Zatracené ehm, ehm

Poslední kapka

Kromě všech krásných nových letošních poprvé, se objevilo také několik nepříjemných poprvé a přišla i některá naposledy. Řešili jsme jednu nepříjemnost za druhou a já už jsem cítila, jak mi to bere energii. Ještě že to jaro bylo tak nabíjející a že mi přinášelo tolik radosti a energie. Toho nebýt, tak už jsem odpadla. Jsem ale holka odolná a tak funguju dál…

Jenže problémů nějak neubývá, spíš se objevují stále nové. Když se nakonec za minutu dvanáct podařilo zachránit jednoho muže v nouzi před životem na ulici, myslela jsem si, že už budeme řešit jen dobré zprávy. Ale vážně onemocněl další blízký člověk v rodině. Nemocnice, domácí léčba, další nemocnice, zhoršení stavu, čekání na konec, pohřeb. Na pohřbu už jen my sourozenci. Rodina nám vymřela, je nás málo. Ten den mi byla pořád zima. Už toho bylo za poslední dobu moc. Nevyspala jsem se dobře ani nepamatuju, jedla jsem kdy a kde se dalo, pořád na cestách, měla jsem nervy s kdečím a kdekým. Cítila jsem, jak mi v den pohřbu ten chlad leze hluboko pod kůži…nebyl to jen chlad fyzický, bylo to i psychické.

Po letech marodím

Z pohřbu jsme nejeli domů, jeli jsme s Romanem rovnou na pokračování výcviku, kde jsem neměla možnost nasadit klasickou první pomoc ve formě česneku, oleje a soli na ledviny jako bych to udělala doma. A tak jsem po letech podlehla a pěkně nastydla. Začala jsem pokašlávat a objevilo se něco, co už jsem roky nezažila – začala jsem dělat takové to ehm, ehm, abych vůbec mohla promluvit a nechraptila u toho. To je vám taaaaak otravné! Jak jsem s tím mohla žít celý život až do těch 32 let?! Neřeknu větu bez odkašlání si! Hrůza. Sama si tím zvukem lezu na nervy. A ten odřený nos od smrkání! Zalehlé uši, že člověk sotva rozumí ostatním a sám sobě zní jako by mluvil s hlavou z kýblu… No tohle mi fakt nechybí.

Domácí léčba

Jakmile jsem se vrátila domů, vrhla jsem se na domácí přírodní léčbu. Tvaroh, bramborový obklad, bylinky… a taky jsem zavolala naší celostní lékařce. Ta rychle odhalila, že to není jen o prostydnutí a tak mi přihodila k léčbě pomocí lotosového čaje, kuzu a obkladů na průdušky taky homeopatika na nervy. Není nad to mít lékaře, kterému můžete každý den zavolat, a on vám upraví léčbu podle aktuálních projevů. MUDr. Strnadelová je prostě poklad k nezaplacení. Nejen díky stravě a životnímu stylu, ale i díky tomu, že jsem se mohla poradit s ní, naše holky nikdy nepotřebovaly antibiotika nebo léky od doktora. Vždycky, když se něco objevilo, nasadili jsme čaje, obklady a jinou přírodní léčbu podle příznaků a za pár dní bylo dobře.

Jsem tak vděčná, že jsem zdravá!

Tolik let už tohle neznám. Přitom to byl můj denní chleba – smrkat, odkašlávat, plivat hleny, na záchodě potají troubit do kapesníků ve snaze přetrhnout nekonečnou nudli. A to věčné pobíhání na malou a neustálé bolesti v podbřišku! Takhle malá připomínka ve formě zahlenění mi po letech úplně stačila. Děkuji, nechci. Chci volně dýchat, chodit bez kapesníků, nestresovat se tím, jestli bude někdy brzy možnost jít na záchod. Nechci mít odřený nos a pořád se něčím patlat.

Zvykla jsem si cítit se dobře a mít dost energie

Je to vážně úplně jiný život, když je člověk v pohodě. Ty roky před změnou jídelníčků byly takovým přežíváním. Znovu jsem si to teď připomněla, jak je nemocný člověk protivný sám sobě, jak je bez energie zpomalený, jak to všechno v životě dře, když se necítíme dobře.

Jestli to někdo máte tak jako já kdysi, tak určitě najeďte na naše jídelníčky. Mně se po letech smrkání a pokašlávání ulevilo už během prvních 10 dnů na naší stravě. Cítit se živá a zdravá fakt stojí za to. Navíc jíst podle Jíme Jinak není žádné utrpení. Je to čirá radost, je to chutné, výživné, snadné, ekonomické a ekologické.  Už si to neumím představit jinak.