Mojí motivací jsou děti a učitelem sporák (Veronika, 32 let)

Chutě a zvyky byly silnější

Tehdy ona i sourozenci, kteří jsou přibližně o 10 let starší než já, měli často problémy s ucpanými dutinami. Mamka až tak, že chodila pravidelně na punkce, kde zápach z hnisu byl natolik silný, že museli v ordinaci otevírat i okna. Bylo tedy zásadní zjištění, že mléko zahleňuje, protože do té doby maminka kupovala mléko po litrech, aby nám dopřála. Sama jej jako malá nemívala, nemohli si to dovolit. Vyřazení mléka bylo tedy první na řadě a výsledek se dostavil téměř ihned. Bohužel další zásadnější změny moc neprobíhaly. Přeci jen jsme byli už na něco zvyklí a navíc tu byl táta, který zdravou stravu bojkotoval, už když tento výraz byl jen vyřčen (i kdyby tím zdravým jídlem byl myšlen třeba vuřt). A přesto, že by bývala maminka změnu chtěla, tak sama na sebe nebyla moc přísná a chutě a zvyky byly silnější. 

Kdo je tady blázen

Změna v jídelníčku nijak zásadně neprobíhala, ale změna smyšlení jela na plné obrátky. Mamka absolvovala bezpočet kurzů a stále chodila s novými a novými zajímavostmi, které mi po večerech předávala v posteli před spaním, když jsme si povídaly. Bezmezně jsem všemu věřila, částečně proto, že to bylo logické, ale hlavně říkala to maminka. Chtěla jsem tak jíst! Racionální výživa mi byla představena jako zázrak, který zmůže vše, i třeba změnu charakteru anebo mír na zemi. Byla jsem jí fascinovaná a přála si změnit svět. A jak už to tak bývá, tak tím nejnemožnějším způsobem. Věděla jsem, že je to dobré, ALE nejedla jsem tak, neuměla vařit a vlastně krom toho, že to tak někdo říkal, jsem neměla nic v rukou. S tím zákonitě muselo přijít všechno ostatní – výsměch, přednášky o nutnosti konzumovat maso nebo pít mléko. Přednášky ostatních byly tak zanícené, že jsem si chvílemi říkala, jestli blázním já nebo oni. Ale měla jsem jednu jistotu, říkala to tak maminka, tak je to prostě pravda. 

Učila jsem se od mládí

V dalších letech mě s sebou brala na řadu kurzů. Na týdenní kurzy Milana Dvořáka do Dobrušky, na semináře paní Průchové, víkendový pobyt u Nelissena a nebo týden u paní Kubíkové v Hostivicích. Moje přesvědčení se dále prohlubovalo, i když vaření a převádění do praxe výrazně pokulhávalo. Přiznávám, že je trochu scestné, po přednášce Nelissena vyjít ven na přestávku a s cigaretou v ruce snít o změně světa. Kolik pro sebe člověk najde pochopení a omluv a jak těžko je hledá pro jiné.
Dalším krokem k mé budoucnosti byla přihláška na vyšší odbornou školu, obor nutriční terapeut. Mám v živé paměti, jak mě paní Kubíková zrazovala od tohoto studia, že doslova mi tam “vymyjou mozek všemi nesmysly”. Váhala jsem nad přihlášku, i když jsem věděla, že mě už nikdo o opaku nepřesvědčí. Maminka mě ale couvnout už nenechala, navzdory tomu, že jsem se na školu dostala až na odvolání, protože jsem se při přijímacím pohovoru zmínila o makrobiotice! Diskuze nad správností věcí již daných se nepřipouští! 

Nejhorší známku jsem dostala z vaření

Na školu mě tedy vzali, ale jak se říká, má reputace mě předcházela. Uznávám, že jsem nesla svůj díl viny. Místo toho, abych se učila, hledala skuliny v jejich předkládaných faktech, jsem se snažila učit, nebo spíše poučovat je. Je tedy naprosto jasné, že přáním mých učitelů i vedení školy bylo, abych absolutorium nedostala. Přes spousty nepříjemností bylo zásadní zamítnutí mé absolventské práce na téma alternativní výživové směry. A to z důvodů použití amerických studií, protože prý budou tolerovány pouze ty, které jsou z evropské unie. V té době mi to přišlo naprosto absurdní, ale s ohledem na současnou koronavirovou situaci, už je to vše spíš jen k smíchu. Ať tak či tak, školu jsem dokončila. Nejlepší známku jsem měla z biologie, ačkoliv to byl nejtěžší předmět, snad proto, že pan profesor se nezajímal o mé výživové názory, ale pouze o moje znalosti na toto téma. Nejhorší známku pak z vaření. Dle zásad racionální stravy jsem ve škole dělala kompot a místo spousty cukru jsem dala sůl, ovšem nedopatřením stejné množství, v jakém se dává cukr. Kdyby to nebyly broskve, ale švestky, mohly to být umebošky. ☺

Hříchy mládí

Po škole bylo jasné, že pracovat ve státním institutu není nic pro mě. Přeci jen mi škola vzala spoustu snů a iluzí. Takže jsem šla pracovat jako operátor mobilních služeb. Byla jsem zde nadšená a jídlo šlo mimo mě. Léta aktivní puberty jsem trávila na diskotékách, mejdanech s přáteli a můj životní styl podle toho vypadal. Asi by bylo zbytečné opotřebovávat klávesnici na vypisování pubertálních let. Prostě jsem si je užila. Až roky následující mi ukázaly, že hříchy mládí se někde projeví.

Moje opravdové studium začalo s prvním synem

Pak ale přišel zlom ten nejzásadnější, jaký může přijít – první syn. Těhotenstvím jsem proplula více méně v konvenční stravě. ANO, i přesto, co všechno jsem již věděla! A až s prvními příkrmy jsem se na jídlo zaměřila mnohem víc. A jak jsem již na začátku psala, mojí doménou byla teorie a nikoliv praxe. Tedy, jak se říká, zjistila jsem, že vím jedinou věc a tou je, že neumím nic. Začala jsem malého krmit nejlépe, jak jsem dovedla, a protože první syn byl velice náročné, uplakané miminko a navíc jsme spolu byli sami, tak jeho strava byla stravou mojí. A opět naprosto zásadní chyba. Nelze si dát při kojení nemastnou a neslanou kaši s mrkví a neskončit třeba na vánočce. Mimochodem to bylo první jídlo, co jsem dostala po porodu. S dnešním odstupem času si to už vůbec nevyčítám. Moje chytré tělo se vyhladovět nenechalo. V tuto dobu tedy začalo moje studium, moje opravdové studium. Mojí motivací byly a jsou moje děti, učitelem sporák a o disciplínu se stará moje svědomí. 

Stále se učím a poslouchám

Za těch pár let s dětmi jsem ušla delší kus cesty než za dvacet let předtím. Jistě těch dvacet let jsem strávila u knih, těch posledních 5 u sporáku. To mě přimělo přemýšlet nejen o tom, co je zdravé a správné, ale i co je v současné situaci možné. Vyvstaly nové pochybnosti a přehodnocení faktů, které jsem slepě převzala. Na to, co vím, bylo potřeba podívat se znovu a z více úhlů. Dnes už nikomu neříkám, že vím, jak to má být, ale vím jistě, že stále musím poslouchat a učit se.

Veronika Navrátilová