Nechávám věci plynout – Magda (51 let)

Ke zdravému stravování mě přivedla dcera

Zdravá jídla jsem ochutnala poprvé až minulý rok, díky své dceři a chutnalo mi náramně (mně když někdo uvaří, tak jsem blahem bez sebe). Nemám problém vynechat živočišné potraviny, jsem na to zvyklá, protože občas držím půst podle lunárního kalendáře. To byl úplný začátek s Jíme Jinak. A pak to začalo. Dcera s děvčaty absolvovala Jarní očistu a některý z dalších kurzů, nasbírala zkušenosti a hlavně se naučila vařit spoustu receptů. Obdivovala jsem ji. Občas přijela k nám na návštěvu a vařila u nás – pro sebe a pro mě a já zase uvařila pro své chlapy (53 let, 18 let a 10 let). Pak už jsem si několik receptů vyzkoušela sama, občas se mi dařilo, občas ne (jak už to bývá).

Čas v neschopnosti jsem využila pro sebe

Je mi 51 let a poslední dva roky mám problémy s klouby – artróza, prasklé menisky, záněty ramen, kolen a teď i problémy s bederní páteří – no prostě děs běs. V létě jsem skončila na tři měsíce v pracovní neschopnosti a řekla jsem si: “Tak teď nebo nikdy“. Neschopenka – no prostě blbý, ale zkusím získaný čas využít pro sebe a začala jsem jíst podle JJ. Kila, šla dolů tak rychle, až jsem se vylekala. Podařilo se mi zhubnout neuvěřitelných 9 kilo. Cítila jsem se lépe, byla jsem nadšená a nastoupila do práce. Jenže ouha, při práci nemám čas na vaření – na dvojí vaření (moji chlapi a já). Takže občas jsem si dala s nimi, občas jsem si uvařila svoje a klasiku uvařil manžel, občas zkusili „moje“ jídlo.

Teď jsem s Vámi ve Vánočním kurzu. Kurz je úžasný, úchvatný, fenomenální, fascinující…. a je to tedy jízda. Ovšem Heleně a Evě vzdávám poctu nejvyšší – to se slovy nedá popsat. Shodila jsem další dvě kila, mám rozdělaný úklid kuchyně (který je zatím průběžný – kuchyň totiž zaznamenává největší změny), dětský pokoj je uklizený komplet a teď řádím v obýváku – přebírám, třídím, vyhazuji … prostě paráda. Mám naplánované Vánoce a dárky, moji tři mužští jsou informováni o změnách i když prvotní reakce byla dost bouřlivá, ale ustála jsem to. Něco si ponecháme, něco změníme letos a něco si tedy schovám na ty příští Vánoce (pssssst, o tom chlapi ještě neví). Jsem plná energie a odhodlání.

Jediné co pokulhává je vaření. O víkendu skvělé, bohaté jídlo. Ovšem ve všední dny, kdy chodím do práce, je to slabší. Mám co zlepšovat, ale důležité je, že jsem konečně našla tu správnou cestu a netrčím na té proklaté křižovatce do teď … už jsem opět na cestě a život je cesta, takže moc děkuji, díky, díky, díky… (a při těchhle slovech mě teď mrazí v zádech).

Se mnou se mění i můj manžel

Něco se u nás děje. Z kurzů kineziologie vím, že stačí změnit něco u sebe a zároveň to potom ovlivňuje a mění ty ostatní, fajn. Ale TOHLE jsem tedy nečekala!!! Poprosila jsem manžela, aby si v obýváku uklidil svůj šuplík a skříňku s cédéčky a DVD. Podíval se na mě a s úplným klidem se ptá: „Mám to vyházet?“ Zalapala jsem po vzduchu a rychle třídila svoje myšlenky…, pak jsem zvolila opatrnou odpověď : „Jak budeš chtít, je to na tobě. V klidu si to prober a uvidíš. Já je k životu nepotřebuji.” To, že budu šťastná jako blecha, když je vyhodí, jsem nemusela říkat, to manžel prostě ví.

Děvčata, vy vůbec netušíte, jaký je můj manžel sběratel, sběrač a „uchovávač“ všeho možného, co energie věnuje svému shromažďování… a teď tohle. Takže se stalo neuvěřitelné. Manžel opravdu vyklidil skříňku s cédéčky a DVD!!! Do popelnice se to nevešlo, takže zbytek je v obrovském pytli. Po zvážení co s uvolněnou skříňkou, jsem manželovi nabídla, že si tam může dát albumy s fotkami (po svojí mamince), albumy se známkami z dětství a tak… prostě jsem si řekla, že než se zbavit skříňky, tak bude prospěšnější odměnit manžela. Myslím, že si to opravdu zaslouží a jsem mu moc vděčná za pokroky, které dělá. Snaží se nechat věci plynout a zvyká si, že má doma „jinou“ ženu.

Synové začali jíst moje jídla

A děje se toho víc!!! Včera jsem si řekla, že uvařím jen jídlo podle JJ, kdo bude chtít si dá a kdo ne… jeho smůla. Udělala jsem rýžové nudle se zeleninou a uzeným tofu. Koukám na ten hrnec a říkám si: „Děvče, děvče, s tím množstvím jsi to fakt přehnala“. Všem jsem přiměřeně nandala na talíř a čekala co se bude dít. Starší syn (18 let) se mnou už některá jídla jí. Tohle mu chutná, takže si přidal. Manžel začal s jídlem opatrně, ale nakonec snědl vše, poděkoval a jídlo pochválil, nejmladší syn (10 let) měl spoustu připomínek, ale nakonec snědl také vše. Paráda. V hrnci toho dost zbylo, nedaří se mi odhadnout množství pro celou rodinu, tak si tak posmutněle říkám, že prostě zbylo na zítra, zelenina sice nebude zásadotvorná, ale budu mít do práce oběd a manžel na zítra večeři. Kluci mají oběd ve škole, takže si k večeři něco zobnou a je to. Dnes ráno jsem vstala a v kuchyni je prázdný hrnec, starší syn to večer vše snědl. No, jak se to do něj vešlo, to se mě fakt neptejte. O oběd mám naštěstí postaráno, jsem pozvaná k dceři, která vaří s JJ již delší dobu než já. Děkuji celé svojí rodině, že se snaží nechat věci plynout tak, jak k nám přicházejí… 

Manžel chce jíst jako já

Včera jsem k obědu udělala čočku po indicku (s cuketou a pórkem), k tomu byla vícebarevná rýže (ze včera – z mého půstu) a k tomu salát Coleslaw z červeného zelí, mrkve, cibule a sojanézy. Manžel a starší syn si pochutnali (Martin se dokonce rozesmál při myšlence, jak někomu na otázku, co měl k obědu odpovídá: „Čočku s rýží“). Mladší syn opět spoustu řečí (nevzdává se tak snadno), ale snědl víc než polovinu porce, takže: „Kubíku, moc děkuji“.

Manžel se mě po obědě zeptal, jestli by mohl celý týden jíst to „moje“ jídlo (tedy jídlo podle JJ). Že by to rád zkusil. Takže to je ta další změna u nás!!! Neuvěřitelné, ale zároveň zavazující. Najednou mám všeho málo (vhodných potravin), musím promyslet jídelníček a vyrazit na nákup. Včera jsem vymyslela zatím tři jídla a dnes ráno jsem namočila vše, co namočení si žádá – kroupy a fazolky adzuki, které si předvařím na zítřejší prdelačku. Dnes uvařím koprovku, protože na zahradě mám ještě krásný kopr, který se v létě vysemenil a znovu narostl. K tomu nějaké knedlíky či noky. To ale není kompletní talíř a měla bych ještě udělat třeba polévku z červené čočky a dýně. Což je ale dost sytá polévka. Nemám to dotažené do konce, jak vidíte, ale nezoufám si. Určitě mi to časem půjde líp. A další změna – manžel vymýšlí nové poličky do kuchyně, abych tam mohla mít sklenice s potravinami :-), no není úžasný? Za to mu patří můj neskonalý dík. Miluji ho čím dál víc.

Na úplněk jsem zvládla i oslavu

Aby jste si nemysleli, že já jsem úplně nad věcí, tak vám prozradím jobovku. Co čert nechtěl, zrovna na toužebně očekávaný úplněk, který jsem chtěla využít na půst, jsme měli rodinný sraz, naší opravdu velké rodiny. Sejdou se vždy pratety, sestřenice, bratranci našich prarodičů, tety, strejdové, moji sestřenice a bratranci, jejich děti i vnoučata (no, bude nás požehnaně). Každý uvaří či upeče něco dobrého, všechno to svezeme do kulturního sálu a hody můžou začít. Je to krásná tradice naší rodiny za kterou jsem moc vděčná. Dokud ještě žila babička, tak jsme se scházeli o jejích narozeninách. Po její smrti jsme si postupně uvědomovali, že nám ta pospolitost rodiny bude scházet a tak se zrodil nápad… scházíme se takhle každý rok a je to parádní. Takže jsem jela na hody a chtěla držet půst! No musela jsem se úplně zbláznit, ale zbláznila jsem se krásně, ne?

Dopadlo to ale parádně, to jsem vážně nečekala!!! Prostě jsem to opravdu zvládla, byl z toho nakonec takový polopůst, protože ve tři hodiny přijela na oslavu dcera a přivezla mi jídlo vařené podle JJ, které měla její rodina k obědu. Takže do tří jsem zobala vícebarevnou rýži, pak jsem si dala rýžové nudle se zeleninou od dcery a jinak jsem si z ničeho neuždibla. Je to neuvěřitelné a fascinující. Měla jsem na ty věci vůbec chuť? Ani nevím, možná to nebudu umět přesně popsat, ale mě neprovázela celý den chuť na ty dobroty. Spíš pocit jestli o něco nepřicházím nebo tak něco. Rozum to zhodnotil… NE, NEPŘICHÁZÍŠ, jen o spoustu nezdravých jídel a potažmo hmotnostní přírůstek. A to tedy děkuji, NECHCI.

Na oslavu jsme za naši rodinu vařili hrnec „číny“, kterou všichni milují (včetně mně) a rodinnou oslavu si bez ní nedokáží představit. Když jsem tetě nabídla, že bychom letos uvařili něco jiného (že to umíme), tak to prostě neprošlo. Při vaření se kuchyní linula báječná vůně a já vážně přemýšlela, jestli si nenandám na talíř. Jenže najednou ta chuť zmizela a v hlavě se mi líhly myšlenky nevídané a skoro i děsivé. Co jsme to všem uvařili za hrozné jídlo, co je v tom určitě éček, různých stabilizátorů – či jak se to všechno jmenuje, maso atd. A moje rodina to bude jíst taky??? Pak jsem se trochu zklidnila: „Je to prostě jejich rozhodnutí.“

A co děti, hlavně moje děti… no, to už je horší, z toho se děvče tak snadno nevykroutíš… jo, jo … nevykroutím. Jenže já jsem ta mamina, který prostě teď ruplo v bedně. Chápete? No jasně že chápete, vždyť to všichni (nebo skoro všichni) dobře znáte. Musím se s tím nějak popasovat. A protože vím, že důležité je mít se ráda, chválit se a pozitivně myslet, tak jsem musela situaci zhodnotit z jiného úhlu pohledu. Doteď jsem v tom jela hezky s nimi, takže něco málo přes 50 let. Bude tedy chvíli trvat, než se to poddá. Neplašit, nelámat nad tím hůl!!!

Vždyť sami vidíte, co vše se u nás děje – a to docela v krátkém čase. Takže neklesejme na mysli, podporujme se, ať nám to lépe jde a užívejme si každou drobnou i droboulinkou změnu k lepšímu. A že jich je!!! Jen se dobře dívejte a vnímejte všemi svými smysly vše kolem. Je to vážně úžasné. Je to pořádná jízda a rychlost se zvyšuje! U nás doma prostě teď všichni vědí, že to myslím vážně a že v žádném případě nebudu ustupovat. A to je to kouzlo. Všem vám přeji krásné kouzlení, je to vážně úžasné a děkuji všem, kteří tu jste. Díky, díky, díky… Magda.