Jak jsme začínali jíst jinak

Nic se nenašlo, ale 5 let jsem marodila

Jak jsem začali? Nikdo neměl vážné zdravotní problémy ani jedinou alergii, intoleranci, prostě nic, všichni byli zdraví. Kromě mě – maminky. Mě srazilo nějaké asi autoimunitní onemocnění. Dodnes nevím, co mi bylo. Tři roky jsem byla velmi nemocná bez jasné diagnózy a 2 roky jsem se „uzdravovala“. Zaměstnání, povinnosti rodinný život rodiny se třemi dětmi (když to začalo, bylo jim 5, 8, 10 v roce 2011), to všechno táhnul manžel.
Já dostala prostor najít cokoli, co mě uzdraví. Rok jsem běhala po doktorech a jelikož jsme nic nenašli (což nás uklidnilo), následující dva roky jsem se střídavě zhoršovala a zase léčila mnohými alternativními způsoby. Přitom jsem téměř přestala chodit, měla strašných opravdových zjevných problémů – takže se pak našla borelióza, tu jsem zvládla také alternativně bez antibiotik. Víc se rozepisovat nebudu, je to jen pozadí toho, proč jsem na konci toho všeho začala jíst jinak.

Zdraví musí začít v kuchyni

JJ jsem našla až v roce cca 2015, kdy jsem už měla nejhorší za sebou. Říkala jsem si, že přece nemůžu být doživotně odvislá od alternativních produktů či léčitelů a zdraví musí začínat v kuchyni. Jedna výživová poradkyně mi řekla o těchto webovkách. Řešila jsem jen sebe samu. Neměla jsem síly na to, chtít po rodině víc, a nebyli mí pokusní králíci, aby hned dělali všechno, jako já, (navíc byli zdraví). Takže taky třeba i chyby neměli dělat jako já. Vyzkoušela jsem už tolik systémů (i diet), přečetla tolik knih, že jsem sama nevěřila, že tohle bude konečně ta 100% správná cesta. A takyže tak úplně a samospásně nebyla. I tady jsem dělala chyby. Takže je dobře, že ostatní naskočili až později, časem a postupně podle vlastního pocitu.

Úplatky, úplatky a zase úplatky

No tak …, zas tak demokratická jsem vážně nebyla. Nebaví mě vařit jinak pro sebe a jinak pro ostatní. A navíc stejně byly děti pořád hladové. Vyzvedávala jsem je u školy a měla v tašce na odpoledne rizoto nebo něco podobného. Fyzioterapeutka mi řekla: “Přiložte na snídani (do kotle), cereálie s mlékem nebo jogurtem (a studené) nebo pečivo, to není pořádná snídaně pro děti ve vývoji. Chce to vařené snídaně.” Tak jsem našla kompromis. Uzavřela jsem s dětmi dohodu: 3 snídaně vařím „po mém“ (kaše dle jejich výběru), 2 „po jejich“ (vajíčka, palačinky, chleba ve vajíčku …., podstrojovala jsem jim) a o víkendu můžou úplně co chtějí. To bylo tak 2012.

Jak je to dnes?

Vařím 7x týdně k snídani miso polévku, děti ji jedí jen 5x (o víkendu nechtějí), když jsme na dovolené, tak vařím polévku i kaši (čeká nás sportovní výkon atp.), dovolenou bez vaření odmítáme všichni. Vařím samozřejmě i svačiny (nesmí vypadat moc alternativně, spíš tak, aby jim to mohli ostatní závidět, že to máma stíhá a dělá se s tím), na oběd do školy chodí, ale není důležitý, protože mají ty super svačiny a vařím večeře. Takže vařím hodně. Mám výhodu, že kancelář mám v kuchyni a šéf (manžel) toho tak moc nechce, raději ocení to vaření a péči o rodinu. Takže jsem se mohla naučit i tempeh, tofu, meleme mouku, pečeme kváskový chléb, vyrábíme amasaké apod. Nemusíme všechny peníze vydělat, někdy je stačí ušetřit. A o to se snažím. Dnes po mně děti chtějí jídlo do zavařovačky i na školní výlet, aby nemusely do fastfoodu. Mléčné výrobky vyřadili všichni sami, když jim přestaly dělat dobře. Ono se to s tím prostě postupně ukáže. Sami vnímají, jak jim pracuje zažívání. A pleť puberťáků je ten nejlepší důvod vyřadit mouku a cukr. Takže něco se vyřeší samo.

Kde je vůle, je i cesta aneb Když se chce, všechno jde

Ještě jsem si vzpomněla na jeden zajímavý moment z dob, kdy jsme úplně začínali. Krom jiného jsem měla jsem trable s laktózou a postupně vyřazovala mléčné výrobky a začínala aspoň s kozími. A po jídle s lepkem (standardním pečivu a těstovinách) jsem hodně zívala, takže i to jsem začala vyřazovat. Takže jsem nevěděla, co vařit a co jíst. Chtěla jsem se učit vařit bez těchto dvou složek. Tak jsem šla na kurz vaření k výživové poradkyni. To mě tak nadchlo, že jsem to potřebovala nějak “nacpat” dětem. V té době jedna kamarádka zjistila, že obě jejich děti jsou celiaci. Abychom v tom nebyli sami a bylo to lehčí, zorganizovala jsem s tou poradkyní sadu asi 5 vaření ve škole s dětmi.

Pronajali jsme si školní kuchyňky (ty, v nichž se sedmačky učí vařit), sehnala jsem mezi přáteli a známými asi 7 maminek každou přibližně se 2 dětmi a už jsme vařily. Poradkyně přinesla obrovské tašky v nichž měla všechny nutné potraviny a výrobky, které jsme neznali, jako sojové jogurty, cizrnu, různé mouky atp. (i vlastní ponorný mixér a nože atp.), promíchala nám děti (všechny byly ve věku 4-10 let), to zaručilo lepší spolupráci a pak jsme každá skupina u jednoho sporáku vařily podle jejích receptů a nakonec jsme to vše všichni společně ochutnali a snědli. Děti se vyjadřovaly k tomu, co jim chutnalo a co ne a úplně nejlepší efekt toho všeho bylo to, že to všem dětem připadalo normální, nepřipadaly si divné, všechny měly stejně praštěnou matku, takže je to vlastně v pořádku.
Také mě to naučilo jak dostat do syna ovoce, které nejedl, tak aspoň koláč s ovocem – muselo být nastrouhané nebo rozmixované. Dodnes to má tak nejraději a všichni nemáme rádi rozinky v koláči, jen suché, takže i ty namočené rozinky mixuji jako sladidlo, to je výborné. Udělali jsme si tenkrát kurz od září do Vánoc a zakončili to vánočním pečením.

Vařit a péci moc neumím, ale zorganizuji cokoli, pro co se rozhodnu, jen se musím rozhodnout. :-)

Jajka