Antidepresiva do konce života? Nechci! (Zdeňka, 35 let)

Ničily mě psychické problémy a nadváha

Jmenuji se Zdeňka, letos mi bude 35 let, pracuji ve státních službách jako právnička a toho času jsem třetím rokem na rodičovské dovolené se synem. Ještě před dokončením studií před deseti lety jsem začala trpět bipolární poruchou, deprese střídaly pocity nepředstavitelného štěstí a energie, intervaly byly zhruba půl roku. Dlouhodobý stres a přehnané nároky na sebe sama mě dostávaly na dno. Po několika letech, kdy jsem se i přes středně těžké deprese snažila chodit do práce a nebyla ani jednou v pracovní neschopnosti, jsem byla vyčerpáním nucena vyhledat odborníka. Diagnóza zněla maniodepresivní porucha, prognóza byla neléčitelné onemocnění, antidepresiva do konce života. Já se s tím však odmítla smířit! Když mi bylo nejhůř, nasadila jsem nejnižší dávku léků, která zpravidla na pár týdnů pomohla. Takto jsem s přičiněním sedavého zaměstnání a s minimem pohybu během šesti let nabrala z 65 na 85 kilo při mých 164 centimetrech, což mi na životní spokojenosti nepřidalo. Kila šla nahoru nenápadně. Měla jsem silné bolesti zad, jednou za půl roku jsem byla nucena zajít na ‘opich’ páteře na neurologii.

Po porodu jsem měla sebevražedné myšlenky

Přišel tlak na první dítě. Přestože jsem mateřské touhy nikdy neměla, přeci jen třicítka byla pokořena a naléhání rodiny udělalo taky své, já po roce a půl otěhotněla. Ačkoli těhotenství bylo ze začátku bez problémů, ve třetím trimestru jsem měla snad všechny neduhy – od cukrovky přes hemoroidy až po streptokoka v porodních cestách a na závěr i vysoký krevní tlak. Toho času jsem vážila 100,6 kilo! Dva dny vyvolávaný porod nepostupoval dobře a skončil akutním císařským řezem takzvaně za pět minut dvanáct. Od té doby jsem žila několik měsíců v noční můře. Trauma z porodu a hormonální porucha nedovolily vytvořit mléko a já se dostala do těžké poporodní deprese. Nenáviděla jsem svoje dítě a měla sebevražedné myšlenky.

Mateřství mě ničilo

Po šestinedělí jsem musela opět nasadit léky na deprese a pomalu jsem se dostala z nejhoršího. Chvíli jsem byla opravdu šťastná, že jsme to všichni přežili a užívala si nekonečné procházky s kočárkem. Poporodní kila se mi ale shodit nepodařilo, mateřství bylo a je stále péče 24 hodin denně, sedm dní v týdnu a já své vypětí zajídala hlavně sladkostmi a domácím pečením. Zkoušela jsem se dostat do psychické pohody a vysadit léky, ale nedařilo se a já byla přetažená, vzteklá a zoufalá! Váha se víceméně ustálila na 94 kilech a mně nebylo vůbec dobře. Od porodu jsem se potýkala s ještě silnější a bolestivější menstruací než dřív, bolestmi hlavy a zad, měla jsem bolestivé ekzémy v podpaží a na chodidlech. Snažila jsem se všemožně zhubnout a ulevit si, počítala jsem kalorie a chodila na dlouhé procházky. Bez výsledku. Vztek a zoufalství se prohlubovaly. Mateřství mě ničilo. Přes to všechno se mi podařilo vysadit antidepresiva, bylo to těžké. Časem se i nálada trochu srovnala. Přívaly vzteku ale přetrvaly.

Vrhli jsme se do Jíme Jinak po hlavě

A potom jsem si v listopadu 2020 postěžovala kamarádce, že nevím, co vařit na obědy, pořád dokola brambory s něčím, ani se mi vařit nechtělo. Sedm let jsme s manželem vegetariáni a jedli jsme hodně sýra, pečiva, brambor a ke každému jídlu byl salát nebo rajče, paprika a jiná syrová zelenina, aby se neřeklo. Kamarádka mi zmínila Jíme Jinak a já se mrkla na webové stránky, přihlásila se do kurzu Jak začít (zdarma) a hltala vše, co web zadarmo nabízí. Všechno mi to dávalo smysl, dojedli jsme tedy poslední zásoby jídla, udělali své poslední oblíbené langoše a pizzu a vrhli se do toho po hlavě. Nakoupili jsme zdravé suroviny, některé už jsme znali a používali, některé byly pro nás novinkou. Čtrnáct dní jsem zkoušela volně přístupné recepty a celkem nám chutnalo, ačkoli ne vždy se mi podařilo dochutit. Párkrát se stalo, že jsem nakrmila WC nebo odpadkový koš.

Mám to nesmírné štěstí, že mám skvělého muže, který mě od začátku podporoval, snědl vše a ještě si pochvaloval, nakonec mi k Vánocům koupil členství v Klubu Jíme Jinak a od té doby nasávám nové informace jako houba, vařím třikrát denně. Investovaných pár tisícovek ani jeden z nás nelitujeme, naopak! Mrzí mě, že jsem na stránky Jíme Jinak nenarazila už dávno!
Začínali jsme na snídani obilnými kašemi s dýní a mrkví, praženými semínky, rýžovým sirupem, jednou týdně ranní miso polévkou, která mi vůbec nechutnala! Během dvou měsíců se nám změnily chutě a ranní polévky máme denně, neumíme si bez nich představit den. Vymazlili jsme si je o poctivý zeleninový vývar, pražená semínka a zelenou posypku.

Kila i ekzémy začaly mizet

Do začátku Jarní očisty jsme s manželem zhubli každý bezmála 8 kilo. Manželovi se zlepšil atopický ekzém, mně téměř zmizely ekzémy v podpaží a na chodidlech. Také jsem si všimla, že se tak zvláštně ‘čistí’ povaha, aneb neustálé vzteky odezněly a přepadají mě pouze v době únavy. Začala jsem více rozumět našemu synovi, po kterém jsem dřív jen vřískala a trestala ho. Možná je to i jeho věkem, ale jsme teď už docela parťáci.

Mým cílem v očistě bylo zvládnout 6 týdnů bez cukru

Jarní očista byla ve znamení zdravotních problémů, únavy a bolestí zad. Já si stanovila za cíl očisty celých šest týdnů bez svých pravidelných dávek bílého cukru. Cukr jsem tedy vyměnila za obilné sirupy, sem tam datlový a čekankový sirup, zdravé dezerty a sušené ovoce. Hned druhý týden přišel splín a s ním i chuť na zakázané ovoce. Párkrát jsem něco s klasickým cukrem snědla, ale nakonec to zhodnotila jako celkem zajímavý posun oproti množství, které jsem byla schopna spořádat před čistou. Vzhledem k tomu, že jsem vaření už celkem ovládala, byla očista ve větším klidu, na druhou stranu nepřinesla mnou očekávané výsledky v podobě řady shozených kil. Zhubla jsem ‘jen’ dva a půl kilogramu, tedy od počátku mého stravování s Jíme Jinak celkem 10 kilo.

Zvládla jsem hodně a jízda pokračuje

Někdo by se poplácal po ramenou, avšak moje věčně nespokojená a kritizující povaha řekla, že vymyšlenou odměnu si prostě nezasloužím, protože jsem neuklidnila celý byt, nenaučila se cvičit hodinu denně jógu, nezhubla v očistě deset kilo, nepracovala na osobním rozvoji a bla bla bla. A víte co? Vzala jsem to na popud Evičky z opačného konce a řeknu vám to takto:
Za očistu jsem zhubla dalších pár kilo, ubylo 15,5 cm po obvodech, umyla jsem s pomocí manžela lednici, okna, půlku kuchyňské linky, synovy skříňky s oblečením, dál vařím třikrát denně zdravá jídla, naklíčila jsem svá první microgreens, naučila se kombinovat obiloviny, dělat fresh saláty, a to všechno navzdory tomu, že mi bylo pěkně mizerně a do toho se starám o dvouleté dítě!
Tělo využilo jaro na maximum a snaží se zbavit všeho zlého, v mírnější formě jsem za těch šest týdnů prodělala snad všechny nemoci, kterými jsem kdy trpěla, od akné přes hemeroidy až po nachlazení. A jízda pokračuje! Rozhodně pro mě Jíme Jinak očistou nekončí, naopak vše teprve začíná!

Velké poděkování patří Evičce, Romanovi a celému týmu Jíme Jinak. Své díky bych také ráda vyjádřila všem příznivcům Jíme Jinak, protože bez nich by nebyly ani stránky v tak špičkové kvalitě, ani inspirativní příběhy, ani bezvadná facebooková skupina, kde se všichni inspirujeme a podporujeme.

Mějte krásné jaro, přátelé!

Zdeňka