Domů > Magazín > Žijeme jinak > Rodina

Babička s námi začala jíst jinak. Je jí 93 let a celý život jedla klasiku.

Když jsem ve FB skupině zmínila, že jsme si domů vzali babičku po mrtvici, zaplavila mě vlna krásných zpráv a vašich příběhů. Mám neskutečnou radost, že tolik babiček a dědečků je nebo bylo ve vašich rodinách. A všem děkuji za podporu. Slíbila jsem tam, že napíšu, jak to má babička s jídlem. To byla totiž jedna z největších obav naší rodiny, když jsme si ji brali. A já souhlasila, že budu vařit klasiku, protože babička je zvyklá mít denně maso.

Slíbila jsem, že budu vařit brambory a maso

babička je u nás poprvé, kolem má 4 ze 6 pravnoučat

Na začátku je nutno říct, že babička brala jídlo vždycky vážně a denně si vařila. Sice českou klasiku, ale vařila. Denně maso s něčím. Když byla předtím u dcery, tak jí objednávali jídlo z jídelny a babička se ofrňovala. Já se tedy nedivím, všechny ty UHO omáčky a pach glutamátů mi taky nebyly sympatické. S jídlem prostě byly potíže. Babička vždycky chtěla něco jiného, než zrovna bylo k jídlu. Když byl chleba, chtěla rohlík, když namazali paštiku, chtěla marmeládu. Sice takovým nevinným dětským způsobem (jednou jsem byla u toho a přišlo mi, že víc než marnivost, ze které byla podezřívána, je v tom čistá vzpomínka, momentální nápad, nic zlého), ale dělalo to rozbroje a kazilo náladu všem zúčastněným.
My jsme v rodině s naším jídlem za podivíny, takže při domluvě, že babička půjde k nám, bylo největší téma jídlo. Musela jsem slíbit, že babička nebude trpět a bude dostávat to, na co je zvyklá. Sama jsem byla ze sebe překvapená, že jsem v tom neviděla problém. Sice maso a brambory jsem nikdy běžně nevařila (brambory asi párkrát ano, ale maso asi 5x v životě a už je to hoooodně dávno), protože až do JJ stravy jsem prostě nevařila vůbec, ale přišlo mi, že když umím uvařit takové chuťovky z těch našich základů, tak zvládnu i tohle. Pobavil mě ten rozdíl – dřív pro mě bylo uvařit jakékoli jídlo noční můrou a teď se nebojím vařit pro babičku klasiku. Máma mi chtěla dát na cestu kuchařky, abych to prý uvařila dobře, protože babička je vybíravá. Měla strach, jak to všechno zvládnu, co si babička u nás chudák dá k jídlu. Já se kupodivu nebála vůbec. Už jsem dvakrát vařila jinak pro nás a jinak pro mimino, když byly holky malé, tak mám praxi v koordinaci dvou různých jídel. Tak místo pro malé mimino budu vařit pro velké mimčo a holt klasiku. Domů jsem dostala plato vajec od strejdy, marmelády, kanystr šťávy do vody, trojúhelníčky babiččina oblíbeného sýra na chleba, med a kynuté knedlíky. A spoustu pokynů, co ještě všechno babička má ráda a co vyžaduje. Když jsem chtěla využít ty knedlíky pro babiččinu večeři po převozu, překvapila mě reakce, že to je zbytečné, že je zvyklá mít k večeři chleba. Ať prý si jí na to nezvykám. Ha ha, to jsem se zasmála, vždyť my máme v 99% případů teplé večeře, tak jí je ráda nabídnu. A chleba budu mít pro jistotu připravený taky.

Cítím uzené aneb první večeře

první večeře u nás

V den převozu jsem se nejvíc bála samotného přesunu babičky. Nikdy u nás nebyla. Ani v Praze, ani tady na venkově, protože už dávno nesnáší cestu autem. Takže šla žít někam, kde nikdy nebyla, k někomu, koho zná už roky jen z pár návštěv za rok. Určitě to muselo být pro ni těžké přijmout. Cestu zvládla neuvěřitelně dobře, dojeli jsme na jeden zátah bez zastávky. Potěšila se s pravnoučaty a usnula. Bratr s rodinou, který nám pomáhal se stěhováním, se zdržel. Měli jsme co řešit, protože oni byli první, kdo měl babičku v péči a měli pro mě cenné zkušenosti. Třeba, že babička pije i vodu bez šťávy nebo že má ráda všechno horké. Jídlo i pití, radila švagrová. No vida, v tom si budeme rozumět. Bylo už dost pozdě, tak jsem navrhla, že ještě honem udělám večeři než pojedou. S babičkou jsem vůbec nepočítala, spala jako dudek. Aby chutnalo všem, volila jsem rychlé a univerzální jídlo – bílou rýži, uzený tempeh, zeleninu ve woku a salát. Nosila jsem na stůl, když v tom se babička vzbudila se slovy: “Cítím uzené.” a líbezně se usmála. Na dotaz, zda má hlad kývla, že si dá. Přesunuli jsme ji ke stolu a než jsme ji donesli talíř, měla v ruce mísu se salátem a velkou naběračkou se do něj pustila. Dali jsme jí na talíř od všeho kousek a ona se s chutí dala do jídla. Když dojedla první kousek tempehu, vrhla se vidličkou přes celý stůl na misku, kde byly další. Jako lovec s harpunou. Tuší, co jí? Tempeh určitě nikdy nejedla. No, hlavně, že chutná. Nebudu jí vysvětlovat, že to není uzené maso. Pak si všimla lahviček s klíčky, které jsem neměla odvahu jí na talíř dát, aby jí třeba nešimraly v krku a nedávila se. To jste měli vidět. Pustila se do nich s takovou chutí, že jsem ještě ten večer namočila další.

Nestíháme nandavat aneb první snídaně

první společná snídaně

Pro babičku jsem měla na snídani řadu možností: chleba, vejce, sýr a další zásoby od mámy. Ale ráno jsem uvařila polévku pro nás a pro jistotu i kaši, kdyby si babička náhodou chtěla dát naše jídlo a polévka by neprošla. Nikdy totiž nejedla miso pastu nebo řasy, které do polévky dávám. Dali jsme babičce na zkoušku trochu polévky. Než jsem nalila ostatním, měla ji snědenou. Dolila jsem a pokračovala v rozlévání dětem. Než jsem dolila poslední talíř, babička už měla prázdno a kývala, že ještě chce přidat. Dala si třikrát! Myslela jsem, že kaši už si nebude, ale když jsem ji nandavala nám, vypadala, že chce taky. Trochu jsem jí dala na talíř. Kaši i zeleninu, ale váhala jsem s praženými mandlemi. Pamatuju si, že už před lety si stěžovala, že jí oříšky zůstávají v zubech a pod protézou. Vzala si je sama a už je chroupe! Misku si přitáhla blíž a sní jich celou hrst. Kaši si dala dvakrát a jí s takovou chutí, že my s Romanem zapomínáme jíst a jen zíráme. I holky žasnou. Byly totiž týden u babičky, když už tam i jejich prababička byla a takhle jíst ji prý neviděly. Stejným způsobem probíhal oběd, svačina a večeře. Babička si dala s chutí náš dezertík bez cukru. Čekala jsem, že to neprojde, ale ono jo!

U jídla se zapne autopilot

babička jí s námi obědy i večeře

Mezi jídly babička spí, nemluví, působí, že je duchem jinde. Vzali jsme si jí jako v podstatě nemohoucího ležáka, kterého s pomocí chodítka a velké síly jde dostat z postele na záchod a zpět. Potřebuje obsloužit úplně ve všem a hodně spí. Ale jak jí posadíme ke stolu, vypadá to, jako kdyby se zapnul jakýsi autopilot. Babička se chopí příboru a už jede. Vypadá u jídla jako naprosto zdravá. Jen na nic nereaguje. Prostě jí a vůbec neodpovídá na naše dotazy, zda jí to chutná apod. Když jí dojde něco, co jí vyhovuje, zvedne hlavu a hledá to na stole, pak se po tom natahuje. Protože se takhle zvědavě a s chutí vrhá na hrnce, sotva je přinesu na stůl (studené nemá ráda, musí to být vroucí), musíme od ní dávat všechno daleko, aby se neopařila. A taky nemůžu dávat na stůl všechno naráz jak jsem zvyklá, protože babička si dává salát, obilí nebo zeleninu klidně do polévky. A někdy to dělá i s pitím. Když to nevychytáme, tak jí nebráníme. Však se to v žaludku stejně smíchá. Ale učím se rychle a další jídla servíruju postupně a pití běžně k jídlu nedávám. Nejradši má asi naše saláty. O ty si říká, jen je zahlédne připravené někde na stole. A když jí je nedám já, protože ještě jíme všichni polévku, tak si řekne Romanovi. A Roman získává kladné body, protože dá :-)

Babičce to fakt chutná

babička jí s holkama svačiny a dezerty bez cukru

Protože babička je silně nedoslýchavá a reaguje velmi sporadicky a jen v heslech, nevíme, zda má až takový hlad, je jí jedno co jí, nebo jí to skutečně chutná. Tím, že se neusmívá, nepoděkuje, nereaguje na dotazy, co by chtěla, tak si nejsme zpočátku jistí. Po pár dalších jídlech je ale jasné, že jí prostě chutná. Když se některá část pokrmu nehodí pro její chuťové buňky, tak ji vynechá a odstrčí na kraj talíře. A nedá se zmást ani tím, když jí to při přídavku nenápadně smíchám s tím, co jí viditelně chutná. Takže rozlišuje jednotlivé kopečky na dobré a nedobré!
Přidává si i další jídla v dalších dnech a jí stále překvapivě velké porce. Vypadá to, že si doplňuje chybějící živiny. Že se nemůže nabažit a že jí to dělá dobře. A asi se jí taky líbí, jak je jídlo barevné, že máme spoustu hrnců a misek. Vždycky si je zálibně prohlíží, jako malé dítě, když před něj dáte hračky. A hned se chce podívat, co je uvnitř.
Otázkou také zůstává, zda babička vůbec ví, co jí. U miso polévky se zeptala, co to je za houby. Řekla jsem, že mořské řasy a ona na to nic, jedla dál. Když se opět vrhala na další klíčky v dalších dnech a měla světlou chvilku, kdy vypadala, že vnímá, tak jsem se jí ptala (no řvala jsem jí do ucha): “A babi, víš, co to je?” Když mě babi pochopila, přisvědčila: “No jooo, vím, to jsou ty čínské skleněné nudle.” “Ne, babi, to je naklíčená čočka,” upřesnila jsem. “Čocka, jo?” zakroutila hlavou a pak pokývala, jako by chtěla říct, že to je teda zajímavé. Tím jsme dávku konverzace pro ten den vyčerpaly. A babička si dala další hrstičku naklíčené čočky na talíř.

snídaňová polévka pro babičku

Babičce nedělá naše strava potíže

V prvních dnech jsem byla obezřetná. Krom toho, že babička není zvyklá na tolik zeleniny, na celozrnné obilí a luštěniny, tak taky celý život měla potíže se žlučníkem. Před smaženým jídlem si brala febichol a ve stáří odmítala jíst jídla s cibulí  česnekem. Já dávám cibuli do všeho a česnek taky dost často. A hádejte co? Žádné tlaky ve žlučníku se nekonají! Že ji něco bolí říct umí, protože si stěžuje na bolesti nohou a kříže po každém delším odpočinku. Na bolesti břicha však vůbec nedošlo. Zpočátku jsem vařila jemnější obilí, nenadýmavé luštěniny, tofu, tempeh. Ale když jsem viděla, jak jí chutná a že je spokojená, dostala vzápětí i fazole, kroupy, špaldu apod. Ve skupině se mě ženské ptaly, jak to babička tráví, zda ji nenadýmá.

snídaňová kaše pro babičku

Protože ji obsluhuji při koupání i na toaletě, mám dokonalý přehled. A můžu vám s čistým svědomím říct, že babičky trávení si s naší stravou báječně poradilo a že všechno je jako podle učebnice. Takže i ta obsluha je pro mě vlastně příjemnější, což pochopí všichni ti, jejichž partner, se kterým sdílí toaletu, změnil jídelníček na ten náš :-)

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

1 člověk už poděkoval za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Klub
a.kupkova
10. 9. 2019

Krásné. Je mi smutno, že jsem nemohla něco takového udělat pro své rodiče.

Klub

Evi to je úžasný! Obdivuji vás, že jste se takto rozhodli.Vim že to není jednoduché.Mama se starala o taťku cca 2 roky, poslední rok už jen ležel v posteli, a v lednu zemřel.Bohuzel v nemocnici.Bylo to hrozně těžké rozhodování, můj manžel sám navrhnul, jestli chci že si ho vezme domu.Ale bohužel už byl v takovém stavu že to nešlo.Preji vám hodně síly, ať to všechno zvládnete♥️

Ukázat další komentáře

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

35

Za tři dny na naší stravě začala babička mluvit a dělat vtipy

Když jsme si babičku vezli domů, měla jsem velké plány, jak využiji pomůcky, co mám doma pro děti na učení, jak spolu budeme tvořit, jak ji zapojíme do rod...
2
4

Tentokrát to sedlo (Olga, 41 let)

Cesta k Jíme Jinak vedla přes různé detoxy a diety, které vždycky měly nějaké “ale”. Napoprvé mi to nesedlo, ale podruhé jsem se v tom našla. Z...
1
21

Z čeho měly holky na Mikuláše největší radost

Věřili byste, že mikulášská nadílka může pomoci s matematikou a češtinou? Víte, jaký balíček nám donesl dědeček, který to myslel dobře, ale nevěděl, co do ...
2
4

Malé věci dokáží velké změny. I v 69 letech! (Ilona)

Často se ptáte, jestli ještě v padesáti, šedesáti nebo sedmdesáti má cenu měnit jídelníček. Mnohdy se taky ptáte, jestli to má smysl, když takhle nebudete ...
1
1

Dopis od Mikuláše aneb nechvalme, ale oceňujme

Petřiny rady v tomto článku stojí za zváženou nejen na Mikuláše, nýbrž po celý rok. Dopisy, jaké radí napsat, píšeme našim holkám už několik let a máme s t...
25

Ať žije tlačítko OFF!

Kdy dát dětem mobily? A kdy je pustit na sociální sítě? Může přijít šikana, když dítě nebude IN? Všechno, co si níže přečtete, vyplývá jen z osobních zkuše...