Před pár dny jsme byli s rodinou na setkání s lidmi bez domova. Přidali jsme Naději mezi ty, které podporujeme a poslali jim peníze na ubytování lidí v nouzi, kteří by jinak spali i v zimě venku, a na rekonstrukci dámské sprchy v denním centru U Bulhara. Taky řešíme, jak holky zapojit do pomoci mladistvým, kteří spadli do průšvihu a stali se jejich klienty. U mladých je největší šance, že se vrátí “zpátky” a začlení se do normálního života.
Jak se to může stát
Jak jsem psala v článku, tak celou cestu z akce jsme řešili, jak se to může nebo nemůže stát, aby člověk skončil na ulici. Co bychom dělali my a jak se z takové situace dostat. Nebo lépe, jak se do ani nedostat. A jak už to tak bývá, když vás něco zaujme, začnete to vidět všude. A to se nám přesně děje.
V příbězích lidí, které jsme na noční akci potkali, sice často hrál roli alkohol nebo drogy, nespolehlivost a poflakování, ale několik příběhů bylo také o tom, že slušně žijící člověk prostě jen vážně omarodil, přišel o práci nebo se rozváděl a tak přišel o majetek a najednou byl bez domova. Někteří naletěli na finanční podvod nebo se zapletli s nevhodnými lidmi a stali se z nich bílí koně.
Příklad z našeho okolí
Známe muže, říkejme mu třeba Hans, který se zcela nečekaně dostal do takové situace před pár dny. Je to Němec, žije v Čechách, pracuje jako řidič – rozváží jídlo po městě. Asi čtyři roky bydlí ve stejném bytě, platí řádně nájem, má přítelkyni a pracuje. Je spolehlivý, bezproblémový. Na podzim mu zemře otec. Zdrcený tou zprávou jede domů, zaplatí pohřeb a částka na kontě se mu značně ztenčí. Cestou do ČR se mu rozbije auto, platí drahou opravu, ale nakonec se rozbije i motor a on nemůže jezdit. Na kontě už skoro nic. Hans je ičař, je bez auta a tím pádem i bez práce. Nezaplatí včas nějaké poplatky a je mu obestaven účet. Nemá přístup k penězům a nemůže tedy normálně fungovat. Přítelkyně to nedává a opustí ho. Hans zůstává sám, bez peněz, bez práce, nemá na nájem, nemá jak žít, Vánoce za rohem…. Nikdy nebyl v takové situaci, je to slušný chlap, stydí se, je bezmocný. Chce si vzít život. Policie ho zachrání a on se ocitne v nemocnici a tehdy se o tom dozvídáme my. Nestačíme se divit, jaký obrat jeho život nabral…
Jak se k tomu postavit
Pořád je co řešit a pořád je kde pomáhat. Není možné pomoci všem. Je potřeba to vidět, ale nezbláznit se z toho.
Povídáme si s dětmi u stolu a řešíme, jak Hansovi pomoci. Učíme je soucitu a pochopení. Markétka tuhle přišla s krásnou větou z knížky, kterou čte – že říct si o pomoc není známkou slabosti, ale naopak ta největší odvaha. Kolik z nás to umí?
Zároveň je vedeme k tomu, že každý jsme strůjcem svého osudu, že tvoříme svoji realitu a že jsme za svůj život zodpovědní jen my sami, ať nám bylo do vínku dáno cokoli. Že i když se člověk dostane do průšvihu, má stále možnost volby – jak na to zareaguje, jestli spadne do role oběti nebo to vezme jako výzvu. Mluvíme o tom, že člověk se musí naučit hrát s kartami, které dostal a ne si na špatnou kombinaci karet pořád stěžovat.
Někdy je to ale těžké rozlišit. Kde končí naše zodpovědnost a začíná prostě smůla? Kolik z toho, co se nám děje, jsme si přivolali sami negativním myšlením a činy a kolik je jen náhoda? Existuje vůbec náhoda nebo je vše věc osudu, vyššího plánu s naším životem. Kdy se tom u poddat a kdy tomu čelit? A hlavně – máme vůbec právo takhle soudit cizí životy? Ve hře je přeci tolik proměnných – výchova, rodinné zázemí, vztahy, zdraví, štěstí i smůla. Co mi vůbec víme o životě a o tom, jaký má s námi plán?
A tak se učíme pomáhat tam, kde můžeme. Učíme se vidět utrpení druhých, aniž bychom v něm sami tonuli. Učíme se rozlišovat, kdy někdo potřebuje ruku, která ho vytáhne, a kdy potřebuje projít svou cestou sám. Učíme se přijímat, že jsou tu lidé šťastní i nešťastní, že každý má svůj příběh a že my můžeme udělat jen to, co je v našich silách. A taky, že charita začíná doma.
Letošní Advent máme zaměřený hodně na toto téma. A vy? Jak ho prožíváte vy?
PS: Letní hubnutí? Zkus to jinak!
Stáhni si zdarma kompletního průvodce pro letní hubnutí. Zjistit více
Komentáře
Tohle je těžké téma. Já pomáhám tam, kde vidím a vím, že je to správně, konkrétní osobě, ne organizacím, protože vím, že peníze jim darované, jdou jinam a jiným lidem, a to i v případě hmotných věcí. Není to domněnka, je to zkušenost. Dále zastávám názor, který stojí na faktu, že každá osoba má svůj plán duše. V tom plánu je všechno, do nejmenšího detailu, a ty detaily jsme si naplánovali my. Protože jsme je chtěli zažít. Možná je to tak i u bezdomovectví.