To je vám jedna taková zásadní změna v mém životě, kterou si už pár let užívám. Já jsem se vždycky musela do sportu i do běhání nutit. Neměla jsem sílu ani náladu, sport mě strašně vyčerpával. V různých dobách už od 11 let jsem se pokoušela dostat do fáze, kdy pohodlně uběhnu pár kilometrů a navíc mi to běhání bude chybět.

Do takové fáze jsem se nikdy nedostala. Maximálně do stavu, kdy jsem dokázala běžet 30 minut v kuse. Ale to bylo po dloooouhém trénování a ne že by mě to nějak extra bavilo.

Za to po změně jídelníčku jsem po čase pocítila potřebu vyběhnout. Nebyly to žádné maratony. Ale prostě jsem se venku rozběhla. Z radosti, z přívalu energie. Dokonce jsem se šla sama občas jen tak proběhnout. Vůbec nešlo o výkon. Prostě se mi chtělo skotačit a kdybych uměla vzlétnout, jistě bych letěla hodně vysoko.s detmi na snehu

No a včera byl zrovna takový den. Venku byla zima až praštělo, chumelilo, foukal vítr a nevypadalo to úplně vlídně. Ale naše děti se vůbec nemohly soustředit na práci. Myslely jen na to, kdy půjdou ven řádit do sněhu. Tak jsme ukončili vzdělávání a šli ven sáňkovat. Obvykle ten čas využiji k uvaření oběda nebo vyřízení telefonátu s úřady, které odpoledne už nefungují. Tentokrát jsem šla ale s nimi raději ven. Poletující sníh bodal do tváře, ale nikomu to nevadilo.

Odpoledne bral můj muž děti na kroužky a mě čekalo spousta práce. Jenže mi nic nešlo od ruky. Pořád jsem jen koukala z okna a litovala, že nejsem s nimi venku, když mají mezi kroužky pauzu. Když už se skoro stmívalo, nevydržela jsem a vyběhla ven za nimi do města přes les. Doslova vyběhla. Líbilo se mi, jak mi sníh křupe pod nohama a že po poli a lese ještě nikdo nešel, že je sníh netknutý. Protože nejsem v kondici, tak jsem chvíli běžela, chvíli šla, bylo mi do zpěvu, poslouchala jsem ptáky a zažívala ohromnou radost bez zjevné příčiny. Do města jsem doběhla už zcela po tmě a musela se smát té proměně. Žádní ptáci, jen čvachtanice, zamračení přikrčení lidé se snažili rychle dostat někam do tepla. Pochopitelně. Já doběhla pěkně zahřátá a spokojená a kdyby nebyla tma a čas večeře, ještě bych táhla rodinu na procházku.

Tyhle stavy mám až od změny jídelníčku. Dřív jsem spíš měla běžně chmurnou náladu bez zjevné příčiny. Kolikrát já si lámala hlavu, proč je mi smutno. „Vždyť není důvod!“ běželo mi vždycky v hlavě, „Tak proč se mi chce brečet a někam zalézt a už nevylézt?“ To jsem byla svobodná bezdětná manažerka se zlomkem starostí, co mám dnes.

Vím na tuty, že dobrá nálada a radost přišly do mého života s takovou silou až s novým jídlem. To se nedalo přehlédnout. A taky stačilo se najíst normálně a už zase přišly nezvané chmury. Měla jsem jasnou kontrolu nad tím, po kterém jídle je mi hej a kdy je mi do breku. A když jsme pak dělaly s Helčou první Jarní očistu na Jíme Jinak, stejné zkušenosti nám začali psát její účastníci. Radost, chuť do práce, do sportu, euforie.

Každou zimu si teď užívám mnohem víc než prvních dvaatřicet let života. Není mi zima na nohy jako celý život předtím. Nejsem nemocná, když venku fičí. Můžu se rozběhnout, protože mě nebolí záda. Vydržím běžet, aniž mě píchá v boku. Mám radost, když prostě jen napadne sníh.

A vůbec, venku už je zase tma, čas na krátkou procházku před večeří. Sněhu zdar!

 

 

 

 

 

Jak to vidíte vy? Napište komentář.

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekJohn Lennon (VI. díl)
Další článekFazolový gulášek