Domů > Magazín > Žijeme jinak > Rodina

Bereme si domů babičku (93 let)

Moje babička byla do 92 let naprosto samostatná a aktivní. Už dávno jsem vám o ní chtěla napsat jako v podstatě o nejzdravějším člověku z rodiny. Letos ji bylo 93 let a potkala ji mrtvice. Babička už se o sebe nepostará. A aby neskončila na LDN, vzali jsme si ji na dožití k nám domů. Začínáme číst novou a zcela nepoznanou kapitolu v knize života.

Aktivní prababička

Mojí babičce bylo letos 93 let. Ještě před nedávnem žila sama (je roky vdova) v bytě a nepotřebovala větší pomoc. Nakupovala si, vařila si, uklízela si (měla vždy naklizeno ), chodila přes celé město pěšky k doktorce, na hřbitov, případně to vzala zpátky autobusem. Byla tak samostatná a spokojená ve své samotě, že se nikomu v rodině nepodařilo dostat ji na štědrovečerní večeři, natož třeba na noc na návštěvu. Na ty chodila sice pravidelně a ráda, ale pouze na pár hodin, popovídat s dětmi nebo se pokochat pravnoučky (viz fotka) od dvou vnoučat, co žijí ve stejném městě. Byla fit, brala minimum léků a kromě žlučníku, který ji trápil, co ji znám, si na nic nestěžovala. Natolik nás fascinovala, že jsem vám o ní chtěla napsat. Dokonce jsme s ní natočili s Romanem rozhovor! Moc rádi jsme si s ní vždycky povídali (na fotce Roman na procházce v družném hovoru s babičkou). Zajímalo nás, co se jedlo, když byla malá a tak, tak jsme jednou vzali kameru, albumy a vzpomínali. Ještě jsme to nesestříhali, babička se rozpovídala a jsou z toho 4 hodiny záznamu. Měla skutečně o čem vyprávět, však má za sebou skoro celé století života.

Mrtvice ji paralyzovala

V červnu ji začali otékat a bolet nohy. Vyrazila proto pěšky k obvoďačce a ta ji poslala na žilní vyšetření. Babička běhala po městě pěšky v horku bez vody a pití, byla dehydrovaná a zřejmě díky tomu ji potkala mrtvice. Z nemocnice se domů už nevrátila. Vypadalo to s ní tak špatně, že si jí můj bratr vzal k sobě domů do rodiny, aby neumřela v nemocnici. Babička se u nich dala překvapivě do pořádku a začala v rámci možností fungovat – chodit s chodítkem, zvládla se obsloužit v koupelně. Pak zasáhla další mrtvice a babička se hodně zhoršila. Z aktivní babičky se stala sedící-ležící. Bratr se švagrovou už se museli vrátit do práce a babiččiny vlastní děti – důchodci se z fyzických i psychických důvodů o babičku nemohli dobře postarat. Během návštěvy v nás pohled na její malinké staré tělo schoulené do klubíčka, propadlé oči a roztřesený hlas budili silnou potřebu ji vzít do náruče a pečovat o ni jako o miminko. Když jsem u ní na posteli seděla a hladila ji při usínání, šeptala jsem ji, že ji máme rádi a že ji vděčíme za život. Cítila jsem obrovskou úctu k té ženě, která přivedla na svět dvě děti a ty zase každý dvě děti a ty celkem dalších 6 dětí. Zatím. Nebýt ji, není tu 12 z nás.

Rodinná porada

Když jsme situaci viděla, měla jsem myšlenky jen a jen na to, jak dostat babičku k nám. Ale co by tomu řekl Roman? Cestou domů jsme se stavili na oběd a jednohlasně jsme se shodli všichni čtyři, že babičce u nás bude lépe. Roman mě nesmírně překvapil, že hned souhlasil, prý ho to taky napadlo. On je prostě úžasný. A holčičky bylo přímo nadšené. Snažili jsme se do toho vnést trochu rozumu a vysvětlovali jsme dětem, co to v praxi bude znamenat. Že se babička bude časem zhoršovat, že už teď se s ní nedá téměř domluvit, protože je skoro hluchá a navíc ji zlobí hlava po té mrtvici a špatně se jí mluví. Že nám babička jednoho dne doma umře. Že od teď nebudeme moci jet nikam všichni čtyři, protože jeden dospělý vždycky bude muset být doma s babičkou. Že od teď nemůžeme jet spolu na výlet, do kina nebo na dovolenou. Že babička si nedojde sama ani na záchod a že to bude náročné se o ni postarat a že budeme potřebovat hodně pomoci. Že babička se v noci často budí a že budeme všichni unavení a že budou holky muset být velmi nápomocné, abychom to všechno zvládli. I když si to nikdo z nás neuměl představit v praxi, shodli jsme se, že je to prostě potřeba udělat. Bylo mi jasné, že holky mají ještě romantičtější představu než já…

Rozhodnutí dělaná srdcem

Když jsme to všechno domluvili a blížil se den převozu babičky k nám, byla jsem sama překvapená, že jsem tak v klidu. Že se vůbec nebojím, ačkoli mě všichni strašili, že nevíme, co čeho jdeme, že nás to zničí, že nevíme, co to obnáší. Když jsem se nad tím zamyslela, proč jsem tak v pohodě, když se mi zřejmě radikálně mění život, uvědomila jsem si, že úplně stejně jsme bez velkých diskusí zrušili vlastní firmy v Praze, prodali krásný byt a odešli žít na samotu do lesa, do naprostého neznáma a nejistoty (viz náš příběh Cesta z města). Tenkrát ta rozhodnutí šla stejně hladce jako teď s babičkou. Čím to? Při tom pomyšlení mě zahřálo u srdce. Ano! To je ono! Došlo mi, že ta velká rozhodnutí děláme s Romanem srdcem. Proto tam není strach a proto není ani moc o čem mluvit. Už dávno, snad od dvaceti let, jsem se snažila dostat “z hlavy do srdce” a ani jsem si nevšimla, že už se to vlastně děje. Aspoň v těch zásadních případech.

Má to tak být

Fakt je, že nevíme, co to bude obnášet. Nevíme, jak to budeme zvládat. A ani nevíme, jak to bude dlouho trvat. Babička tu může být pár dní nebo taky let. Když jsem začala řešit babičky přesun, zjistila jsem, že minimum lidí s tím má zkušenost. Že je běžné nechávat stařečky dožít na LDNce, že na smrt doma není nikdo připraven. Ani na tu péči. Jsme my připravení? Zvládneme to? Zvládnu já babičku mít, přebalovat, ukládat, vařit jí extra jídlo? Nerozbije péče o babičku naše manželství nebo nezatíží příliš rodinu? Budeme schopni ještě normálně žít vedle starostí s babičkou? Zvládneme domácí vzdělávání, práci, domácnost, políčko, zahradu,…? To se všechno uvidí. Jisté je jen to, že cítíme velkou lásku a chuť pečovat. Že se nebojíme a že jsme taky rodině řekli, že když to nepůjde, tak to vzdáme, ale že si myslíme, že každý den strávený v milované rodině je lepší než den strávený v nemocnici. Prostě teď to tak má být a víc do budoucna nemá cenu to řešit. Uvidíme, jak to půjde.

Všechno je připravené

S úsměvem jsem si uvědomila, jak je to všechno perfektně zařízené. Přízemí domu je bezbariérové, dá se tu jezdit s invalidním vozíčkem. Sprcha je bezbariérová. Já jsem opustila myšlenku na třetí dítě, i když jsem si s ní dlouho pohrávala. Mít tu teď ještě prcka, asi bych si babičku neměla odvahu vzít. Máme rádi staré lidi. Poslední roky stále nějaké potkáváme a povídáme si s nimi. Mé nejlepší přítelkyni bylo 72 let, jejímu muži, který byl zase blízký Romanovi, bylo 92 let. Oba zemřeli na začátku roku. S Romanem jsme v poslední době shlédli nejeden film na téma stáří. Když se to babičce stalo, byli jsme na dovolené, na kterou jsme vůbec neplánovali jet, ale Duhový koník nám dal super slevu pro Klubáky, tak jsme se vypravili. Jsme tedy po dovolené a odpočatí. Když jsme se na obědě radili o přesunu babičky k nám, vedle u stolu jako znamení, seděla rodina se stařičkou paní v podobném věku. Brali jsme to jako znamení, že to půjde. A druhý den jsme v jiné restauraci viděli to samé v bleděmodrém! Jako náhodou čtu knihy na toto téma, byli jsme u kamarádů, co mají doma maminku s alzheimerem….Je to celá řada událostí, která jakoby směřovala k tomuto bodu. Jako bychom měli být připraveni na tento velký krok, na tu velkou změnu v našich životech. A tak se odstartovala nová etapa našeho života. Bereme si domů babičku.

PS: Původně jsem si nemyslela, že je to téma na Jíme Jinak, ale zmínila jsem ve FB skupině Jíme Jinak, že babička jí s námi naše jídla a přišlo mi hodně zpráv a dotazů na toto téma. Řada z vás má taky někde stařečky, které by si ráda vzala k sobě. A protože píšeme o tom, co žijeme, rozhodla jsem se i toto téma přinést sem a třeba někomu pomoci usnadnit rozhodnutí. Ať už bude jakékoli.

PS: Začínáme Jarní očistu!

Únava, blbá nálada a kila navíc? Nenecháme vás v tom! 😊 Pojďte s tím zatočit. Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček i postavu a zase bude dobře.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

6 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Michaela
4. 6. 2020

krásný článek, našla jsem ho až teď, i když ty další o babičce jsem již četla. S naší babičkou jsme prožili něco podobného. Jen to bylo bohužel na kratičkou dobu. Neskutečně nám v posledních chvílích pomohl místní hospic, s jeho pomocí šlo zvládnout péči i o člověka ve velmi těžkém stavu. Člověk na to nemusí být sám, pomoc existuje, jen se o ní moc neví.

a.kupkova
10. 9. 2019

Je to úžasné, pokud jste v rodině ve shodě. Můžete si zažádat o sestřičku, která by k vám docházela.

Ukázat další komentáře

Mohlo by se vám líbit

144
70

Videopřání Jíme Jinak 2022 – Uspořádejme si myšlenky

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

20
36

Jak slavíme Dušičky u nás doma

Slavíte Dušičky? Máte nějaké tradice? Děláte nějaké rituály? My slavíme s rodinou začátek tohoto magického období po svém.
36
17

Sedíme na zemi, nemáme televizi a Vánoce slavíme po svém

Je víc věcí, které děláme jinak, nejen to, že jíme jinak. Třeba nemáme televizi, sedačku v obýváku, děti nemají v pokojíčku pracovní stůl a židli. Našli js...
8
3

Náctiletí, co jedí, vaří a pečou jinak

Našim dětem je 12, 15 a 17 let. Jíme jinak necelé 4 roky a byl to vývoj. Jak jsme to řešili s cukrem, když byly děti malé? A jak to u nás funguje dnes? Co ...
1
14

Stěhování – dobuďte Vídeň

Když jsem pro Jíme Jinak fotila naše sezení na zemi a psala o tom, že děti nemají psací stoly a židle v pokojíčcích, uvedla jsem také, že je to dobré pro s...
9

Jak v pohodě zvládnout nástup do školky

“Pomóc! Možná se té školky bojím víc než malá…,” zní teď v hlavě nejedné mamince. “Mami, já tam nechci!” vzdorují už teď některé dě...
klub
3
7

Dětské zoubky – proč se kazí a jak je chránit

Proč se malým dětem kazí zuby? Má na to vliv noční kojení? A jakou roli hrají v kazivosti zubů dudlíky a kojenecké láhve? Může stav zubů ovlivnit samotný p...