Najednou vidím spoustu věcí jasněji (Naďa, 34 let)

Vypadala jsem jako tučňák

Ahoj, jmenuji se Naďa a mám ráda jídlo. Ne, vážně, mám pocit, že od svých 15 let, kdy domů mamka začala nosit balení nanuků a sladkostí (taky jsem nepochopila, proč tak najednou, asi to viděla u sousedů?) a já se tím denně cpala, se permanentně snažím zhubnout. Maximum, co k mojí výšce 163 cm byla moje kolena nucena nést, byla váha v mém druhém těhotenství 82 kg. Jsem bruneta, takže jsem vypadala jako tučňák, i když jsem si připadala spíš jako velryba, která když máchne ploutví, všechno lehne k zemi.
Stejně, jako v prvním těhotenství jsem i tentokrát nechala 11 kg v porodnici, ale stále jsem měla o 20 kg víc, než na co jsem byla zvyklá.

Stravu jsem neřešila, váhu ano

Do roka po porodu jsem shodila dalších 10 kg (tzn. na 62 kg) a na tom se moje váha zastavila. Prostě to nešlo. A jak já ji přemlouvala, běhala jsem o sto šest jako křeček za barákem sem a tam. Nebavilo mě to, i když endorfiny a půl hodinka bez dětí byla fajn. Hodně jsem si hlídala složení potravin. Ale nezabíralo nic. A pak mi to došlo. Vždyť já tomu svému tělu NIKDY slovem ani myšlenkou nepoděkovala. Naopak jsem na něj byla zlá a přitom toho za svůj život už tolik zvládlo a vytrpělo a místo vděčnosti muselo často poslouchat jen moje stížnosti a nespokojenost. Začala jsem tedy letos na chalupě meditovat a cvičit jógu a prosila Vesmír (každý tomu může říkat, jak chce), aby mi pomohl mít se víc ráda a požádala jsem o konkrétní pomoc, co bych mohla ve svém životě změnit. Stravu jsem do té doby neřešila. Přišlo mi, že to mám vychytané, pestré, dobré a přitom lehké (teď zpětně se tomu směju). Pro příklad taková typická snídaně u mě byl jogurt/tvaroh s ovocem, po kterém mi hned byla zima a za půl hodiny jsem měla hlad. Na svačinu zase ovoce nebo domácí müsli tyčinka/sušenka, k obědu obilovina se zeleninou a k večeři buď polívka – většinou zeleninový krém nebo salát s pečivem. A mezitím cukr. Spousta cukru. Chyběly mi bílkoviny, což mi jako výživové poradkyni sice docházelo, ale nic moc jsem s tím nedělala.

Objevila jsem stránky Jíme Jinak

A pak jednou v létě kluci odjeli sami, bez nás ženských, na chalupu. Lucinka měla co dospávat, já měla najednou 4 hodiny času pro sebe, a tak jsem mimo jiné hledala na netu recept na makové mléko. Otevřely se přede mnou stránky Jíme Jinak. Otravně tam na mě přitom blikal “kurz zdarma“. A protože cokoliv levné a zdarma mi bohužel v dnešní době přijde podezřelé, přihlásila jsem se do něj s velkými pochybnostmi, jaký “háček” (tušila jsem koktejly nebo proteinovou dietu) v tom bude tentokrát. A voilá on nebyl!!! Od té doby si Jíme Jinak (právem) získalo mou plnou pozornost. A ač podle mé rodiny a přátel jím odjakživa až moc zdravě (jejich slova), tak mi na mém jídelníčku stále něco nesedělo. A nepomohl tomu ani kurz výživového poradce, který jsem před 6 lety absolvovala. Už tenkrát jsme do sebe šili s lektorem, kdy on se do mě navážel vtipy o veganech (“Víte, jak se pozná vegan? Řekne Vám to.”) a já mu to vracela vtipy o masožravcích (“Já mám rád zvířata? Nejlépe na grilu.”) Jenže mi bylo víc smutno než veselo, že tohle není ta cesta. Věděla jsem, že se k masu vracet nechci. Nakonec, už jako malá holka jsem bojkotovala maso, ale protože má Vesmír smysl pro humor, narodila jsem se do řeznické rodiny. Ale to je zase jiná story :-).

Strašlivá únava, ekzém, PMS a zima

A co mě tedy vedlo ke změně jídelníčku? Tak hlavně jsem chtěla shodit těch posledních deset kilo. A pak jsem už taky nevěděla, co vařit :-). Akutně jsem už potřebovala nějakou inspiraci na vaření bez masa, protože jsem už nějaký čas sklouzávala ke stereotypu, kdy jsem “točila” asi 30 – 40 jídel a dělalo mi to čím dál menší radost. Pomalu, ale jistě jsem zkrátka přestávala vařit s láskou a do naší kuchyně nastoupila nuda a stereotyp.
A pak taky únava, jakože fakt ÚNAVA. Ráno jsem vstala po osmi i deseti hodinách spánku a hned bych zase šla spát (jak já tenkrát dětem slibovala hory doly, jen aby mě nechaly ještě aspoň půl hodiny spát). Navíc se u mě objevil poprvé po 34 letech ekzém, nejdřív úplně malinký, ale postupně se začal rozlézat všude možně po těle. Já si ho pro sebe přeložila jako volání o pozornost a na to nešlo neslyšet. Před menstruací jsem se zase pokaždé osypala (puberta hadr) a brala to už jako samozřejmost a poznávací znamení, že se blíží menstruace a celou jsem pak protrpěla v křečích do břicha a bolestech hlavy jako totální asociál. Často jsem taky byla bez nálady, podrážděná, protivná a byla mi stále zima.

Potíže i kila mizí

A teď? Po třech měsících, kdy jsem začala nejdřív jenom tak polehounku koketovat s jídly z Jíme Jinak, jsem si uvědomila, jak mám vždy po jídle více energie, než před ním. Jak je mi lehce na těle i na duši a jak chci stále víc. Postupně jsem ze stravy vypustila vše, co na stránkách doporučují, a to bez pocitu omezování se nebo tlaku, že bych měla nebo musela. A když mám chuť, tak si to prostě bez výčitek užiju, i když podvědomí je mrcha a dává mi to sežrat aspoň v mých divokých a bláznivých snech.
Po třech měsících s Jíme Jinak mám dole 2 kg, takže už jsem na krásných 60 kg. A i kdybych nebyla, nezlobila bych se na sebe. Ba naopak, ještě bych se pochválila, že to je přece jasný, že tělo ví, co dělá. Navíc tu změnu víc než na váze vidím na oblečení. Dvoje kalhoty už mi začaly padat a já musela po letech vytáhnout pásek.
Ani před menstruací nemám na obličeji co hnípat.
Ekzém, jak se rychle objevil, tak i rychle zmizel, letitá bolestivá menstruace taky. Taková ta mega únava se zčistajasna vypařila jak pára nad hrncem. Neusínám už ani při uspávání dcery po obědě.
Není mi stále zima.
Určitě mám i lepší náladu a o hodně se zlepšila moje závislost na sladkém. Jako zase takhle, sním to, když to vidím, proto mi nic takového nesmí doma přes práh :-) (že jo, švagrová a její luxusní mrkvový dorte, o tom si ještě promluvíme!), ale že bych už po tom vyloženě šla, tajně si to kupovala, (ať to nevidí děti, protože jim bych to nikdy nekoupila), to už fakt neznám. Přijde mi taky, že se nečistí jen tělo, ale i mysl, protože najednou spoustu věcí vidím jasněji.

Stále se učím

Samozřejmě ta cesta, na kterou jsem se vydala, není vždycky jen slunce, duha a jednorožci. Stále se učím a víc toho nevím, než vím. Zažívám i těžké chvíle, kdy se do mě naváží rodina, mně je pak líto, že mě nechápou a nerespektují a na úplně kraťoučký čas mě kvůli tomu třeba zaplaví i pochybnosti, zda dětem opravdu neubližuji. Stejně tak spoustu jídel se mi už nepovedlo, nebo nám moc nechutnalo. Po luštěninách (hlavně fazolích) mám stále pocit, že odletím na Mars.

Stíhám vše, co potřebuju

V kurzu Podzimní detox zase nestíhám to, co bych chtěla, ALE stíhám vše, co potřebuji. Mám dva malé prcky, kteří chtějí odpočatou a veselou mámu, ne uštvanou kozu. Takže já jsem si v programu dala velmi malý a jednoduchý cíl: jednoduše si to užít, pokecat s holkami, na chvilku vypnout a zasmát se. Z úkolů týdne co stihnu, stihnu, ostatní se nezblázní. Nenakupuji podle nákupního seznamu. Jídelníčky se pouze inspiruji. Cvičím tak, že po mně lezou děti, protože zatím nejsem schopná vstávat v 5 hodin ráno, abych si zacvičila v klidu sama (děti vstávají v půl 6. s mužem, protože táta – ten je za odměnu). Nestíhám sledovat ani všechna videa. A takhle bych mohla pokračovat do půlnoci. A přesto nelituji ani za mák, že jsem do kurzu šla.

Na Jíme Jinak jsem ve skvělé společnosti

V kurzu panuje přátelská, veselá a podporující atmosféra, takový správný babinec (ale prý tam jsou i muži). Evička i ostatní holky jsou neuvěřitelně empatické, pohotové, vtipné a mě to s nimi prostě hrozně baví. Ale jenom o naší Evičce a její úžasné rodince to není. Je to o nás všech, kdo jsme i nejsme vidět. My všichni, kteří jsme do toho šli s nadšením nebo klidně i s pochybovačností, jestli je tohle opravdu to pravé pro mě. Za mě říkám na sto procent a bez debat že ANO, “Jíme Jinak” je ta cesta, na kterou jsem se chtěla vydat vždycky. A jsem nesmírně šťastná a vděčná, že jsem se na ní mohla dát teď, kdy na ní byla moje duše i tělo připravení.

V rodině mám obrovskou oporu

A teď děkovačka :-) Děkuji ze všeho nejvíc sobě, že (už) se mám radši než tvaroh nebo sýry, i když mě šmejdi stále pokouší :-)
Děkuji svému milovanému muži Viktorovi, kterého chválím, kudy chodím, protože je to prostě božan, který mě podporuje v každém mém šíleném nápadu.
Děkuji svojí milované ségře Monče, mojí nejlepší kamarádce, která má srdce ze zlata a denně mě rozesmívá svými telefonáty, kdy kolikrát místo pozdravu slyším jen: “Dneska vařím…” nebo “Už jsi zkoušela…?”
Děkuji svým milovaným dětem Kryštůfkovi a Lucince, mým malým velkým učitelům, kteří mě naučili vážit si maličkostí (třeba že si můžu v klidu zajít na wc nebo vyčistit zuby), učí mě zpomalit, žít v přítomnosti, rychle odpouštět a užívat si života.
A děkuji samozřejmě i svým rodičům, kteří mě učí trpělivosti a bez kterých bych tu hlavně vůbec nebyla.
Sakra, to je dlouhý, takže děkuji i Vám za Váš čas, bylo mi potěšením předat kus sebe. Stálo mě to 4 hodiny života, tak by bylo fajn, kdyby to pomohlo aspoň 4 lidem, ať má aspoň každá ta hodina smysl :-).

Naďa