Vlaďka si prošla nesčetnými zdravotními potížemi. Těžký zápal plic, bronchitida, bolesti hlavy a zad, hučení v uších, ledvinová kolika a postupné slepnutí byly na začátku její nové cesty. Tehdy vyzkoušela nejrůznější léčebné postup. Dostávala silné dávky kortikoidů. Sáhla si na dno, takže v jednu chvíli skončila na antidepresivech. Po třech letech nejrůznějších komplikací se „náhodou“ potkala se stránkami Jíme jinak a jak sama říká, od té doby rozděluje svůj života na etapy „před a po JJ“. O zkušenost se svým znovuzrozením se s námi podělila v následujícím textu, kterým chce zejména povzbudit,  předat naději, víru a radost z nového života.

IMG_3653Přemýšlím, kde začít. Je toho tolik. Mnohé si ani moc nepamatuji. Přece jen mám za sebou značný kus cesty – ovšem před sebou také.  Ale užívám si jí se vším všudy. Je krásná. Možná (respektive určitě) krásnější než vlastní cíl, který mám pojmenovaný „znovuzrození”.

 

Začátky mého „znovuzrození“

Začalo to v únoru 2012. Tedy dnes vím, že to začalo mnohem dříve :-), jen tehdy jsem neměla tušení. V únoru 2012 se mi během týdne zásadně zhoršil zrak (odmalička nosím brýle na krátkozrakost, toho času cca 4 dioptrie).

Po pár dnech jsme zjistili, že zásadní zhoršení probíhá na jednom oku. Milí lékaři provedli (pro mne v té době neuvěřitelné množství) vyšetření a nasadili vysoké dávky kortikoidů. Po týdnu se přestal zhoršovat zrak a během dvou měsíců se to začalo dokonce zlepšovat. Po asi pěti měsících se podařilo kortikoidy vysadit. Nádhera!

Pravdou také ale je, že v březnu toho roku jsem si z návštěvy Vietnamu přivezla těžký zápal plic, bronchitidu a z toho se dostávala zhruba tři měsíce (jak jsem si také tehdy naivně myslela). Do toho přišla ledvinová kolika. Ani tohle všechno mne nezastavilo. Tedy na chvilku jo –  vypustila jsem na pár týdnů práci a věnovala se především tomu, jak do sebe správně nacpat 14 tabletek 3x denně a každou za jiných okolností. Ale jakmile to malinko šlo, do práce jsem se naplno vrhla zpět a to ještě s větší vervou než před tím. Možná je třeba upřesnit můj standardní přístup k práci: jsem závislák :-). Mám na sebe i své okolí velké nároky a podle toho pak vypadá mé pracovní nasazení. A tak to mám snad odjakživa. Dnes vím, že za tím jsou důsledky dětství mého, mých rodičů, prarodičů atd.

Nevratný proces slepnutí?Moc jsem neviděla, ale humor mě nepřešel

Mno, není se čemu divit, že po mém návratu do původních kolejí po „uzdravení se” jsem v listopadu 2012 během týdne oslepla na jedno oko zcela a druhé sleplo. Výraz slepnutí používám především proto, že tehdy mi lékaři sdělovali: „Slepnete a vzhledem k nálezům je to jednoznačně nevratný proces.“ Zároveň ale v mnohém neměli jasno. A já (pro mne nevysvětlitelně doteď) jasno měla a toto jim s neuvěřitelnou jistotou, zároveň mírnou nadsázkou a také úctou k nim, sdělovala: „Já ale vím, že uvidím, protože já vidět moc chci! Já nemám nemocné oči. To jde odněkud jinud a já přijdu na to, odkud.“ Výrazy lékařů byly výmluvné, nicméně vzhledem k tomu, že sami tápali, a také vzhledem k tomu, že jsem měla opravdu velké štěstí na milé lékaře, mlčky respektovali mou osobnost a nijak mě netrápili víc, než bylo nutné :-).

Co se dělo? Jak jinak: nasazeny vysoké dávky kortikoidů a neuvěřitelné množství různých vyšetření. Každodenní návštěvy lékařů od rána do pozdního večera byly vyčerpávající.

Zároveň jsem cítila, že tahle cesta není ta správná, respektive dostačující. Lékařům jsem tvrdila, že nemám nemocné oči, že to jde odjinud, že je to jen důsledek (v té době jsem ještě nevěděla nic z toho, co vím dnes. A přitom vím, jak málo toho vím :-)). Proto dodnes nechápu, kde se to ve mě všechno vzalo – ta odvaha, síla. Vždyť oni říkali, že slepnu a jde o nevratný proces.

Byla jsem pro ně ojedinělý případ. Pamatuji si ta konsilia kapacit nad mýma očima a jejich hlášky “Hmmm, to je zajímavé, to jsem ještě nikdy neviděl…” atd. atd. Možná ta jejich nejistota mi dávala tolik jistoty a důvěry v sebe sama. Kdo ví. Je to jedno, v čem to bylo. Důležité je, že to tak bylo a díky tomu jsem dnes tady a nejen, že vidím obstojně, ale hlavně jsem tam, kde jsem, vnímám  svět „barevněji“, užívám si každou vteřinku všeho, co můžu vnímat. Je to tak úžasné. Život je krásný! Ale to ještě předbíhám. Je toho ještě tolik na té cestě, kterou mám za sebou.

 

Čínská medicínaživot vidím barevněji

Tedy zpátky k příběhu. Přišla další ledvinová kolika, trable se zády. Oko i přes nasazené kortikoidy dále sleplo, v noci jsem nespala (a to vůbec). Trpěla jsem urputnými a neustálými bolestmi hlavy, hučením v uších. Tzv. jsem padala na ústa, do toho slepla. Psychika dostávala zabrat. Byla jsem na dně.

I přesto (nebo snad právě proto) jsem šla na kliniku tradiční čínské medicíny. Má očekávání byla značná. Věřila jsem, že tudy cesta povede. O to víc, že jsem se dostala přímo k Číňance s vystudovanou medicínou zaměřenou na oči. Pamatuji si dodnes probrečenou cestu z Národní na vrch Václaváku a tu neuvěřitelnou bezmoc. Ta dáma mi sdělila, že s tímto se ještě nikdy nesetkala – ani ona, ani lékaři v její zemi. Hehhh! Část mého onemocnění znala a i pro tu měla jen kortikoidy – i v té Číně. K tomu se nejednalo o léčbu. Šlo jen o zastavení nějakého procesu v těle. O léčbě nebyla řeč. Vlastně dodnes mne nikdo v rámci tradiční medicíny neléčí. Dnes se lečím sama :-).

„Ruský doktor“

Tehdy jsem šla také k (jak já dodnes říkám) „ruskému doktorovi“:-). Prý vyléčil jednoho člověka z mého okolí z nevyléčitelné nemoci ve fatálním stadiu. Jsem příliš pragmaticky založená, tedy potřebuji všemu rozumět, vše musí být logické, podložené, ale já tehdy byla schopna a ochotna udělat cokoliv.

Přišla jsem tam a už jen to prostředí pro mne podivné, tak jiné. Diagnostika spočívala v několika kablících vedoucích ze stoletého, zažloutlého PC s obrovskou obrazovkou. Pan doktor mi sdělil svá zjištění (a to nejen ve vztahu k očím) a navrhl komplexní léčbu. Byla jsem ve fázi – udělám cokoliv. Šla jsem cestou nákladné, každodenní léčby. Po asi třech týdnech jsem se začínala zvedat ze dna, oko se přestávalo zhoršovat. Kombinovala jsem čínskou medicínu (byliny na zvládání kortikoidů), „ruského doktora“, tradiční medicínu. Opět jsem byla v kolotoči správného užívání všech možných chemických i nechemických léků ve správných časech. Na nic víc jsem neměla energii.

Bojovala jsem sama se sebou – se smyslem života, se svými omezeními, na která jsem do té doby nebyla zvyklá. Ze dne na den jsem se stala závislou na okolí, najednou nic, čím jsem dosud žila, nedávalo vůbec smysl!!!

 

Začaly se dít věci

Začaly se dít věci: až teď jsem byla ochotna a schopna sdílet svůj stav s rodinou (nemohla jsem je přece zatěžovat – to bylo dosud mé vnímaní vůči mým blízkým).

Najednou začala rodina fungovat. Dávalo mi to další energii. Pomalu jsem se uzdravovala a vymaňovala se z nemoci – opět musím dodat: to jsem si jen myslela :-). Každopádně stav se pomalu zlepšoval.

Dokonce se podařilo moji maminku dostat k „ruskému doktorovi“. Měla diagnostikovanou Crohnovu chorobu,  tedy mnoho léků, bolesti, do konce života dle tradiční medicíny. Po třech měsících léky zcela vysazeny a v rámci klasických vyšetření bez nálezu. Projevily se následně ještě další záležitosti a maminka je taktéž na dobré cestě. Ale to je jiný příběh, krásný a inspirativní :-).

 

Začarovaný kruh

V rámci klasické medicíny souběžně probíhala různá vyšetření. Po nějaké době (už nevím přesně) zazněla diagnóza. Hmmm, z pohledu lékařů úžasná (výzkumníci :-)). Jsem třetím pacientem ve světě, který bude popsán. V každém případě to neslo s sebou mnoho nejistot, nejasného vývoje.

snaha byla vysadit kortikoidy (jelikož měly zásadní dopady na mé celkové zdraví). Nicméně při každém několikaměsíčním snažení o vysazení se stav začal nekontrolovatelně a rychle zhoršovat. Tedy zpět na vysoké dávky. Bylo to unavující. V podstatě jsem žila ve vlnách. Chovala jsem se jako klasická akcie – velmi volatilně :-). Pár dnů energie a najednou mne na týden či čtrnáct dnů vyautovalo nějaké onemocnění. Najednou jsem neměla výsledky, na které jsem byla zvyklá. Najednou se mi nedařily věci, které se mi vždy dařily. Najednou jsem nebyla schopná dostát svým slovům. Z jedničkáře pětkař. A to byl průšvih. Další podnět ke stresu, který vše zásadně negativně ovlivňoval..

Byl to začarovaný kruh.

Berlička v podobě antidepresiv

Jaro 2014 bylo ve znamení antidepresiv. Jsem šťastná, že jsem byla schopná si to tehdy přiznat, navštívit paní psychiatričku a začít zobat antidepresiva. Bylo to třeba a uznávám, že mi tabletky jednoznačně pomohly. Co je ale také důležité a za co jsem šťastná – byla jsem schopná je po měsíci sama vysadit (věděla jsem od začátku, že to není ta správná dlouhodobá cesta, jen krátkodobá berlička na té cestě).

Nová možnost – nová nadějeIMG_5598

Někdy v dubnu 2014 jsem se dozvěděla o nové možnosti aplikovat kortikoidy přímo do oka – tedy lokálně, bez zatížení těla.  Hned jsem s tím šla za mými milými lékaři. Udělali vše pro to, aby to šlo, abych byla tím vybraným pacientem pro tuto možnost. Moc jsem si to přála, ač šlo o pokus s nejistým výsledkem – byla to novinka určená na úplně jiné onemocnění, s mnohými vedlejšími účinky a účinností na tři, maximálně šest  měsíců. Byla jsem si jistá, že to vyjde. A světě, div se: vyšlo to!

K aplikaci (na kterou do smrti nezapomenu –  znovu se tu při té vzpomínce rosím :-)) došlo koncem léta 2014. Přineslo to komplikace v podobě dvou měsíců problémů – velké a neustálé bolesti hlavy, zhoršený nitrooční tlak, cosi, co vypadalo jako šedý zákal, únava, nespavost… V oku mi lítala „větev”. Aplikovaná látka se v oku vytvarovala do tvaru větvičky, která neustále lítala sem a tam a prudila mne. A k tomu ta predikce tří měsíců fungování injekce. Bylo to náročné, ale dnes říkám, stálo to za to!!!

Hihi, teď jsem si vzpomněla, jak se sestřička zeptala po aplikaci paní docentky, zda se dá po konci účinnosti aplikovat injekce další. Má reakce byla bezprostřední a jasná: „Co to je za zbytečnou otázku!? Já se do té doby stihnu uzdravit!! Aplikace už nebude nutná!! Ani nezaznamenám, že injekce přestala působit!” Svým přístupem jsem byla za ty roky na oddělení už pověstná a nikoho to vlastně nepřekvapilo:-).

A jaký byl vývoj? Injekce působila neuvěřitelně a pro všechny překvapivě dlouho. V lednu přišlo první zhoršování…

Díky za zápal plicFullSizeRender (6)

Tomu ale ještě předcházel další zápal plic v listopadu 2014, který mne totálně zastavil a přikurtoval k posteli na téměř dva měsíce. Díky, díky, díky za to!!!! Konečně jsem se opravdu zastavila a mnohé pochopila! Uvědomila jsem si tehdy, co poslední tři roky žiju. Celé tři roky jsem si nebyla ochotna a schopna připustit (bála jsem se toho), že jsem nemocná. Tedy, že nemůžu jet ve svém režimu, mít stále své obvyklé výsledky, nároky na sebe. Že prostě musím jinak na vše. Teprve teď jsem byla schopna udělat několik zásadních rozhodnutí, bez kterých by prostě nebylo možné uzdravovat se, vydat se konečně tou opravdu správnou cestou. Najednou jsem byla schopná udělat téměř ze dne na den rozhodnutí směrem k práci, ke stravě, k léčbě, k sobě. Změnila jsem práci, v té době jsem narazila na stránky Jíme jinak, setkala se s MUDr. Strnadelovou.

A od té doby se ději věci. Velké věci! Jako fakt VELKÉ věci :-o) !!!

Poznávám sama sebe, uzdravuji se na fyzické i psychické úrovni, uzdravuje se pomalinku celá rodina. Konstelace, strava, minimalizace stresu, jóga, plavání, návrat k malování, k přírodě, k sobě. Se změnou stravy a práce se tělo i duše začaly uzdravovat.

Zásadní setkání s Jíme jinak

Při té několikaleté snaze o uzdravení jsem se snažila jíst jinak.. Ale moc mi to nešlo – moc práce, málo času, neznalosti…  Stránky Jíme jinak  „žeru“ ode dne, kdy jsem na ně narazila (cca od ledna 2015). Evo, Heleno, díky vám!IMG_5743

Hned druhý den (po pročteném dni a noci JJ) jsem vyházela vše nepotřebné ze špajzu, lednice, mrazáku a skříněk (takový velký „jarní“ úklid – mám novou knihovnu v mrazáku :-)) a začala vařit zdravě (slovo jinak mi vlastně nejde do pusy).

Bez ranní miso polévky, obědového kompletního talíře a lehké večeře do 18 hodin den nedávám s úsměvem. Ale také nejsem fanatik a dělám prostě vše, jak mi vyhovuje, jak mi je dobře. Občas si dám kousek kvalitní čokolády a zdravé dezerty jsou prostě boží. A když někde jsem (časté společenské obědy, večeře či výlety s přáteli), buď si připravím něco skvělého do termosky, nebo si prostě vyberu to, na co mám chuť, v rámci možností daného místa. Ano, pravdou je, že chuť na něco masového, přeslazeného, moučného opravdu nemám.

Zdravě zdravěIMG_5706

Mno, asi je jasné, že tímto režimem jsem pro své okolí transparentní jakousi jinakostí (vzhledem ke stavu světa, v němž žijeme), takže často přijde otázka k tématu. Říkám to jednoduše: „JÍM ZDRAVĚ ZDRAVĚ.“ První zdravě znamená: nic nehrotím žádným směrem, je mi báječně a nikoho ničím neobtěžuji. Druhé zdravě znamená: prostě zdravě vůči svému tělu, zdraví. Víc diskuse nepřipouštím. Haha, teď jsem tu sama sebe pobavila. Vždyť vlastně ano, diskuse nastávají téměř vždy a jsou nesmírně zajímavé a přínosné pro mne i pro druhé. Většinou z toho vzejde, že posílám vyžádané informace mailem (většinou odkaz na JJ a nějaké konkrétní tipy). Všichni respektují mne stejně tak jako já je.

Před a po JJ

Evo a Heleno, díky vám, vaší energii, kterou jste byly schopny a ochotny kdysi i stále teď vkládat do těchto stránek, podělit se o své cenné zkušenosti se všemi sobě neznámými – námi tady. Proč to velké díky? Troufám si říct, že jste (minimálně v mém případě) zachránily kvalitu mého žití (také vlastně žití mých blízkých).

Baví mne to a dává vše obrovský smysl! Uvědomuji si, že nebýt toho, že jsem náhodně narazila na JJ (náhody neexistují :-)), nejsem tam, kde jsem. Nebýt těchto stránek – tedy vás,, neudělám takový kus práce tak efektivně, v tak krátkém čase. Ještě dlouho bych tápala.

Napadá mne skvělý příměr k mému aktuálnímu zdravotnímu, ale vlastně i celkovému stavu života: „Před a po JJ“ Už nesedím na zdivočelém, nekontrolovatelném koni, který mne naprosto nečekaně, kostrbatě shazuje. Zkrocený není ještě zcela. Ale už začínáme být v souladu. Opratě mám pevně v rukou. Uzdravuji se!

Díky!

Dary životaIMG_4642

Tyto řádky nepíši jen proto, abych dámám z JJ řekla své velké díky. Mé poděkování patří také mé rodině, přátelům, milým lékařům, kolegům, tomu, co je mezi nebem a zemí :-). Bez vás všech by to nešlo.

Píši tyto řádky především proto, že chci sdělit všem vám: neztrácejte naději, věřte v sebe, mějte se rádi přesně takoví, jací jste se narodili, jací jste, chtějte žít, smějte se. Životní cesta je krásná, život je pestrý a barevný. Problémy neexistují (tohle slovo bych vymazala ze slovníku). Každá překážka v našem životě nás má jen zastavit a upozornit na něco. Vlastně nejde o překážky, jde o dary.

Také já dostala velký dar a do konce svého krásného života budu vděčná svým očím. Měla jsem možnost oslepnout, abych posléze mohla vidět!

Vlaďka

Jste unavená a vyčerpaná? Posilte v zimě ledviny

Nastartujte imunitu a vyhněte se nemocem.

Je to snadné. Zjistěte, jak na to.

Stáhnout ZDARMA

  1. A nějaký závěr, vysvětlení toho uzdravení, shrnutí? Co pomohlo? Čínská medicína? Jíme jinak, tedy zdravá strava? MUDr. Strnadelová? Co říkali lékaři, musíme na pravidelné kontroly stále?
    Já beru kortikoidy už skoro 5 let (od narození 2. dítěte), kromě mraky vedlejších účinků mě nejvíc trápí špatný psychický stav (poslední dva roky), těžká osteoporóza, a absolutně žádný režim u nás doma, a spánkový režim. Moc ráda bych to změnila, ale loňský 4měsíční pokus o změnu stravy selhal. Sice to pomohlo, testy se částečně zlepšily, ale já byla psychicky na tom špatně, doma z práce v 17hod, pak jen vařit pro sebe večeři a na druhý den, nestíhala jsem být s dětmi natož abych jim cokoliv uvařila (moje jíst nechtěly), takže jsem se zase vrátila ke klasické stravě. A nyní je můj život už dlouho totální chaos a nestíhám absolutně nic, ani základní věci. 🙂 Potřebovala bych asi osobního kouče při ruce, jinak už nevím, jak to zvládnout a být zase jako dřív.

    • Olusak, možná někde hluboko je Vám jasné, že pokud “něco” nezměníte, budete se jen motat v kruhu nemocí, vyčerpání, chaosu a hlavně bez naděje, že u vás nastane zlepšení. Nikdo neříká, že cesta je to jednoduchá. Vše je o preferencích – nechce se vám vařit, OK, ale budete brát spoustu léků a trávit čas u doktora, či ve frontě v lékárně. Já třeba byla s holkama u Dáši Lužné, návštěva mi pomohla pochopit, že starší vždy půjde po sladkém a musí ho mít. Naopak, že mladší musí mít chuť pikantní (včera jedla lžičkou kremžskou horčici). Byly jsme u čínské lékařky, někdo preferuje jiné metody. Přeji vám hodně úspěchů.

    • Olušák, na vaši otázku neexistuje jednoznačná odpověď, že právě to a to bylo příčinou a právě tyhle kapky/dieta/lékař to řešení. S Vladkou jsme ještě natočili hezké povídání, které najdete v Klubu, jde tam víc do hloubky. Ale jistě i ona by vám teď řekla, že tak jako se problémy formují roky a nic není z jedné příčiny, tak i léčba musí být komplexní – dobrá životospráva, dobrý životní postoj, dušička v pořádku. A to je práce pro každého z nás, to za nás neudělá žádný terapeut, lékař ani dieta 🙂

  2. Mile damy, dnes je ten spravny cas na reakci na Vase krasne, mile komentare, ktere me nesmirne potesily. Uplynulo hodne casu od meho “vypovidani se”, od Vasich komentaru. Svou energii jsem venovala aktivne (nekdy i pasivne..) svemu uzdraveni. Bylo to to nejlepsi, co jsem mohla udelat.
    Dnesek je krasnym dnem.
    Poprvé po 4 letech je zde jasné, meritelne a konkrétní zlepšení v mych ocich, jelikož je zcela bez medikace – je navázané jen na to co reálně dennodenně žiju, cítím, vnímám..
    Jde to tím směrem, který už delší dobu vnímám v celém svém těle, na duši i v srdci.. Dnes je to velký den!
    Rok 2015 byl pro mne zlomovým rokem, byl jedním z nejsložitějších, zároveň také tím nejkrásnějším v životě.
    V tomto roce jsem potkala mnoho zajímavých a krásných lidí včetně sebe samé, prožila několik komplikovaných situací, které mi umožnily posunout se, zamyslet se, poznat, pochopit, uvědomit, odpustit, zasmát se ze srdce… Rok 2015 byl pro mne rokem očistným a s vděčností na něj vzpomínám..

    Tady se nabízí, popřát nám něco do toho nového roku..
    Tedy do roku 2016 přeji nám všem, ať se nám daří konat kroky, které povedou ke splnění každého snu, každého přání, které v sobě každý z nás máme..
    Přeji nám, ať podporu najdeme především v sobě, ale také v našich blízkých, ať se nám daří ve všem pro co se rozhodneme..
    A také ať každý následující den z těch 344, které v tomto roce máme ještě před sebou, je naplněný smyslem, radostí, úspěchy a tou správnou energií pro ty správně kroky.. …ať se nám daří žít ve zdraví…

    • Měla jsem tu čest mluvit s nadšenou Vlaďkou dnes odpoledne 🙂 Její štěstí bylo nakažlivé! Gratuluji a těším se, až zahodíš ty brýle úplně 🙂

    • Vlaďko, jste silná žena. Děkuji za sebe za krásná přání. Když budeme všichni vysílat tu pozitivní energii do vesmíru, tak se nám musí určitě vrátit.

        • Vlaďko jste úžasná, moc Vám fandím a přeji krásnou sluníčkovou cestu životem 🙂 Měla bych prosbu. Mému synovi (14) loni diagnostikovali Crohnovu chorobu. Postavila jsem se tomu čelem a zkouším vše možné i nemožné, jak se s tímto neřádem rozloučit. Mohla by jste prosím napsat, kde ,, ruského doktora ” najdeme 🙂 Moc děkuji (d.sitterova@seznam.cz )

          • Na Crohna je naše strava super, už známe několik příběhů o vylečéní při změně jídelníčku.

            • Vím, že strava umí vyléčit, ale syn prochází pubertou a je to s nim těžké se domluvit 🙂 Až zmoudří určitě se ozvu. 🙂

          • Před 5 lety (bylo mi 30) mi byla diagnostikována ulcerózní kolitida, ze začátku jsem nasadila pouze tzv bezezbytkovou dietu, až asi před 3 lety (nejdříve jsem šla cestou homeopatie, léčitele, čínské medicíny) jsem začala po objevení knihy Radost z jídla měnit postupně celé mé dosavadní stravování :-). Prostě mi to po tom všem dávalo nejvíce smysl. Od začátku jsem byla přesvědčená, že jsem si “to” způsobila sama (do těla se přelilo, co psycho bylo, i když v době, kdy už se na duši lecos uvolnilo – vtipné nebo potěšující je, že už sama obvodní paní doktorka tenkrát prohlásila, že skoro každý má na těle slabé místo, které nevydrží ten tlak, když duše není ok a posílala mě za psychologem) a že se z toho také pouze vlastní silou dostanu, přes tvrzení, že je to na celý život (myslím, že dispozice asi ano, ale ne trvalý projev). Nyní jsem už 3 roky bez léků, ale netroufám si v jídle dělat velké výkyvy. Zpětně nevím, co mělo ten největší vliv, protože se mi podařilo opustit a změnit hodně věcí, co mě trápilo a psychika je nejen u UC a Crohna nejvíc (u těchto 2 diagnóz se poukazuje na puntíčkářství, lpění, “nestrávení”)! U dětí bych jako rodič zpytovala samu sebe, dělám to tak také… Dnes se na to dívám tak, že není vždy třeba honit se za tou pravou pomocí zvenčí a spoléhat na ní. Píšu toto ve chvíli, kdy se sama kvůli první dcerce občas honím (i přes od narození jinou stravu stále exém…), ale čím dál víc se přesvědčuju o tom, že stačí se uklidnit, rozebrat své chování a myšlenky a být se vším co konám ve vnitřním smíru, ať si říká a radí kdo chce co chce, protože každý to vidí ze svého pohledu a kdo zná tu pravdu – jen my samy, najít ten soulad se sebou, tu rovnováhu – bože jak já po ní též stále toužím a pracuju na ní, stále jdu do krpálu :-). Často pomoc zvenčí stojí velké peníze a bez vlastní práce je to nekonečné. Držím palce a věřte, že to dáte! Já jsem si tím jistá :-), že to lze :-).

    • Dobrý den Vlaďko, jste to určitě Vy, o kom mi na očním paní doktorka povídá, že máme naprosto stejný průběh nemoci. Nemáte chuť dát si kávu s někým, kdo nemocí zrovna prochází? Nebojte se depresivního setkání, jsem po 11- ti měsíční léčbě “zatím” psychicky v pohodě.

      • Dobry den, Marketo. Ano ano, to budu asi ja ? Zrovna minuly tyden jsem s pani docentkou mluvila a neco v tomto duchu zminovala. Napiste mi na mail v.valentova@hotmail.com a domluvime se.

    • Zdravim Ta Vladka,
      clanok ma velmi zaujal, nakolko prave prezivam “postupne slepnutie pod dohladom lekarov s pomocou vysokych davok kortikoidov”. Sposobuje tuto situaciu zapal ocnych nervov s pricinaou uz viac ako pol roka nezistenou. Som fascinovna kolko diagnostiky mam za sebou a vysledok je v podstate ziadny posun. Na jedno oko uz nevidim, druhe sa snazime drzanim zapalu kortikoidmi zachranit. Mohla by som sa skontaktovat s Tebou mailom (fordik45@gmail.com) tvoje skusenosti, cesta ktorou si presla… odvaha, sila su uzazne. S prianim kraznych sknecnych dni… Maria

  3. Milá Vlaďko…po společném víkendu…Osadnice z Katanu… 🙂
    Uff…pročetla jsem Tvůj článek..wau…wau…wau… Něco málo jsi mi stihla povyprávět osobně, ale takhle to všechno číst najednou a prožít mezi řádky, to je úplně něco jiného. Je nádherné, jak jsi hledala, zkoušela a neztrácela naději. Držím moc palečky, aby síla řešit a poučit se z darů života byla vždy! Jsem ráda, že jsem Tě v životě potkala… Měj se sluníčkově a děkuji za inspiraci a naději pro nás všechny…

  4. Moc dekuji za uzasny pribeh…clovek si rika, to snad ani neni mozne…ale na zaklade zkusenosti take vim, co dokaze strava JJ…pravda take je, ze ne kazdemu je dano…jsou lide, kteri se na tuto stravu chytnou a jsou vdecni, za toto poznali, ale jsou i ti, kteri se jaksi nedokazi timto zpusoben stravovani prokousat, je to proste pro ne cizi…vim, jak tezke je oslovit a nabidnout stravu JJ lidem z nejblizsiho okoli a s jakym nepochopenim se my, priznivci JJ setkavame…nejvic mrzi to, kdyz vam nekdo v rodine umira na rakovinu a vy byste mu chteli ulevit stravou JJ, ale on proste nechce…zivot je proste nekdy tezky a o to vic potesi kazdy pribeh se stastnym koncem…

  5. Vladi, jsi báječná a už na táboře to nešlo přehlédnout 😉 ach jak nevyzpytatelné jsou cesty životem a tvůj příběh je toho opětovným důkazem. Je skvělé, když někdo dokáže takto “prozřít”. Jsem šťastná a přeji ti další pokroky na té jedinečné cestě uzdravení 😉
    Zdraví Lea

  6. Vladi, ať je váš život čím dál tím pestřejší a barevnější!!!! Sama “bojuji”, se svýmy zdravotními problémy třetím rokem (sama za sebe, svou cestou bez lékařů, po deseti letech medikace) a vím, jak nelehké někdy je neztratit víru a přesvědčení. Ale jde to.. Číst, jaké jste měla trápení, je jedna věc (a že to u srdce svírá), ale projít si takovou cestou, je věc úplně jiná. Jak kdosi velmi dobře řekl: “bez pádu dolů člověk nemůže vědět, jak je nahoře”. A tak to je. Přeji vám pěknou cestu do výšin s dechberoucími výhledy! A děkuji za vaši zpověď, která je pro mne povzbuzením, že když cítím, že jdu správným směrem, tak tomu tak skutečně je. My se na našich cestách potkáme, mám takové tušení. 🙂

  7. Nádherné vyznání, Vlaďko! Nedostává se mi slov, soucítím Vaše emoce, pocity… Úžasné myšlenky, které nás osvobozují a činí život spokojený, barevný, radostný, zázračný…-)

  8. No,ty brdo a ja se na tabore,Vladko, podivovala,kde beres ten svuj elan.Dik za pomoc na Bilem potoce i tady Tvym clankem.Preju jen to nejlepsi a at Ti vse vychazi,jak potrebujes.
    Lenka ,mama Elisky(davala jsi mi v den odjezdu cestovni umeboshku)
    Holky dekuji i vam na JJ za vse,co delate-jsem ta,co ma dcerku v Tetty,na Vase doporuceni,Evo.
    Krasny barecny podzim nam vsem.

    • Zdravím, Lenko! Svět je malý, že? Je krásné, že se takhle potkáváme – na táboře, na webu,… 🙂

  9. Vlaďko, moc si vážím toho, že jsi se nechala umluvit na článek. Vím, že jsi v tomhle směru velmi pokorná a šla jsi do toho jen proto, že by to mohlo třeba někomu pomoci. Děkujeme za tvé díky, nicméně ty víš sama nejlíp, že jen ty jsi strůjcem svého štěstí a že i naše setkání bylo přínosné pro obě strany 🙂

  10. Zobrazit všech 25 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekOsvěžující rychlá okurková limonáda
Další článekKruh se uzavřel – Monika mi vozí jídlo