Jak jsem začala jíst jinak (Káťa, 27 let)

Měla jsem domácí svačiny a byla na ně hrdá

Ke zdravějšímu stravování jsem tíhla už zřejmě jako malé dítě, kdy jsem údajně plivala mléko a dožadovala se mrkvové šťávy. Můj tehdejší doktor se na prohlídkách prý výhrůžně ptal: ,,A maso jí?!“ Dodnes děkuji své mamince za to, jak se nám vždy snažila zajistit kvalitní domácí stravu navzdory vzrůstající nabídce zpracovaných potravin. Jsem ročník 1994 a dodnes mám před sebou ty nákupy, během kterých se mamka dívá na složení a vedle na papírku má napsaný seznam „éček“. Do školy jsem každý den fasovala zeleninu, obložené celozrnné pečivo, častokrát i s tofu, za což se mi nejeden spolužák poškleboval, ale jsem si jistá, že mi tak parádní svačiny každý musel závidět. V duchu jsem litovala ty děti, kterým rodiče akorát vrazily peníze, ať si něco koupí v automatu, bufetu, či sámošce (protože mít každý den sladkou limču, brambůrky nebo koblihy, to chce přece každý). Školní jídelnu jsem v oblibě příliš neměla a tímto se omlouvám svým rodičům, že jsem za jejich peníze častokrát nesnědla oběd.

Moje první kuchařské zkušenosti

Přiznám se rovnou, vařit jsem začala „až“ na vysoké. Vzpomínám na svůj první pokus o rýži, kdy jsem celý obsah sáčku vysypala do malého kastrůlku a pak se hrozně divila, že se rýže neuvařila a připálila se. Ke zbytku zachráněné al dente rýže jsem nastrouhala mrkev s petrželí, zamíchala do ní mungo klíčky a lámala si hlavu nad tím, jak je možné, že to není jako z asijského bistra. Tehdejší partner se zachoval velmi slušně, jídlo mi pochválil a neřekl ani slovo. Další pokusy se již ale nebál mnohdy nevraživě komentovat.

První zlom ve stravování

První zlom přišel po zhlédnutí dokumentu „Pozemšťané“. Samozřejmě před spaním, jak jinak. Na druhý den chystala mamka daňčí pečeni. Neuvěřitelně mi páchla už během tepelné úpravy a moje porce nakonec skončila v koši (promiň, mami). Po dalším stěhování v rámci studia jsem hledala bezmasé recepty všude možně a nakonec jsem narazila i na stránky Jíme Jinak, což mohlo být někdy v roce 2015. Dostupné zdravé recepty byly pro chudou studentku přímo požehnáním. Většinu ingrediencí jsem znala již z domova a také díky zdravé jídelně ve městě, nedělalo mi tedy žádný problém si naplnit spíž shoyu, mořskými řasami, luštěninami a obilovinami všeho druhu a nakupovat si hromady zeleniny. Protože bylo moje studium poměrně náročné, vařila jsem si jídlo i na tři dny dopředu, jak jsem měla naučené z domova. Mé spolubydlící často chodily kolem, čichaly, ptaly se a kroutily hlavami, že ještě nikoho neviděly si takhle vyvářet. Byla jsem na sebe vážně pyšná. Občas jsem po příjezdu domů uvařila i pro svou rodinu, až jednoho dne mamka prohlásila: „Už dávno vaříš líp než já.“

Stala se ze mě vegetariánka

Druhý zlom nepřišel úplně ze dne na den. Postupně jsem přestávala jíst maso a zůstala pouze u ryb, které jsem si občas dopřála. Jednoho dne se mi přejedl i ten vynikající losos a já se rozhodla jít do vegetariánství na 100 %. Bylo to na přelomu jara a léta 2018. Znalostí jsem měla už víc než dost, takže jsem se nebála, že by mi chyběly živiny, i když jsem rok předtím musela docházet na hematologii a nechávat do sebe pumpovat infuze, které stejně opět pomohly jen na chvíli.

Osudový den

Třetí zlom bych datovala nejspíš do roku 2020. S příchodem lockdownu jsem objevila platformu, přes kterou se dají nakupovat produkty zemědělců. To mi udělalo neskutečnou radost, protože přesně po něčem takovém jsem toužila už delší dobu a chtěla se dostat k lepším potravinám. V létě téhož roku jsem občas vypomáhala v obchodě, ve kterém jsem během studijní pauzy pracovala. Jednoho krásného (možná i osudového) dne do obchodu nakráčel pán se svým novým výrobkem, který se snažil dostat do povědomí veřejnosti. Zapředli jsme hovor a dozvěděla jsem se, že opustil obor podobný tomu, který jsem studovala a zaměřil se na ozdravující záležitosti, diagnostiku z obličeje a jazyka a konzultace. Samozřejmě jsem se jej s lehkým skepticismem zeptala, co by mi teda jako diagnostikoval. Mohl sice odvodit z toho, že podobné problémy má spousta žen, ale nějak mě to zasáhlo a opět mi připomnělo mé navracející se obtíže – chudokrevnost a urogenitální soustava. Přicházely totiž zejména při nespokojenosti ve vtazích a přílišné ustrašenosti. Pověděl mi, že z tohoto hlediska by pro mě bylo vhodnější veganství nežli vegetariánství, doporučil mi železité víno a knihu „Radost z jídla“.

„Já si k snídani dělám už několik let obilné kaše.“
„To je v pořádku, ale lepší je polívka. A ty kaše na slano.“
„… Eh?“
„… anebo bez ovoce. Já si ho tam dávám, protože jsem gurmán, ale popřemýšlejte o tom.“

Dosáhla jsem velkých pokroků a je mi lépe

Ještě tentýž den jsem objednala jak knížku, tak víno (nerozlučná dvojice). Přiznám se, k polévce ke snídani a ranním kaším se zeleninou jsem se ještě nedopracovala. Občas si dám brambory v biokvalitě. Můj největší pokrok od tohoto setkání ale představují ranní kaše bez čerstvého ovoce, teplý neohřívaný oběd každý den, domácí kváskový chléb a kvašená zelenina, vyškrtnutí sýrů i vajec (s výjimkou návštěv) a co největší omezení jednoduchého cukru.
Nedávno jsem absolvovala vstupní lékařskou prohlídku v rámci nástupu do zaměstnání, kde mi bylo sděleno, že je vše v pořádku, až na železo. Zajímavé, že jsem výrazné potíže necítila, doktor tedy prohlásil, že se moje tělo na nedostatek železa nejspíš adaptovalo a napsal mi doplněk stravy. Vím, že je stále co zlepšovat, ale věřím, že moje cesta je ta nejsprávnější, jakou se můžu vydat a snažím se své přesvědčení a zkušenosti šířit do blízkého okolí. Vnímám u sebe především lepší schopnost svého těla zvládat stres a menstruace mi už zdaleka nečiní takovou přítěž jako dříve. To všechno připisuji nejenom jídelníčku, ale i každodennímu pohybu, snaze o co nejméně toxickou domácnost a schopnosti radovat se z maličkostí.

Jsem sice ještě poměrně mladá, ale spousta mých vrstevníků musí brát léky na alergii, na štítnou žlázu a někteří mi dokonce závidí, že mi k zahnání bolesti stačí půlka prášku (jako poslední možnost). Nepřestává mě udivovat, kam až někteří lidé dokážou zajít, než jim dojde, že něco dělají špatně a co víc, pomoct si většinou nenechají.

Káťa