Jak jsem se uzdravila z epilepsie (Zuzka, 34 let)

První záchvat jsem měla v 9 letech

Epilepsii mi lékaři diagnostikovali v devíti letech po 1. “velkém” křečovém záchvatu (typu Grand-mal) a zároveň tzv. epileptickém stavu (status epilepticus), tzn. nekončícím záchvatu. Zpětně víme, že jsem ji ale měla už dřív, jen se o tom tehdy nevědělo. Předešlé epileptické záchvaty jiného druhu totiž nebyly rozpoznány.

Měla jsem jít do zvláštní školy a mít poškozený mozek

Po tomto velkém a dlouhém záchvatu, diagnostice a nasazení léčby antiepileptiky (léky proti epilepsii) se můj stav stále jen zhoršoval. Nekonečné obíhání lékařů, akutní pobyty v nemocnicích, měnění a různé kombinace mnoha léků, zhoršený krevní obraz, 2 delší pozorovací pobyty ve fakultní nemocnici kvůli nastavení léčby, vyšetření za účelem zjištění možnosti neurochirurgické operace (ta vyloučena), komplikace, podklesávání v kolenou a tedy problémy s chůzí, kortikoidy a přibírání na váze, nezdravý vzhled, přílišná bledost či naopak rudé tváře, šikana ve škole, neustále probíhající skrytý epileptický záchvat (epileptická aktivita v mozku i bez zjevných projevů), já tím pádem vlastně pořád mimo a strašně pomalá. Prognózy pochopitelně špatné, epilepsie farmakorezistentní, neoperovatelná, podle lékařů mě čekala zvláštní škola, poškození mozku, “zblbnutí”, ne-li smrt. 

Máma to vzala do svých rukou

Po jednom dlouhém epileptickém stavu následovaném delším kómatem to máma vzala do svých rukou. Šli jsme dál alternativní cestou. Zkoušeli toho víc a k vyléčení asi vedl celý komplex. Ten se skládal z kineziologie, bylin, postupného vysazení léků, homeopatie, akupunktury, akupresury a etikoterapie, psychoterapie. Na tuto psychoterapii – etikoterapii – jsem ovšem nechodila jen já, nýbrž i máma, pak i starší sestra a nějakou dobu celá rodina, každý samostatně. To pomohlo změnit rodinné klima a nastavit podmínky vhodné pro uzdravení.

Klíčová byla změna myšlení

Tehdy neexistovalo žádné Jíme Jinak, ale s jeho principy měla má léčba leccos společného. Byliny, homeopatie a i úprava jídelníčku se výrazně zaměřovaly na čištění organismu (hlavně od toxických léků), zejména čištění jater. Měla jsem i na míru řečeno, čemu se v jídelníčku vyhýbat (kravskému mléku, mléčným výrobkům kromě zakysaných a pařených, bílé mouce a výrobkům z ní, cukru, červenému masu, s ostatním to nepřehánět, stejně tak jako s brambory a rajčaty). Jíst jsem měla ideálně mezi 11. a 18. hod. Změny v jídelníčku pro mne tehdy nebyly nijak drastické. My doma ani předtím nejedli nijak extra polotovarově, neholdovala jsem sladkému, nekupovali jsme sušenky.
Vím ovšem celkem jistě, že to, co tehdy bylo opravdu klíčové, byla změna myšlení, emocí, životních podmínek, prostředí, rodinné atmosféry a posilování (nejen) mého sebevědomí, pozitivních emocí a prožívání. 

Terapie vedla k úplnému uzdravení

Jak jsem již psala, byl to celý komplex a asi by to nešlo tak rychle, kdyby něco z toho chybělo. Začínalo se hodně přes mé tělo a psychoterapii mámy, pokračovalo se i mou (několikaletou) psychoterapií a terapií ostatních členů rodiny. Změny byly patrné úplně na všech úrovních a u nás všech. V 15-ti letech má lékařka, zkušená a vyhledávaná epileptoložka, konstatovala, že jsem zdravá. Divila se, říkala, že asi spontánní vyléčení (ehm). Že se to někdy upraví pubertou, i když u mne by to tedy nikdy bývala nečekala. V tak těžkých případech se to rozhodně nestává, měla jsem prý štěstí. Uzavřela to tím, že je ostatně jedno, jak se to stalo, hlavně, že se to stalo. Škoda, že se lékaři (zatím asi většinou) nenechají poučit… I podrobnější studium mých lékařských zpráv totiž později jasně doložilo souvislost uzdravování s popsanou terapií.

Chci k zázrakům pomáhat dalším

Také díky těmto zkušenostem jsem dnes psycholožka, psychoterapeutka – daseinsanalytička v poslední fázi psychoterapeutického výcviku. Daseinsanalýza je existenciální psychoterapeutický směr, který bere zřetel na každého člověka individuálně bez ohledu na různé teorie, koncepty a interpretace. Nesoudí, nehodnotí. Důvěřuje, otevírá možnosti a doprovází lidi k nalezení sebe sama a žití vlastního života. Je to vlastně přesně to, co jsem tehdy v dětství dostala já i moje rodina a co nám tolik pomohlo. 

Umíme dělat “zázraky“. Nechť se daří!

Zuzana Pokorná