Jaro se nám cpe do domu!

Že se venku oteplilo, začínají kvést první kytičky a viděla jsem pvní včelku, to mě nesmírně těší. Všechno si to fotím a užívám si to, jako by to bylo poprvé. Koneckonců svoje nadšení jsem před pár dny popsala zrovna v tomhle příspěvku o mém jarním puzení, pro které nemá zkraje roku nikdo moc pochopení, krom vás, kteří tohle zažíváte taky.

Jůů, ptáčkové

Z okna kuchyně pozoruju, jak se do naší budky vrátila ptačí rodinka, jejíž rod jsem doposud nebyla schopna identifikovat, protože podobných ptáčků jsem našla v atlasu asi 6. “Jsou tu naši ptáčci!” hlásila jsem nadšeně Romanovi, když jsem je letos prvně zahlédla. Krájím zeleninu a pozoruju, že keříky už zelenají, že se objevují pupeny. Aaach, jaro. Sluníčko svítí, je krásně!

Jaro v domě?

Co mě ale překvapilo ne už tak pozitivně je, jak se nám jaro cpe do domu. Protože dny jsou ještě chladné, topíme si večer v krbu. Dřevo v košíku je plné brouků a ti se na jaře probudí a začnou ho chroupat. To už znám. Letos ale to chroupání začalo být velmi hlasité. Několikrát jsem Romanovi říkala, že to je fakt divné, že ti brouci musejí mít deset cenťáků a kusadla jak pilu, když to dělá takový rámus. Nějak ho to nevzrušovalo až do dne, kdy jsme takhle seděli u krbu a zrovna se ozvalo chroustání. Tentokrát ho to v klidu nenechalo a plížil se ke zdroji toho křupavého zvuku jako Sherlock Holmes. “To je myš!” vykříkl, když se přiblížil až ke košíku se dřevem. “Já jsem ti to říkala,” neodpustila jsem si strategickou chybu v komunikaci, “že tohle nemůžou dělat brouci,” Kde se tu vzala? Jak se dostala do domu, když máme krom dveří taky sítě proti hmyzu? A taky kočku, co nám myši sice nosí, ale už mrtvé. Záhada.

Poklady ve špajzu

V rámci Jarní očisty jsem se pustila do úklidu špajzu, což je vždycky výzva největší. A kde se vzali, tu se vzali, po celém špajzu mi lezou malí černí brouci. “Ježiši, co to zase je? Odkud se berou?” Boj s brouky se zdál nekonečný. Našla jsem pár pytlíčků, kde jich bylo hodně. Třeba sushi rýže. Ale pořád se na zdech  objevovali další a další. Nakonec jsem to našla – sáček s podivným obsahem připomínajícím vatu a v něm obrovské množství mrtvých brouků. “Fůůůůj”” ječely holky a nikdo to nechtěl odnést na kompost. Hádali jsme celá rodina, co to může být. Nakonec jsem si vzpomněla, co v tom sáčku původně bylo. Krmivo pro ptáky! Ze semínek nezbyly ani slupky. To samé jsem pak našla ve sklenici, kam jsem původně přesypala krmivo. Ale protože se všechno nevešlo, něco skončilo v sáčku. Tak já si to  donesla domů se zrním pro  sýkorky!

Co zkusit vaření živě? 25. 4. v Dolní Dobrouči! (Pardubicko)
Pojď s námi. Ochutnej, přivoň si, potkej se lidmi a zeptej se rovnou lektora! Jen 12 míst, pospěš.
Zjistit více

Rýže ožívá

Ledva jsem definitivně skoncovala s broukama, zahlédla jsem podivný pohyb ve sklenici s rýží. Rýže ožila? Něco se tam hýbe! Jdu blíž a hádejte to. Zase brouci! Dostali se syčáci ve špajzu asi i do sáčku s kulatozrnnou rýži, když sežrali všechno to ptačí zrní. A teď se teplem probudili. Moje nejmilejší rýže! První várku jsem proplachovala a proplachovala a proplachovala….a stejně při vaření vyplavaly černé mrtvolky. Honem jsem je sesbírala sítkem, aby si to holky nevšimly, protože to by pak určitě odmítaly jíst. Se zbytkem rýže jsem se rozhloučila a věnovala ji našemu kompostu. Ať si to ptáci a žížaly taky jednou užijou. Takovou dobrou rýži určitě ještě nejedli. Ta nám totiž nikdy nezbude.

Kytky kvetou, ale…

Na okně se kochám pokojovými květinami. Některé začaly kvést, tak mám radost. Většina kytek je od mámy, tak si na ní vždycky vzpomenu, že by měla radost, že kvetou. A ejhle, vidím, že tlustice a podobné kytky něco ožírá, že jsou olezlé jakýmisi pavučinkami. A už to googlím a už vím, že tu máme dalšího nežádoucího hosta. Péče o pokojovky mi fakt nejde. Postřiky a hnojení už jdou mimo moje možnosti. Sice jsem koupila cvrččí krovky, ale udělat nálev a postříkat….to jsem naposledy zvládla před dvěma lety. No, budu se muset pochlapit. Jdu do sklepa pro krovky.

Moje zelenina!

Ve sklepě je všechna zelenina ožraná. Poslední cukety jsou vydlabané jako tunely, řepa ohlodaná. Že my tu myš máme i ve sklepě???
Vracím se domů a chci ohlásit ztráty Romanovi. Taky očekávám, že zakročí a něcos tou myší provede. Že doma žere dřevo a kartony na podpal, to mi nevadí. Ale že mi okusuje moji vzácnou bio zeleninku, to teda přehnala!

Hmyzáci ožívají

Cestou do kuchyně se mi na obličej přilepí pavučina. Jasně, pavouci už taky ožili. Odteď denně projdu pavučinou, když se pohybuju ráno po domě. No tak to už by snad stačilo, ne?

Vyháníme z domu první mouchy a nechápeme, jak se dostaly dovnitř skrz sítě proti hmyzu. Podívám se na omítku vedle balkónových dveří. Na naší světle broskvové omítce sedí asi tisíc much! “No to byl nápad, dávat takovouhle barvu omítky,” pohoršuje se Kája a já se divám směrem k sousedům, kteří mají ostře žlutou omítku. Zdá se, že tam není po mouchách ani památky. “Kdepak, to není barvou, nás mají ty zvířátka prostě rádi, protože vědí, že je nejíme,” pomyslím se a nahlas řeknu, že se nám prostě to jaro cpe do baráku horem spodem. A vyrážím do Sázavy pro pastičky na myši.

A co u vás? Taky na vás jaro útočí? Možná to teď vypadá, že si stěžuju, ale já jsem vlastně velmi šťastná, že nám to už víc svítí, víc to hřeje a holt příroda si říká o pozornost a chce být s námi nejen venku ale i uvnitř :-)