Před několika lety jsem byla v kině na filmu Cesta z města. Seděla jsem v pražském sále mezi našimi klienty, na sobě nějaké to casual oblečení (obchodní ředitelka přeci musí trochu reprezentovat, ale kostýmky už vyšly z módy) a v ruce jsem, jako většina ostatních, třímala mobil a řešila do poslední chvíle ještě nějaké pracovní věci. Když začalo promítání, úplně jsem tomu Hanákovi v hlavní roli záviděla. Bez mobilu v chaloupce, kde se nedá dělat nic než vařit, jíst, spát, milovat.

Skrytá touha někde hluboko uvnitřDěláme věci jinak, třeba nosíme děti v šátku

Před několika lety jsem byla v kině na filmu Cesta z města. Seděla jsem v pražském sále mezi našimi klienty, na sobě nějaké to casual oblečení (obchodní ředitelka přeci musí trochu reprezentovat, ale kostýmky už vyšly z módy) a v ruce jsem, jako většina ostatních, třímala mobil a řešila do poslední chvíle ještě nějaké pracovní věci. Když začalo promítání, úplně jsem tomu Hanákovi v hlavní roli záviděla. Bez mobilu v chaloupce, kde se nedá dělat nic než vařit, jíst, spát, milovat. Častokrát jsem si na ten film vzpomněla během svého dospěláckého života v Praze. Ať už jsem v šíleném tempu pracovala pro firmy nebo sama podnikala, toužila jsem zažít něco podobného. Úplně to všechno opustit a žít prostý život bez očekávání. Měla jsem tehdy taky sto chutí se vším praštit a žít někde v přírodě. Od malička mě to táhne do lesů, k bylinkám, k přírodě. Ale opustit město, práci, kolegy, klienty, byt,…na to jsem nikdy odvahu neměla.

Pozemek s výhledem

Už před pár lety jsme s manželem viděli pozemek kousek od Sázavy s nádherným výhledem. Hned jsme si jej zamilovali a už už uvažovali o stavbě domu. Od dvou kancelářských krys to byla vcelku odvážná myšlenka. Nadšení nám ale vydrželo asi tři dny. Postupně jsme vystřízlivěli. Pozemky ještě nebyly schváleny jako stavební parcely. Prý je to tutovka, okolo už je to schválené… ale kupte kus pole za cenu velmi levného pozemku. Navíc se zrovna řešilo s ekology, že se tam vyskytuje cosi vzácného a stavět by se tam vůbec nemělo. O nějakých sítích typu voda, kanalizace a elektrika jsme si mohli nechat zdát. Bylo to prostě kus pole. Kamarádka, která s manželem koupila hned několik tisíc metrů čtverečních, nás ujišťovala, že to není žádný problém, měla to rozmyšlené, naplánované, rozjeté. My jsme vyměkli.  Nejen ze strachu, že z toho pole třeba nikdy parcela nebude. Děsilo nás kopání studny, žádosti u ČEZu, jímka, čistička a všechna ta slova spojená se stavbou domu. Nejvíc nás ale děsilo dennodenní dojíždění do Prahy po D1. A že bychom tam nejezdili, to jsme si představit neuměli vůbec, protože jsme tam oba měli firmu a pracovali od rána do večera. A pak taky co školka, škola, doktoři, úřady, obchody,…?  Nakonec jsme se shodli, že máme krásný byt v báječné lokalitě, přírodu pod okny a náramně nám vyhovuje, že někdo jiný uklízí chodu, odhrabuje sníh na chodníku a seká trávník na společné zahradě.

Začali jsme dělat věci jinakBydleli jsme na hezkém místě v Praze, i výhled docela šel

Jenže pak jsem prodala časopis, který jsme s kolegou vydávali. Chtěla jsem rodinu a mít firmu stálo  moc práce, času a stresu. Doktoři říkali, že to nepůjde když mám operované obě ledviny, močové cesty, močový měchýř, věčně záněty, operovaný čípek, precancerózu,…. Tak jsem si na to chtěla vytvořit podmínky a firmu jsme prodali. Vzápětí jsem otěhotněla a narodila se nám Markétka. Začali jsme jíst jinak. Začali jsme hodně věcí dělat jinak. Nosili jsme miminko v šátku, spali všichni v jedné posteli, kojila jsem déle než je obvyklé, dávali jsme malou od narození čůrat a kakat mimo látkové plenky, znakovali jsme s ní a snažili se o respektující výchovu. Postupně nám začal chybě kus vlastní zahrady a přibývala odvaha realizovat v koutku duše zastrčené sny.

I strava sehrála roli

Dnes už věřím, že v tom hraje velkou roli i ta naše strava. Čím více jsme jedli jinak, tím víc jsme si dovolili dělat věci po svém, začali věřit svým snům a intuici. Ubývalo strachu o existenci, přibývalo odvahy jít si za svým a klidně proti proudu. Když jsem byla podruhé těhotná, už jsme nějaký ten pátek po parcele koukali. Věděli jsme, že v Praze nebudeme. Viděli jsme mraky pozemků a vždycky se shodli, že tomu buď chybí ten les za zády, nebo ten výhled vpředu. Zkrátka jsme vlastně celou dobu hledali ten stejný pozemek, ale žádný se tomu prvnímu nevyrovnal.Jinak to máme i se spaním, spíme všichni pohromadě

Když jsme čekali Karolínku, pozvala nás kamarádka opět do Sázavy, že už mají na pozemku mobilní dům a budou stavět, ať přijedeme na výlet. Tak jsme jeli. Já v devátém měsíci už s břichem, Markétka spala. Zastavili jsme na místě, kde byl ještě pozemek k prodeji, Markétka otevřela oči a praví:“ Tady budeme bydlet.“ Smáli jsme se a už bylo skoro rozhodnuto. Strávili jsme tam celý den a domů jeli s tím, že je to ono. Že i manželovu firmu chceme zrušit. Že v Praze bydlet nechceme. Doktory, obchody a další instituce už vlastně skoro nepotřebujeme. Sehnali jsme majitele pozemku, sepsali smlouvy, navštívili notáře a tři dny před porodem byl pozemek náš. Několikaleté váhání se nám prodražilo, protože mezitím se cena ztrojnásobila…

Stačilo se zbavit závazků

Manžel prodal firmu. Já byla na mateřské a jediným závazkem mi bylo kojit miminko. Zbývalo jen prodat byt, najít dočasné bydlení a začít stavět. Když člověk něco chce, tak se mu dostanou ty správné informace a ti správní lidé. Aspoň nám to takhle funguje už řadu let. Takže jsme vcelku rychle prodali byt a našli hezký rodinný domek k pronájmu v rekreační oblasti kousek od Sázavy. A začali řešit stěhování.Výhled bez paneláků nás ohromil

Byl listopad a věděli jsme, že se musíme přestěhovat dříve, než napadne sníh. K domku totiž vede cesta, kterou by stěhováci  při sněhu nevyjeli. Když už by doklouzali k nám, nejspíš by nevyjeli zpět. A asi by nás do takové končiny ani nikdo nebyl při sněhovém počasí ochoten stěhovat. Vcelku reálně tedy hrozilo, že byt bude prodaný, my se budeme muset vystěhovat, ale možná naše věci do pronajatého domku nikdo neodveze, protože to nepůjde kvůli sněhu. Kvůli naplánovaným kurzům a setkání Jíme Jinak ve Francisu to vycházelo na jediný možný termín, na neděli 9.12. Jediný den, kdy sněžilo. Ale o tom až příště. To je totiž přímo stěhovací story 🙂

Mnoho odvahy do nových projektů s novým jarem přeje

Eva

37 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Krásnej příběh a moc se mi líbí ta “náhodička”, že tam na vás pozemek snů čekal 🙂
    Já se taky dostala do přírody, les vepředu, les vzadu, … lišky tu dávají dobrou noc 🙂 (Na Sázavu to nemám moc daleko :-D) A to jsem si dříve vůbec nedovedla představit, že bych bydlela jinde, než v Praze a vida 🙂

  2. Již nějaký čas chodím na vaše stránky. Nyní jsem si zakoupila i členství a jsem velmi nadšená. Jak tu tak louskám všechny články, jež mi byly dříve skryty tak mě zaujala zrovna tady jedna věc. To jak se věci začínají dít sami a nějak jinak. Zrovna nedávno se mi dostal do ruky projekt manželů Cykritových M. u Sázavy ohledně nějaké poptávky :-)….jsem z ČB a často mimo region nepracujem…..to propojení mě fakt baví. Jinak moc děkuji za to co děláte a že vás to tak naplňuje, neb mě taky moc…

  3. Ahojte babinec..ja mam pri Vasich prispevkoch o detickach len trocha smutku na dusicke- zo zdrav.dovodov by bol problem mat zdrave dietatko a tak som uz v 48ke zmierena s nakukanim do cudzich kocikov..byvam v bratislave ale tak daleko od centra,kde pracujem, ze jediny moj program vecer spociva v 1,5hodinovej ceste z prace domov..este ze existuju tieto komentare tejto uzasnej stranky,takze ten cas zabijam pozitivne. Obdivujem vsetkych ktorym sa podarilo splnit si sny a presunut svoj zivot do prijemnejsieho prostredia prirody a pokoja z panelakovej dzungle..dufam ze este nejaka zmena pride aj u mna 🙂

    • A co si jednoho drobečka adoptovat, Drobečku? Samozřejmě neznám tvou situaci, Takže netuším, co vše za tím vězí. Ale je to s nimi skutečně zázrak, proto zcela chápu, že je ti smutno na dušičce, a přeju vše jen to nej 😉

      • Mila Leuso.. Diky moc za mile slovicka.. Adopcia bola vzdy mojim snom..dokonca vacsim ako vlastne ditko-mala som nejake dedicne ortoped.vady po mame ktore by sa este preniesli na moje potomstvo..len zial bola som velmi naviazana na moju mamu ktora moje zdedenie mentalne nezvlada doteraz hoci ja o par dni-25ho listopadu budaem mat 48 rokov, a som sebestacna uzasna a senzacna 🙂 tak mi zostalo obdivovat ine maminy s uzasnymi ddetickami..

        • A je mi velmi luto ze nemozem ist na stretko do FL mali by ste tam super au-pairku… Uzite si to tam..to dalsie stretko uz urcite casovo zvladnem.. 🙂

  4. Taky mám doma bezplenkáčka holčičku, taky nosím (neumím vázat šátek, tak používám manducu), taky se mnou mrně spí v posteli. Zalehnout se miminko podle mne fakt nedá (když je člověk střízliv), toho se nebojte. Haha, spíš se mi stalo, že jsem se probudila, když ta moje prďolka si hodila nohy přes můj obličej:-D A když se mne lidi varují, že nemám nosit a mít malou u sebe v posteli, že si na to zvykne, tak jim říkám, že to je dobře, protože já si to tak užívám:) Nošení miluju a to spaní – když do vás mrně ráno drcne, otevřete oči a ono na vás kouká, pusu od ucha k uchu a začne důležitě “povídat” – bababababa heléééééé, tak to je naprostá bomba:) Nebo když člověka kousne (tedy kousne – zuby ještě nemá) do nosu:) Je to fajn…

    • Přesně tak, když se dítě mámy dostatečně nabaží, nevisí jí pak pořád na noze. Všechna mláďata spí se svojí matkou, mně naopak přijde nepřirozené malé děti oddělovat. A to krásné teplé miminko blízko mě byla opravdu slast. Syn od 3 let sám začal spát ve svém pokojíčku ve své posteli a já to skoro obrečela. Po týdnu začal občas v noci chodit k nám, tak si to zase užívám. Nejsladší je po ránu, to se tulí, mazlí a je k sežrání.

      • Spat s miminkem je uzasne, jen si dejte pozor na perinu, ja maleho asi 2 mesice nasla pod perinou!!! Krve by se ve me nedorezal, fakt neprijemne. Nevim jak se tam dostal, ale od te doby ho mam jakoby na jeho pulce s vlastni perinou a tu mou si davam pod telo, aby tam nemohl.

  5. Evi, to je krásný článek….už konečně vím jak to bylo, přeju vám všem strašně moc radosti a lásky na novém místě. Určitě tam budete mít krásně, doufám, že se taky dokopeme na cestu z města, i když to asi nebude v prní pětiletce 🙂

  6. Milá Evo, som zvedavá na pokračovanie. Vcelku mi to pripomína v istých nuansách aj náš príbeh. http://hrncek-var.blogspot.hu/2012/07/macka-vo-vreci.html
    Tiež som mala pred kúpou strach, nebola som si chvíľkami úplne istá, ale dnes, keď iba dochádzam do BA za prácou, neviem mesto strpieť a nechápem, ako som tam toľké roky mohla bývať. Neviem si už predstaviť, že by som sa mala vrátiť a žiť znova v meste. Hluk, špina, otravní susedia, smog, neutíchajúci pulz, brrr. Ďakujem, neprosím.

  7. Evo, super. 🙂 Takže i díky jídlu zesílila odvaha dělat věci po svém. Ale ty provozní záležitosti – školky, školy daleko. Dojíždění do zaměstnání nezmizely. Starost o finanční zabezpečení (zřejmě vazba na Prahu), spoustu času na cestě,… Nebo jo?
    A co vůbec venku pořád děláte? Ve městě je pořád kam vyrážet – ať už na nákup, nebo na hřiště, nebo něco skouknout, …
    Ptám se proto, že řeším bydlení. Taky mě láká les za zády a výhled na druhé straně. 🙂 Jenže mám obavy, že venku bych byla daleko od možností města, nebo musela spoustu času dojíždět. Že je prostě pohodlnější a svým způsobem rozumnější zůstat ve městě a do přírody jezdit o víkendu a dovolených. A tak mě zajímá, jak to má někdo jiný, kdo tohle už rozsekl. 🙂 Díky.

    • Milá Fili, ak vám môžem poradiť na základe toho, čo píšete – ostaňte v meste. O živote na dedine nie ste dostatočne presvedčení a zatiaľ vidíte viac benefitov v meste. Možno rokmi sa váš postoj zmení, ale človek by mal robiť v živote veci tak, ako ich cíti – inak nebude šťastní a stále mu bude niečo chýbať, vadiť.

    • V meste clovek stravi strasne vela casu v dopravnych prostriedkoch a shopping centrach. Ani som nevedela, ake je rocne obdobie. Za tych par minut na zastavke autobusu alebo medzi autom a pracou to nebolo vobec citit. Potom pride vycucany a ohucany domov, zapne telku a sedi pri nej az kym nezaspi…
      “Co vubec venku porad delate?” je asi tak vtipna otazka ako “nemáte třeba strach, že ve spánku malou někdo z vás zalehne?”
      Ked raz mam dom, zahradu a cisty vzduch okolo, odkedy je teplota nad 15 stupnov, sme stale vonku. Ranajky, obed, vecera na terase. Deti sa hraju, my si hrabkame na zahradke, manzel nieco majstruje z dreva… Telku uz ani neviem ze mame, zato rocne obdobia si vychutnavam a uvedomujem ako nikdy pred tym. A hviezdy na oblohe! aj vietor! aj dazd! a absolutne sa mi nechce trepat sa niekam do mesta autom, dychat cigaretovy smrad vsade a nahanat sa za niecim len preto ze je to akoze “in”… a tak… a som vdacna kazdy den 3x ked musim vyslapat ten nas kopec 500 m nad mesteckom pesi alebo na bicykli, ze este aj posilku mam zadarmo 🙂

    • U mě asi takhle: A co vůbec ve městě pořád děláte? 🙂 Na vesnici kolem baráku je pořád co dělat, pokud se tedy neodstěhujete do satelitu a nemáte před oknem jen dva metry čtvereční anglického trávníku 🙂 Do města za jeho “výhodami” jezdím asi tak jako Vy píšete že do přírody, ne teda o víkendu a na dovolenou 🙂 Na vesnici jsem dva roky a nemůžu si vynachválit. Nikdy jsem moc nemusela takové to – tak co budeme dneska dělat – projdem nákupní centrum a pak posedíme v kavárně a dortík vycvičíme ve fitku… to ne 🙂 Je to prostě o tom, čemu dáváte přednost.

  8. Tak tady u toho bulik jak děcko ;-0 u článku i u těch komentářů. …to bude asi tím 9.měsícem těhotenství 😉 mooc působivě napsané, az jsem z toho cela na měkko 😉 přeju všem splnění i těch nejskrytejších přání a hlavně spokojenost. Jak je člověk nespokojený, ubližuje především sám sobe ale hlavně i ostatním.

  9. Z vašeho příběhu čiší strašně pozitivní energie, kterou hlavně teď potřebuji. Tou stravou to je určitě. Mně mamka říká, že se pořád někde vznáším. Ale nemyslí to pozitivně. Hledám si podnájem, protože mám pocit, že mě mamka “brzdí” ve “vývoji” kupředu. Kéž bych taky mohla brzy s dcerou spát v jedné posteli. Věřím, že když si něco člověk hodně přeje, tak se to splní. Viz to mít Zuzanku. Dávno jsem věděla, že holčička bude Zuzanka. Když byla v bříšku, byla to od začátku Zuzanka a před tím jsem říkala, že děláme Zuzanku. Myslím, že tu (na Zemi) máme spolu “úkol”. Vám Evi a Helčo děkuji, že jste.

  10. Krásné. Je nádherné sledovat, jak člověka strava přivede zpátky ke kořenům, jak začne myslet jinak, má tendenci chovat se víc intuitivně a přirozeně. Moc vám fandím, ať se vám i dál tak daří. Můžu se zeptat na to spaní – nemáte třeba strach, že ve spánku malou někdo z vás zalehne? Něco takového slyším poprvé a zdá se mi to rozhodně zajimavé.

    • Pokud je matka střízlivá a nepoužívá žádné léky, nebo omamné látky, nemůže své miminko zalehnout, podvědomě to hlídá. S námi syn spal od narození a často spí i dnes a nikdy se mi nic podobného nestalo, podvědomě ho vnímám. Můj muž, ač spí jak dřevo a neví o sobě, když syn spal s námi jako malé miminko, byl také ve spánku velmi opatrný, jako by přepnul na mode ‘matka’ a už nemáchal rukama, jako to jinak běžně dělá. Pokud by ale přišel z hospody, nedovolila bych mu spát s námi, to se pak může něco takového stát.

    • Lolo, my jsme se s manželem docela nasmáli, když jsme váš komentář četli. Kdo někdy spal s miminem nebo dětmi v jedné posteli, tak ví 🙂 Zalehnout se prostě nedají. My jsme od příbuzných slyšeli, že ten či onen slyšel, že někdo takhle dítě zalehl, ale nikdo nevěděl kdo. Všechno jen historky ala jedna pan povídala. Nakonec, děti spali s rodiči zřejmě pěkných pár milionů let než jsme začali zřizovat pokojíčky a samotné postýlky. Osobně si neumí představit, že bych ke kojení v noci vstávala a chodila někam vedle a že bych tam svoje dcerky nechala samotné. Spát s malou v posteli se nám osvědčilo už u první dcery a přišlo nám to naprosto přirozené. Vždycky mi přijde líto mamine, které s provinilou tváří říkají věty jako:”No, on tedy spí s námi v jedné posteli, protože jedině tak je klidný a my se vyspíme. Já vím, že by se to nemělo…” apod. Jdu si zrovna lehnout a děsně se těším, až se k těm našim treperendám přitulím. Tu menší nakojím, tu větší pohladím a bude se nám hezky spát všem pohromadě jako poslední 4 roky, i na tatínka zbyde dost místa 🙂

      • Presne tak Eva 🙂 ja som si male dala k sebe do postele uz v porodnici a nechcelo sa mi ich ani odkladat vedla do postielky… a doma sa tiez budime rano 4 v posteli, nastastie uz pol roka 200×200, takze nam nikto nevypadava (tatinek) 🙂

      • Musím se přidat, obě naše děti s námi chrní od malička v jedné posteli a já si to naprosto vychutnávám,večer s nimi usínám:) a musím říct,že mě od toho spousta lidí odrazovala,ale já si stojím za tím,že tohle je ta nejlepšía nejkrásnější věc na světě co se nám kdy povedla a stojím si za tím,kdy jindy si ty naše dítka užít než teď:)vřele doporučuji:)jen nevím pod které křídlo schovám to třetí:)))ale ono se to jistě samo vyřeší:)
        Hezký příběh:)vaše stránky jsou mi velikou inspirací:)
        Mějte se všichni moc hezky:)

  11. Moc pěkný. Bydlíme v Praze, první dítko má už 3 měsíce – a já pořád toužím po domečku se zahrádkou… beru to jako inspiraci 🙂

  12. Velmi pekne, dobre napisane 🙂
    My sme mali velmi podobny pribeh – z Bratislavy cez Piestany do Vrboveho (na “lazy”) a medzitym 2 dcerky 🙂 keby sa dalo, aj fotku s vyhladom tu pridam 🙂

  13. Lehce vám závidím. Nejvíc mě ale pobavila fotka vašeho výhledu z bývalého pražského bytu. Koukám, že jsme bydleli asi 400 metrů od sebe:-) Zaplať pánbůh alespoň za ten Prokopák, co tu máme a vy si pěkně užívejte na Sázavě. Ať se vám daří!

    • Tak to je legrace, Eliško 🙂 Prokopák mě držel při životě. Asi na našem webu poznáte víc fotek z něj….

      • Jojo, myslím, že minimálně z nějakého sbírání divoký zeleniny se tu z Prokopáku ještě něco najde:) Škoda, že jste už pryč. Mohly jsme tu na Ohradě udělat nějakej makrobioklub. Určitě by se ještě někdo přidal:)

  14. Hezký článek. Připomnělo mi to stránky, které mám moc ráda. Je to o rodině, která nejí úplně jinak – jsou vegetariáni ale “žije jinak”.
    http://conovehonakopci.cz/ – hezké čtení

  15. Krasne, inspirujici, odvazne…. ja taky verim, ze kdyz se chce, tak to jde. Protoze jinak to nejde :))) Hodne stesti na Sazave….

  16. Zobrazit všech 37 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekKdy může obilné mléko škodit?
Další článekSalát z kvašené řepy