Bereme si domů babičku (93 let)

47

Moje babička byla do 92 let naprosto samostatná a aktivní. Už dávno jsem vám o ní chtěla napsat jako v podstatě o nejzdravějším člověku z rodiny. Letos ji bylo 93 let a potkala ji mrtvice. Babička už se o sebe nepostará. A aby neskončila na LDN, vzali jsme si ji na dožití k nám domů. Začínáme číst novou a zcela nepoznanou kapitolu v knize života.

Aktivní prababička

Mojí babičce bylo letos 93 let. Ještě před nedávnem žila sama (je roky vdova) v bytě a nepotřebovala větší pomoc. Nakupovala si, vařila si, uklízela si (měla vždy naklizeno ), chodila přes celé město pěšky k doktorce, na hřbitov, případně to vzala zpátky autobusem. Byla tak samostatná a spokojená ve své samotě, že se nikomu v rodině nepodařilo dostat ji na štědrovečerní večeři, natož třeba na noc na návštěvu. Na ty chodila sice pravidelně a ráda, ale pouze na pár hodin, popovídat s dětmi nebo se pokochat pravnoučky (viz fotka) od dvou vnoučat, co žijí ve stejném městě. Byla fit, brala minimum léků a kromě žlučníku, který ji trápil, co ji znám, si na nic nestěžovala. Natolik nás fascinovala, že jsem vám o ní chtěla napsat. Dokonce jsme s ní natočili s Romanem rozhovor! Moc rádi jsme si s ní vždycky povídali (na fotce Roman na procházce v družném hovoru s babičkou). Zajímalo nás, co se jedlo, když byla malá a tak, tak jsme jednou vzali kameru, albumy a vzpomínali. Ještě jsme to nesestříhali, babička se rozpovídala a jsou z toho 4 hodiny záznamu. Měla skutečně o čem vyprávět, však má za sebou skoro celé století života.

Mrtvice ji paralyzovala

V červnu ji začali otékat a bolet nohy. Vyrazila proto pěšky k obvoďačce a ta ji poslala na žilní vyšetření. Babička běhala po městě pěšky v horku bez vody a pití, byla dehydrovaná a zřejmě díky tomu ji potkala mrtvice. Z nemocnice se domů už nevrátila. Vypadalo to s ní tak špatně, že si jí můj bratr vzal k sobě domů do rodiny, aby neumřela v nemocnici. Babička se u nich dala překvapivě do pořádku a začala v rámci možností fungovat – chodit s chodítkem, zvládla se obsloužit v koupelně. Pak zasáhla další mrtvice a babička se hodně zhoršila. Z aktivní babičky se stala sedící-ležící. Bratr se švagrovou už se museli vrátit do práce a babiččiny vlastní děti – důchodci se z fyzických i psychických důvodů o babičku nemohli dobře postarat. Během návštěvy v nás pohled na její malinké staré tělo schoulené do klubíčka, propadlé oči a roztřesený hlas budili silnou potřebu ji vzít do náruče a pečovat o ni jako o miminko. Když jsem u ní na posteli seděla a hladila ji při usínání, šeptala jsem ji, že ji máme rádi a že ji vděčíme za život. Cítila jsem obrovskou úctu k té ženě, která přivedla na svět dvě děti a ty zase každý dvě děti a ty celkem dalších 6 dětí. Zatím. Nebýt ji, není tu 12 z nás.

Rodinná porada

Když jsme situaci viděla, měla jsem myšlenky jen a jen na to, jak dostat babičku k nám. Ale co by tomu řekl Roman? Cestou domů jsme se stavili na oběd a jednohlasně jsme se shodli všichni čtyři, že babičce u nás bude lépe. Roman mě nesmírně překvapil, že hned souhlasil, prý ho to taky napadlo. On je prostě úžasný. A holčičky bylo přímo nadšené. Snažili jsme se do toho vnést trochu rozumu a vysvětlovali jsme dětem, co to v praxi bude znamenat. Že se babička bude časem zhoršovat, že už teď se s ní nedá téměř domluvit, protože je skoro hluchá a navíc ji zlobí hlava po té mrtvici a špatně se jí mluví. Že nám babička jednoho dne doma umře. Že od teď nebudeme moci jet nikam všichni čtyři, protože jeden dospělý vždycky bude muset být doma s babičkou. Že od teď nemůžeme jet spolu na výlet, do kina nebo na dovolenou. Že babička si nedojde sama ani na záchod a že to bude náročné se o ni postarat a že budeme potřebovat hodně pomoci. Že babička se v noci často budí a že budeme všichni unavení a že budou holky muset být velmi nápomocné, abychom to všechno zvládli. I když si to nikdo z nás neuměl představit v praxi, shodli jsme se, že je to prostě potřeba udělat. Bylo mi jasné, že holky mají ještě romantičtější představu než já…

Rozhodnutí dělaná srdcem

Když jsme to všechno domluvili a blížil se den převozu babičky k nám, byla jsem sama překvapená, že jsem tak v klidu. Že se vůbec nebojím, ačkoli mě všichni strašili, že nevíme, co čeho jdeme, že nás to zničí, že nevíme, co to obnáší. Když jsem se nad tím zamyslela, proč jsem tak v pohodě, když se mi zřejmě radikálně mění život, uvědomila jsem si, že úplně stejně jsme bez velkých diskusí zrušili vlastní firmy v Praze, prodali krásný byt a odešli žít na samotu do lesa, do naprostého neznáma a nejistoty (viz náš příběh Cesta z města). Tenkrát ta rozhodnutí šla stejně hladce jako teď s babičkou. Čím to? Při tom pomyšlení mě zahřálo u srdce. Ano! To je ono! Došlo mi, že ta velká rozhodnutí děláme s Romanem srdcem. Proto tam není strach a proto není ani moc o čem mluvit. Už dávno, snad od dvaceti let, jsem se snažila dostat “z hlavy do srdce” a ani jsem si nevšimla, že už se to vlastně děje. Aspoň v těch zásadních případech.

Má to tak být

Fakt je, že nevíme, co to bude obnášet. Nevíme, jak to budeme zvládat. A ani nevíme, jak to bude dlouho trvat. Babička tu může být pár dní nebo taky let. Když jsem začala řešit babičky přesun, zjistila jsem, že minimum lidí s tím má zkušenost. Že je běžné nechávat stařečky dožít na LDNce, že na smrt doma není nikdo připraven. Ani na tu péči. Jsme my připravení? Zvládneme to? Zvládnu já babičku mít, přebalovat, ukládat, vařit jí extra jídlo? Nerozbije péče o babičku naše manželství nebo nezatíží příliš rodinu? Budeme schopni ještě normálně žít vedle starostí s babičkou? Zvládneme domácí vzdělávání, práci, domácnost, políčko, zahradu,…? To se všechno uvidí. Jisté je jen to, že cítíme velkou lásku a chuť pečovat. Že se nebojíme a že jsme taky rodině řekli, že když to nepůjde, tak to vzdáme, ale že si myslíme, že každý den strávený v milované rodině je lepší než den strávený v nemocnici. Prostě teď to tak má být a víc do budoucna nemá cenu to řešit. Uvidíme, jak to půjde.

Všechno je připravené

S úsměvem jsem si uvědomila, jak je to všechno perfektně zařízené. Přízemí domu je bezbariérové, dá se tu jezdit s invalidním vozíčkem. Sprcha je bezbariérová. Já jsem opustila myšlenku na třetí dítě, i když jsem si s ní dlouho pohrávala. Mít tu teď ještě prcka, asi bych si babičku neměla odvahu vzít. Máme rádi staré lidi. Poslední roky stále nějaké potkáváme a povídáme si s nimi. Mé nejlepší přítelkyni bylo 72 let, jejímu muži, který byl zase blízký Romanovi, bylo 92 let. Oba zemřeli na začátku roku. S Romanem jsme v poslední době shlédli nejeden film na téma stáří. Když se to babičce stalo, byli jsme na dovolené, na kterou jsme vůbec neplánovali jet, ale Duhový koník nám dal super slevu pro Klubáky, tak jsme se vypravili. Jsme tedy po dovolené a odpočatí. Když jsme se na obědě radili o přesunu babičky k nám, vedle u stolu jako znamení, seděla rodina se stařičkou paní v podobném věku. Brali jsme to jako znamení, že to půjde. A druhý den jsme v jiné restauraci viděli to samé v bleděmodrém! Jako náhodou čtu knihy na toto téma, byli jsme u kamarádů, co mají doma maminku s alzheimerem….Je to celá řada událostí, která jakoby směřovala k tomuto bodu. Jako bychom měli být připraveni na tento velký krok, na tu velkou změnu v našich životech. A tak se odstartovala nová etapa našeho života. Bereme si domů babičku.

PS: Původně jsem si nemyslela, že je to téma na Jíme Jinak, ale zmínila jsem ve FB skupině Jíme Jinak, že babička jí s námi naše jídla a přišlo mi hodně zpráv a dotazů na toto téma. Řada z vás má taky někde stařečky, které by si ráda vzala k sobě. A protože píšeme o tom, co žijeme, rozhodla jsem se i toto téma přinést sem a třeba někomu pomoci usnadnit rozhodnutí. Ať už bude jakékoli.

Nevěřila jsem, že dokážu být bez čokolády

Marcella H.: Březen byl můj první měsíc, kdy jsem se...

Začíná mi ujídat můj muž masožrout!

Silvushe: Můj muž "masožrout" začíná ochutnávat a chutná mu! S...

Dcera díky vám měla svůj první štrůdl a byla nadšená

Stramis: Včera jsem zkoušela bezlepkové těsto z jahel a...

Ubývají cm i kg. Stojí to za to!

Ilona: Ahoj, dnes, šestý den - úbytek váhy 2...

Syn zahodil instantní polévku, aby si dal moji

Dagbri: Mám dobré zprávy. Když starší syn ochutnal tuto...

Kojené dceři se rapidně zlepšil ekzém

Veronbak: Následkem jídla dle JJ se mé 0,75 kojené...

Jsem nadšená, jak mi jídlo chutná a nemám chuť na sladké

Dagmar: Dobrý den Evi, jsem nadšená, jak mi jídlo...

Splaskla jsem v obličeji a mám lepší náladu

Stipl2: Po týdnu mám 2,5 kg dole a vidím,...

Dříve jsem byla agresivní. Na JJ jsem vznášející se bytost

Market: Tak třetí den téměř za mnou a jsem...

Nová inspirace

Andrea: Díky za kurz, sobě děkuji za odvahu za...

Syn začal dobrovolně jíst dušenou zeleninu

Alena.brunova: Teda ty kapustičky na zádíčka! To je mňamkošinka!...

Radka: Díky za bezvadné materiály a podporu

Děkuji za všechen bezvadný materiál na webu i za...

Vaše kurzy jsou super

Lucie: Moc Vás zdravím, holky :-). Od doby, co...

Nemůžu si pomoct, ty jídla z kurzu jsou tak dobrá, že vylizuji talíře i hrnce…

Magda: Ahoj všichni, dnes uvařil manžel - zelí, bramborový knedlík a...

Díky vám mohu něco udělat pro zdraví sebe i svých blízkých

Zdeňka H.: Velice ráda vařím z Vašich receptů, naposledy to...

Cukroví bylo šup šup hotové

Magdalena: Tohle univerzální těsto je super svou variabilitou. Použila...

Jste unavená a vyčerpaná? Posilte v zimě ledviny

Nastartujte imunitu a vyhněte se nemocem.

Je to snadné. Zjistěte, jak na to.

Stáhnout ZDARMA

  1. Je to úžasné, pokud jste v rodině ve shodě. Můžete si zažádat o sestřičku, která by k vám docházela.

    • Naštěstí ano. Sestřička sem jezdí píchat babi injekce, to se chystám teprve popsat, je toho tolik, co se teď odehrává, že to nestíhám 🙂

  2. Když jsem byla za mojí babičkou před 2ma lety na LDN a viděla ji po 2 měsících znova, měla jsem slzy na krajíčku, byl to žalostný pohled, když bývala dříve aktivní. Bohužel i bohudík odešla v domově důchodců, mamka neměla sílu se o ni starat.

  3. Velmi dojemny, lidsky clanek. Jste skveli! Manzela Vam zavidim :-). S nehou myslim na svoji babicku, ktere bude 96let a pored je v tom velmi aktivnim stadiu. Chodi kazdy den 6km, jezdi s name na vikend na chalupu 2x do roka, vsude sama trolejbusem na navstevy, je cistotna, I kdyz jeji dcery ji jednou ytdne chodi vygruntovat a natociavt a na pedikuru.di ke kadenrici an trvalou a obravt a na pedikuru. Mame ji moc radi. Jen pomysleni na to, ze by uz nebyla, je pro me strasne. Vy jste mi prikladem, ze to jde, I kdyz se zrovna nedari. Inak, moje maminka se 2 roky doma starala o nemiovanou tchyni, moji druhou babicku. Take vse delala, a dost tim trpela. Ale delala to kvuli tatkovi. Dvakrat za rok babicku an 3 tydny dali do pecovatelkeho domu s nadstandardem, aby si oddechli. Bbaicka pak nahle na mrtvici po dvou letech zemrela, a mamka mi pak rekla, ze uz by to byla dlouho nevydrzela. Ale it ak, klobouk dolu.

    • Leni, to je úžasné, že je babička v takové kondici! To, co zvládne vaši babi, nezvládne leckterý třicátník :-)) To je skvělé, že má s dcerami takové aktivity a že si ji všichni užíváte. S tchýní to musela mít mamka lehké. Tahle naše babička měla doma taky tchýni po mrtvici. Nepamatuju se, že by jí museli vodit na záchod adpo., myslím, že jí jen vařili, prali apod., žila s nimi v bytě a právě v tom rozhovoru, co jsme s tou naší babičkou natočili na to vzpomíná moc hezky, že jí to nikdy nevadilo, že ji mají doma, že jim do vztahů ani do výchovy nemluvila, že tam prostě jen byla. Také si neumím představit pečovat o některé členy naší rodiny, abych byla upřímná. A mít doma v péči někoho, kdo mi není milý, to je tedy heroický výkon, zvlášť když to zahrnuje osobní hygienu apod. Takže před mamkou taky smekám.

  4. Evi, už vícekráte jsem Ti psala, že máš můj velký obdiv a nejen ty, ale celá tvá rodinka. Článek o tvé babičce jsem přečetla jedním dechem. Přiznám se, že moje citlivá povaha i zaslzela. Je úžasné mít takovou babičku, moc hezky o ní píšeš. Musí to být žena též hodná obdivu. A ještě více cenné je Vaše rozhodnutí vzít si ji k sobě. Pro mě nepředstavitelné. Někdy mám pocit, že nezvládám ten naprostý základ… Nejvíce mě ale dojalo, jaké máte krásné vztahy. Já poslední dobou dost bojuju ve vztahu se svojí mamkou. Nelíbí se mi, jak se chová, jak myslí hlavně na sebe, jak většina, co po ní požadujeme, je pro ni strašná dřina a na obtíž. Pořád si říkám: “Ber to tak, jak to je a dle se toho zařiď, ale v srdci často vznikne smutek, že to není ta babička… asi chápeš, jak to myslím. Prostě se mi zasteskne, kdy vidím, že jsem někde takové pěkné vztahy a lidé si sebe váží a hlavně mají si jich pro co vážit. Moc na vás myslím a přeji mnoho sil, odhodlání a vůle vše zvládnout. Jste obdivuhodná rodinka :-))

    • Álo, moc díky za tvoje slova a podporu. Ale nedělej si iluze. Babička je u nás přesně proto, že u nás v rodině vztahy dcer a matek nejsou zdaleka tak růžové a idylické, jak bych si je představovala. Vlastně mi dost mluvíš z duše. Já sama jsem se tomu musela věnovat a pracovat na tom, abych přijala svoje blízké takové, jací jsou, a vzdala se očekávání, že naše děti budou mít milující babičky, co jim budou číst pohádky, brát je k sobě nebo na dovolenou apod.nebo dědečky, co s nima budou chodit na houby a učit je štípat dříví a tak. To, co jsem nezažila v dětství a co mi tak chybělo – pohodová kompletní rodina, vzájemný respekt, bezpodmínečná láska, přijetí toho, kdo jsem a jaká jsem,….se snažím si vytvořit až teď se svojí vlastní rodinou. A jak jsem to psala v tomhle článku https://www.jimejinak.cz/potrebujeme-vas-zdrave-babicky-i-dedeckove/, taky mě dojímalo, když jsem to někde u jiných viděla. Brečela jsem, jen jsem viděla pyšnou babičku s kočárkem. Ale musím nás všechny pochválit, že se to za poslední roky podstatně zlepšilo a začínáme fungovat tak, jak by rodina měla.

      • Ahoj Evi, dlouho jsem na stránkách nebyla, teď jsem shltla články o tvé babičce a jsem také dojatá, jak krásnou rodinu a vztahy máte, myslím s holkama a manželem. Z nějakých tvých dřívějších článku jsem si říkala, žes to asi jako dítě s vlastními rodiči neměla vůbec jednoduché, ale skvělé je, že ve stejném vzorci nepokračujes dal, jak ses naučila od rodičů, vidíš co bylo nebo co je špatně a snažíš se to změnit a žít jinak. Já jsem se smirila taky po různých “terapiich” hokusech pokusech 🙂 s tím, že pro svoje rodiče nikdy nebudu dost dobrá a nikdy si s nima nebudu rozumět, ale nedokážu jim pořád chodit “naproti” a snažit se to změnit, je to smutný ale v mojí hlavě téměř neexistují, jako jsem já neexistovala pro ně…maximum lásky se ale snažím dávat svoji dcerce a manželovi a mít hezky vztah s nimi a věřím tomu, že u nás už se kletba zlomí, že budeme mít krásný vztah celý život… Držím palce ať je babičce stále lépe, ať to dobře zvládáte a všechno se daří…. Uvidíš že se babička z tvého jídla a vaši lásky úplně uzdraví 🙂

        • taky přidám trochu do mlýna 🙂 myslím že všude něco je. Když jezdíme večer autem a vidím rozsvícená okna, říkám si co světýlko, to příběh. A většinou ne šťastný. Já mám taky pocit že pro mojí mamku nebudu nikdy dost dobrá a nikdy toho neudělám dost aby na mě byla pyšná. Říkám si že se možná v dětství cítila stejně a taky ji nikdo nechválil. Já oproti mému muži jsem měla hezké dětství – i když z pohledu dítěte na něco taky nerada vzpomínám. Můj muž nechce vzpomínat vůbec, pere se s tím doteď. A četla jsem, že největší škola je chovat se krásně a láskyplně k lidem , kteří se k nám tak nechovají. To je ta správná cesta. Asi proto máme taky všichni oslabená játra a ledviny, protože to je fakt dřina 🙂 ale .. nejsem v tom sami. A naštěstí to můžeme tady s těmi recepty a sdílením aspoň trochu napravovat 🙂

          • Lebell, moc díky za tuhle zkušenost. Mám to svým způsobme podobné. Že je na mě máma hrdá jsem se dozvěděla až přes další lidi, kteří říkali, že máma říkala :-)) U nás v rodině se moc nemluví, leccos je tabu a já to přímo nesnáším. Takže od malička provokuju, jsem drzá (jak říkala máme i tahle babička) nebo taky impertinentní, jak mi říkal dědeček (manžel téhle naší babičky), protože chci, aby se o těch věcech mluvilo, aby to nehnilo pod kobercem. Vždycky jsem se toužila raději šíleně pohádat a vyřvat se navzájem než žít v tichém hněvu. Pohádat se, pak si padnout kolem krku, pobrečet si, odpustit si. Taaaak moc jsem to potřebovala. Pamatuju se, jak jsem už jako 18letá chtěla udělat něco tak drsného, aby se konečně probrali a začali mě vnímat, ..celou dobu, co mluvili,jsem se dívala do vitrínek s porcelánem a sbírala odvahu jí celou shodit nebo vyházet ten porcelán. No neudělala jsem to, ale odešla jsem prostě z domova žít si po svém. Naučit se pracovat s emocemi, mluvit o svých pocitech, umět odpouštět, říct mám tě ráda nebo promiň, to jsem se teprve začala učit ve svém manželství a dál se mám co učit s našimi dětmi. Snad to holky budou mít o fouse jednodušší. A je to tak, ty naše oslabené ledviny, stažená játra atd. to je odraz naší psychiky. Tak aspoň, že máme to dobré jídlo a dobrou partu tady na JJ!

            • Evi to je vážně síla…hodně jsem přemýšlela o tom, co si “taháme” z dětství a jak s tím pak bojujeme. Když mi můj muž vypráví, je mi hrozně líto, čím si jako dítě musel projít..ale není sám.Já pořád a pořád zjišťují, jaké vzorce chování jsem si vzala od rodičů – myslím teď ty ne moc pozitivní 🙂 nedaří se mi je moc změnit, vždy si to uvědomím až když je po… ale přeci jen jeden zvládám. Neříkám mužovi co má dělat, jak to má dělat, co si má vzít na sebe, co má jíst…. to už dělala babička, mamka… 🙂 závidím vám schopnost vše ze sebe dostat, já naopak vše držím a dělá mi velký problém to dát ven. Právě ty neventilované emoce mi dělají paseku. Ale jak říkám, všichni si nějaký ten oříšek louskáme 🙂 Moc obdivuji jak jste vše dokázala změnit, jak jste se s tím poprala a uzdravila… Velká inspirace 🙂

              • A to jsem utrousila jen takové nevýznamné zrníčko, celý příběh by byl doplněn ještě o to, jak k nám chodila sociálka, přijela policie a jak jsem si v 11 chtěla vzít život, ale odpovědnost za mladšího bráchu a zbytek rodiny mi to nedovolil, strach by nakonec možná taky zvítězil. Řekla bych, že všichni máme co zpracovávat. Menší i větší křivdy a tragédie, každého se beztak ta jeho dotýká tak moc jako by horší nebyly. Bůhví, co tam ještě mám a co kdy vyleze 🙂 Moc se tím netrápím a když vyleze kostlivec ze skříně, tak už ho nestrkám zpátky, ale podívám se mu do očí a rozsekám ho na maděru, aby mě už nestrašil. Díky za ocenění, ale myslím, že vy to umíte všechno taky. Navíc si tu o tom spolu dopisujeme, to je už velký krok. Řada lidí si problémy nepřipustí, natož aby o nich někam psala. Když o nich víme, jsme na nejlepší cestě k vyřešení. Třeba to bude chvilku trvat. Přesně, jak říkáte, každý si louskáme nějaký ten oříšek a každý zřejmě dostal naloženo jen tolik, kolik unese. Aspoň v to doufám! :-)) Tak se držte a zůstaňte s námi, případně se podělte o nějaké ty rozlousklé oříšky. Všichni potřebujeme inspiraci 😉

        • Evi, děkuju moc. Teď jsem zrovna dopsala komentář jako odpověď pro Lebell, kde je takové smítko z celého toho našeho rodinného smetiště. Dětství bylo krásné i těžké zároveň. Zpátky bych nechtěla ani za nic. Přesně jako ty se snažím se svojí rodinou tvořit si hezčí svět a skutečný domov, který mi mnohokrát strašně chyběl. Držím moc palce tobě, sobě, nám všem, co to chceme v životě jinak než jsme to měli dřív. A pamatuj, že ty jsi láska a že nejvíc ji musíš mít pro sebe 😉 Pak je dost i pro ostatní <3

          • Taky díky Evi, máš pravdu, musíme mít rádi hlavně sami sebe a věřit si, není to sobectví, když budeme spokojení, budeme zářit a rozdávat radost i ostatním :-). U nás doma také není každý den slunečno, raní mě, když na malou někdy vyjedu kvůli zbytečnosti, taky se nedovedu včas zastavit, ale narozdíl od mýho táty se hned “po” fláknu do čela, dokážu se i tomu malému človíčekovi upřímně omluvit, vysvětlit ji, proč to tak bohužel někdy udělám, že to je “autopilot moji mysli” :-), poprosit o odpuštění a říct ji jak ji mám moc moc ráda a jak moc mi na ni záleží, což jsem od rodičů snad v životě neslyšela, ale to už je mi jedno, nezáleží mi na tom, že na mě nikdy hrdý nebudou, hlavně abych byla šťastná já a mí dva nejbližší životní parťáci 🙂
            Jinak jak jsem ti říkala, že jdu k paní doktorce Vlaďce na vyšetření, hádej co řešíme jako první….ledviny! Teda vlastně ještě očistu střeva od plísní, ale to si myslím zpískala ta měsíční antibiotika. Jinak jsou oba i J. Zerzan moc milí, měla jsem pocit, že ten by si snad se mnou nejradši povídal celý den nejenom o jídle, jsou moc fajn…a taky jsou na tebe pyšní, jak jseš šikovná a že jsi jejich žákyně 🙂

            • A mimochodem holky, dneska jsem se po dlouhé době dívala na zprávy a viděla reportáž o tom chlapečkovi, co krvácel po odstranění mandlí, lékaři totálně selhali a skončil v bdělem komatu, příšerný….. takže naše “tragédie” nulové tragédie….

              • Přesně tak, snad jen na to jsou ty tragické reportáže dobré, že se člověk chytí za nos a srovná si priority.

            • Není to sobecké ani trochu, i když naše výchova byla poněkud v opačném duchu 🙂 Teprve spokojená ženská je bezva partnerka a bezva máma, naprosto souhlasím. My taky nejsme dokonalí rodiče, ale to, co píšeš, je podle mě mnohem důležitější – umět se těm prckům omluvit, naučit je odpouštět a poučit se z chyb, dát jim tu důstojnost a důležitost, že nám za omluvu stojí. S náma se nikdo nemazal a i když evidentně došlo k chybě na straně dospělých, nikdo se nenamáhal s omluvou. Jee, to bylo křivdiček :-)) No, ledviny mě vůbec nepřekvapily a jsem šťastná, že jsi tam došla. Zase se některé věci lépe budu řešit a půjde to rychleji. Oni jsou oba zlatí, i když se Vlaďky někteří lidé bojí. Stíhají se starat o tolik lidí a mají srdce dokořán… Jsem nesmírně vděčná, že s námi jsou ochotni spolupracovat, že ji máme za rodinnou lékařku, že jsou tu pro nás pro všechny.

  5. Psala jsem komentář, ale několikrát jsem ho mazala, až z něho nezůstalo nic.
    V pondělí jsem navštívila babičku v LDNce a slzy nedokážu udržet ani teď.
    Jste moc hodní, že se o babičku postaráte.
    Určitě je to náročné, ale váš život bude zas o něco bohatší.

    Dcera (9 let) mi včera říkala, mami, udělám to jako ty, taky budu mít jednou v domečku místnost, která bude připravená pro vás, až nebudete moct se o sebe postarat.

    • Dášo, komentáře nemažte, to je škoda 🙂 Je skvělé, že za babičkou chodíte, už to je pro ty lidi moc důležité. Někdy holt okolnosti nejsou takové, abychom mohli vzít stařečky domů. My máme to štěstí, že to šlo. Náročné to je. Ale jak píšete, zase nás to všechny obohatí. A na dcerách přesně to taky vidím, že to je jedna velká lekce o bezpodmínečné lásce, soucitu, péči, úctě ke stáří. Naše holky už taky spřádají plány, jak se o nás postarají :-))) Tak jim říkáme, že máme v plánu být zdraví a soběstační až do smrti 🙂

  6. Evičko, dušičko, ani jsi mi nepřekvapila, jak jste se společně rozhodli:) Píšu až teď – pustila jsem si Hradišťan “Vteřiny křehké”… a jsem naladěna ti napsat, co vše ve mně asociovalo, když jsem si tvůj článek četla. Článek jsem zaznamenala, ale hlídáme celý týden vnoučka, dcera má nějaké pracovní povinnosti, a tak se dostávám ke psaní až teď…Je to takové nádherné vyústění vašeho života, propojení všeho, předávání vzorů dětem. To jak se snažíte žít v souladu s přírodou, jak se k sobě chováte, jak žijete právě tady a teď. Život není jenom začátek, ale i konec (a naše společnost se snaží, aby ten začátek začal někde v instituci a ten konec tam taky snaží napasovat a navenek, aby se prezentovala jen ta zábava). Jsem ve věku, kdy tohle téma je častým námětem hovorů. Né, že by bylo cílené, ale hovor se tam sám stočí. Mám dvě kamarádky, které podobnou zkušenost mají, a jak píšeš, je důležité si to v hlavě dobře poskládat, připravit se na to a nechat rozhodnout srdce…Být ve svém srdci – já se takhle snažím a snad i dělám všechna důležitá rozhodnutí… Jen připomínám, je důležité nezapomínat na sebe, rozmyslet, co všechno jsme schopné zvládnout a také se nebát včas poznat svoji únavu a říct si o pomoc. Evi, přeji vám všem hodně lásky, trpělivosti a energie… “Vteřiny křehké, ve kterých zdá se, že do sebe vše snadno zapadá, že dobře je …..mi tady zpívá potichu Hradišťan

    • Drahá Irmo, je to tak. Všechno to bylo načasované a zařízené tak, jak to mělo zrovna přijít. Dočetla jsem si tvůj komentář a musela odjet autem a hádej, co mi hráli v rádiu? Ty Velické zvony od Hradišťanu. Chtěla jsem si s nimi zazpívat, ale hlas se mi zdrhl dojetím, protože mi ještě dozníval v hlavě ten tvůj komentář. Jako vždycky, mluvíš mi z duše, vidím to také tak, život je i o té smrti, chce to být v srdci, žít tady a teď a nenechat se odtrhnout od svých hodnot nikým a ničím. O podporu jsme si řekli, takže brácha už tu jednou sobotu zaskakoval s rodinou a my se šli s Romanem vyspat do hotelu a udělali si pěkný půlden ve dvou. Sjednala jsem si už teď pečovatelku, aby v případě, že bude hůř, byla fyzická pomoc. Už takhle máme kolikrát s Romanem co dělat, když je babička slabá a nemůže se postavit, tak aby nám někdo pomohl ji třeba vykoupat, což je v takových chvílích neskutečně složité. Zatím to jde, je to jen chvíle, tak drž palce, ať nám to všem vydrží.

  7. Velice krásný článek. Dožít s rodinnou je úžasné. Podle všeho se babi daří skvěle, třeba se jí zdraví zlepší a bude skvělou společnicí. Moje prababi je ročník 28, je vdova už od roku 89, léky téměř nebere. Jen byla na operaci s očima a teď vidí jak ostříž. Delší dobu trápí koleno a doktoři by do ní cpali léky horem dolem. Bohužel taťka na to má jiný pohled a čím dál častěji ji vozí po ambulancíh. Třeba gynekolog ji v jejím věku zve na pravidelné prohlídky. Kdyby jí radší pogratulovali k vysokému věku a relativně dobrému zdraví a nechali ji být, bylo by to snad lepší. Jinak co se týká dožití LDN, mamka zdravotní sestra říká, že to by nikdy nechtěla. No tak jde na to tak, že pije 4 turky denně, snad i krabičku cigaret denně, léky na všechno a to je její řešení na stáří. Smutné, ne?

    • Vidíme to dost podobně, Ivano. Ona holt ta generace našich rodičů věří, že preventivní vyšetření je ochrání před vším, místo, aby to vzali do ruky a chovali se odpovědně. Naštěstí třeba u nás v Klubu teď vidím v posledních letech řadu lidí kolem 70, jak se snaží a jak se jim to vyplácí. Tak to mě vždycky hřeje u srdce, že když už si nedají říct v rodině, tak někde jinde si poradit nechají a hned jim klesá cukr, cholesterol, tlak atd. Je těžké se dívat na ty bližní, že si tak očividně škodí.

  8. Krásný a dojemný článek, máte všichni srdce na pravém místě! Taky to budu jednou řešit, ale teď mám zatím maminku soběstačnou (78 let) i když hodně nemocnou. Přeji hodně trpělivosti a lásky s babičkou 🙂

  9. Prožila jsem tuto situaci při péči o svou maminku před pěti lety.Letos by bylo mamince také 93 let.Hodně sil a podpory přeje Jarka

    • Moc diky, Jarko, tak to jste statecna a silna zenska, protoze uz jste v tu chvili nebyla zadna dvacitka. Jak jste to zvladala?

  10. Nádherné srdce máte a je vidět, dle babičky, že procházíte z láskyplného prostředí, které málokdo pozná. Není tedy divu, že jste krásná žena uvnitř. Děkuji za příběh…

    • Dekuji Sono,jsem mile ptekvapena, kolik lidi tady na webu a v nasi JJ facebookove skupine ma za sebou tuhle zkusenost. Dobrych lidi pribyva a tady se kumuluji. Moje detstvi je namet na roman, ale spis na psychologicke drama nez romantickou komedii. Babicka je v tom tedy nevinnem, ta me hlidala casto kvuli memu neustalemu marodeni. Ted hlidam ja ji ❤

  11. Evo, víte, že si Vás velice vážím, o to teď ještě více. VY to zvládnete, protože máte skvělou rodinu – manžela i holky, protože jste si tu skvělou rodinu zasloužila. A hlavně víte, co děláte a proč to děláte. Máte čisté srdce. Díky.

    • Nado, to je velika pocta, diky. Ale jsme teprve na zacatku, uvidime, co nas ceka a jak to zvladneme. Jak ctu ve skupine na FB a tady v komentarich, je i rada lidi, co meli starecky v peci 5 a vice let, nebo je tu Lenka a jine mamky, co maji doma tezce postizene deti. To je teprv hodno obdivu a uznani.To musi byt nesmirne narocne a hlavne dost beznadejne, kdyz jde o ty deti. Tady je krasny vek a blizici se konec, proto je to smirlive. No, vsak napisu, jak to jde ?

  12. Je to krásné, když může starý člověk odejít v kruhu svých blízkých. Můj táta byl u toho, když vyprovázeli na onen svět svou maminku a vzpomíná na to s pokorou a láskou, jako na něco moc hezkého. Není se čeho bát patří to k životu. Staří i umírání. Babičce bylo 93 let. Táta má 73.let a zatím se těší velmi dobrému zdraví, je vitální a s mamkou jsou dobrý tým. Taky bych jim ráda umožnila aby se jednou s tímto světem mohli rozloučit v kruhu svých blízkých, a ne v neosobní nemocnici . Držím vám palce a fandím vám aby cesta kterou jste se vydali vám nepřišla vůbec tak těžká jak se na začátku může zdát. Při zpětném pohledu se vždy jeví jako krásná, když ji řídí srdíčko. Přeji celé rodině hodně sil a trpělivosti, když se zrovna nedaří.

    • Dekuji za krasnou zkusenost s vasim tatinkem a jeho maminkou, Martino. Takhle si to ptedstavujeme, snad to vsechno klapne a babicka bude moci odejit v klidu a lasce s nami doma.

  13. Když je člověk v srdci, jeho tělo zaplaví láska, pokora, harmonie. Když je člověk v hlavě trápí ho myšlenky- typu strach, obava….
    Neznám Vás, ale k mému srdci jste velmi blízko. A to z důvodu, že jste lidmi. Lidmi kteří mají srdce a nezapomínají.
    Stáří může být krásné, tak jako každá etapa života- jen prožívat ho v blízkosti rodiny, nebýt sám. Přeji vám mnoho energie, mnoho sil, aby tak jako Vy – každý pochopil.
    S úctou
    Markéta

  14. Krásný článek, krásný počin milující rodiny, krásné uzavírání kruhu. Mám dojem, že pod vašima rukama, na vaší stravě a péči bude babička ještě dlouho kvést. U vás bude nádherně každé duši ❤️

  15. Je to takový holčičí příběh, já bych to napral do jednoho odstavce.  Každopádně máte můj obdiv. A taky korekci: máte tam překlep, holčičky bylo, místo byly.

      • Já mám vždycky obavu, aby to někdo nevzal, jako že chci někoho zbytečně prudit. S těmi překlepy je to tak, že když to člověk píše, tak je problém, že pak čte to, co myslí, že napsal, nikoli, co tam je. Proto je dobré vždy to nechat den dva uležet a pak si to přečíst, nebo to dát číst někomu jinému. Já dělám překlepů mnohem víc, než vy. Taky ale píšu opravdu hodně rychle.

        • Jo jo, potřebovala bych za zády korektorku, která by to cenzurovala než něco pošlu ven 🙂

  16. Jste úžasní lidé s velikým a hlavně otevřeným srdcem. Obdivuji vás a děkuji vám za babičku, ale i za to, jak ukazujete ostatním lidem, že i závažná rozhodnutí jsou vlastně jednoduchá… Určitě to bude hodně nových starostí, ale jsem přesvědčená, že vaše rodina to vše zvládne.

    • Dekujeme, Martino, za vasi podporu nejen v tomhle. Moc si toho vazim. Ano, u nas je to velka zmena, jako bychom si zrovna privezli neplanovane adoptovane miminko. Ale vsechno to tsk nejak plyne, cas jakoby se zpomalil. Vsechno to dava smysl a byt je to chvilemi vycerpsvajici, je to i naplnujici ❤

  17. Zobrazit všech 47 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekHoubový guláš s fazolemi a zeleninou
Další článek9 nápadů, jak využít v kuchyni červenou řepu!