Jako dítě jsem měla epilepsii. Těžkou, farmakorezistentní, neoperovatelnou a údajně doživotní formu. Po jednom dlouhém epileptickém stavu následovaném delším kómatem to máma vzala do svých rukou. Uzdravila jsem se. Podělím se s vámi, zatím jen velmi stručně a zjednodušeně, o tuto část svého životního příběhu, protože dnes už vím, že všichni umíme dělat "zázraky".

První záchvat jsem měla v 9 letech

Zhruba rok před stanovením diagnózy.

Epilepsii mi lékaři diagnostikovali v devíti letech po 1. „velkém“ křečovém záchvatu (typu Grand-mal) a zároveň tzv. epileptickém stavu (status epilepticus), tzn. nekončícím záchvatu. Zpětně víme, že jsem ji ale měla už dřív, jen se o tom tehdy nevědělo. Předešlé epileptické záchvaty jiného druhu totiž nebyly rozpoznány.

Měla jsem jít do zvláštní školy a mít poškozený mozek

Po tomto velkém a dlouhém záchvatu, diagnostice a nasazení léčby antiepileptiky (léky proti epilepsii) se můj stav stále jen zhoršoval. Nekonečné obíhání lékařů, akutní pobyty v nemocnicích, měnění a různé kombinace mnoha léků, zhoršený krevní obraz, 2 delší pozorovací pobyty ve fakultní nemocnici kvůli nastavení léčby, vyšetření za účelem zjištění možnosti neurochirurgické operace (ta vyloučena), komplikace, podklesávání v kolenou a tedy problémy s chůzí, kortikoidy a přibírání na váze, nezdravý vzhled, přílišná bledost či naopak rudé tváře, šikana ve škole, neustále probíhající skrytý epileptický záchvat (epileptická aktivita v mozku i bez zjevných projevů), já tím pádem vlastně pořád mimo a strašně pomalá. Prognózy pochopitelně špatné, epilepsie farmakorezistentní, neoperovatelná, podle lékařů mě čekala zvláštní škola, poškození mozku, „zblbnutí“, ne-li smrt. 

Máma to vzala do svých rukou

Asi rok po přechodu na alternativní cestu k uzdravení. Fotky z doby nejhorší fáze nemoci jsem bohužel v období dospívání zničila, neboť jsem na nich vypadala opravdu nepěkně. Tato byla asi první, která prošla, ačkoli to ještě není ono. ;-)

Po jednom dlouhém epileptickém stavu následovaném delším kómatem to máma vzala do svých rukou. Šli jsme dál alternativní cestou. Zkoušeli toho víc a k vyléčení asi vedl celý komplex. Ten se skládal z kineziologie, bylin, postupného vysazení léků, homeopatie, akupunktury, akupresury a etikoterapie, psychoterapie. Na tuto psychoterapii – etikoterapii – jsem ovšem nechodila jen já, nýbrž i máma, pak i starší sestra a nějakou dobu celá rodina, každý samostatně. To pomohlo změnit rodinné klima a nastavit podmínky vhodné pro uzdravení.

Klíčová byla změna myšlení

Tehdy neexistovalo žádné Jíme Jinak, ale s jeho principy měla má léčba leccos společného. Byliny, homeopatie a i úprava jídelníčku se výrazně zaměřovaly na čištění organismu (hlavně od toxických léků), zejména čištění jater. Měla jsem i na míru řečeno, čemu se v jídelníčku vyhýbat (kravskému mléku, mléčným výrobkům kromě zakysaných a pařených, bílé mouce a výrobkům z ní, cukru, červenému masu, s ostatním to nepřehánět, stejně tak jako s brambory a rajčaty). Jíst jsem měla ideálně mezi 11. a 18. hod. Změny v jídelníčku pro mne tehdy nebyly nijak drastické. My doma ani předtím nejedli nijak extra polotovarově, neholdovala jsem sladkému, nekupovali jsme sušenky.
Vím ovšem celkem jistě, že to, co tehdy bylo opravdu klíčové, byla změna myšlení, emocí, životních podmínek, prostředí, rodinné atmosféry a posilování (nejen) mého sebevědomí, pozitivních emocí a prožívání

Terapie vedla k úplnému uzdravení

V 15 letech, krátce po vyřazení z evidence u mé epileptoložky.

Jak jsem již psala, byl to celý komplex a asi by to nešlo tak rychle, kdyby něco z toho chybělo. Začínalo se hodně přes mé tělo a psychoterapii mámy, pokračovalo se i mou (několikaletou) psychoterapií a terapií ostatních členů rodiny. Změny byly patrné úplně na všech úrovních a u nás všech. V 15-ti letech má lékařka, zkušená a vyhledávaná epileptoložka, konstatovala, že jsem zdravá. Divila se, říkala, že asi spontánní vyléčení (ehm). Že se to někdy upraví pubertou, i když u mne by to tedy nikdy bývala nečekala. V tak těžkých případech se to rozhodně nestává, měla jsem prý štěstí. Uzavřela to tím, že je ostatně jedno, jak se to stalo, hlavně, že se to stalo. Škoda, že se lékaři (zatím asi většinou) nenechají poučit… I podrobnější studium mých lékařských zpráv totiž později jasně doložilo souvislost uzdravování s popsanou terapií.

Chci k zázrakům pomáhat dalším

Jsem opravdu velice vděčná, že si nyní mohu užívat vlastních dětí!

Také díky těmto zkušenostem jsem dnes psycholožka, psychoterapeutka – daseinsanalytička v poslední fázi psychoterapeutického výcviku. Daseinsanalýza je existenciální psychoterapeutický směr, který bere zřetel na každého člověka individuálně bez ohledu na různé teorie, koncepty a interpretace. Nesoudí, nehodnotí. Důvěřuje, otevírá možnosti a doprovází lidi k nalezení sebe sama a žití vlastního života. Je to vlastně přesně to, co jsem tehdy v dětství dostala já i moje rodina a co nám tolik pomohlo. 

Umíme dělat “zázraky“. Nechť se daří!

Zuzana Pokorná

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

  1. Ahoj Zuzi, potřebovala bych pomoc, je mi 20 let můj první epilep. záchvat se mi objevili v 9 letech a projevil se mi v 15 letech v Německu. Všechny záchvaty jsem si prodělala doma až do dne 5.3.2022 po půlnoci se mi stal epilep. záchvat na silnici, měl jsem to štěstí že mě nikdo nepřejel. Od mala jsem chodila od jednoho lékaře ke druhému, po všech vyšetření EEG, EKG, a všech možných. Každý 3 měsíce chodím na kontroly na Neurologie a mění mi léky nebo mi přidají více mg nebo méně. Každý druhý měsíc mě bolí hlava jen na jedné straně a to je na levé, a to tam mám výboje bolí to, jak kdyby vás někdo bouchal kladivem do hlavy. Potřebovala bych od tebe radu neboli pomoc jestli mám jít na operaci mozkové kůry a nebo ne. Doktoři mi to už nabízeli v 15 letech, ale bojím se abych neskončila na vozíku. Zkouším všechny rady od doktorů a nepomáhají, cítím že rodiče už nemohou i já jim přidělávám velký starosti. A už nemohu. 😥😭 Nevím jak mi objevili epilep. ale všichni mi říkají, že nemám epilep. že musím v něco věřit a ona zmizí, ale já si to nemyslím a zdá se mi, že je to nějak jednoduché.

    • Milá Natálie, mrzí mě, že jsem tento Tvůj dotaz objevila až nyní, s takovým zpožděním (díky upozornění Ivany z týmu JJ). Doufám, že i tak, pokud to pro tebe bude ještě přínosné, si odpověď přečteš.
      Já ti nemohu říct, jestli máš nebo nemáš jít na operaci mozku. Mohu se tě případně jen ptát, rozebrat to s tebou a zkusit tě doprovodit k tvému vlastnímu pochopení sebe samé. Jestli máš nebo nemáš jít naoperaci, to můžeš vědět vlastně jen ty. Nikdo jiný, ani ti lékaři, dokonce ani ti, kdo ti říkají, že musíš v něco věřit apod. (to se jim to říká, co? 😉 Je to opravdu hooodně zjednodušující.), neví, co je pro tebe nejlepší a co je vlastně příčinou. Mohu se tě případně jen ptát, rozebrat to s tebou a zkusit tě doprovodit k tvému vlastnímu pochopení sebe samé.
      Z toho, co píšeš, mi vyplývá pokud to dobře chápu, že máš epilepsii také farmakorezistentní (jako jsem měla i já), ovšem ložisko máš operativně dostupné. Také z toho chápu, že léky bereš už hodně dlouho. Ale není mi u toho úplně jasné, jak často míváš záchvaty, když píšeš, že rodiče už nemohou a ty už nemůžeš. Příšernou bolest hlavy při epi výbojích jsem taky zažila, takže chápu,jaké to je. Brr.
      Píšeš, že se operace mozku bojíš, abys neskončila na vozíku. Že máš obavu, je vidět i z toho, že už je to pět let, co ti ji nabídli, a tys na to zatím nepřikývla. Také píšeš, že zkoušíš všechny rady, co ti lékaři dávají, nic nepomáhá. Zkoušela jsi i něco jiného? Nějaké nemedicínské zdraví prospěšné postupy? Zdravou stravu, případně i nějaké vhodně zvolené doplňky stravy, čínskou medicínu (akupunkturu), cvičení, psychoterapii? Nevím také, v jakých životních podmínkách vlastně žiješ, jak se cítíš, jaké máš vztahy (i sama k sobě) a zejména, jak zacházíš se svými emocemi. Toto jsou, z mé zkušenosti, oblasti, které mají na epilepsii zásadní vliv.
      Já osobně (ale mluvím skutečně jen o sobě!) to mám tak, že než bych šla na takový zásadní (a bohužel také poměrně nejistý) zákrok, nejprve bych se rozhodně vydala cestou terapie (hloubková psychoterapie) a vyzkoušela ještě nějaké jiné cesty, než ty medicinské. Ostatně, to je asi patrné i z mého článku, tak jsme to vzali my a pomohlo to natolik, že jsem zdravá. Chce to ovššm odhodlání a rozhodnutí, že teď se zkrátka uzdravím. 😉
      Z tvého „já si to nemyslím a zdá se mi, že je to nějak jednoduché“ mi připadá, že už po těch všech letech a pokusech možnosti uzdravení moc nevěříš. V případě, že i přesto chceš, je třeba se prostě rozhodnout, klidně i přes tu nevíru. A přijmout tu možnost, klidně i přes tu nevíru. 😉
      Pokud si to přečteš, prosím, dej mi vědět.

    • Natálie, měla jsem jiný problém než epilepsii, ale ujišťuji, že já jsem na začátku terapie nevěřila v její účinek nebo sílu, jak již dnes mohu říct. Šla jsem tam jen proto, že to zkusila sestra a byla moc spokojená s celým procesem i s tím, co si odnášela. Ona na tom nebyla tak špatně jako já, takže já jsem po prvním sezení zase tak nadšená nebyla, ale ……. byl tam někdo, kdo mi naslouchal a věřil a to mi pro začátek stačilo.
      A ještě chci říct jednu věc. Ze Zuzčiného článku vyplývá, že chodila celá rodina. Já jsem už měla svoji vlastní rodinu, když jsem začala chodit (v 39 letech), ale moje máma mě od terapie odrazovala a dodnes vyjadřije velký despekt k něčemu takovému. Tak to jen trochu podpory, kdyby chyběla u vlastní rodiny. Rozhodně to cenu má, ale nejde to hned, chce to trochu času.

      • Dagbri, děkuji za tuto zprávu! Jsem moc ráda za takové sdílení. Přesně, na začátku ani není tak nutné věřit, ale prostě se rozhodnout a jít do toho.

        A ano, u nás tehdy, po omezenou dobu! chodili všichni z úzké rodiny, pak už ne všichni, ale pořád já, moje sestra i moje máma, o kterou šlo asi hodně. Tato potřeba byla ale dána tím, že jsem byla dítě. Naprosto souhlasím s tím, že v dospělosti to jde už i bez podpory rodiny. I když i tehdy samozřejmě podpora a spolupráce pomáhá.

    • Jani, jsem ve fázi uvažování, jak to udělat, aby mne zde lidi mohli oslovit, a zároveň jsem na to měla kapacitu. Tak jestli to brzy zrealizuji, napíšu vám sem nějaký kontakt.

  2. Dobrý večer p.Zuzzi, ta houževnatost a intervence vaší maminky mi připomíná mou mamka už od mého dětství (kolem 2.roku života). Musí to být úžasná žena, silná a pokorná;)! Někde jste psala, že už maily nečtete. Mám velmi smělý dotaz. Neuvolní se vám náhodou od nového nebo po začátku nového roku nějaké místo na psychoterapii? Na telefonu (myslím úterky a čtvrtky) mi asi takou interní věc neřeknou. Hádám, že tohle máte v patrnosti jen vy? Děkuju K

  3. …muzete me prosim kontaktovat, jana.vykydal@icloud.com
    …mam tretim rokem diagnostikovanou epilepsii, Trileptal 600mg 2x denne a zachvaty se tu a tam neocekavane vraceji, uz to nezvladam… :(

    • Jani, dobrý den, jen se nejprve zeptám, co byste ode mne potřebovala? Co si od kontaktu se mnou slibujete? Je to skutečně jen otázka, abych věděla..

  4. Ahoj Zuzzi, mohla bys prosím trochu blíže popsat, co se např. u vás muselo změnit v rámci chování celé rodiny? Mám synovce, který prodělal sice jenom jeden záchvat v 15 letech, ale od té doby bere léky a je stále „pozorován“. Nyní je mu 18 let a bohužel nemůže ani dělat autoškolu a jiné věci, co dělají jeho vrstevníci (disko, alkohol a pod.) Jeho rodiče jsou rozvedený, takže tam ta rodinná situace není zrovna nejlepší, ale určitě by se, při dobré vůli obou rodičů, dalo leccos zlepšit, co by mu pomohlo.
    Děkuji moc za Tvůj příběh. R.

    • Ahoj Romčo. Ono to asi takhle jednoduše nejde napsat. Bylo toho mnoho, ne jedna věc.
      A hlavně, u každého to bude individuální. Co byl problém a tedy nutná změna u nás, to u tvého synovce může být v pohodě, ale zase tam bude něco jiného… Navíc tím, že je už starší, to bude ještě víc o jeho vlastní terapii.
      Kdybych musela, řekla bych, že až díky terapii se podařilo prostředí rodiny nastavit tak, abych v něm jakž takž mohla být sama sebou. Abych si to ale dovolila i já sama, abych vůbec nalezla, co to znamená, a přijímala se tak, k tomu jsem potřebovala vlastní terapii.

  5. Zuzi, vyskočil na mě tento článek a já si říkám, holčina s čelenkou, jestli pak to nejsi ty. To je tedy síla! Díky moc za sdílení. Žasnu nad tím,jak jste se všichni u vás v rodině zmobilizovali a táhli za jeden provaz, tolik let a se zdarnym koncem. Je to opravdu jeden veliký zázrak (alespoň mnou viděno). I to že máš vlastní zkušenost, že svým přístupem, životní změnou opravdu můžeš mnohé změnit. Asi to musí dávat hodně vnitřní síly. Měj se krásně 😘😘!

    • Díky, Luci, za pěknou reakci! 🙂 Je to tak. Vím, že ovlivním opravdu mnohé. Musím ovšem dodat, že to neznamená, že se mi to vždy úplně daří a že na mě nevyskakují kostlivci z mého temenního laloku. 😂 (Kam se ukládají vzpomínky a vzorce (nejen) z dětství. Tehdy, při uzdravování, jsme udělali velkou změnu, ta cesta však pokračuje dál a dál. 😅

  6. Zuzzi, v podzimní očistě jsem si při čtení tvých komentářů říkala, čímpak si asi tahle holčina prošla, že se takhle dokáže nacítit. Dýchalo na mě moudro poznaného. A teď při čtení článku jsem i slzu v oku zamáčkla. Obdivuju tvoji maminku, co všechno pro tebe a vlastně pro celou rodinu udělala, a že rodina spolupracovala. Já znám spoustu rodin, kde se někteří snaží, ale někteří to až sabotují. Maminka má obrovskou vnitřní sílu a ty ji máš určitě taky. Já po tom mém prodělání „zmrtvýchvstání“ jsem tady na to velmi citlivá a velmi to se mnou rezonuje. Je úžasné, že se dokážeš podívat na problémy z pohledu západní a i té jiné neoficiální medicíny. Je krásné, že svými prožitými zkušenostmi a vědomostmi, získané studiem, chceš pomáhat dalším. Jsi nádherná bytost a jsem ráda, že jsem tě tady poznala.

    • Zdravím tě, Irmo, a děkuji ti za krásný komentář. 🙂 Moc mě těší, že to na tebe tak působí. A ty jistě víš, že nádhera, kterou vidíš v bytostech kolem sebe, je tobě vlastní. 😉
      Rodin, kde nespolupracují všichni, je hodně, chtělo by se říct většina, ale možná to jen tak vypadá. I u nás vydrželi všichni jen po kratší dobu. Klíčoví bývají hlavně ti, kdo nejsilněji působí na rodinnou atmosféru a na dítě/toho daného člověka (v mém případě právě máma). A takové to „nezbytné minimum“, které už umožní jednotlivci být co nejvíc sám sebou. 😉

  7. Úžasný článek! Celá rodina máte můj obdiv, jak jste se k tomu všichni postavili, ale před maminkou poklekám a smekám!!! Znám z blízka život s dospělým epileptikem, sice již plně kompenzovaný (i díky chirurgickému zákroku-to jsme ještě neznali sílu stravy), ale nepříjemné vzpomínky zůstávají… A završení tvého příběhu tím, že díky zkušenostem dokážeš pomáhat dalším, je opravdu nádherné. Díky za sdílení a přeji vše krásné.

    • Zdravím tě, Irmo, a děkuji ti za krásný komentář. 🙂 Moc mě těší, že to na tebe tak působí. A ty jistě víš, že nádhera, kterou vidíš v bytostech kolem sebe, je tobě vlastní. 😉
      Rodin, kde nespolupracují všichni, je hodně, chtělo by se říct většina, ale možná to jen tak vypadá. I u nás vydrželi všichni jen po kratší dobu. Klíčoví bývají hlavně ti, kdo nejsilněji působí na rodinnou atmosféru a na dítě/toho daného člověka (v mém případě právě máma). A takové to „nezbytné minimum“, které už umožní jednotlivci být co nejvíc sám sebou. 😉

    • Marti, promiň, že mi odpověď pro Irmu spadla pod tvůj komentář.
      Chirurgický zákrok může být také dobrá cesta, zvláště když se pak přidají i další komponenty. :-)
      Věřím, že ty vzpomínky nejsou lehké. Tak ať se daří je postupně trochu odlehčit! ;-)

  8. Zuzi jsi velká bojovnice a máš můj obdiv. Ještě větší tvá maminka, která se tomu postavila, hledala, chtěla a našla jak ti pomoci. Zapojila všechny. Ona vám vlastně tahle nemoc všem pomohla najít a poznat se a to je úžasné😆 Je to krásný životní příběh a má teď krásný konec. POMÁHÁŠ DALŠÍM a za to díky😊 krásný den Zuzi.

  9. Přečetl jsem to jedním dechem a čekal jak to dopadne. Neskutečná a ne zrovna lehká cesta životem, co se mě líbilo nejvíce, byla ta podpora celé rodiny. Zvládli jste to všichni skvěle. Krásný článek, který pomůže mnoha lidem 💗

    • Pěkný den Jaroslave, bez zapojení rodiny, a hlavně tedy mámy, by to zřejmě tak dobře nedopadlo. Co je ovšem také pozitivní, nebylo třeba dosáhnout v mém prostředí úplného ideálu. Stačilo jen nezbytné minimum. 😉

  10. Ahoj Zuzi, z podzimní očisty a mého článku asi víš, že toto téma je u nás denní chléb. Je super, že se Tvoje mamka nedala a zvládli jste to. Je to popravdě to, co si neumím u lékařů ustát (kromě toho, že nevím, co je vlastně správné, protože mám pocit, že od chvíle, co se člověk stane matkou, a to i zdravého dítěte, musí se neustále rozhodovat o tom, jak to bude v životě mít. A názory jsou většinou protichůdné a z každé strany podložené vědeckými studiemi, ať už je to kojení, Barefoot vs. boty s žirafkou, očko vs. neočko, ale i stravou … A mohla bych asi pokračovat do nekonečna. A pak babo raď, že? :-)) V článku zmiňuješ stravu, která odlehčí játrům. Máš tušení, jestli je to něco, co souvisí s epi nebo tak jsi to prostě měla ty?

    • Janko, naprosto chápu tvé rozvažování a, jak řekl jeden skvělý psychoterapeut, kmitání v tom nespočtu informací a pohledů. Myslím, že je potřeba si vyhledat nebo nechat k sobě přijít něco, co ti dává opravdu smysl. Prostě to poznáš. Nevím, co přesně si potřebuješ ustát u lékařů – to je asi podstatné, co vlastně.
      Ad játra – Eva mi psala, že to slyšela i od lékařů čínské medicíny, že epi souvisí s játry. Takže možná i obecně. Co vím jistě já, je to, že antiepileptika játra zatěžují, takže jejich posilování a čištění je rozhodně velmi doporučeníhodné pro všechny, kdo léky berou.

  11. Zobrazit všech 48 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekPohánka, červená fazuľa, tofu, kyslá kapusta (zelí)
Další článekZdravá strava pro děti – jak na malé nejedlíky (4.díl)