Domů > Magazín > Vaše příběhy

Otevřený dopis sama sobě (Veronika)

Kdo prošel Jarní očistou, určitě nemůže zapomenout na Veroniku (Verunura). Zpočátku byla hodně negativní, chtěla vše vzdát, ale postupně se udála krásná změna. Ať to bylo tak, nebo tak, Veronika byla v určitém smyslu tahounem pro všechny ostatní – spousta dalších účastníků na ni reagovalo, podporovalo ji, povzbuzovalo, souznělo s ní… Proč se Veronika do očisty přihlásila, jaký byl její život pár let zpátky, proč očistu nakonec nevzdala a co jí očista dala? Ze všeho se vypsala v otevřeném dopise sama sobě, který s jejím svolením publikujeme. (Text dopisu jsme záměrně nechali v původní délce, chtěli jsme zachovat osobní výpověď tak, jak byla pro Veroniku důležitá.) 

Milá Veroniko

Milá Veroniko,

ráda bych ti připomněla a touto formou zaznamenala, jaký tvůj život byl, je a může být, pokud CHCEŠ.

Za poslední dva měsíce se odehrálo tolik věcí a tolik procesů a změn se dalo do pohybu, že mi připadá nezbytné uchovat ti tento zápis jako vzpomínku na to, jak to všechno bylo.

 

Krize, kam se podíváš

Koncem roku 2012 se zdál být můj život v troskách, intenzivně jsem cítila, že se blíží něco velkého. Prodělávala jsem něco, co by se dalo bez nadsázky označit jako osobnostní krize. Byla jsem strašně vyčerpaná, věčně nespokojená  –  v osobním i pracovním životě. V té době jsem začala být často nemocná. Nic vážného, v podstatě dokola se opakující záněty horních cest dýchacích.

Navíc po více než sedmi letech vztahu se naše problémy s manželem vystupňovaly tak, že jsme se málem rozvedli (půl roku po svatbě!). Dnes se zpětně divím, že to nevzdal – projevovala jsem se někdy hystericky, jindy jsem byla hádavá až agresivní a naprosto bezdůvodně na něj vyjížděla. V každém případě byly moje reakce nepředvídatelné, přehnané a bývala jsem tak protivná, že jsem někdy nemohla vydržet ani sama se sebou :-).  Manžel tehdy rozchod rezolutně odmítl a krizi se podařilo překonat.

Náš vztah se neskutečně ozdravil a prohloubil, pochopila jsem, s kým žiji a že chci, aby to tak zůstalo. Mnoho měsíců to bylo mezi námi dokonce ještě krásnější než v úplných začátcích. Z velké lásky a štěstí se nám koncem roku 2013 narodila dcerka Matylda. To ovšem dodalo našemu životu úplně jinou dimenzi a náš vztah prošel další tvrdou zkouškou.

 

Obavy a strachy z porodu

Přes pečlivě prováděné cvičení, akupunkturu, zjištěnou kontraindikaci provedení zevního obratu a další skopičiny prováděné za účelem otočení miminka k porodu správným koncem se to nepovedlo (nezafungovalo ani přání do Vesmíru – dnes už vím, že tam bylo něco silnějšího) a po konzultacích s několika porodníky mi byl naplánován porod císařským řezem. Týden mi trvalo, než jsem nad tím přestala plakat a zahnala chmurné myšlenky. Strašilo mě to, že už před porodem jsem špatná matka, protože miminko nedovedu ani správně přivést na svět a moji holčičku ze mě prostě vyndají. Ze spaní mě budily obavy, že bez standardní porodní zkušenosti budeme obě o něco podstatného ochuzené a co když své dítě vlastně nebudu mít pak ani dost ráda? Jak běžná je tohle reakce, jsem zjistila až následně od kamarádky, která má tři děti císařem a prošla si pokaždé (ano, opravdu u všech tří dětí!) stejnými stavy, včetně následného průběhu šestinedělí.

 

Šestinedělí – období temna

Šestinedělí  –  téma samo pro sebe, temno, děsy a noční můry. Holčička trpěla strašnými kolikami, obvykle nám od pěti odpoledne do půlnoci proplakala nebo spíš prořvala. Já se špatně hojila, nebyla jsem zvyklá být tak fyzicky limitovaná, den před porodem jsem ještě pracovala a v 38. týdnu dokončovala kurz aerobicu. Lektorka si ze mě dělala legraci, že tatínek se bude asi divit, až první slovo naší malé bude step touch a že prý mě bude dávat za příklad, že těhotenství není nemoc.

A pak najednou střih – a v šestinedělí jsem najednou opět byla absolutně vyčerpaná a nešťastná. Takhle jsem si mateřství nepředstavovala ani v nejdivočejších snech. Své dítě jsem chvilkama bez nadsázky nenáviděla. Bála jsem se toho, jak mi mění život, že to nezvládnu, že určitě dělám něco špatně a jsem nejhorší matka na světě, když moje dítě tolik pláče. Matyldin pláč jsem považovala v podstatě za přímou výčitku, že to nezvládám, že něco dělám špatně. Chodila jsem z procházek domů s úplně staženým žaludkem, že už se blíží odpoledne nebo večer a zase bude řev.

Pevný jako skála

S manželem jsme samozřejmě měli na to téma střety, nechápal, co se se mnou děje a proč. Na miminko jsme se tak těšili a celé těhotenství jsem byla v pohodě a dokonce o moc klidnější a veselejší než jindy. Naštěstí on naši malou nesmírně miloval od první chvíle, kdy přišla na svět. Byl a je to táta, který v noci vstával a chodil s ní po bytě, když jsem byla úplně na dně, a pak šel na svých standardních 12 hodin do práce. Nikdy se neodstěhoval z ložnice, protože ho dítě ruší. Celou dobu mě držel nad vodou tím, jak k malé přistupoval, netlačil na mě, i když nechápal, co se se mnou děje. Nechával to být, vše ustál, pevný jako skála. A že byly chvíle, kdy i on se mě ptal, jestli mám malou vůbec ráda, že to tak přece musí být, když jsem její máma. Dnes už vím, že ani nepodmíněná mateřská láska není samozřejmost a že i tak samozřejmou věc, jako mít ráda své dítě se v životě musíme naučit, stejně jako přijmout a mít ráda sama sebe.

Hospitalizace

V šestém týdnu miminka jsme byly hospitalizované v nemocnici kvůli – jak se ukázalo –  běžné střevní viróze. Ta se ovšem vlivem nákazy při hospitalizaci spojila s rotavirovou infekcí. Zlaté kojení! Malá měla oproti jiným hospitalizovaným dětem lehký průběh, takže se u nás na rozdíl od nekojených dětí nekonaly žádné kapačky a nitrožilní výživa. Musím říct, že mně snad z té infekce bylo hůř než mimču, a raději ani nevzpomínat na to, jak jsem jako prvomatka s takto maličkým miminkem, které muselo být v nemocnici, byla vyděšená a bezradná. Po návratu domů následovala mastitida a pak období bojkotu prsu, kdy Matynka nepřibývala a doktorka chtěla, abych začala podávat UM.

 

Blýskání na lepší časy

V tu chvíli jsem se poprvé zarazila a řekla si, proč bych měla dávat dítěti výživu z krabičky, když já mám mléka dost, jen ono nechce pít? Proč by mělo pít UM spíše než mateřské mléko? Našla jsem si pro sebe plán B, jak to udělám, když to nepůjde, uklidnila se a Maty začala krásně pít a přibývat. Od té doby říkám maminkám, které řeší stejný problém, že kojení je hlavně o tom, chtít. I naše dny, nálada a koliky začaly pak mít postupně zlepšující se tendenci, po osmi týdnech pláč začal ustupovat a po třech měsících se začalo blýskat na lepší časy a spali jsme třeba i pět šest hodin v kuse.

Neúprosná váha

Jenže i tak mám dítě, které je velmi náročné, svéhlavé, plačtivé. Dělat s ní jakékoli domácí práce nebo uvařit je o nervy. Visí mi na nohavici, dožaduje se pozornosti, nedá mi chvíli prostor se jí nevěnovat. Nezřídka používám svou oblíbenou frázi, že zas jednou máme za sebou takový den, že kdyby kolem jeli světský, tak jim malou odevzdám a ještě jim zaplatím :-).

A tak – pozor,  bude velké překvápko! :-) –  jsem stres, úzkosti a frustraci začala zahánět jídlem. Ačkoli jsem už po šestinedělí byla zpět na své původní předtěhotenské váze (ok,  přiznávám, že zhubnutí posledních 3 kil významně napomohly ony zmíněné rotaviry :-)), postupně jsem doslova „vyžrala“ během necelého dalšího roku osm neúprosných kil. Bylo mi to protivné, protože kdo sportuje, ví, že tohle už je váha navíc, kterou cítíte na každém kroku. Nevešla jsem se už skoro do žádného oblečení, a to ani z doby mé největší kypré slávy, což moji frustraci ještě prohloubilo.

Viróza, viróza a zase viróza

K tomu se od listopadu přidaly ještě vleklé a opakované nemoci malé. Většinou měla horečku a opravdu ošklivé „nudle“, občas i kašel a dokonce měla i nález na průduškách a laryngitidu, a to jí ještě nebyl ani rok. Moje nemocnost se po naprosto zdravém období v těhotenství rapidně zhoršovala až do té míry, že jsme byly v podstatě buď nemocné obě, nebo se střídaly. Nevím, co bylo horší, ale ačkoli vlastně nešlo o nic vážného, bylo to velmi vyčerpávající. Viróza není nic, co se nedá přežít, většinou jsme ani nebraly žádné léky, ale strašně to snižuje kvalitu života. Absolutně jsme nemohli nic plánovat, moc jsme toho nenaspali, jaký vliv to mělo na náladu a celkovou atmosféru doma asi nemusím popisovat – a to nemluvím o tom, jak moc se to vystupňuje, když takhle malé dítě (a sebe s ním) musíte celé dny v rámci léčebného režimu držet zavřené doma. Snese to přirovnání ke lvu v kleci, akorát ten je na tom dle mého skromného odhadu skoro líp než my tehdy :-).

 

Aby přece bylo dost vápníku…

Navíc jsem ve 13 měsících přestala malou kojit, protože jsem se nechala přesvědčit, že mě to vyčerpává a jí už nijak zásadně neprospívá, že bohatě stačí kojit do roka. No, co k tomu říct – prostě moučný mozek zalepený tou spoustou dortů a buchet, které jsem denně (!) konzumovala. Jak jinak si vysvětlit, že ještě pár měsíců zpátky jsem odolala nátlaku na zavedení „umělohmotného mléka“ a najednou mi to nesepnulo? Je tedy pravda, že jsem od začátku plánovala kojit tak rok, ale mezi tím jsem už dodatečnou informaci o prospěšnosti kojení včetně vlastní potvrzující zkušenosti měla. Navíc malá mi jasně dávala najevo, že s mým rozhodnutím nesouhlasí, a to tím, že odmítala jakékoli UM a další mléčné výrobky konzumovat, nicméně já jsem jí je nutila, aby přece měla dost vápníku…

 

Jak z toho ven?

Tehdy jsem začala hledat nějakou cestu ven. Přemýšlela jsem, čím to je a proč se to děje. Teda ne ta moje kila – tam je to dost jasné:  dort + dort + buchta + zase dort = velkej zadek (dvakrát podtrženo) :-). Došla jsem k tomu, že to, co nás negativně ovlivňuje, je určitě vyšší míra stresu, ale to má dost lidí a jsou zdraví (nebo aspoň zdravější). Pak také žijeme ve městě, takže ne zrovna v čistém prostředí, ale téměř každý víkend jsme na horách nebo mimo město a zase jsme u toho, že ve městě žije spousta lidí a stejně jsou zdravější. Pak už mě napadla jen strava. Popravdě neznám nikoho, kdo by jedl konvenčně a neměl žádné zdravotní problémy. Vedle toho znám pár lidí, kteří jedí zdravěji než většina populace, srší energií a jsou nesmírně vitální.

Tak jsem začala hledat a „náhodou“ narazila na stránky Jíme jinak a v podstatě během dvou dnů jsem se rozhodla zapojit do jarní očisty, která právě začínala. Ještě štěstí, že jsem neměla víc času, jinak bych určitě vše tak důkladně rozvážila, že bych do toho prostě nešla.

Chci to vzdát

Začátky očisty nebyly vůbec jednoduché a děsně a nekonečně obdivuju všechny, kdo to zvládli na první dobrou! Já to po týdnu chtěla prostě vzdát. Nic mi nechutnalo, nevěděla jsem, kudy do toho, co vařit a jak. Protože jsem měla nulové zkušenosti s vyřazením dalších potravin kromě masa, držela jsem se receptů ze stránek a v první chvíli mi vlastně ani nedošlo, že jsou úplně „bez všeho“. Proto mi to nechutnalo, bylo to vlastně z nuly na sto. Do toho jsem si musela vyslechnout rádoby chytré a povznesené komentáře o tom, jaká je to pitomost a jak se všude píše, že plno potravin, které hodlám vyloučit, je děsně zdravých a jak hodlám hazardovat se zdravím své malé.

Nevzdávám se, vytrvám!

V tu chvíli se se mnou spojila Eva a já se nakonec rozhodla vytrvat s tím, že je ještě moc brzo zlomit nad sebou hůl. Navíc na moje zoufalé volání do éteru v komentářích pod článkem o začátečnících a přestřeleném začátku přišlo tolik pozitivních, milých a povzbudivých komentářů. V tu chvíli mě až zarazilo, kolik lidí si  udělá čas, aby mi něco napsalo a poradilo. Tak jsem si řekla, že když na mě nekašlou ostatní, neměla bych na sebe kašlat ani já sama a rozhodla se dát tomu ještě šanci. Znovu nekonečné díky Shari, Janině, Evě, Helče, Jitzol a prostě všem, kdo jeli v očistě. Přestala jsem si v tom připadat sama. A najednou to začalo jít. Začala jsem vařit víc intuitivně, pokud jde o ochucování i kombinace surovin. Někdy jsem ráda za recept, i když si ho třeba dost upravím – půl surovin nahradím jinými a půl tam nedám vůbec :-). Jindy vařím z hlavy s použitím  toho, co mám zrovna po ruce.

Dějí se věci!

A děly se i další věci, manžel, kterému můj nápad jít do očisty nejdříve připadal jako zbytečné vyhazování peněz, se najednou přidal a ochotně začal jíst vše, co jsem připravila, a vyptávat se i na další informace. Z vlastní vůle dnes navíc chodí na veganské obědy. A hlavně – najednou jsme byly já i malá úplně v pohodě. Po dvou a půl prostonaných měsících jsme pět týdnů byly bez potíží, já rapidně zhubla – nyní vážím 59 kg na 178 cm, což je skoro i málo, ale ono se to zas srovná :-) (i bez buchet, doufám). Manžel zhubnul ještě drastičtěji než já – 10 kg. A na něm je to tedy vidět hodně. Malá se naopak docela „spravila“. Je to dobře stavěné miminko (žádná kulička, v 16 měsících má necelých 11 kg) a rozhodně nevypadá jako strádající dítě – kolikrát mi lidi řeknou, jak vypadá pěkně, že asi hezky papá. Asi už víte, co si pomyslím: „A co kdybych vám řekla, že nejí skoro žádné maso, mléčné výrobky, vejce, minimum mouky a konvenční sladkosti, to byste mi asi nevěřili…“

Energie přichází

Neuvěřitelně se mi zlepšila nálada. Začala jsem se cítit nabitá energií, dobrou náladou a na svou malou poletuchu jsem měla najednou daleko víc trpělivosti a užívala jsem si s ní každou chvilku. Malá najednou přestala neustále fňukat, zlobit, dožadovat se pozornosti, nechala mě kolikrát i v rámci možností uvařit a smála se na celé kolo. Intenzivně jsem začala myslet na další miminko. Najednou jsem kolem sebe viděla věci, které chci vyřešit, vyřídit a kterým se chci věnovat a řadu z nich se mi skutečně povedlo dotáhnout. V sobě jsem otevřela některé hluboko uložené problémy, které se znovu pokouším řešit s pomocí terapeutky a musím říct, že po mnohých předchozích nevalných, nekonečných a nikam nevedoucích pokusech se toho hodně posunulo už po prvním sezení (zase prostor pro děrovačku, takže: díky moc, Helčo). Řeším svůj vztah s rodiči a v důsledku toho i svůj vztah k sobě samotné vlastnímu dítěti.

Snad se podaří překonat generační rodinnou zátěž, která mimo jiné způsobila, že všechny tři děti mého otce, byť každé jsme zplozené s jinou maminkou, jsme narozené císařským řezem z důvodu polohy koncem pánevním. (Pro bystré – ano, můj tatínek je opravdu docela přeborník v zakládání rodin :-) Jaký div, že mám za sebou stejnou zkušenost s císařským porodem i já sama.

Za zmínku stojí i to, že ač jsem sílu přání objevila už dávno, začalo se mi během očisty stávat nápadně více šťastných náhod.

Energie odchází

Zlom přišel v šestém týdnu očisty, oba s manželem jsme dostali ošklivou virózu, asi nejhorší z celé poslední sezóny. Mně navíc na oku vyskočil nějaký ekzém nebo vyrážka, mám podrážděné a červené víčko, svědí to a loupou se mi šupinky kůže a trvá to dodnes už přes měsíc. Začala jsem se cítit extrémně unavená, bez energie a na nějakou dobu jsem úplně ztratila chuť k jídlu. Nálada se zase zhoršila. Viróza zhruba po týdnu odezněla, bohužel to ostatní trvá.

Je tedy pravda, že po skončení očisty jsme trochu polevili. Doma, a když to trochu jde i jinde, vařím naše jídlo. Ale o víkendech, když jsme mimo domov, jíme i v běžných restauracích (ne všechno a rozhodně ne od rána do večera), ale už nejsme tak striktní. Snažíme se vždy vybrat tu nejmíň škodlivou variantu. Rozhodla jsem se tím nestresovat, raději budu jezdit na výlety a víkendy na hory, aniž bych stála pořád u plotny. Cítím, že je to tak v pořádku a časem se nějaké řešení a varianty najdou – ono se to nějak utřepe, aniž bych to musela lámat přes koleno. Aspoň je stále co zlepšovat a kam se posouvat.

Co umím a na co se chystám

V nejbližší době se chystám uvařit první domácí mandlové mléko a ranní miso polévku. Upekla jsem své první domácí chleby z celého zrna (bez kvásku) a naučila se nové pomazánky – fazolovou tapenádu, tofu pomazánku, výborný hummus. Zvládám velmi chutné zeleninové polévky a pár opravdu dobrých hlavních jídel, která točím stále dokola. Mám v plánu postupně rozšiřovat repertoár. Nakoupila jsem si nové nádobí, tyčový a normální mixér (který jsem doteď považovala za kuchyňskou zbytečnost číslo jedna), sadu Esbitek a jedem :-).  Oběd vařím už ráno současně s tím, kdy manžel dělá snídani – ano, kaše ke snídani chystá pro nás všechny manžel a dělá je lepší než já! Peču a napařuju zdravé dezerty a dělám dcerce zdravé svačinky.

Lidé kolem

Kolem sebe mám najednou čím dál více lidí, kteří se o náš nový styl stravování zajímají. Třeba sousedka zkouší vařit bez masa a mléka, přestože má doma tři holčičky s mlsnými jazýčky, které zarytě odmítají jiné chutě, a manžela masožrouta. Nebo kamarád (provozovatel vyhlášené restaurace v Jizerských horách s kuchyní postavenou na masu s masem :-), který trpí dnou a před nedávnem prodělal trombózu, najednou začal snídat jáhly, ptát se mě na recepty, čím ochucovat a podobně. Denně běhá a sám zjistil, že když začnete jíst jinak, prostě už nechcete ty věci, které sami nejíte, cpát ani do vlastních dětí. Takže i jeho holky, které snídaly, svačily a snad i obědvaly doteď Kinder vajíčko, mi ráno ujídají kaše, k obědu se olizují po zdravé zeleninové polévce a ta starší začala po vyzkoušení jiných chutí sama od sebe odmítat maso (v 7 letech!).

Zjistila jsem, že se k nám „zrnožroutům“, jak nás prve titulovala, přidala i další kuchařka v kamarádově restauraci a jezdí spolu se šéfem do Jablonce pravidelně vykoupit zdravou výživuJ. Aby toho nebylo málo – můj nadřízený právě obědvá genmai a před dvěma týdny velmi zdatně absolvoval sedmidenní půst s Neerou.

Seznámení ve vlaku

A přidám ještě jednu z milých náhod. Když jsem s malou cestovala vlakem přes půl republiky na návštěvu za babičkou, v kupé s námi jel tatínek se synkem a babičkou. Chlapeček viděl křupky, které chroupala moje malá, a nabídl si. Já zas viděla jeho atopický ekzém a tatínka, který se jal divoce zasahovat, jsem automaticky uklidnila, že jsou bezlepkovéJ. A jaké bylo moje překvapení, když v době oběda vytáhli termosku stejně jako já :-). Až jsme se v tom momentě všichni tak nějak spontánně pousmáli a celý zbytek cesty moc příjemně propovídali. S makrobiotikou začali kvůli malému, který měl kromě atopáku i řadu jiných obtíží, které jsou po roce a půl už výrazně lepší. Doma s maminkou zůstal jejich druhý, třítýdenní chlapeček, který se narodil už do Jiné rodiny a tak je to s ním prý diametrálně odlišné už od mimča.

Má to smysl, i když…

A tyhle drobné a nenápadné věci, které se mi dějí od doby, co jsem díky Jarní očistě změnila přístup ke kdečemu, mě tak nějak přesvědčily o tom, že to všechno má smysl, i když už výsledky nejsou tak závratné jako v době očisty, i když už nejsem schopná být na nás tak přísná, i když momentálně občas trochu klesám na mysli, alekdyšuji a stále ještě bojuji sama se sebou (Janino, já vím :-) ).

A ještě jedna věc – tou ošklivou virózou v 6. týdnu očisty neonemocněla naše malá! S manželem jsme doma kýchali, prskali, smrkali a malá nic – nevídané, ještě pár týdnů předtím by z nás ulehla první!!!

Vše máme v sobě, jen tomu dát impuls

A co říct na závěr? Co je pro mě osobně nejdůležitější „poselství“ očisty, které bych si chtěla tímto dopisem sobě uchovat? Asi poznání, že klid, vyrovnanost a šťastný život nejsou darem shůry, ale máme je v sobě, stačí jim dát impuls a dějí se věci. A pokud jde o to ostatní, mám pocit, že všechno v mém životě přichází ve vlnách.

Není zas tak důležité, jestli jím vždy a za všech okolností Jinak, podstatné je, že už vím, že existuje varianta, že lze jíst a žít jinak, mohu se pro to rozhodnout a bude mi lépe.

Tak slunce v duši,

Tvoje Veronika z května 2015

V Praze 6. 5. 2015

A co dále? Blíží se čas na jarní detox!

Pokud vám po zimě chybí energie, trápí vás únava nebo máte kila navíc, pojďte s tím něco udělat. Nenecháme vás v tom a hážeme záchranné lano! 😊 Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček i postavu a zase bude dobře.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

6 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Hezká upřímná zpověď, je vidět i posun v myšlení.

Jen nesouhlasím s tím démonizováním císaře. Já mam svoji zkušenost:
Po “přirozeném” porodu mi bylo strašně, měla jsem neuvěřitelné bolesti, náběh na depresi, dítě bylo pomordovaný (ale milovala jsem ho od první vteřiny).
Po císaři mi bylo krásně, hned jsem byla fit, dítě na tom bylo líp, nic mě nemohlo rozhodit, kojila jsem už na JIPce, vše perfektní.

Petra Haken
29. 5. 2015

Veroniko, Váš dopis mě dojal k slzám. Děkuju moc za sdílení. Zdá se, že životní cesty nás skrze překážky a krize vedou, přesně tam, kam se potřebujeme dostat. Kdybyste třeba přemýšlela i o cestě z města do přírody na dobu trvalou, nebo třeba na chatu, tak nabízím inspiraci, životní cestu, která nás dovedla až sem: http://www.kristalovastudanka.cz Jsem ráda, že JJ k takovým převratným změnám přispívá. Díky paní zakladatelky….

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

12
1

Jídelníčkům jsem se smál. Než jsem to zkusil… (Jakub, 37 let)

Jakub není fanda diet a kurzů s jídelníčkem. Je sportovec a masožrout, jak sám říká. Změnu jídelníčku zažil díky svojí ženě, kterou chtěl podpořit, aby v t...