. Nejsem soutěživá, ale můj manžel je, tak jsem jezdila na kole, někdy mě přepadlo období běhání. Po narození dcery jsem se vrátila na váhu kolem 70 kg rychle a v roce 2013 po narození syna také. Ale postupně jsem nabírala kilogramy, až v určitém období jich bylo 87.

Mizela únava i kilogramy

Protože chodím dávat pravidelně krev, učinila jsem tak i v roce 2018 někdy v květnu. Při vstupní prohlídce mi paní doktorka řekla, že mám něco s krvinkami, že se nemusím lekat a že to možná spraví železo, ale že neví. V tu dobu jsem opakovaně vždy dvakrát do rok trpěla na silné angíny. Přičítala jsem je velkému pracovnímu vypětí, byla jsem unavená, potřebovala hodně spát. Prohlášení, že mám něco s krvinkami, mě dost zasáhlo, a protože jsem už dříve pokukovala po stránkách Jíme Jinak, řekla jsem si, že to zkusím. Něco přece udělat musím.
V osudný den, 22. 7. 2018, jsem si zaplatila kurz Hubneme do plavek. Samozřejmě se mi zdál drahý, zdály se mi drahé potraviny, přemítala jsem, jestli jsem udělala dobře, vše běželo pořád v hlavě. Naštěstí (!!!) byly první výsledky brzy vidět a cítit, únava mizela, mizely kilogramy (bohužel jsem se v tu dobu neměřila, nefotila) a největší důkaz + velké uznání a překvapení nastal, když jsem šla v září s obavami dávat krev. Za prvé velký údiv, že jsem zhubla asi 8 kg, paní doktorka se hned ptala, zda nejsem nějak vážně nemocná. Nebyla jsem. Za druhé výsledky vstupních odběrů – několikrát se ptala, čím se mi podařilo dát takto krev do pořádku. Pak už jsem nikdy nepochybovala o způsobu stravování Jíme Jinak.

Manžel jí i vaří jinak se mnou

Rodina mě nijak výrazně nepodporovala, spíš s úsměvem říkala „ZDRAVÉ JÍDLO“… ale vše respektovala.  Pokud jsem něco předložila na talíř, syn odmítal vždy, dcera postupně začala některá jídla jíst a dnes už umí podle vašich receptů moc dobré věci uvařit a sama řekne, že pokud se takto nají, nemá chutě na sladké, slané, nemá hlad a nemusí se za hodinu dojídat třemi rohlíky. Synovi někdy propašuji hromádku na talíř k jeho běžnému jídlu.
Manžel jí se mnou, jídlo mu chutná a dokáže je i vařit pro celou rodinu. Na co stále narážíme je to, že nejíme takto všichni. Proto vařím od začátku většinou jídla dvě a jsem moc vděčná, že už jsem se přes vaše různé „zkratky“ provařila ke kratšímu času přípravy jídel, dobrý oběd většinou za hodinu mám (+masová část pro děti), večeři za dvacet minut.

Nemám už chutě na nic, co by mi škodilo

Kurz mě naučil vnímat jídlo jako dar, zdroj potěšení, prohlášení mít „v břichu jako v pokojíčku“ mi nepřipadá nijak směšné, nadnesené. Jídlo, a za tu dobu – 2 roky, to vím a pozoruji denně, přímo ovlivňuje moji náladu, energii. Je mi dobře, nemám chutě na sladké, slané, na kávu, vlastně na nic, co nechci, stačí mi jíst 3x denně.

Nejsem unavená, nemusím tolik spát, nejsem nemocná. Zvolila jsem si, vzhledem k času, svou cestu, kdy se přes pracovní týden stravuji takto: ráno (protože mi úplně nevyhovuje miso polévka) většinou jím svůj pečený kváskový chleba a pomazánku z luštěnin, teplý čaj. V práci (= škole)  na svačinu meltu (pokud jsem vstávala třeba ve 4 hodiny ráno, mám svačinu s sebou, kaši v termosce, zrní, mák, oříšky…) a ve 12 hodin jím běžný školní oběd (zkoušeli jsme, že manžel vařil a jídlo mi nosil, ale bylo časově náročné to vše skloubit). Po příchodu domů si někdy beru malou svačinu – kousek pečiva, pomazánku, ovoce. Nebo kolem 17. hodiny uvařím večeři.

Naučila jsem se věnovat i sama sobě

Během dvou let jsem poznala, že mi hodně vyhovuje, a cítím to na sobě, stravování podle ročního období a přesně vím, kdy na mě začnou lézt chutě na zelené a kdy zase na podzim na teplé, hutné, pečené. Snažím se to zohledňovat. Celkově jsou období, kdy se stravuji tak, jak jsem popsala a období, kdy „polevím“, ale nic si nevyčítám, běžná jídla si vychutnám a zase se po čase vrátím k tomu, co mi nejvíc prospívá. Což je talíř, na kterém je luštěnina, teplá zelenina, obilovina a k tomu čerstvá a kvašená zelenina, někdy oříšky, posypky.

Mám radost, že se mi daří mít vlastní kvašenou zeleninu, vlastní naklíčená semínka atp. Jídlo mi moc chutná. Změna ve způsobu stravování zahájila velkou změnu v přístupu k dalším oblastem života – kurz mě přivedl k pročištění prostoru, úklidu, který není tolik otravný, jako dříve. Hlavně postupně tomu, že se mám věnovat i sobě.

Letošní podzimní kurz pro mě znamenal největší podnět, přivedl mě k pohybu, kdy jsem začala cvičit jógu a otužovat se, poznala další zajímavé lidi.

Když jsem procházela fotky, zjistila jsem, že jsem měla během dvou let asi dvě velké krize. Zhroutila jsem se, ležela 3 dny, teploty, tělo neposlouchalo, nohy nechodily. Tyto potíže souvisely asi s očistou těla, uvědoměním si vlastního zdraví, sama sebe a vždy mi na dálku byla Eva moc nápomocna (díky!!!) a její rady zabraly.

Teď už nějaký závěr :-)

Nechte se zpočátku plně vést, poslouchejte tělo, poslouchejte tým v kurzu, budete brzy spokojení. Je to báječné, je to návykové v dobrém slova smyslu, je to Jíme Jinak. Není to hned, ale je to napořád.

Moc děkuji za vše, pokračuji v kuchyni, jdu vařit večeři….

Vaše Eva T.