Domů > Magazín > Vaše příběhy

Musela jsem oslepnout, abych viděla (Vlaďka 36 let)

Vlaďka si prošla nesčetnými zdravotními potížemi. Těžký zápal plic, bronchitida, bolesti hlavy a zad, hučení v uších, ledvinová kolika a postupné slepnutí byly na začátku její nové cesty. Tehdy vyzkoušela nejrůznější léčebné postup. Dostávala silné dávky kortikoidů. Sáhla si na dno, takže v jednu chvíli skončila na antidepresivech. Po třech letech nejrůznějších komplikací se „náhodou“ potkala se stránkami Jíme jinak a jak sama říká, od té doby rozděluje svůj života na etapy „před a po JJ“. O zkušenost se svým znovuzrozením se s námi podělila v následujícím textu, kterým chce zejména povzbudit,  předat naději, víru a radost z nového života.

Přemýšlím, kde začít. Je toho tolik. Mnohé si ani moc nepamatuji. Přece jen mám za sebou značný kus cesty – ovšem před sebou také.  Ale užívám si jí se vším všudy. Je krásná. Možná (respektive určitě) krásnější než vlastní cíl, který mám pojmenovaný „znovuzrození”.

 

Začátky mého „znovuzrození“

Začalo to v únoru 2012. Tedy dnes vím, že to začalo mnohem dříve :-), jen tehdy jsem neměla tušení. V únoru 2012 se mi během týdne zásadně zhoršil zrak (odmalička nosím brýle na krátkozrakost, toho času cca 4 dioptrie).

Po pár dnech jsme zjistili, že zásadní zhoršení probíhá na jednom oku. Milí lékaři provedli (pro mne v té době neuvěřitelné množství) vyšetření a nasadili vysoké dávky kortikoidů. Po týdnu se přestal zhoršovat zrak a během dvou měsíců se to začalo dokonce zlepšovat. Po asi pěti měsících se podařilo kortikoidy vysadit. Nádhera!

Pravdou také ale je, že v březnu toho roku jsem si z návštěvy Vietnamu přivezla těžký zápal plic, bronchitidu a z toho se dostávala zhruba tři měsíce (jak jsem si také tehdy naivně myslela). Do toho přišla ledvinová kolika. Ani tohle všechno mne nezastavilo. Tedy na chvilku jo –  vypustila jsem na pár týdnů práci a věnovala se především tomu, jak do sebe správně nacpat 14 tabletek 3x denně a každou za jiných okolností. Ale jakmile to malinko šlo, do práce jsem se naplno vrhla zpět a to ještě s větší vervou než před tím. Možná je třeba upřesnit můj standardní přístup k práci: jsem závislák :-). Mám na sebe i své okolí velké nároky a podle toho pak vypadá mé pracovní nasazení. A tak to mám snad odjakživa. Dnes vím, že za tím jsou důsledky dětství mého, mých rodičů, prarodičů atd.

Nevratný proces slepnutí?

Mno, není se čemu divit, že po mém návratu do původních kolejí po „uzdravení se” jsem v listopadu 2012 během týdne oslepla na jedno oko zcela a druhé sleplo. Výraz slepnutí používám především proto, že tehdy mi lékaři sdělovali: „Slepnete a vzhledem k nálezům je to jednoznačně nevratný proces.“ Zároveň ale v mnohém neměli jasno. A já (pro mne nevysvětlitelně doteď) jasno měla a toto jim s neuvěřitelnou jistotou, zároveň mírnou nadsázkou a také úctou k nim, sdělovala: „Já ale vím, že uvidím, protože já vidět moc chci! Já nemám nemocné oči. To jde odněkud jinud a já přijdu na to, odkud.“ Výrazy lékařů byly výmluvné, nicméně vzhledem k tomu, že sami tápali, a také vzhledem k tomu, že jsem měla opravdu velké štěstí na milé lékaře, mlčky respektovali mou osobnost a nijak mě netrápili víc, než bylo nutné :-).

Co se dělo? Jak jinak: nasazeny vysoké dávky kortikoidů a neuvěřitelné množství různých vyšetření. Každodenní návštěvy lékařů od rána do pozdního večera byly vyčerpávající.

Zároveň jsem cítila, že tahle cesta není ta správná, respektive dostačující. Lékařům jsem tvrdila, že nemám nemocné oči, že to jde odjinud, že je to jen důsledek (v té době jsem ještě nevěděla nic z toho, co vím dnes. A přitom vím, jak málo toho vím :-)). Proto dodnes nechápu, kde se to ve mě všechno vzalo – ta odvaha, síla. Vždyť oni říkali, že slepnu a jde o nevratný proces.

Byla jsem pro ně ojedinělý případ. Pamatuji si ta konsilia kapacit nad mýma očima a jejich hlášky “Hmmm, to je zajímavé, to jsem ještě nikdy neviděl…” atd. atd. Možná ta jejich nejistota mi dávala tolik jistoty a důvěry v sebe sama. Kdo ví. Je to jedno, v čem to bylo. Důležité je, že to tak bylo a díky tomu jsem dnes tady a nejen, že vidím obstojně, ale hlavně jsem tam, kde jsem, vnímám  svět „barevněji“, užívám si každou vteřinku všeho, co můžu vnímat. Je to tak úžasné. Život je krásný! Ale to ještě předbíhám. Je toho ještě tolik na té cestě, kterou mám za sebou.

 

Čínská medicína

Tedy zpátky k příběhu. Přišla další ledvinová kolika, trable se zády. Oko i přes nasazené kortikoidy dále sleplo, v noci jsem nespala (a to vůbec). Trpěla jsem urputnými a neustálými bolestmi hlavy, hučením v uších. Tzv. jsem padala na ústa, do toho slepla. Psychika dostávala zabrat. Byla jsem na dně.

I přesto (nebo snad právě proto) jsem šla na kliniku tradiční čínské medicíny. Má očekávání byla značná. Věřila jsem, že tudy cesta povede. O to víc, že jsem se dostala přímo k Číňance s vystudovanou medicínou zaměřenou na oči. Pamatuji si dodnes probrečenou cestu z Národní na vrch Václaváku a tu neuvěřitelnou bezmoc. Ta dáma mi sdělila, že s tímto se ještě nikdy nesetkala – ani ona, ani lékaři v její zemi. Hehhh! Část mého onemocnění znala a i pro tu měla jen kortikoidy – i v té Číně. K tomu se nejednalo o léčbu. Šlo jen o zastavení nějakého procesu v těle. O léčbě nebyla řeč. Vlastně dodnes mne nikdo v rámci tradiční medicíny neléčí. Dnes se lečím sama :-).

„Ruský doktor“

Tehdy jsem šla také k (jak já dodnes říkám) „ruskému doktorovi“:-). Prý vyléčil jednoho člověka z mého okolí z nevyléčitelné nemoci ve fatálním stadiu. Jsem příliš pragmaticky založená, tedy potřebuji všemu rozumět, vše musí být logické, podložené, ale já tehdy byla schopna a ochotna udělat cokoliv.

Přišla jsem tam a už jen to prostředí pro mne podivné, tak jiné. Diagnostika spočívala v několika kablících vedoucích ze stoletého, zažloutlého PC s obrovskou obrazovkou. Pan doktor mi sdělil svá zjištění (a to nejen ve vztahu k očím) a navrhl komplexní léčbu. Byla jsem ve fázi – udělám cokoliv. Šla jsem cestou nákladné, každodenní léčby. Po asi třech týdnech jsem se začínala zvedat ze dna, oko se přestávalo zhoršovat. Kombinovala jsem čínskou medicínu (byliny na zvládání kortikoidů), „ruského doktora“, tradiční medicínu. Opět jsem byla v kolotoči správného užívání všech možných chemických i nechemických léků ve správných časech. Na nic víc jsem neměla energii.

Bojovala jsem sama se sebou – se smyslem života, se svými omezeními, na která jsem do té doby nebyla zvyklá. Ze dne na den jsem se stala závislou na okolí, najednou nic, čím jsem dosud žila, nedávalo vůbec smysl!!!

 

Začaly se dít věci

Začaly se dít věci: až teď jsem byla ochotna a schopna sdílet svůj stav s rodinou (nemohla jsem je přece zatěžovat – to bylo dosud mé vnímaní vůči mým blízkým).

Najednou začala rodina fungovat. Dávalo mi to další energii. Pomalu jsem se uzdravovala a vymaňovala se z nemoci – opět musím dodat: to jsem si jen myslela :-). Každopádně stav se pomalu zlepšoval.

Dokonce se podařilo moji maminku dostat k „ruskému doktorovi“. Měla diagnostikovanou Crohnovu chorobu,  tedy mnoho léků, bolesti, do konce života dle tradiční medicíny. Po třech měsících léky zcela vysazeny a v rámci klasických vyšetření bez nálezu. Projevily se následně ještě další záležitosti a maminka je taktéž na dobré cestě. Ale to je jiný příběh, krásný a inspirativní :-).

 

Začarovaný kruh

V rámci klasické medicíny souběžně probíhala různá vyšetření. Po nějaké době (už nevím přesně) zazněla diagnóza. Hmmm, z pohledu lékařů úžasná (výzkumníci :-)). Jsem třetím pacientem ve světě, který bude popsán. V každém případě to neslo s sebou mnoho nejistot, nejasného vývoje.

snaha byla vysadit kortikoidy (jelikož měly zásadní dopady na mé celkové zdraví). Nicméně při každém několikaměsíčním snažení o vysazení se stav začal nekontrolovatelně a rychle zhoršovat. Tedy zpět na vysoké dávky. Bylo to unavující. V podstatě jsem žila ve vlnách. Chovala jsem se jako klasická akcie – velmi volatilně :-). Pár dnů energie a najednou mne na týden či čtrnáct dnů vyautovalo nějaké onemocnění. Najednou jsem neměla výsledky, na které jsem byla zvyklá. Najednou se mi nedařily věci, které se mi vždy dařily. Najednou jsem nebyla schopná dostát svým slovům. Z jedničkáře pětkař. A to byl průšvih. Další podnět ke stresu, který vše zásadně negativně ovlivňoval..

Byl to začarovaný kruh.

Berlička v podobě antidepresiv

Jaro 2014 bylo ve znamení antidepresiv. Jsem šťastná, že jsem byla schopná si to tehdy přiznat, navštívit paní psychiatričku a začít zobat antidepresiva. Bylo to třeba a uznávám, že mi tabletky jednoznačně pomohly. Co je ale také důležité a za co jsem šťastná – byla jsem schopná je po měsíci sama vysadit (věděla jsem od začátku, že to není ta správná dlouhodobá cesta, jen krátkodobá berlička na té cestě).

Nová možnost – nová naděje

Někdy v dubnu 2014 jsem se dozvěděla o nové možnosti aplikovat kortikoidy přímo do oka – tedy lokálně, bez zatížení těla.  Hned jsem s tím šla za mými milými lékaři. Udělali vše pro to, aby to šlo, abych byla tím vybraným pacientem pro tuto možnost. Moc jsem si to přála, ač šlo o pokus s nejistým výsledkem – byla to novinka určená na úplně jiné onemocnění, s mnohými vedlejšími účinky a účinností na tři, maximálně šest  měsíců. Byla jsem si jistá, že to vyjde. A světě, div se: vyšlo to!

K aplikaci (na kterou do smrti nezapomenu –  znovu se tu při té vzpomínce rosím :-)) došlo koncem léta 2014. Přineslo to komplikace v podobě dvou měsíců problémů – velké a neustálé bolesti hlavy, zhoršený nitrooční tlak, cosi, co vypadalo jako šedý zákal, únava, nespavost… V oku mi lítala „větev”. Aplikovaná látka se v oku vytvarovala do tvaru větvičky, která neustále lítala sem a tam a prudila mne. A k tomu ta predikce tří měsíců fungování injekce. Bylo to náročné, ale dnes říkám, stálo to za to!!!

Hihi, teď jsem si vzpomněla, jak se sestřička zeptala po aplikaci paní docentky, zda se dá po konci účinnosti aplikovat injekce další. Má reakce byla bezprostřední a jasná: „Co to je za zbytečnou otázku!? Já se do té doby stihnu uzdravit!! Aplikace už nebude nutná!! Ani nezaznamenám, že injekce přestala působit!” Svým přístupem jsem byla za ty roky na oddělení už pověstná a nikoho to vlastně nepřekvapilo:-).

A jaký byl vývoj? Injekce působila neuvěřitelně a pro všechny překvapivě dlouho. V lednu přišlo první zhoršování…

Díky za zápal plic

Tomu ale ještě předcházel další zápal plic v listopadu 2014, který mne totálně zastavil a přikurtoval k posteli na téměř dva měsíce. Díky, díky, díky za to!!!! Konečně jsem se opravdu zastavila a mnohé pochopila! Uvědomila jsem si tehdy, co poslední tři roky žiju. Celé tři roky jsem si nebyla ochotna a schopna připustit (bála jsem se toho), že jsem nemocná. Tedy, že nemůžu jet ve svém režimu, mít stále své obvyklé výsledky, nároky na sebe. Že prostě musím jinak na vše. Teprve teď jsem byla schopna udělat několik zásadních rozhodnutí, bez kterých by prostě nebylo možné uzdravovat se, vydat se konečně tou opravdu správnou cestou. Najednou jsem byla schopná udělat téměř ze dne na den rozhodnutí směrem k práci, ke stravě, k léčbě, k sobě. Změnila jsem práci, v té době jsem narazila na stránky Jíme jinak, setkala se s MUDr. Strnadelovou.

A od té doby se ději věci. Velké věci! Jako fakt VELKÉ věci :-o) !!!

Poznávám sama sebe, uzdravuji se na fyzické i psychické úrovni, uzdravuje se pomalinku celá rodina. Konstelace, strava, minimalizace stresu, jóga, plavání, návrat k malování, k přírodě, k sobě. Se změnou stravy a práce se tělo i duše začaly uzdravovat.

Zásadní setkání s Jíme jinak

Při té několikaleté snaze o uzdravení jsem se snažila jíst jinak.. Ale moc mi to nešlo – moc práce, málo času, neznalosti…  Stránky Jíme jinak  „žeru“ ode dne, kdy jsem na ně narazila (cca od ledna 2015). Evo, Heleno, díky vám!

Hned druhý den (po pročteném dni a noci JJ) jsem vyházela vše nepotřebné ze špajzu, lednice, mrazáku a skříněk (takový velký „jarní“ úklid – mám novou knihovnu v mrazáku :-)) a začala vařit zdravě (slovo jinak mi vlastně nejde do pusy).

Bez ranní miso polévky, obědového kompletního talíře a lehké večeře do 18 hodin den nedávám s úsměvem. Ale také nejsem fanatik a dělám prostě vše, jak mi vyhovuje, jak mi je dobře. Občas si dám kousek kvalitní čokolády a zdravé dezerty jsou prostě boží. A když někde jsem (časté společenské obědy, večeře či výlety s přáteli), buď si připravím něco skvělého do termosky, nebo si prostě vyberu to, na co mám chuť, v rámci možností daného místa. Ano, pravdou je, že chuť na něco masového, přeslazeného, moučného opravdu nemám.

Zdravě zdravě

Mno, asi je jasné, že tímto režimem jsem pro své okolí transparentní jakousi jinakostí (vzhledem ke stavu světa, v němž žijeme), takže často přijde otázka k tématu. Říkám to jednoduše: „JÍM ZDRAVĚ ZDRAVĚ.“ První zdravě znamená: nic nehrotím žádným směrem, je mi báječně a nikoho ničím neobtěžuji. Druhé zdravě znamená: prostě zdravě vůči svému tělu, zdraví. Víc diskuse nepřipouštím. Haha, teď jsem tu sama sebe pobavila. Vždyť vlastně ano, diskuse nastávají téměř vždy a jsou nesmírně zajímavé a přínosné pro mne i pro druhé. Většinou z toho vzejde, že posílám vyžádané informace mailem (většinou odkaz na JJ a nějaké konkrétní tipy). Všichni respektují mne stejně tak jako já je.

Před a po JJ

Evo a Heleno, díky vám, vaší energii, kterou jste byly schopny a ochotny kdysi i stále teď vkládat do těchto stránek, podělit se o své cenné zkušenosti se všemi sobě neznámými – námi tady. Proč to velké díky? Troufám si říct, že jste (minimálně v mém případě) zachránily kvalitu mého žití (také vlastně žití mých blízkých).

Baví mne to a dává vše obrovský smysl! Uvědomuji si, že nebýt toho, že jsem náhodně narazila na JJ (náhody neexistují :-)), nejsem tam, kde jsem. Nebýt těchto stránek – tedy vás,, neudělám takový kus práce tak efektivně, v tak krátkém čase. Ještě dlouho bych tápala.

Napadá mne skvělý příměr k mému aktuálnímu zdravotnímu, ale vlastně i celkovému stavu života: „Před a po JJ“ Už nesedím na zdivočelém, nekontrolovatelném koni, který mne naprosto nečekaně, kostrbatě shazuje. Zkrocený není ještě zcela. Ale už začínáme být v souladu. Opratě mám pevně v rukou. Uzdravuji se!

Díky!

Dary života

Tyto řádky nepíši jen proto, abych dámám z JJ řekla své velké díky. Mé poděkování patří také mé rodině, přátelům, milým lékařům, kolegům, tomu, co je mezi nebem a zemí :-). Bez vás všech by to nešlo.

Píši tyto řádky především proto, že chci sdělit všem vám: neztrácejte naději, věřte v sebe, mějte se rádi přesně takoví, jací jste se narodili, jací jste, chtějte žít, smějte se. Životní cesta je krásná, život je pestrý a barevný. Problémy neexistují (tohle slovo bych vymazala ze slovníku). Každá překážka v našem životě nás má jen zastavit a upozornit na něco. Vlastně nejde o překážky, jde o dary.

Také já dostala velký dar a do konce svého krásného života budu vděčná svým očím. Měla jsem možnost oslepnout, abych posléze mohla vidět!

Vlaďka

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Klub

Nádhera toto číst… :-)

Klub

A nějaký závěr, vysvětlení toho uzdravení, shrnutí? Co pomohlo? Čínská medicína? Jíme jinak, tedy zdravá strava? MUDr. Strnadelová? Co říkali lékaři, musíme na pravidelné kontroly stále?
Já beru kortikoidy už skoro 5 let (od narození 2. dítěte), kromě mraky vedlejších účinků mě nejvíc trápí špatný psychický stav (poslední dva roky), těžká osteoporóza, a absolutně žádný režim u nás doma, a spánkový režim. Moc ráda bych to změnila, ale loňský 4měsíční pokus o změnu stravy selhal. Sice to pomohlo, testy se částečně zlepšily, ale já byla psychicky na tom špatně, doma z práce v 17hod, pak jen vařit pro sebe večeři a na druhý den, nestíhala jsem být s dětmi natož abych jim cokoliv uvařila (moje jíst nechtěly), takže jsem se zase vrátila ke klasické stravě. A nyní je můj život už dlouho totální chaos a nestíhám absolutně nic, ani základní věci. :-) Potřebovala bych asi osobního kouče při ruce, jinak už nevím, jak to zvládnout a být zase jako dřív.

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

1

Trpíte kruhy pod očima? Jejich barva vám ukáže, kde je problém

Nevzhledné kruhy pod očima zná asi každý z nás. Dle jejich barvy můžete určit, co za problém se ve vašem těle děje – a nemusí se jedna jen o nevyspán...
2
5

Jsem dva roky bez Crohna (Petra, 42 let)

Petru neustále trápily bolesti břicha a průjem, stále jí rozháněli slepé střevo. Byla to ale Crohnova choroba. Navíc se ukázalo, že má potíže s laktózou a ...