Domů > Magazín > Blog

Cesta z města

Před deseti lety jsme změnili jídelníček, dva roky na to jsme totálně změnili svůj život. Odešli z města do přírody a začali se učit žít jinak. Byl to velký krok do neznáma, ale neměli jsme vůbec strach. Věděli jsme, že musíme udělat změnu. S vděčností si teď připomínám tuto dobu a vytahuji na povrch článek, který zapadl v historii.

Skrytá touha někde hluboko uvnitř

Před několika lety jsem byla v kině na filmu Cesta z města. Seděla jsem v pražském sále mezi našimi klienty, na sobě nějaké to casual oblečení (obchodní ředitelka přeci musí trochu reprezentovat, ale kostýmky už vyšly z módy) a v ruce jsem, jako většina ostatních, třímala mobil a řešila do poslední chvíle ještě nějaké pracovní věci. Když začalo promítání, úplně jsem tomu Hanákovi v hlavní roli záviděla. Bez mobilu v chaloupce, kde se nedá dělat nic než vařit, jíst, spát, milovat. Častokrát jsem si na ten film vzpomněla během svého dospěláckého života v Praze. Ať už jsem v šíleném tempu pracovala pro firmy nebo sama podnikala, toužila jsem zažít něco podobného. Úplně to všechno opustit a žít prostý život bez očekávání. Měla jsem tehdy taky sto chutí se vším praštit a žít někde v přírodě. Od malička mě to táhne do lesů, k bylinkám, k přírodě. Ale opustit město, práci, kolegy, klienty, byt,…na to jsem nikdy odvahu neměla.

Pozemek s výhledem

Už před pár lety jsme s manželem viděli pozemek kousek od Sázavy s nádherným výhledem. Hned jsme si jej zamilovali a už už uvažovali o stavbě domu. Od dvou kancelářských krys to byla vcelku odvážná myšlenka. Nadšení nám ale vydrželo asi tři dny. Postupně jsme vystřízlivěli. Pozemky ještě nebyly schváleny jako stavební parcely. Prý je to tutovka, okolo už je to schválené… ale kupte kus pole za cenu velmi levného pozemku. Navíc se zrovna řešilo s ekology, že se tam vyskytuje cosi vzácného a stavět by se tam vůbec nemělo. O nějakých sítích typu voda, kanalizace a elektrika jsme si mohli nechat zdát. Bylo to prostě kus pole. Kamarádka, která s manželem koupila hned několik tisíc metrů čtverečních, nás ujišťovala, že to není žádný problém, měla to rozmyšlené, naplánované, rozjeté. My jsme vyměkli.  Nejen ze strachu, že z toho pole třeba nikdy parcela nebude. Děsilo nás kopání studny, žádosti u ČEZu, jímka, čistička a všechna ta slova spojená se stavbou domu. Nejvíc nás ale děsilo dennodenní dojíždění do Prahy po D1. A že bychom tam nejezdili, to jsme si představit neuměli vůbec, protože jsme tam oba měli firmu a pracovali od rána do večera. A pak taky co školka, škola, doktoři, úřady, obchody,…?  Nakonec jsme se shodli, že máme krásný byt v báječné lokalitě, přírodu pod okny a náramně nám vyhovuje, že někdo jiný uklízí chodu, odhrabuje sníh na chodníku a seká trávník na společné zahradě.

Začali jsme dělat věci jinak

Jenže pak jsem prodala časopis, který jsme s kolegou vydávali. Chtěla jsem rodinu a mít firmu stálo  moc práce, času a stresu. Doktoři říkali, že to nepůjde, když mám operované obě ledviny, močové cesty, močový měchýř, věčně záněty, operovaný čípek, precancerózu,…. Tak jsem si na to chtěla vytvořit podmínky a firmu jsme prodali. Vzápětí jsem otěhotněla a narodila se nám Markétka. Začali jsme jíst jinak. Začali jsme hodně věcí dělat jinak. Nosili jsme miminko v šátku, spali všichni v jedné posteli, kojila jsem déle než je obvyklé, dávali jsme malou od narození čůrat a kakat mimo látkové plenky, znakovali jsme s ní a snažili se o respektující výchovu. Postupně nám začal chybě kus vlastní zahrady a přibývala odvaha realizovat v koutku duše zastrčené sny.

Strava sehrála velkou roli

Dnes už vím, že v tom hraje velkou roli i ta naše strava. Čím více jsme jedli jinak, tím víc jsme si dovolili dělat věci po svém, začali věřit svým snům a intuici. Ubývalo strachu o existenci, přibývalo odvahy jít si za svým a klidně proti proudu. Pochopila jsem naplno, co to znamená, že když jíme celé potraviny, dostáváme celé informace a jsme napojeni na zdroj.

Když jsem byla podruhé těhotná, už jsme nějaký ten pátek po parcele koukali. Věděli jsme, že v Praze nebudeme. Viděli jsme mraky pozemků a vždycky se shodli, že tomu buď chybí ten les za zády, nebo ten výhled vpředu. Zkrátka jsme vlastně celou dobu hledali ten stejný pozemek, ale žádný se tomu prvnímu nevyrovnal.

Když jsme čekali Karolínku, pozvala nás kamarádka opět do Sázavy, že už mají na pozemku mobilní dům a budou stavět, ať přijedeme na výlet. Tak jsme jeli. Já v devátém měsíci už s břichem, Markétka spala. Zastavili jsme na místě, kde byl ještě pozemek k prodeji, Markétka otevřela oči a pravila:“ Tady budeme bydlet.“ Smáli jsme se a už bylo vlastně rozhodnuto. Strávili jsme tam celý den a domů jeli s tím, že je to ono. Že i manželovu firmu chceme zrušit. Že v Praze bydlet nechceme. Doktory, obchody a další instituce už vlastně skoro nepotřebujeme. Sehnali jsme majitele pozemku, sepsali smlouvy, navštívili notáře a tři dny před porodem byl pozemek náš. Několikaleté váhání se nám prodražilo, protože mezitím se cena ztrojnásobila… Doma jsme pak na svět přivítali společně s Romanem Karolínku. Jeden z nejkrásnějších a nejpřirozenějších dnů v mém životě. Jasně že jsem si o deset let dřív ťukala na čelo, když jsem slyšela o domácích porodech.

Stačilo se zbavit závazků

Manžel prodal firmu. Já byla na mateřské a jediným závazkem mi bylo kojit miminko. No ještě jsem pravda trochu podnikala a měla závazky vůči firmě, které jsem prodala časopis. Ale v porovnání s minulými lety to byla pohoda. Zbývalo jen prodat byt, najít dočasné bydlení a začít stavět. Když člověk něco chce, tak se mu dostanou ty správné informace a ti správní lidé. Aspoň nám to takhle funguje už řadu let. Takže jsme vcelku rychle prodali byt a našli hezký rodinný domek (no spíš chatu) k pronájmu v zapadlém údolí, v kdysi možná atraktivní rekreační oblasti kousek od Sázavy. A začali řešit stěhování.

Byl listopad a věděli jsme, že se musíme přestěhovat dříve, než napadne sníh. K domku totiž vede cesta, kterou by stěhováci  při sněhu nevyjeli. Když už by doklouzali k nám, nejspíš by nevyjeli zpět. A asi by nás do takové končiny ani nikdo nebyl při sněhovém počasí ochoten stěhovat. Vcelku reálně tedy hrozilo, že byt bude prodaný, my se budeme muset vystěhovat, ale možná naše věci do pronajatého domku nikdo neodveze, protože to nepůjde kvůli sněhu. Kvůli naplánovaným kurzům a setkání Jíme Jinak ve Františkových Lázních, které jsem nechtěla rušit, to vycházelo na jediný možný termín, na neděli 9.12. 2012. Jediný den, kdy sněžilo. Ale o tom zase jindy. To je totiž přímo stěhovací story :-)

Velký krok do neznáma

Tak začala naše nová životní etapa. Etapa společného života s dětmi, které se učí doma, s mužem, který pracuje doma. Období, kdy jsme nevěděli, co nás bude živit, jak budeme fungovat v místě, kde nebyl signál pro mobily ani dostatečně silný internet. Blížil se konec roku 2012 a my s napětím očekávali, co se stane. Podle Mayského kalendáře mělo dojít ke konci života, jak ho známe. Počítali jsme se vším – v domě byl krb, bydleli jsme v lese a u řeky. Přežili bychom i kdyby přestalo fungovat všechno, na co jsme zvyklí. Aspoň jsem si to myslela a docela se na to i těšila. Byl by to totální restart. Doufala jsem, že se rozpadnou staré struktury, přestanou fungovat peníze a půjde nám všem o holé přežití. Jediné, čeho mi bylo při té příležitosti líto, byl web Jíme Jinak, na kterém jsem po nocích radila maminkám ohledně výživy. Jeho zánik by měl byl mrzel, ale říkala jsem si, že je to malá cena za změnu vědomí lidstva. A navíc se mi líbilo, že mou jedinou starostí by bylo nanosit vodu, natrhat něco jedlého a přikládat do ohně :-)

Máme jaro 2013 a na první pohled se zdá, že svět se točí dál, že se nic nezměnilo. No nevím, jak u vás, u nás se změnilo úplně všechno. A jsme za to rádi.

Mnoho odvahy do nových projektů s novým jarem přeje

Eva

PS: Z práce do práce, život letí a vy nic nestíháte?

Pokud před sebou stále jen hrnete všechny ty povinnosti, které život přináší, je čas se zastavit. 🛑 Je tohle život, který chcete? O tomto jste snili? Asi ne. V přírodě začíná nový biologický rok, nový začátek a i my to letos můžeme udělat jinak. Právě tomu se v Jarní Očistě také věnujeme a máme dokonce připravený silný závěrečný aktivační rituál, aby se vaše záměry mohly uskutečit. Zdaleka v očistě nejde jen o vyvážený jídelníček. Pojďte si ujasnit touhy, naberte zas energii a pojďte se cítit ve svém těle lépe. Začněte s námi 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček, postavu i psychiku.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Michaela (kovalda)
2. 1. 2014

Krásnej příběh a moc se mi líbí ta “náhodička”, že tam na vás pozemek snů čekal :)
Já se taky dostala do přírody, les vepředu, les vzadu, … lišky tu dávají dobrou noc :-) (Na Sázavu to nemám moc daleko :-D) A to jsem si dříve vůbec nedovedla představit, že bych bydlela jinde, než v Praze a vida :-)

Již nějaký čas chodím na vaše stránky. Nyní jsem si zakoupila i členství a jsem velmi nadšená. Jak tu tak louskám všechny články, jež mi byly dříve skryty tak mě zaujala zrovna tady jedna věc. To jak se věci začínají dít sami a nějak jinak. Zrovna nedávno se mi dostal do ruky projekt manželů Cykritových M. u Sázavy ohledně nějaké poptávky :-)….jsem z ČB a často mimo region nepracujem…..to propojení mě fakt baví. Jinak moc děkuji za to co děláte a že vás to tak naplňuje, neb mě taky moc…

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

33
84

Kalorie už roky nepočítám

Váhu jsem řešila od puberty a mezi jinými dietami držela i tu, kde se jídlo váží a počítají kalorie. Jídlo byl pro mě nepřítel, pořád mi ta čísla nevycháze...
35
32

Miluju zimu! Už nejsem zimní troska.

Mám dobrou zprávu pro všechny zimomřivky – nemusíte být zmrzlé na věky! Já byla naprostá zimní troska – odřený nos, popraskaná pusa, promrzlé n...
227
60

Reflex.cz: V jídle je skryté nebezpečí i naděje. Rozhovor s Evou Cikrytovou

Co je skutečně zdravé a co se jako zdravé jen tváří? Může strava ovlivnit chronické nebo dokonce genetické nemoci? Je se s pomocí jídla zbavit léků? Zvládn...