S Ivankou jsem se potkala osobně a nechtělo se mi uvěřit, že tahle krásná, štíhlá a temperamentní žena, žije už několik let bez žaludku. Začátky byly těžké a Ivance trvalo dlouho, než se naučila co může a nemůže jíst. Jíst jinak jí v tom výrazně pomáhá a dneska Ivanka říká, že se do Jíme jinak doslova zamilovala.

Učila jsem se všechno znovu

Letos mi bude 45 let. Jsem máma dvou úžasných, teď už dospělých dětí a babička maličkého Teodora. Ale nemuselo to tak být. Před 6 lety mi lékaři odstranili celý žaludek a slezinu. Ani v těch nejhorších myšlenkách jsem netušila, co mě vlastně čeká. Mám střevo napojené přímo na jícen, lékaři mi vytvořili ze střeva nějakou jakoby kapsu, rezervoár, kde se jídlo zdržuje, aby nehupslo rovnou do střeva a odtud se pomalu posouvá. Operace to byla náročná, a já se po ní učila všechno znovu. Chodit, jíst, pít, žít. Zvyknout si na to, že od teď už bude úplně všechno jinak. Naštěstí je tělo neuvěřitelný nástroj a zvládne skoro všechno. Jediné co jsem od lékařů věděla, bylo, že mě doživotně čekají menší porce, v častější frekvenci. Začátky byly neuvěřitelně těžké. Učila jsem se odhadovat, co všechno můžu. Stovky pokusů, jestli tohle sousto ještě zvládnu, nebo už se ve mně neudrží a tím pádem se neudrží nic z toho, co se mi doposud do sebe podařilo nasoukat. Zjistila jsem spoustu věcí. Například, že pít a jíst dohromady nejde, opět se neudrží nic. Že nesmí přijít pocit žízně. Nejsem pak schopná ji bez bolesti, nevolnosti nebo zvracení uhasit. Že pití je nakonec horší problém, než jídlo. Ale také jak úžasný vynález je brčko nebo láhev pro sportovce. Že jakmile nedodržím dvouhodinový interval mezi jídly, je zbytek dne už nenapravitelně ztracený, protože mám bolesti a nevolnosti, se kterými mi nikdo a nic nedokáže pomoci a jediné co zabere je, když se ubrečím ke spánku.

Myslela jsem, že mám vyhráno

Myslela jsem si, že mám vyhráno, když odstraním z jídelníčku jídla, která mi prokazatelně nedělají dobře, abych následně zjistila, že z toho, co jsem včera tolerovala, mě dnes sejme hned první sousto. Hlavně jsem zjistila, že jediná jistota, kterou mám je ta, že žádnou jistotu nemám. Jediné co mi zbylo, bylo stravovat se metodou pokus omyl. Naučila jsem se nevycházet z domu bez krabiček s jídlem a s lahví pití. Odměnou za výdrž mi bylo to, že jsem se během prvního roku naučila si s jídlem a pitím celkem obstojně rozumět. První malá výhra. Jedna z mnoha. Ale to nejdůležitější co jsem zjistila bylo, jak skvělou mám rodinu a jaké úžasné přátele. A jak moc jsem za to vděčná. Byl to začátek nového života.

Ty holky musí být mimo

Úplně přesně platí myšlenka, že když je žák připraven, učitel se objeví. Při cestě autem jsem zaslechla rozhovor v rádiu. Nějaké dvě holky vaří jinak. Tempeh, tofu, řasy, bez brambor, bez masa, vajíček, cukru, no hrůza. Ještě teď si pamatuji myšlenku, která mi naskočila. Ty holky musí být úplně mimo. Pustila jsem to z hlavy.

Musela jsem změnit způsob myšlení. Musela jsem zase trošku jinak. Nasadila jsem si detox ze zelených potravin a aloe. Moje kamarádka mi poslala odkaz na recept, s tím, že toto by pro mě mohla být cesta. Přes recept jsem se proklikala na stránky s vařením. Byly to stránky těch dvou holek z Jíme jinak z rádia. Tak jsem začala vařit ty pro mě jednodušší jídla. A kontrola po třech měsících už byla v pořádku, oba nálezy zmizely. Vůbec jsem nevěděla, jestli mi pomohl detox, změna stravy nebo myšlení. Ale vaření se mi zalíbilo tak, že jsem si zaplatila i klub JJ, abych se dostala k více receptům a radám.

Přišlo první zklamání. Recepty, které jsem tenkrát nedokázala ještě docenit, se zdály složité. Složité surovinami, jejichž názvy jsem tehdy neuměla ani přečíst, natož vědět, kde je koupit. Složité tím, jak rozpoznat, která zelenina se dává do studeného, která do horkého. Složité tím, že jsem nevěděla, že když přeženu dochucování soyu nebo umeoctem, není to chyba oněch surovin, ale moje. A nejvíc ubíjející bylo to, že jsem tam četla spousty myšlenek a článků o tom, jak a v které době posilovat orgány, které vůbec nemám a jak a kdy jíst poslední jídlo a držet půsty, když musím jíst každé dvě hodiny a poslední jídlo těsně před spaním, abych vydržela do rána.

Přepadla mě panika

Přepadla mě neuvěřitelná panika, že je to moje konečná. Jak dlouho moje tělo vydrží. Vždyť je mi teprve 40. A myšlenky, že pokud nebudu moct tohle vše dodržovat na sto procent, je vlastně úplně zbytečné se takto stravovat. Všechno se to ve mně pralo. Byla jsem neuvěřitelně hubená, měla jsem 44 kg při 162 cm. Měla jsem pocit, že bez masa nikdy nepřiberu. Že nebudu mít dostatek živin. Většina lidí na webu chtěla hubnout a víceméně se jim to dařilo, ale tohle já jsem nepotřebovala. Nemohla jsem si to dovolit. Takže jsem se opět vrátila ke starému způsobu
stravování a myšlení. Nejhorší pro mě bylo, že mě v té době na ulici zastavovali známí i cizí lidé s otázkami, zda bych se nechtěla najíst, že to jak vypadám hraničí s anorexií, že už nevím, jak na sebe upozornit. Neuvěřitelně mě to bolelo a jediné co jsem dokázala, bylo se jen usmát a za rohem se rozbrečet. Nějakou dobu trvalo, než jsem se to naučila ustávat, ale povedlo se.

Přestala jsem řešit, to, že jsem tak vychrtlá a přijala to jako fakt. Přestala jsem s tím i s lidmi okolo sebe bojovat. Začala jsem se učit mít se ráda, taková jaká právě jsem a začala hledat další impuls pro co žít. Začala jsem testovat své fyzické možnosti. Nejdříve procházkami se psem, pak ranním cvičením, první hodinou jógy, kterou jsem spíše proležela, než procvičila. Během dalšího roku jsem přidala první kilometr na běžkách, první ovály na bruslích na zimním stadionu. Unavená do bezvědomí, ale šťastná, že to jde. Další rok kolečkové brusle a vloni první lyžování na sjezdovce. Vše pomalu, opatrně a s obrovským respektem a s neuvěřitelnou radostí, že jsem se zase posunula o kousek dál.

Dělat pro sebe to co zvládnu, je lepší, než nedělat nic

Vím, že jsou činnosti, které už jsou mi navždy zapovězeny. Nikdy už si nezaběhám, neujdu delší vzdálenost, skoro nic neuzvednu a neunesu, nehodím bowlingovou koulí. Vím, že na sebe musím být velice opatrná a že musím hodně odpočívat. Mít se ráda a být vděčná za každý den, který mohu prožít. Abych ve svém předsevzetí vydržela, přišlo mi další upozornění. Upozornění  v podobě zvýšených markeru. Musela přijít další změna myšlení. Vrátila jsem se k vařícím stránkám a pustila se do toho znovu. Tentokrát ale jinak. Poctivě jsem všechno pročítala stále dokola,
psala si poznámky a tiskla recepty. Snažila jsem se nedělat unáhlené závěry a učila jsem se věřit, že nemusí být vše na sto procent. Uvědomit si, že to, že si vyberu jen to, co zvládnu a dokážu, je lepší než nedělat vůbec nic. Takže nyní už mě netrápí články a komentáře půstech a čase jídla. A v klidu a s chutí si dám svoje večerní jídlo i po dvacáté hodině. Moje tělo to tak prostě potřebuje. A já vím, že pro sebe dělám to nejlepší, co umím a zvládám. Netrápím se tím, že všechno vždy nejsem schopná dodržet. Nemám problém s tím, že si do kavárny přinesu své kokosové mléko a do společnosti doma uvařené jídlo v termosce. Naučila jsem se, že to co nejde okamžitě a na sto procent, se nemá vzdávat úplně. Že je moc důležité dělat aspoň něco. Kousek po kousku. A nechtít zvládat vše a hned.

Jíst jinak mi dělá dobře

Zjistila jsem, že mi jíst jinak dělá dobře, že mi chutná a že mě baví. Že mi po tomto jídle není tolik těžko a nejsem tolik unavená. Že je to vlastně úžasně jednoduché a skvělé. Jsem neuvěřitelně hrdá na to, že jím jinak a to vše díky těm holkám z toho vařícího webu, z webu Jíme jinak. Vlastně mě tohle jiné vaření pohltilo natolik, že jsem jím nakazila spoustu lidí z mého okolí. A ten velký zájem mých blízkých a známých o mé vaření a recepty, které si nyní za pomoci inspirace z Jíme jinak, už vymýšlím sama, donutil mé děti založit mi stránku s vařením. Zjistila jsem, že tohle vaření, je přesně to, v čem jsem se našla a co mi dává sílu a pomáhá mi jít dál. A nějak
mi v tom všem uniklo, kdy přesně  jsem začala vážit pro mě krásných 49 kg a kdy přesně mě lidé na ulici přestali zastavovat a hodnotit a začali se na mě opět usmívat. Když se totiž podaří změnit myšlení, zjistíte, že jde i to, co se vám zdá do té doby nemožné. Takže holky z Jíme jinak, omlouvám se. Vůbec nejste mimo, jste báječné.

S velkými díky Vaše Ivana.

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

21 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Dobrý den,krásné psaní.Mám radost,že jste zdravá.Před 5 lety mi onemocněl manžel ,známí se chodili na něj dívat,za měsíc zhubl 27 kg.Nechtělo se mi věřít,že se lidé přímo zeptají nemocného co to s tebou je?Ten,kdo se neptal a jen se díval byl v mých očích Pašák.Proto mě Vaše psan,tak oslovilo-ta necitelnost vůči druhému.Jsem vděčná,že stravování jíme jinak manžela uzdravilo.Samozřejmě klid a žvotní nadhled je také moc potřeba.At´se Vám krásně daří.

  2. Dobry den.krasne napsano.jste uzasna..muzu poprosit par slov prez mail.mame po teto operaci babicku a rada od vas by nam moc pomohla.dekuji

  3. Že existuje nějaká žena bez žaludku, jsem se dozvěděla od Helči, která Ivču objevila u nás na stránkách. Žasly jsme obě, že to jde – žít bez žaludku. Mnohem víc jsem však žasla, když jsme se potkaly v Sázavě naživo! Jak píšou holky – krásná, energetická žena, žádný pacient 🙂 A teprve nedávno jsem si Ivanino jméno spojila s jejím profilem ve veřejné skupině Jíme Jinak na FB, kam dává krásné fotky jídel, co si vaří. Takže si od ní občas beru inspiraci 🙂

  4. uf, to je nálož…přečetla jsem jedním dechem. Držím palce, jste úžasná, krásná…a dokonalá 🙂

  5. Mít kloubouk, smeknu ho až k zemi. Úplně jste mě dostala. Jste neuvěřitelná, silná a tak krásná. Přeji Vám, ať jste stále taková. A ať je Vám stále lépe.

  6. Aj ja sa pripájam Ivanka Váš príbeh by sa mal dať na titulky novin a do televizie, aby sa ludia prebrali, a konečne sa nebáli meniť svoj zabehaný životný štýl, ktorý nám spôsobuje len same choroby a problémy. Že to ide aj inak a s takýmto handikepom ste chodiacim dôkazom. Naozaj ked človek na Vás pozrie, tak vypadate ako úplne zdravá a plná elánu. Prajem Vám len same pekné a dobré dničky, nech sa Vám darí. Ste fakt obdivuhodná a úžasná žena.
    Ja mám presne tiež tú istú skúsenosť s jime jinak. Zatial som na tejto strave len 2 mesiace, ale úplne som sa do varenia týchto receptov zamilovala a hlavné je to, že liečia. A hovorím o tom každému priatelom a známym. Je to fakt úžasne ako tieto dve krásne žienky všetko dali dokopy a ponúkaju to ludom.
    Veľká vdaka im za to 😀

  7. Ivanko, také se skláním před Vaší pevnou vůlí poznat sama sebe a žít podle vlastní intuice. Mám kamarádku bez žaludku, která víc než půl dne prospí, aby jí nebylo špatně…(podle mne spí proto, aby nemusela vnímat neuvěřitelnou únavu, stavy smutku a bolesti, které tento zdavotní stav přináší). Já sama jím jinak téměř rok, čímž jsem řešila problémy s rakovinou, a je mi moc líto, když vidím ostatní ženy jak se trápí, ale sami stále jedou ve stejných kolejích stereotipu a výchovy z dětství, než přijde ten správný impulz udělat první krok a něco změnit. S dovolením kopíruji Váš článek a přeposílám ho kamarádce pro inspiraci, Třeba Vy budete tím pravým příkladem, když já ji nedokázala inspirovat. Přeji krásné jarní sluníčkové
    dny a mnoho spokojenosti v duši…

    • Moc děkuji za Vaše uznání, opravdu Vám všem moc děkuji. Z vlastní zkušenosti vím, že je to hlavně těžké po rodinu a přátele. Tolik bolesti a strachu o vás v jejich očích, je v důsledku horší než samotné trápení, které vám přináší tento handicap. Takže rozumím tomu co prožíváte s Vaší kamarádkou. I já jsem měla hlavně na začátku období a stavy, totální bezmoci. Stavy, kdy jsem většinu dne prospala nebo proležela v posteli, abych to nevzdala úplně. A tu bolest, když jsem každé ráno zjistila, že to vše bohužel nebyl jen zlý sen. Stavy, kdy jsem záviděla všem kolem sebe, že se mohou normálně najíst a napít a normálně chodit a fungovat. Znala jsem nazpaměť všechny programy v televizi, protože koukání na ni byl jediný denní program, který jsem zvládla. V tuhle chvíli přesně platí všechna přísloví o přátelích. Úplně na sto procent. Jen díky nim a své nejbližší rodině jsem to zvládla. Moje milované kamarádky se u mě spolu s mojí maminkou pravidelně střídaly, vařily mi, uklízely a dělaly mi společnost, v době, kdy byl můj muž v práci a moje děti v škole. Jsem jim za to vše neskutečně vděčná. Ti, co to s vámi prožijí takhle z první řady, vám už zůstanou navždy. Tak silné pouto se mezi vámi vytvoří. I teď, kdy Vám takhle píši, se znovu dojímám nad tím, co se mnou dobrovolně a z lásky ke mě absolvovali. Kdy mi držely vlasy na záchodě, když jsem v sobě jídlo nedokázala udržet, kdy mě objaly, když jsem bolestí už nevěděla co dál, ale hlavně, když na mě přitvrdily, když jsem se začala litovat a propadat beznaději. Toho si na nich cením nejvíc, to že mě, hlavně ty první roky, nelitovaly a nedovolily mi to vzdát. A úplně nejvíc mi pomohlo, že jsem asi čtyři měsíce po operaci dostala štěňátko. Štěňátko má totiž přesně ty potřeby, které vás totiž donutí vylézt z postele i když se vám ukrutně nechce. Vaše kamarádka má obrovské štěstí, že Vás má a i Vy jste skvělá,čím jste si úspěšně prošla a jak na sobě pracujete. Neberte to tak, že jste ji nedokázala inspirovat, každý máme to svoje, každý vnímáme jinak a i u mě platí, že mi deset lidí něco neustále říká a já to slyším až u toho jedenáctého :-), …z celého srdce Vám oběma přeji ať se Vám daří a ať vše úspěšně zvládnete…

      • Když si ty vaše kamarády a rodinu představím, tak se dojímám taky…. Dejte jim tohle vaše vyznání přečíst, Ivko.

  8. Já jsem vás viděla naživo na besedě s Vladimírem Kafkou na Sázavě a hned jste mě zaujala. Jste krásná žena, která na mě působila velmi klidným a vyrovnaným dojmem. Jste skvělá, že jste našla svůj směr a jdete si za ním. Přeji ať se vám daří ve všech sférách 💙

    • Moc děkuji ❤️já si Vás také pamatuji ze Sázavy, jste v tom nejlepším slova smyslu také nepřehlédnutelná 😊 a to i na fb s Vašimi úžasnými dezerty 😊

  9. Ivano, klobouk dolů, tyto problémy si nedovedu představit. Jste úžasná! Cítím z Vás neuvěřitelnou pozitivní energii. Hlavní je, že jste si našla, co Vám vyhovuje. Jen tak dál. Přeji hlavně zdraví a štěstí!

  10. Zobrazit všech 21 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článek4 vymazlené pomazánky z podzimní úrody
Další článekSedlácké kroupy