Babička s námi začala jíst jinak. Je jí 93 let a celý život jedla klasiku.

56

Když jsem ve FB skupině zmínila, že jsme si domů vzali babičku po mrtvici, zaplavila mě vlna krásných zpráv a vašich příběhů. Mám neskutečnou radost, že tolik babiček a dědečků je nebo bylo ve vašich rodinách. A všem děkuji za podporu. Slíbila jsem tam, že napíšu, jak to má babička s jídlem. To byla totiž jedna z největších obav naší rodiny, když jsme si ji brali. A já souhlasila, že budu vařit klasiku, protože babička je zvyklá mít denně maso.

Slíbila jsem, že budu vařit brambory a maso

babička je u nás poprvé, kolem má 4 ze 6 pravnoučat

Na začátku je nutno říct, že babička brala jídlo vždycky vážně a denně si vařila. Sice českou klasiku, ale vařila. Denně maso s něčím. Když byla předtím u dcery, tak jí objednávali jídlo z jídelny a babička se ofrňovala. Já se tedy nedivím, všechny ty UHO omáčky a pach glutamátů mi taky nebyly sympatické. S jídlem prostě byly potíže. Babička vždycky chtěla něco jiného, než zrovna bylo k jídlu. Když byl chleba, chtěla rohlík, když namazali paštiku, chtěla marmeládu. Sice takovým nevinným dětským způsobem (jednou jsem byla u toho a přišlo mi, že víc než marnivost, ze které byla podezřívána, je v tom čistá vzpomínka, momentální nápad, nic zlého), ale dělalo to rozbroje a kazilo náladu všem zúčastněným.
My jsme v rodině s naším jídlem za podivíny, takže při domluvě, že babička půjde k nám, bylo největší téma jídlo. Musela jsem slíbit, že babička nebude trpět a bude dostávat to, na co je zvyklá. Sama jsem byla ze sebe překvapená, že jsem v tom neviděla problém. Sice maso a brambory jsem nikdy běžně nevařila (brambory asi párkrát ano, ale maso asi 5x v životě a už je to hoooodně dávno), protože až do JJ stravy jsem prostě nevařila vůbec, ale přišlo mi, že když umím uvařit takové chuťovky z těch našich základů, tak zvládnu i tohle. Pobavil mě ten rozdíl – dřív pro mě bylo uvařit jakékoli jídlo noční můrou a teď se nebojím vařit pro babičku klasiku. Máma mi chtěla dát na cestu kuchařky, abych to prý uvařila dobře, protože babička je vybíravá. Měla strach, jak to všechno zvládnu, co si babička u nás chudák dá k jídlu. Já se kupodivu nebála vůbec. Už jsem dvakrát vařila jinak pro nás a jinak pro mimino, když byly holky malé, tak mám praxi v koordinaci dvou různých jídel. Tak místo pro malé mimino budu vařit pro velké mimčo a holt klasiku. Domů jsem dostala plato vajec od strejdy, marmelády, kanystr šťávy do vody, trojúhelníčky babiččina oblíbeného sýra na chleba, med a kynuté knedlíky. A spoustu pokynů, co ještě všechno babička má ráda a co vyžaduje. Když jsem chtěla využít ty knedlíky pro babiččinu večeři po převozu, překvapila mě reakce, že to je zbytečné, že je zvyklá mít k večeři chleba. Ať prý si jí na to nezvykám. Ha ha, to jsem se zasmála, vždyť my máme v 99% případů teplé večeře, tak jí je ráda nabídnu. A chleba budu mít pro jistotu připravený taky.

Cítím uzené aneb první večeře

první večeře u nás

V den převozu jsem se nejvíc bála samotného přesunu babičky. Nikdy u nás nebyla. Ani v Praze, ani tady na venkově, protože už dávno nesnáší cestu autem. Takže šla žít někam, kde nikdy nebyla, k někomu, koho zná už roky jen z pár návštěv za rok. Určitě to muselo být pro ni těžké přijmout. Cestu zvládla neuvěřitelně dobře, dojeli jsme na jeden zátah bez zastávky. Potěšila se s pravnoučaty a usnula. Bratr s rodinou, který nám pomáhal se stěhováním, se zdržel. Měli jsme co řešit, protože oni byli první, kdo měl babičku v péči a měli pro mě cenné zkušenosti. Třeba, že babička pije i vodu bez šťávy nebo že má ráda všechno horké. Jídlo i pití, radila švagrová. No vida, v tom si budeme rozumět. Bylo už dost pozdě, tak jsem navrhla, že ještě honem udělám večeři než pojedou. S babičkou jsem vůbec nepočítala, spala jako dudek. Aby chutnalo všem, volila jsem rychlé a univerzální jídlo – bílou rýži, uzený tempeh, zeleninu ve woku a salát. Nosila jsem na stůl, když v tom se babička vzbudila se slovy: “Cítím uzené.” a líbezně se usmála. Na dotaz, zda má hlad kývla, že si dá. Přesunuli jsme ji ke stolu a než jsme ji donesli talíř, měla v ruce mísu se salátem a velkou naběračkou se do něj pustila. Dali jsme jí na talíř od všeho kousek a ona se s chutí dala do jídla. Když dojedla první kousek tempehu, vrhla se vidličkou přes celý stůl na misku, kde byly další. Jako lovec s harpunou. Tuší, co jí? Tempeh určitě nikdy nejedla. No, hlavně, že chutná. Nebudu jí vysvětlovat, že to není uzené maso. Pak si všimla lahviček s klíčky, které jsem neměla odvahu jí na talíř dát, aby jí třeba nešimraly v krku a nedávila se. To jste měli vidět. Pustila se do nich s takovou chutí, že jsem ještě ten večer namočila další.

Nestíháme nandavat aneb první snídaně

první společná snídaně

Pro babičku jsem měla na snídani řadu možností: chleba, vejce, sýr a další zásoby od mámy. Ale ráno jsem uvařila polévku pro nás a pro jistotu i kaši, kdyby si babička náhodou chtěla dát naše jídlo a polévka by neprošla. Nikdy totiž nejedla miso pastu nebo řasy, které do polévky dávám. Dali jsme babičce na zkoušku trochu polévky. Než jsem nalila ostatním, měla ji snědenou. Dolila jsem a pokračovala v rozlévání dětem. Než jsem dolila poslední talíř, babička už měla prázdno a kývala, že ještě chce přidat. Dala si třikrát! Myslela jsem, že kaši už si nebude, ale když jsem ji nandavala nám, vypadala, že chce taky. Trochu jsem jí dala na talíř. Kaši i zeleninu, ale váhala jsem s praženými mandlemi. Pamatuju si, že už před lety si stěžovala, že jí oříšky zůstávají v zubech a pod protézou. Vzala si je sama a už je chroupe! Misku si přitáhla blíž a sní jich celou hrst. Kaši si dala dvakrát a jí s takovou chutí, že my s Romanem zapomínáme jíst a jen zíráme. I holky žasnou. Byly totiž týden u babičky, když už tam i jejich prababička byla a takhle jíst ji prý neviděly. Stejným způsobem probíhal oběd, svačina a večeře. Babička si dala s chutí náš dezertík bez cukru. Čekala jsem, že to neprojde, ale ono jo!

U jídla se zapne autopilot

babička jí s námi obědy i večeře

Mezi jídly babička spí, nemluví, působí, že je duchem jinde. Vzali jsme si jí jako v podstatě nemohoucího ležáka, kterého s pomocí chodítka a velké síly jde dostat z postele na záchod a zpět. Potřebuje obsloužit úplně ve všem a hodně spí. Ale jak jí posadíme ke stolu, vypadá to, jako kdyby se zapnul jakýsi autopilot. Babička se chopí příboru a už jede. Vypadá u jídla jako naprosto zdravá. Jen na nic nereaguje. Prostě jí a vůbec neodpovídá na naše dotazy, zda jí to chutná apod. Když jí dojde něco, co jí vyhovuje, zvedne hlavu a hledá to na stole, pak se po tom natahuje. Protože se takhle zvědavě a s chutí vrhá na hrnce, sotva je přinesu na stůl (studené nemá ráda, musí to být vroucí), musíme od ní dávat všechno daleko, aby se neopařila. A taky nemůžu dávat na stůl všechno naráz jak jsem zvyklá, protože babička si dává salát, obilí nebo zeleninu klidně do polévky. A někdy to dělá i s pitím. Když to nevychytáme, tak jí nebráníme. Však se to v žaludku stejně smíchá. Ale učím se rychle a další jídla servíruju postupně a pití běžně k jídlu nedávám. Nejradši má asi naše saláty. O ty si říká, jen je zahlédne připravené někde na stole. A když jí je nedám já, protože ještě jíme všichni polévku, tak si řekne Romanovi. A Roman získává kladné body, protože dá 🙂

Babičce to fakt chutná

babička jí s holkama svačiny a dezerty bez cukru

Protože babička je silně nedoslýchavá a reaguje velmi sporadicky a jen v heslech, nevíme, zda má až takový hlad, je jí jedno co jí, nebo jí to skutečně chutná. Tím, že se neusmívá, nepoděkuje, nereaguje na dotazy, co by chtěla, tak si nejsme zpočátku jistí. Po pár dalších jídlech je ale jasné, že jí prostě chutná. Když se některá část pokrmu nehodí pro její chuťové buňky, tak ji vynechá a odstrčí na kraj talíře. A nedá se zmást ani tím, když jí to při přídavku nenápadně smíchám s tím, co jí viditelně chutná. Takže rozlišuje jednotlivé kopečky na dobré a nedobré!
Přidává si i další jídla v dalších dnech a jí stále překvapivě velké porce. Vypadá to, že si doplňuje chybějící živiny. Že se nemůže nabažit a že jí to dělá dobře. A asi se jí taky líbí, jak je jídlo barevné, že máme spoustu hrnců a misek. Vždycky si je zálibně prohlíží, jako malé dítě, když před něj dáte hračky. A hned se chce podívat, co je uvnitř.
Otázkou také zůstává, zda babička vůbec ví, co jí. U miso polévky se zeptala, co to je za houby. Řekla jsem, že mořské řasy a ona na to nic, jedla dál. Když se opět vrhala na další klíčky v dalších dnech a měla světlou chvilku, kdy vypadala, že vnímá, tak jsem se jí ptala (no řvala jsem jí do ucha): “A babi, víš, co to je?” Když mě babi pochopila, přisvědčila: “No jooo, vím, to jsou ty čínské skleněné nudle.” “Ne, babi, to je naklíčená čočka,” upřesnila jsem. “Čocka, jo?” zakroutila hlavou a pak pokývala, jako by chtěla říct, že to je teda zajímavé. Tím jsme dávku konverzace pro ten den vyčerpaly. A babička si dala další hrstičku naklíčené čočky na talíř.

snídaňová polévka pro babičku

Babičce nedělá naše strava potíže

V prvních dnech jsem byla obezřetná. Krom toho, že babička není zvyklá na tolik zeleniny, na celozrnné obilí a luštěniny, tak taky celý život měla potíže se žlučníkem. Před smaženým jídlem si brala febichol a ve stáří odmítala jíst jídla s cibulí  česnekem. Já dávám cibuli do všeho a česnek taky dost často. A hádejte co? Žádné tlaky ve žlučníku se nekonají! Že ji něco bolí říct umí, protože si stěžuje na bolesti nohou a kříže po každém delším odpočinku. Na bolesti břicha však vůbec nedošlo. Zpočátku jsem vařila jemnější obilí, nenadýmavé luštěniny, tofu, tempeh. Ale když jsem viděla, jak jí chutná a že je spokojená, dostala vzápětí i fazole, kroupy, špaldu apod. Ve skupině se mě ženské ptaly, jak to babička tráví, zda ji nenadýmá.

snídaňová kaše pro babičku

Protože ji obsluhuji při koupání i na toaletě, mám dokonalý přehled. A můžu vám s čistým svědomím říct, že babičky trávení si s naší stravou báječně poradilo a že všechno je jako podle učebnice. Takže i ta obsluha je pro mě vlastně příjemnější, což pochopí všichni ti, jejichž partner, se kterým sdílí toaletu, změnil jídelníček na ten náš 🙂

Eva: “Jím jinak” a jsem nadšená!

Eva: "Jím jinak" už podle vás vařím měsíc a...

Z vašich článků jde cítit tolik pozitivní energie! Čtu je každý den.

Dagstr: Z Vašich článků a rozhovorů jde tolik pozitivní energie....

Nemám chuť na sladké a už mi nechutná ani káva!

Petra: Tak pro dnešek jedno velké AHA! Nemám chutě...

poděkování

Vaše stránky jsou pro mě velkým přínosem, právě procházím...

Za 6 dní v kurzu Hubnutí do plavek má dole 1,5 kg a 4 cm v pase!

Dagmar: Jsem 6.den v kurzu Hubneme do plavek a...

Cítím se skvěle a moje tělo nasává živiny

Iva: Dobrý den, jsem velice překvapena! Moje tělo reaguje...

Měníte mi život k lepšímu

Pája: Ahoj, moc díky, v 50 mi měníte život...

Jíme Jinak působí na všech úrovních

Michjana: Náš mladší syn (15) si minulý týden přerovnal...

Moc děkuji za recepty

Dana: Moc děkuji za recepty. Vyzkouším. Určitě budou výborné,...

Manžel si ani nevšiml, že jíme jinak

Alena.brunova: Před pár dny mne manžel načapal u monitoru, odkud...

Mám víc energie a čistší hlavu

Neli: S úklidy řádím od úterka, pěkně využívám dynamickou...

Bez ranní polévky to u mě už nejde

Zdlang: Devcata, jsem spokojena, jak to valim a zvladam,...

Manžel si všiml, že mám menší zadek a chce, abych mu také vařila

Kamlibe: Musím vám napsat, že podle vašeho jídelníčku je...

Zbavila jsem se zánětu v rameni

Jitka M.: srdečně Vás zdravím a děkuji Vám za spoustu...

I po 3 letech na vege stravě mě JJ posunulo mnohem dál

Pavlivlmaeorua: Již jsem prošla kurzem jarní očista, naprosto mě...

Jsem vaší velkou fanynkou a na JJ stránkách jsem už závislá

Miluše V.: Evi, moc děkuji za milé setkání v...

Neuvěřitelných 56 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

    • Spousta lidí nemohla, to se nedá nic dělat. Společnost je tak nastavená, že mladí musí do práce a žijeme tak odděleně, že se to nedá dobře zvládat bez účasti více dospělých. Já bych bez Romana taky nemohla mít babičku doma sama, prostě bych ji na začátku ani nezvedla. Možná to pro naše rodiče taky nebudeme moci udělat, až nám bude o dvacet let víc. Navíc mají skoro dvakrát takovou váhu a to je fakt strašně těžké. I těch jejích 50 kg zaměstnává dva dospělé na skoro plný úvazek. Takže nesmutněte, děláme to, co zrovna v naší situaci můžeme. A my právě cítili, že my teď můžeme, že nám to všechno hraje do karet babičku vzít k sobě a dochovat ji doma. Uvidíme, zda nám to vyjde, nikdy nevíte, co se může přihodit.

  1. Evi to je úžasný! Obdivuji vás, že jste se takto rozhodli.Vim že to není jednoduché.Mama se starala o taťku cca 2 roky, poslední rok už jen ležel v posteli, a v lednu zemřel.Bohuzel v nemocnici.Bylo to hrozně těžké rozhodování, můj manžel sám navrhnul, jestli chci že si ho vezme domu.Ale bohužel už byl v takovém stavu že to nešlo.Preji vám hodně síly, ať to všechno zvládnete♥️

    • Moc děkuji, Jano. Tak to máte taky zkušenost s pečováním. Ten druhý rok musel být těžký. Máte doma taky úžasného chlapa, že vám to navrhnul. Máme doma poklady! Děkuji za podporu <3

  2. Nádherný článek, Evi, také bych se cpala z takových dobrot. 🙂 Báječné dni, ať se vše daří, hodně zdraví všem! Dášenka Já jsem včera poprvé jedla tempeh s jasmínovou rýží a zeleninou spolu s rodinou a protože mě můj devítiletý syn Venoušek vždy ohodnotí od 1 do 10 – dostala jsem 8 bodů. 🙂 Což není špatné, 2 body jsem ztratila za tempeh, rád by trošku jinou příchuť a citronovou trávu. 🙂

    • Děkujeme za přání, Dášenko. To je dobrý, že to Venca boduje z 10 bodů na 8, to je na chlapa úspěch! A měli jste tempeh uzený nebo bílý či smažený? Začátečníkům radím ten “uzený”, to je takové osvědčená tutovka, kteoru málokdo neocení.

  3. To je úžasný příběh, Evi! Ale babičce se nedivím, protože mně kdyby někdo vařil tak dobře jako vaříte vy, tak taky ani nemukám a jen se cpu 😀 Přeji, ať zvládáte co nejlépe a hezké soužití s babičkou.

    • Jéééé, Jani, ahooooj! Děkujeme! No, já jsem taky Romanovi říkala, že to má babi skvělé, že už nemá žádné povinnosti, že to má jako doživotní rekreaci – jíst, spát, záchod,projížďka na vozíku, jíst, spát, výlet na terasu, jíst,… Ale Roman říkal, že než si od někoho muset nechat mýt zadek, to radši půjde umřít pod strom jako Indián. A to on s o ní stará krásně i s tím mytím po záchodě 😉

      • No, ja jsem zaujala podobny postoj jako Váš indián, o babičku jsem s mámou, ale I asistencí pečovala asi 6let, poslední 4roky byla ležák, plenky… Tak o druhé pečovat ano, ale ja radsi taky pod Tim stromem…. 😀, ještě že je východisko…

        • Tak to je masakr. 4 roky kdyby babička setrvávala v tom stavu, ve kterém přijela (ležák, plenkyú, to by mi asi hráblo být s ní doma zavřená a nemoci se vzdálit. No strom to jistí :-)) Teda, jestli to vůbec budeme umět – vypustit cíleně duši.

          • Babička celý život nebral a prasky, doktorum se vyhybala na sto honu, co mohla a chodil a, chodil a do lesa na dřevo a rezala na cirkulárce,… Byla takovej antihypochondr, I když zila až do duchodu v Praze, proste mela ten zdravé kořinek…., potom spadla, z toho se dostala, za čas se ji projevil Parkinson… nestabilita, pady, tres, ale tam už zacala prasky brat a dlabala je ráda…., někdy mam pocit, ze ty prasky prodluzuji vek zbytecne, takže když nebudem brat prasky…. 😀, tak to pujde samo, myslim to umirani 🙃😉,. Proto jsme meli I tu asistencí pomoc, takže jsme se o péči stridali, plenek atd, jsem se bala moc, nakonec to nebylo tak hrozny… 😀

            • Taky si říkám, že raději plnohodnotný život než nějaké umělé udržování při životě. No plenek a věcí kolem záchodu jsem se taky trochu bála, za prvé babi je stydlín, za druhé jsem si říkala, jak to technicky provedu a jak to dám. No nakonec jediné, co mi dělalo špatně, byl pach jednoho druhu plen, které jsme tu měli a ta chemie mi fakt zvedala žaludek. Všechno ostatní je v pohodě 🙂 Zvlášť na naší stravě 😉

      • Taky Tě, Evi, zdravím! Romana úplně chápu, máš pravdu, kéž bychom to uměli! Zvířata to umí, ale taky ne všechna. Připomnělo mi to příběh, který jsme zažili při umírání psa našich rodičů. Byl to vořech, milovaný všemi členy rodiny, přátelský, zdravý. Bylo mu 15 let, když ho pokousal bojový pes (prokousl mu krk), který opakovaně utíkal majitelce ze špatně oploceného pozemku. Vypadalo to, že nepřežije, ale měl velmi tuhý kořínek a tak se z toho vykřesal. Postupně přestával vidět, slyšet, chodit. Po dvou letech na tom byl tak zle, že ho táta nosil k misce, ven… ale netrpěl, jen umíral. A pak jednoho dne přijela k našim ségra, říkáme jí Buddha a přesně ji to vystihuje. Asi 2,5 hodiny s ním byla zavřená v pokoji a něco mu vyprávěla. Druhý den ráno vstal, šel k misce, pak si lehl zpátky do pelíšku a zemřel. Když se naši ptali, co mu řekla, tak odpověděla: Vysvětlila jsem mu, že může zemřít. Vyprávěla jsem mu, kolik radosti přinesl do života a že my si bez něj budeme muset umět poradit. A že víme, že už nemá sílu, ale nechce nás zarmoutit… Dodnes mi z toho běhá mráz po zádech.

        • Ahoj Janičko, tak to je moc krásné…mám slzy v očích a mráz po zádech mě taky běhá…Doma mám totiž dva třináctileté jorkšírky (pejska a fenečku) a pejsek už na tom taky není moc zdravotně v pořádku…má problém se srdíčkem-kašle, zadýchává se, bere prášky. Ale je mi tak oddaný…stále za mnou chodí, stojí při mně, když vařím, žehlím…i když na něm vidím, že by raději ležel v pelíšku…Ale abych mu řekla, že může zemřít, tak to si ještě moc nedovedu představit – cítím, že jsme spřízněné duše. Krásný den…Máca.

          • Přeji ještě hodně hezkých chvil, které spolu strávíte a hodně síly v okamžiku, až přijde jeho čas. Jsem si jistá, že obě Vaše spřízněné duše to poznají…

        • Jani, to je krásné. Takovou sestru, Budhu, do každé rodiny! Já už babičce taky šeptala do ucha, že může odejít, když jí některé dny bylo zle a sotva dýchala. Už jsem si některé dny byla jistá, že nedožije rána. A tak mi přišlo na mysl, že jí to řeknu. U nás se o smrti nikdy nemluvilo, ani tahle babička. Nikdo tedy neví, jak to má, zda se bojí, jakou má představu. Tak jsem jí říkala, že se nemusí bát, že jsme tu s ní, že se o všechno postaráme. Ale má taky tuhý kořínek, druhý den se vždycky na mě ráno směje, až si chvíli myslím, že jí nikdy nic nebylo.

          • Evi, přemýšlela jsem hodně o tom, jestli bych to dokázala tak jako ségra. Máme skoro 15letou kočku, která taky pomalu odchází a tak jsem na ni včera koukala a akorát jsem brečela. Podle mě to není snadné dělat někomu průvodce ke smrti. Máme v sobě spoustu strachů a předsudků, vlastně vůbec se smrtí nepřicházíme tváří v tvář do kontaktu. Já jsem třeba nikdy v životě neviděla mrtvého člověka. Což není normální, když uvážím, kolik příbuzných kolem mě zemřelo. Když to odlehčím, tak mrtvoly znám jen z hororů nebo kriminálek. Znám hodně staré lidi, kteří mají ze smrti paniku. Často je právě o nich řekneme, že jsou to bojovníci, ale oni se prostě většinou jen strašně bojí (ale to se vlastně nevylučuje, bojovník – boj – bojí). Neměli by právě staří lidé být už smíření, přijímat nevyhnutelnost života (a smrti)? A tím nás učit? Kolem smrti panují tabu a zatímco o porodu a zrození mluvíme všichni, tématu smrt se vyhýbáme … Každopádně si myslím, že Vaší babičce se teď rozhodně umírat nechce, myslím – podle toho, co píšeš – že se svým způsobem vrátila do šťastného dětství a je jí vlastně moc dobře. Myslím na Vás, jste úžasní!

            • velké téma .. při zmínce o kočce jsem se rozbrečela taky 🙂 je hrozné jak těch “10” let se zvířaty uteče. Neskutečně….. 🙁

            • Díky za podporu, Jani! Vypadá to, že babička má tuhý kořínek, teď má za sebou těžké časy, chystám se to sepsat, ale není čas pro péči o ní, a drží se zuby nehty. S tou smrtí máš naprostou pravdu a tím, že tu máme babi a to téma je pro nás v rodině teď velmi aktuální, dostává se na to i s přáteli, kteří k nám přijíždějí. Až jsem si říkala, že o tom taky něco napíšu, že by to mohlo pomoci těm, co se na to bojí jen pomyslet. Většina lidí právě mrtvého nikdy nevidělo jinak než na plátně a skoro nikdo z lidí kolem nás by ani nechtěl mrtvolu doma, mrtvého ho ráno najít nebo být u toho, když zrovna opouští tenhle svět. My s tím počítáme, ale jaké to v praxi bude, to samozřejmě nevíme, dokud to nezažijeme. Je to jako s porodem – nezažije, nevíš 🙂 No a dřív to děti od mala viděli. Žilo se pospolu a jak někdo zemřel, děti viděli, co s s mrtvým dělalo a jak se všichni k němu chodí rozloučit, pak byl pohřeb, spousta rituálů, takže se to i lépe přijímalo. No prostě je to velké téma, navíc se nás týká úplně všech.

        • Ahoj Jani, už ses tady dlouho neukázala. K těm pejskům: před 20 lety nám doma týden umírala čtyřletá dobrmanka. Bylo to tak příšerné, smutné, hrozné, že jsem si řekla, že psa už nikdy. Letos jsem vnučce koupila k nám domu krásnou holčičku jezevčíka, ale jak čtu o umírání pejsků, tak už teď je mi z toho smutno. Ale na druhou stranu, se moc jejim vylomeninám nasmějeme:))

          • Ono to tak je i s těmi lidmi. Líbí se mi, jak některé národy po smrti svého bližního po pohřbu místo truchlení oslavují formou mejdanu jeho skvělý život a vzpomínají, co všechno s ním zažili a tak. To my tady nějak ještě neumíme. Smrt nás děsí a smutníme nad ztrátou, bolí nás odchod milované bytosti. No, holt si člověk musí užívat ty dny, dokud své bližní, i ty čtyřnohé má a může se s nimi smát.

            • Pokud zemře starý člověk, tak snad i chápu, že některé národy si udělají mejdan, ale pokud zemře dítě nebo mladý člověk, je to šílené. Můj otec umřel ve svých 47 letech, poslední rok měl hrozné bolesti (rakovina) a když jsem viděla na pohřební hostině vzdálenější rodinu, jak se s prominutím přežírá, ožírá, a směje, tak nám nejbližším bylo z toho špatně. Otec zemřel, já měla teprve 20 let. Do dnes je mi líto, že jsem si s ním už nemohla povídat o pár let později už jako dospělejší – snad i moudřejší.

              • To je jasné, že taková babička, co prožila pěkný život, nechala po sobě kupu pravnoučat, má nárok na oslavu, zatímco nad promarněnými životy mladých či dětí se trápíme. Umím si představit i ten pohřeb, resp tu hostinu, jak píšete. Osobně si myslím, že je to zbytečná společenská norma zvát příbuzné, kteří jinak neměli zájem. Bojíme se někoho neurazit a pak nás štve, jak se cpou a chovají. Připomíná mi to svatbu – tam jsme taky měli původně velký seznam hostí. Ale pak jsme si vzali tužku a začali vyškrtávat ty, kdo nám nesedí, na které nejsme zvědaví atd. A pak to teprve stálo za to – sešli se opravdu jen milí lidé. Stejně by to asi mělo být i s těmi hostinami po pohřbu.

  4. To je krásný, je vidět, že je jí s vámi dobře a věří vám a tak papá, co jí krásného dáte..také se mi líbí vaše úžasná tolerance a trpělivost, ať se Vám s babičkou hezky žije..:)))

  5. To je skvělé, jak se to s babičkou vylepšuje směrem k lepšímu. Myslím, že je u vás cítit, že jste 100% odhodláni jíst lépe a ona tam tu atmosféru cítí. Je fajn, že i v tomto věku se od ní můžete učit. Vzpomněla jsem si na moji babičku, která nás letos v červenci opustila. 2 roky ležela postupně v nemocnici, na LDN a pak v domově důchodců, moc nejedla. Dřív přitom jedla docela dost. Bylo jí téměř 96. Před 3ma lety byla vitální jako ta vaše a pak přišla zlomenina a zhoršilo se to. My s přítelem taky milujeme polévky k snídani, chválí si, že po nich dlouho nemá hlad a i stolice se mu upravuje. Celé rodině přeji zdraví a štěstí!

    • To jo, člověk se má pořád co učit. Bohužel ty zlomeniny jsou častým začátkem konce a víc než zlomeniny za to může prostředí, pneumonie apod. Díky za podporu a užívejte si polévky, ať jsme i ve stáří fit 😉

  6. Evi, jste všichni úžasní. Moc tě obdivuju a přeju, aby se babičce dařilo lépe a lépe… U nás ty problémy se švagrem kulminovaly. Po těžké cukrovce, kdy mu museli amputovat obě nohy, se přidala nemoc ALS, a stejně změna v přístupu k životu nenastala. Obdivuju ségru, co všechno a jak zvládá, ale když nechce ten dotyčný, tak i kdyby se okolí rozkrájelo, tak to prostě nejde. To ty ale dobře víš. Je to smutný to všechno vidět.

    • To je smutné, Irmo, že to došlo tak daleko a že to s ním nehne. Je to tristní, co všechno někdy svému tělu dokážeme udělat. A přesně, jak píšeš, nikdo to za nás nevyřeší, když nechceme. Znám užasnou ženu, co má muže kvadruplegika a ten, byť od krku nepohybliví, zcela v její péči, ale zcela vědomý, odmítá jíst její jídlo. A jak by mu to prospělo. A ona by měla příjemnější obsluhu, co si budeme povídat. Ale kdo chce kam…

  7. Úžasně povzbudivé a inspirativní čtení, moc vám, Evo, přeju, že to jde tak krásně hladce! Říkám si, že možná je to tak i proto, že jste vůbec netlačila na pilu. Že jste naprosto neměla tendenci přeučovat babičku na vaši stravu, ale naopak jste přijala bez výhrad, že jí budete vařit klasiku. A možná i kvůli tomu bezvýhradnému přijetí, to jde nakonec takhle fantasticky. Jak se říká, tlak vyvolává protitlak a vy jste tenhle přístup nezvolili, tak to máte asi za odměnu 🙂

    • Díky, Zuzko. Sama bych ráda věděla, kde je to kouzlo. Zda v tom, že jsem počítala, že naše jíst nebude, nebo v tom, že s láskou vařím to naše a v tom jídle to prostě je, nebo jí to přišlo nové a zajímavé. Netuším, ale opět se mi potvrdilo, že u nás prostě jí každý (téměř) :-)) Asi je to i v té samozřejmosti, s jakou se u nás jídlo připravuje a jí. Nikdo ho vlastně neřeší, je to stejně automatické jako umýt si zuby nebo obléknout pyžamo. A možná to tak vzala. Nebo někde v hlavně má vzpomínku, že ví, že jíme tak nějak zdravě a že se s tím smířila, když jsem jí se vzali. No netuším a už se to asi nedozvím, protože to jsou příliš složité věty na domluvu a babička to sama možná nemá pojmenované. No, vidět ji jíst je prostě radost 🙂

  8. Evi, to je vážně paráda. A moc vám přeju, ať se babička skrze tohle skvělé jídlo a lásku a péči nastartuje opět třeba i k vlastní aktivitě.

  9. To je úžasné! :)) Určitě to není jednoduché, ale zdá se, že to zvládáte perfektně. A to, že babička jí s Vámi, to je za odměnu. 🙂
    Při té větě, jak rozléváš polévku dál dětem, mě hned napadlo “kéž bych já mohla vzít větší hrnec s polévkou a rozlít manželovi a synovi”. Jenže manžel to teda sní, když mu to naleju (hlavně ne řasy, no tak to si je tam pak kolikrát nemůžu dát ani já-arame, hiziki, to bych nevybrala :-D), syn vypije max. vodu z polévky (ne že by se do toho hrnul) a o ostatních jídlech ani nemluvě. Ale představa, jak nabírám obilí a luštěninu i ostatním na talíře, je pěkná. Ale asi se mi nikdy nepoštěstí. Dokud nebude jíst tatínek taky jinak (a to se pravděpodobně nikdy nestane), mám smůlu i u syna. Já jsem asi v tomhle malý vzor/motivace.

  10. Tak to je super, ze babičce chutná. Možná celý život jedla maso, že nic jiného neuměla připravit a v jídlenách se taky vaří jenom maso. Ja jsem taky jedla denně maso a i když jsem na něj neměla chuť, tak jsem prostě nevěděla, co uvařit. Nyní díky vám umím připravit luštěniny, omáčky, dělám knedlíky. A co víc- umí to i můj manžel, který občas musí uvařit, když jsem ve službě a ještě mi i přinese teplé jídlo. Dokonce si před svoji mámou pochvaloval dovolenou s Duhovým koníkem, jaké to bylo sper, že nám tam vařili zdravě- a to jsem tedy koukala ( jinak je to masožrout resp. všežrout- v práci jí klasiku, jezdí s kamarády na chatu, kde grilují, domů si kupuje sýry ).

    • Manžel s vámi jel na dovču s DK? No tak to je pecka! A že mu tam chutnalo, parada! Myslím, že babička říkala, že má maso prostě ráda a navíc za války bylo vzácné, takže to, že má maso k jídlu je něco jako “všechno je v pořádku, to nejdůležitější máme.” Vím, že právě třeba fazole vnímala jako nouzové jídlo za války, které se jí přejedlo. A rozhodně točila pořád určitá jídla dokola. U nás je pro ní myslím každé jedno jídlo novinka u které předem neví, co od něj čekat.

  11. No páni, to je opravdu úžasné!!! Řekla bych, že babička jde intuitivně po tom, co jí prospívá, že si tělo samo říká a vede jí ruku 🙂 (proto i ty problémy s odmítáním jídla z jídelny apod.). Tím spíš by mě zajímalo, co konkrétně jí u vás nechutnalo, jestli to je skutečně jen o chuti, nebo že tělo usoudilo, že toto teď opravdu pro ni není vhodné… Každopádně tleskám a jsem zvědavá na další vývoj, budu moc ráda za další zprávy jak se babičce daří. A taky jsem zvědavá, co na její apetit říká zbytek rodiny 😀 (to už snad pro ně bude důvod k zamyšlení) a jestli jste vůbec nějak spotřebovali ty nafasované zásoby 😀

    • Rodina zírala, to vám musím napsat do dalšího článku. Ale nemyslete si, že by je to nějak inspirovalo :-))) i když babiččino vyléčené noční čůrání (o tom právě chci taky napsat), to už zájem vzbudilo, co že tedy přesně směla, nesměla, jedla pila a co se kde jak obkládalo :-))) Babička podle mě některým hromádkám nevěřila, tak je neochutnala. Žije v domnění, že ji nadýmá špenát a protože je sezóna mangoldu, tak jsem ho dávala do kdečeho. A jak viděla zelené proužky, tak té části se vyhnula. Nebo ji nezaujaly jahelné knedlíky. Myslím, že vůbec nechápala, co to je za zvláštní hmotu, ochtnala kousek a víc si nedala. Ale jakékoli obilí od rýže po čirok si dávala s chutí a občas řekla “ještě rýži”, i když to byly třeba jáhly. Naopak k chuti ji přišla polenta. Někdy bylo vidět, že některé moje “mokré” hromádky se jí úplně nezdají a moc se jí do nich nechtělo. Překvapivě ale nechala i maso, které jsem jí 2x udělala, abych měla čisté svědomí, že ji nenutím něco proti její vůli. Takže jsem se na pokusy nahradit jí masem naše luštěniny upustila, protože zbývalo a u nás to nikdo jiný nechtěl. Nafasované zásoby jsou v mrazáku a rozdané sousedům, kanystr šťávy jsem vrátila našim 🙂

  12. To je tak nadějné i pro nás ostatní, co se potýkáme s přijetím stravy JJ ostatními členy rodiny! Vždy, když jsem četla, jak se o uvařené jídlo Vaše holky ještě “perou”, tak jsem záviděla. Já se všemi výtvory pohořela (i když mi to přišlo chutné). Ale starý člověk se nepřetvařuje (je v podstatě jako dítě) a ten který je celý život na klasice a pak mu takhle chutná – z toho mi plyne, že se to prostě jenom MUSÍM NAUČIT, protože SE TO DÁ!! Děkuji za sdílení!!

    • Jo jo, mě to úplně dobíjí baterky po těch probdělých nocích s ní (zpočátku chodila co dvě hodiny na záchod = já nebo Roman ji tam dovedeme, obsloužíme, umyjeme ruce, dovedeme do postele, uložíme a pak se snažíme usnout, jenže už vstává znova), dokonce si při vaření i přes únavu zpívám. Ale myslím, že je v trochu jiné situaci než děti, manžele a rodiče, kterým se my z JJ snažíme nabídnout to naše jídlo. Jak nemluví, tak si ani nemůže říct, co by vlastně možná chtěla. A možná sama neví nebo to neřeší. Ale důležité je, že jí, že jí s chutí a že si vybírá, takže zase nesní bezmyšlenkovitě nebo spíš automaticky všechno, co se před ní postaví. No a nehraje fakt nic :-)) S humorem pozorujeme, jak tahle dáma, co bez rtěnky nešla ani s košem, ztratila veškeré sociální dovednosti a zajímá ji jen spát, záchod a jíst. A v tom si naprosto rozumíme, mám to stejně :-))) Ovšem fakt je, že se to musí dochutit, aby to vzali i ti, kdo jedí konvenčně. Řada lidí si u nás pomlaskávala nad stejným jídlem, které jim doma nechutnalo. Chce to se nebát. Případně se přidat do Klubu či kurzů, kde jsou video recepty a dělat podle nás, tam je úspěch zaručen 😉

  13. Jsem velice nadšená,jak si dokážete poradit se stravou pro babičku. Díky za sdílení vašich příběhů. Je to velice motivační a povzbuzující.

    • Díky, já jsem z toho taky paf. Myslela jsem,že budu vařit denně brambory, kuře apod. a ono to není potřeba. Uvařit pro nás je standard a o porci víc žádný problém, takže jídlo je nakonec ta nejmenší starost. Dává mi to sílu, co vám budu povídat.

      • Jste úžasná, jak jste k tomu přistoupila s respektem. Já teď zažívám doma peklo, naši nesouhlasí jak živím své děti a už jim dokonce máma začala něco podstrkovat, synovi 1rok a 3/4 včera lupla mandli v “čokoládě”? :-O Dost se to u nás změnilo od doby, co jinou stravou řeším jeho zdraví a naši mi nedůvěřují, přijde jim, že jsem se zbláznila a mám nebezpečné názory, že dětem zakazuju co mají rádi (nejen jídlo, ale i podléhat masáži typu Elza a Anna, hry na mobilu apod.). Neumím bohužel dobře podat a vysvětlit svá rozhodnutí, já věci spíš žiju než o nich mluvím. Takze přijedeme na chatu a dcera tu má kouoeného Lipánka, k snídani toasty s marm., oběd sladké knedlíky, večeře bílá houska se sýrem, šunkou. AˇBohužel nemám zpracovanou dceru, aby ty věci sama nechtěla, je jí 5. Jsme tu na 3dny a trpím.

        • Ale omlouvám se, že jsem odběhla od vašeho tématu a řeším sebe. Jste neskutečná osobnost, která opravdu umí bojovat za věci, kterým věří. A já děkuji, že máte zároveň dar tuto sílu předávat ostatním. Jen jak se mi nedaří to převádět do praxe, ve mně vyvolává někdy smutek. Horší právě je, že se to podepisuje na mých vztazích.

          • Petro, vy jste taky úžasná osobnost. Jen si to zatím nechcete připustit a věříte tomu, co říkají lidé kolem vás, kteří s vámi manipulují už od dětství (možná). Je to všechno v hlavě a ostatní si k nám dovolí jen tolik, kolik my jim dovolíme. Už jste velká holka, máma, máte něco za sebou, nenechte se ovlivňovat, dělejte, co považujete za správné a ostatní mají prostě smůlu. Mám zkušenost, že čím jsme slabší, tím hůře se k nám okolí staví. Naše slabost a nerozhodnost provokuje ostatní, jako by nás chtěli přimět k akci, jako by říkali: “Tak už se za sebe postav nebo tě dál budu provokovat řečma či jakkoli jinak, aby ses vymezila.” Není důvod ke smutku, když máme zdravé děti a vaříme jim dobře. Že to ostatní nechápou, není náš problém ani důvod ke smutku. Nenechte se odradit a jděte v klidu s láskou svoují cestou. Jsme tu s vámi, nejste na to sama. Případné historky z rodiny napište i pro ostatní sem, ať ti, kdo jsou v podobné situaci, se mohou s vámi podělit o své zkušenosti.https://www.jimejinak.cz/kategorie/online-kurzy/jak-na-babicky/p-babicky-pribehy/ nebo do poradny v kurzu https://www.jimejinak.cz/babicky-poradna/

            • také mám tu zkušenost, když je člověk oslabený, smutný, nerozhodný i ti nejbližší do něj jdou!!!! To je překvapující, ale Vy jste to Evi vysvětlila, nechtějí nás vidět slabé a tak nás to nutí se vymezit a nebýt pořád jen hodná měkká děvčica…:)), co se chce všem líbit, je to boj, ale pomalu to jde…

              • Jo jo, hodné děvčice nikdo moc nemusí. Aspoň ne moc dlouho :-)) Však se říká: “Je tak hodná, až je blbá.” Nebo tak nějak :-)))

            • Moc děkuji za podporu. Momentálně s mojí mámou moc nekomunikuju, protože si myslí, že můj přístup k dětem je nebezpečný, že jim obecně odpírám co mají rádi a to mě uráží 😱 Mám teď dost problém se s některými lidmi vídat. Ve školce jsem už asi za podivína, který nechce cpát děti bonbonama. Ředitelka na můj mail ohledně nevhodnosti cukru jako odměny (snažila jsem se ve vší slušnosti a navrhovala změny, podporu, pomoc se zapojením do programu Skutečně zdravá škola) odpověděla, že dceři mohu donést zdravé sladkosti a učitelky jí to dají, jenže když už je naučená dostat bonbon jako ostatní 🤔 Na sladké nápoje řekla, že normy cukru jsou dané a oni je nepřesahujî. Dělám to aspoň tak, že dceru beru po obědě když je odpo ke svačině nějaké slazené mléko, dětské cappucinko apod. Pak mám ještě potíž s tím jít na nějaké zajímavé akce, kde se bohužel na konci rozdává nějaká sladká odměna, jak tohle řešit? 🤔

        • Petro, jim může přijít cokoli, ale děti jsou vaše. A vy s nimi budete doma, když budou nemocné. Není potřeba mít dceru zpracovanou. Některé děti jsou zvláštně uvědomnělé, jako byla naše Markét, některé jsou pažravé a snědly by cokoli, jako naše Kája. Máte je ještě ve věku, kdy pravidla určujete vy a na svobodu v jídle je dost času. Učíte je základům a je na vás, co jim dáte. Mě se stát, že babička dá dítěti Lipánka nebo mandli v čokoládě v tak nízkém věku, tak bych se zásadně ohradila a dítěti třeba Lipánka vzala s vyvětlením, že babička si asi nepřečetla složení, ale my tohle nechceme. Babičce bych řekla, že si to nepřeju a že to buď bude respektovat nebo odjíždím. Já jsem podobné situace, kdy nám sice nic necpali, ale děda dělal u jídla scény, odcházel, komentoval, že se nemůže dívat, jak ty děti ničím apod., řešila tak, že jsem tam jezdila jen na kafe, když jsme byli po jídle a svačinu měli svou. Komu není rady…mámě to rychle došlo, že tam moc nebudeme, když bude děda prudit a dali nám pokoj. Dnes tam holky jezdí na týden i dva, Markétka vaří, babička si dá občas něco od ní, co chtějí, mohou od babičky ochutnat, už jsou velké a umějí si vybrat a vyhodnotit, co je vhodné, co méně a co vůbec. Pamatujte, že když se k vám budou prarodiče chovat bez respektu a úcty, děti to uvidí a nebudou si vás vážit taky. Budete pro ně ta slabá, co si nechá všechno líbit a budou vás časem pokoušet a zkoušet vaše hranice stejně jako zbytek rodiny a budete na to sama. Postavte se za sebe, postavte se za ne. Nekonflitkně, s láskou, ale s jistotou, jak vás to učíme v kurzu Jak na babičky. Máte tam řadu nástrojů, které můžete v různých situacích použít a s videi si je můžete v tichosti a beze svědků natrénovat. ani my nepodporujeme nesmyslné seriály, děti nekoukají na TV, žádný TV kabel ani anténu nemáme. Filmy a pohádky si vybíráme a pouštíme příležitostně v zimě. Ať si o tom myslí kdo chce co chce. Naše děti si na rozdíl od řady děti našich známých vyhrají bez mobilu a počítače, čtou knížky, pořád něco tvoří. Je mi jedno, co si o tom kdo myslí a jak se komu líbila či nelíbila naše výchova a vzdělávání. Teď už sklízíme plody toho, co jsme v jejich nízkém věku zaseli a fakt to stojí za to. A navíc skrytí i hlasití kritice dnes mlčí nebo dokonce děti chválí. Nikoli tedy nás, s tím nepočítejte, že by někdo přišel a dal nám zpětně za pravdu :-)))

          • Krásně napsané:-)))… Zaujala mě poslední věta – my taky nikdy nedostali jako rodiče pochvalu, ale bylo nám řečeno, že se teda máme, když ty naše děti jsou takový chytrý rozumný a my s nimi nemáme skoro žádnou práci:) Úplně mi to v paměti vyskočilo a musela jsem se Evi smát, že to máte jak přes kopírák… Ještě bych vám Péťo, chtěla napsat moji zkušenost, jak Evča psala v minulém příspěvku, že SLABOST A NEROZHODNOST provokuje ostatní. Za svoji 21letou učitelskou praxi jsem si všimla a později se mi to i potvrdilo na různých psychol. seminářích, že šikanované děti, pokud se s nimi nepracuje, jsou šikanované neustále. Nestačí jen změnit třídu, školu, ale musí se změnit hlavně ony…Proto pracujte na sobě, posilujte ledviny, zkoušejte si různé asertivní techniky, berte to všechno jako hru. Teprve cvičení dělá mistra. Buďte slušná, věcná. Nebojte se, nikdo vám hlavu neutrhne a maximálně se urazí, ale to je problém toho dotyčného. Prožijte si emoci strachu z odmítnutí uražení, opravdu si ji prožijte. Chvalte se, buďte sama sobě, jak tady někdo psal nejlepší přítelkyní. Všichni se pořád učíme. Dobrá knížka je Odvaha nebýt oblíbený, ale teď si nemůžu vzpomenout, kdo ji napsal, páč je mého syna a ten je odstěhovaný. Tak to jen takové malé povzbuzení, protože podvědomě už na tom pracujete, ale jak říká moje dcera je tam pomalý rozjezd jak u Moskviče:)))

            • Koukám, že si z toho vezmu i něco pro sebe 🙂 to že mě nikdo nikdy nechválil – s tím už se pomalu smiřuji – paradox je , že to moje okolí vyžaduje po mě- hlavně moje mamka :-)) A jak říkal můj homeopat, v dětství mě nechválili, tak po tom prahnu 🙂 a tak se snažím chválit sama. I když to jde někdy těžko. Stejně jako s tím sebevědomím. A Evi, jak píšete “čím jsme slabší, okolí se k nám staví tím hůř”.. u mě platí desetinásobně :-))

              • Tak honem honem nahnat nějaké to sebevědomí, pěkně se chválit, ať si na vás nikdo nevyzkakuje! :-))) Díky za osobní zkušenost, já to mám za sebou taky. Dřív mě mrzelo, že těm silným člověk musí ukázat zuby, aby si dali pozor. Není mi to přirozené, jdu na všechno jemně a s každým automaticky jednám mile (no, výjimky by se našli:-)) a dřív mě hrozně vyvádělo z míry, když si na mě někdo v tu chvíli otevřel pusu, utrhl se nebo zvýšil hlas. K pláči nebylo daleko a doma jsem si pak říkala, že jsem měla říct to a udělat tamto…jenže už bylo pozdě. Dneska si na mě nikdo pusu neotevírá a kdyby náhodou, tak se umím sama sebe tak zastat, že jsem na sebe pak ještě pyšná, že jsem si to nenechala líbit nebo se neurazila apod. jako tomu bylo dřív. No ale furt je na čem pracovat, rezervy se najdou 🙂

            • Irmo, teď se zase směju já, protože u nás bodovaly hlášky typu: “No ta Markétka, ta je taková hodná, to není jako Karolínka.Ta potřebuje pořádně nařezat!” “No, babi, ale pamatuješ, že jsi to o Markétce říkala taky? Že je fakan rozmazlenej a že ji máme nařezat?!” “Nee,to nikdy, dyť ona už se taková hodná narodila.” :-))) Kdybych si nepsala poznámky do deníčku, myslela bych si, že jsem blázen, ale vím, co vím a narozdíl od babiček a dědečků, kteří vedou podobné řeči už dlouho, si to všechno moooc dobře pamatuju 😉 No s tou šikanou to mě zaujalo, to je velmi cenná poznámka pro nás pro všechny. Odvaha nebýt oblíbený je dobrá věta i bez té knížky. Přeji nám všem, abycho ji měli dostatek! :-)) Jo a ten Moskvič mě pobavil podruhé! :-)))

  14. Zobrazit všech 56 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekBob koňský nebo-li Fava fazole – jedna z nejstarších luštěnin. Znáte ho?
Další článekBedlové řízky