Když se vypravíme ven, je vždycky co pozorovat. Občas jednání rodičů vůbec nerozumím, někdy se mi dokonce zdá, že mají děti víc rozumu než ti velcí. Třeba dnes v restauraci bylo opět co sledovat. Nebyl to záměr, přišli jsme se najíst a odpočinout. Ale nedalo se nevidět a neslyšet. Ovšem doposud jsem to celé vlastně nepochopila. Možná jsem zcela mimo. Posuďte sami.

children-1931189_640Máme rádi klid

Naše holky v jednom kuse mluví, poskakují, hlučí a hýbou se. Když poslouchám některé maminky dětí s ADHD, mám dojem, že snad vypráví o mých dětech. Vždycky si při povídání s rodiči skutečně postižených dětí tímto syndrome gratuluji, že vyrůstají na stravě bez cukru a chemických aditiv, které tento stav ještě zhoršují, jak mi maminky mockrát potvrdily. Bůh ví, jaké by s nimi bylo pořízení, kdyby cukrové sladkosti běžně dostávaly. Těch něco málo zkušeností s našimi dětmi a cukrem nám naprosto stačilo k tomu, abychom se takovým situacím vyhýbalo jako čert kříži.

Když tedy vyrazíme na rodinný výlet, máme po chvíli s manželem hlavy jako pátrací balóny a těšíme se na chvilku klidu. Proto obědy nebo večeře směřujeme pokud možno do míst, kde se dá nechat děti venku na hřišti nebo uvnitř v koutku. Starší dcera už si dva roky vystačí s knížkou a kreslením, obvykle tedy jde ještě o to, aby se na chvíli zabavila ta menší a je klid. Ticho. Pohoda. Kdo má takové čiperky jako my, ten jistě ví, o čem mluvím.

Nejsme tu samy

I dnes jsme tedy zakončili zimní radovánky v osvědčené restauraci, kde je venku hřiště a uvnitř knížky. Dokonce je tu nekuřácká část. Zamířili jsme tam s manželem a mladší dcerou najíst se, posedět a počkat na starší dceru, až dorazí z kroužku. Bohužel tentokrát v ní seděly dvě spřátelené rodiny a kolem nich neskutečně hlučely tři děti přibližně ve věku 8, 10 a 12 let. Děti lítaly kolem stolu, k baru a zpět,  hlasitě povykovaly, do toho na ně pořád pokřikovaly rodiče. Ve vzduchu lítalo „ty vole“ s takovou frekvencí a hlasitostí, že jsem velmi záhy přestala okřikovat naši Káju, že je v restauraci a že tu nejsme samy, tak ať mluví tiše. V porovnání s vedlejším stolem byla najednou vzorně klidné dítko.

Nemáme mobil, tak chceme ven

Velmi rychle jsme pochopili, že děti pobíhají kolem a jsou hlučné, protože jim rodiče sebrali mobily, se kterými si děti do té doby hrály. Děti je chtěly zpět, protože bez nich se děsně nudily. Proto běhaly sem a tam a přemlouvaly rodiče k vrácení hračky. Rodiče mobily dát nechtěly, a tak děti přišly s myšlenkou, že by šly ven na hřiště. Hurá, pomyslela jsem si, v klidu se najíme. Navíc mi proběhla hlavou myšlenka, že je to neuvěřitelné, jak děti nechtějí na vzduch, když mají k dispozici mobil, tablet nebo počítač, jak naši přátelé nemohou děti od těchto hraček odehnat a dostat je na vzduch. A tyhle děti chtějí samy ven, když už tedy nemohou mít mobily. To je fajn, říkala jsem si, jak to funguje a jak je to vlastně snadné.

Na hřiště nepůjdete

I dva manželské páry u vedlejšího stolu vypadaly, že touží po chvilce klidu bez dětí. O to větší překvapení však bylo, že je na to hřiště pustit nechtěli. Nechápavě jsme se na sebe s manželem podívali. Děti škemraly, matky odmítaly, že se děti namočí. Automaticky jsem skoukla  jejich oblečeni – nezdály se oblečené do divadla nebo tak něco. Tátové vyhrožovaly: „Že zavolám Červenýho?!“ a „Žádný hřiště nebo ti jednu ubalím!“ Děti stupňovaly prosbu, vypadalo to, že rodiče děsně otravují. Matky řekly, že na hřiště půjdou až na závěr, až půjdou domů. Děti logicky namítly, že to by tedy mohly jít už teď, když se stejně namočí cestou domů a když stejně na to hřiště půjdou.

Vůbec jsme to nechápali a naše Kája na ně hleděla stejně konsternovaně jako v prodejně elektro na deset hrajících obrazovek. Rodiče neváhali vtáhnout do děje i servírku, když dětem začali tvrdit, že chodit na hřiště je v zimě zakázané a domáhali se u ní souhlasu. Na hřiště všichni z nás viděli, jiné děti si tam hrály, ale servírka chtěla rodiče podpořit a tak se smíchem přitakala, že je to skutečně zakázané. Jenže děti byly velké a na tuhle hru nechtěly přistoupit: „Ale tati, dyť ona se smála, když to říkala, to není pravda,“ bránily se uvěřit evidentní lži.

To už se zapojila i naše Kája, která se začala nahlas ptát, proč by jako mělo být najednou zakázáno chodit na hřiště, na které chodí se sestrou a kamarády kdykoliv se tu octneme, v létě nebo v zimě. Skutečně jsem netušila, jak jí vysvětlit, proč ty děti nemohou ven, notabene když by to bylo pro všechny zúčastněné pohodlnější. Děti nepovolovaly, protože se v dospělácké společnosti bez mobilu očividně nudily a tatínek začal vyhrožovat, že už vytáčí pana Červeného. Děti mu nevěřily a tak naši večeři zpestřovaly výkřiky jako: „Ty vole, ty mi nevěříš, vole, jo? Tak se dívej, ty vole, je to můj kolega z práce, vole, hele už ho vytáčím, ten ti dá, vole, už ho vytáčím,“ nebo „Ne ne, tati, to není von, ty to děláš jenom jako. Proč nemůžeme jít ven už teď?“

Kupte jim pohár, ať je klidbowl-1932375_640

Chtě nechtě jsme se stali součástí celé té podivné hry vedle u stolu. Řvali jeden přes druhého tak, že jsme i my na sebe s manželem museli křičet, když jsme si chtěli něco říct. Kája zapomněla kousat a jen zírala. Jsou jí teprve čtyři, ale že ti rodiče se chovají divně a lžou poznala a taky to chtěla nahlas rozebírat. Začalo mi připadat, že ty děti mají víc rozumu než dospělí. Jako by si vyměnili role. Dokonce měli výrazně lepší slovník.

Když rodičům došli argumenty a výmluvy, někoho z nich napadlo, že by se dětem mohlo objednat něco sladkého, aby daly pokoj. A tak za chvíli nesla servírka tři zmrzlinové poháry. Byla jsem ohromená. Místo aby je pustili ven na hřiště, na které vidí, narvou je zmrzlinou, o kterou ani nikdo neškemrá. Marně jsem si lámala hlavu, jaká by mohla být skutečná motivace rodičů nepustit děti ven. Zima tam sice je, ale nemrzne, děti jsou velké, nepotřebují dozor a na hřiště vidíme z okna restaurace. Kdyby byly po nemoci, těžko by jim kupovali zmrzlinu. No nedávalo mi to smysl. Asi jsem něco přehlédla.

Mobily bez dozoru

Z rozjímání mě vytrhla věta: „Tak tohle jíst nebudu, to je pěkná sračka!“ kterou zahlásil nejmladší chlapec, strkaje pohár matce, ať si to sní sama. Jeho sestra ho během chvilky následovala a o něco později se přidala i nejstarší holčička. Tak to už jsem nechápala vůbec. Děti, které se dobrovolně vzdají zmrzlinového poháru? Že by byl vážně tak odporný? Ale matky a jeden otec se jich chopili a jedli je docela s chutí. Takže v tom to není, přemítala jsem. Důvod se ukázal hned. Jakmile děti zaměstnaly rodiče konzumací pohárů, zůstaly bez dozoru dříve zabavené mobily. Děti se jich chopily a na chvíli byl svatý klid. Chvilku něco hledaly na internetu, pak si zapnuly Facebook, pak nějaká videa. Páni, byla jsem ohromená. Oni dají přednost mobilu před zmrzlinou? To mě tedy dostalo. Já jako dítě dostala sem tam pohár za vysvědčení. Ne tedy v zimě, jen v létě. Byla to vzácnost, vytoužený pohár, neumím si představit, že bych jej za něco vyměnila. No holt doba je jiná a děti mají jiné priority.

Mám do budoucna eso v rukávu

Přemýšlela jsem o cukru, o závislostech, o mobilech a bylo krásné ticho. Tři rodiče ze čtyř vyškrabovali poháry, čtvrtý něco celkem tiše vyprávěl a děti hleděly na displeje. Pohodu přerušila až hlasitá hra, zřejmě nějaké automobilové závody. To probralo rodiče z letargie a vyhodili děti na hřiště. Na cestu si děti vzaly pizzu, kterou předtím matky nechaly zabalit, protože se nesnědla. A byl definitivní klid. Ti čtyři se začali bavit docela kultivovaně, přestali řvát, ubylo volů, spokojeně se smáli nějakým historkám, které teď už neslyšela celá hospoda a děti si hráli na hřišti.

Udělalo to na mě tak silný dojem, že jsem vám to musela napsat. Vážně děti dnes dají přednost mobilu před zmrzlinovým pohárem? A skutečně děti nechtějí chodit ven? Nebo je rodiče jen z nějakých záhadných důvodů nechtějí pustit? Já tomu tedy vůbec nerozumím. Asi mi něco zásadního uniká. Ale mám do budoucna jedno eso v rukávu – až moje děti začnou toužit po sladkém, nabídnu jim mobil, třeba to zabere :-)

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

  1. Pro mě nepochopitelné. Rodiče jim koupí mobil, pak jim ho zakazují, pak i hřiště. Jsou asi moc zhýčkané. Závislost na mobilu asi stoupá. Jsme naštěstí všichni, kteří se tady potkáváme, jiní.

  2. Přijde mi, že ti rodiče se možná obávali, že se tam děti umažou a pak půjdou zpátky do restaurace a tam jim umažou vybavení….Je to i pro mě nepochopitelné, kombinace restaurace a hřiště, kam je vidět, je pro mě dokonalá:-)

  3. Zajímavá úvaha. Možná rodiče nechtěli, aby se děti venku namočily a pak byly delší dobu v těch mokrých šatech. Jen tak pro srovnání: My žijeme ve Španělsku, zdejší zima by se dala přirovnat k našemu podzimu. Někdy trochu přituhne, ale nic drastického. Rukavice, čepici za zimu skoro nevytáhnete, téměř celoročně svítí slunce, nebe modré bez mraků… Přesto když jdu s dcerkou (2 a půl roku) na hřiště, málokdy tam potkáme jiné děti a když už, tak je rodiče ženou rychle domů, že je velká zima a my jsem za exoty, že tam chodíme skoro každý den. Dětem, jak se zdá, ta ‚zima‘ ani moc nevadí, jsou náližitě oblečené, jsou v neustálem pohybu, zato rodiče mají asi někde zafixováno, že zima, chlad rovná se prochladnutí, rýma, nemoc. Máme děti radši zavřené s počítačema a mobilama, a pak někde trochu ofouknou a už jsou nemocní, nehledě na to, jak se stravují. Když si vzpomenu, jak jsme si jako děti hrály pořád na sněhu, koulovali se, sáňkovaly, lyžovaly atd atd, tak to prostě nechápu. No holt jiný kraj jiný mrav:-)

    • To je tedy zajímavé, Katus, my žít ve Španělsku, tak jsou asi děti venku úplně celý den i v zimě :-) Manžel zrovna nedávno říkal na adresu dětí u nás na vsi i těch našich, kterým je po hodině dvou venku zima, protože mají třeba mokré rukavice, že ty děti dnes nic nevydrží, že „to my byli venku celý den, sáňkovali jsme až do tmy“. Tak nevím, jestli si to špatně pamatujeme nebo ty děti čím dál tím míň vydrží :-) Každopádně španělské maminy by koukali, jak jsou tady děti venku denně v létě v zimě. Aspoň ty moje. Vždyť já bych se z nich doma zbláznila- jak nejdou ven, jsou na zabití. A já koneckonců taky musím denně aspoň na chvíli.

  4. U nás tedy vždy zvítězí jídlo a když se někdo podivuje nad tím, kolik toho snědí, tak vždy hrdě oznámí, že jsou přeci žroutíci (u 2letého syna je to roztomilé, ale když to slyším několikrát denně, tak už mi to tak vtipný nepřijde).
    Než jsme začali jíst jinak a můj syn byl pořád nemocný, tak jsem také měla pocit, že je musím pořád před vším chránit (jít v téhle zimě na hřiště by mě ani ve snu nenapadlo). Věděla jsem, že stačí malé prochladnutí a spustí to lavinu. Chodit v zimě na procházky, jezdit na hory atd., to vše jsem se musela naučit. Šlo to postupně, ale dnes už se zimy nebojím. Nakoupili jsme kvalitní zimní prádlo a hurá ven.
    A co se týká zmrzliny, tak to nechápu vůbec! Jak na ní v zimě může mít někdo vůbec chuť? A nebo to studené pití a ještě lépe s ledem, nechápu.
    P.S. nekoukali jste někdo ve Čt na ČT1 pořad Máte slovo? Byla tam i Dagmar Lužná, tak jsem byla zvědavá, ale úroveň rozhovoru byla totální katastrofa! Závěr byl, že maso, mléko a brambory jsou zdravý a všechny studie, např. o tom, že mléko zahleňuje jsou totální nesmysl. Po skončení pořadu jsem měla hned 2 telefony a uklidňovala rodinu. Podle mě to byl díl, zaměřený proti všem vegetariánům, veganům a všem co jí nějak jinak.

    • To mě tak jediné napadlo, že se bojí nachlazení. Je fakt, Sarinko, že zimu mám ráda taky mnohem víc až po změně jídelníčku. Ani si neumím představit, že bych se musela o děti takhle bát. Ale znám to taky, takhle se totiž moje máma bála o mě. Trochu to na mě logicky přenesli, takže u první dcery jsme pořád hlídala navléknuté rukavičky, zastrkané tílko,…teď už jsem rezignovala. Holky si třeba tuhle v -7°C nechtěly vzít rukavice a fakt měly teplé ruce. Tak co já se furt budu s nima stresovat :-) Jo a ten pořad, to byla teda ostuda. Nebyla to diskuse a řev dravé zvěře. Z mého pohledu z toho vyšli jako hlupáci ti dva odborníci vpravo (tlustou důchodkyni, co jedla 10 dní zeleninu fakt nepovažuju za odborníka), některé jejich věty mi doteď znějí v uších jako důkaz naprosté zabedněnosti a nevědomosti.

  5. Podle nějakého průzkumu „děti“ okolo dvaceti let už dávají přednost mobilům i před sexem, alkoholem a cigaretami:)
    Takže psychologové někde psali, že kvůli mobilům děti téměř nechodí ven, ale řeší méně případů dětského alkoholismu atd.

    • Tomu bych už i věřila, je to smutné, lae roste nám nová generace, která už i sex provozuje virtuálně a pak s ním má v realitě problém. Vím to od 20 letých dcer mých kamarádek.

      • Tak to si vlastně můžeme gratulovat, že patříme k té starší generaci, která na to jde staromódně na živo :-)

        • je to smutný článek…bohužel odraz „dnešní“ doby…ty děti jsou v tom nevinně, dnešní děti mi připadnou velmi zajímavé osobnosti, když se u nás sejdou vrstevníci mých dětí, mám chuť si s nimi pořád povídat o všem možném i nemožném…

          • To každopádně jsou. Studovala jsem teď dva roky s holkama, co vedou Montessori školky a školy a některé příběhy až dojmou k slzám, co dokážou děti, které mají zázemí, lásku a prostor pro růst, když nejsou závislé na technice a umí se dívat na svět otevřenýma očima. A vlastně stačí poslouchat ty naše brebentilky, co z nich padá za moudra, jak jim to zapaluje, jak si dávají věci do souvislostí. No, máme se od dětí mnohdy co učit.

  6. Zobrazit všech 13 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekTradiční kuchyně Blízkého východu II.
Další článekTváře změny – první film zdarma již zítra