Kalorie už roky nepočítám

Není naše strava příliš kalorická?

Nebudu po této stravě tlustá? Obilí a luštěniny mají mnoho kalorií, můžu je jíst denně? Kolik toho můžu sníst, abych nepřibrala? Mohli byste k receptům přidat počet kalorií? Takové a podobné otázky zaznívají dnes a denně od nováčků, kteří objeví naše stránku a dostanou strach, že je naše strava příliš kalorická. Ráda vás vyvedu z omylu. S radostí můžu napsat, že kalorie nepočítáme už řadu let. Od té doby, co jím jinak, vidím, že čísla, která jsem dřív pečlivě zkoumala, vůbec nepotřebujeme sledovat. Jaká úleva! 

Dietymi fungovaly jen chvíli

Protože nadváha mě trápila více či méně celý dospělý život, vyzkoušela jsem řadu diet. Vydalo by to na slušnou knihu, kdybych měla sepsat všechny ty hokusy pokusy, co jsem od puberty do 32 let vyzkoušela.

Ve většině z nich se musely počítat kalorie nebo vážit porce, aby šla váha řízeně dolů nebo alespoň nešla stále nahoru. Nemůžu říct, že by to nefungovalo. Každá dieta alespoň chvíli fungovala, protože člověk prostě víc hlídal, co jí. Navíc žádná z našich diet nebyla postavená na pečivu či sladkostech, takže když tyto se na chvíli vynechaly, váha šla automaticky dolů. Dokud člověk byl schopen dietu držet. Jenže všechny se dříve či později ukázaly jako dlouhodobě neudržitelné. Buď mi z nich bylo zle fyzicky nebo se mi daný jídelníček brzy přejedl. Některé byly chuťově příšerné, jiné finančně náročné. Škoda, že jsem dříve nedostala rozum a nedala se do vaření, mohla jsem si ušetřit moře marných pokusů o zhubnutí.

Já to přeci vydržím

Počítání kalorií se zdálo být zpočátku funkční. Jenže člověk z toho byl po chvíli umořený. Před každým jídlem jsem počítala, kolik si čeho vlastně můžu dát a různě “handlovala” s potravinami v tabulce podle toho, na co jsem měla chuť. Když jsem si chtěla dát něco dobrého na oběd, už jsem si nemohla dát nic dobrého na večeři, protože to na počet kalorií nevycházelo. Když jsem dodržela kalorie na snídani a oběd, do večera už jsem byla tak hladová, že jsem to večer vzdala a snědla, na co jsem přišla. “Zítra začnu znova a tentokrát to VYDRŽÍM!”, to byla moje každovečerní mantra nad krupicovou kaší v deset večer či jinými dietními zvrhlostmi.

Jídlo bylo můj nepřítel

Pamatuji se, jak jsem jednu dobu nosila v kabelce kalorické kolečko. Byla na něm napsaná kolem dokola jídla s kalorickými hodnotami. V první linii byla normální strava typu brambory, mléko, maso, rýže, jogurt, ovoce, zelenina atd. V dalším řádku pak různé nezdravosti jako zmrzlina, chipsy, čokoláda apod. Pak tam ještě byl řádek s různými fyzickými úkony v minutách od žehlení, přes milování až po běh. Uměla jsem ty hodnoty nazpaměť a navíc znala jídelní lístky všech restaurací v okolí, kam jsem v té době chodila na obědy. Už cestou na oběd jsem projížděla v duchu menu blížící se stravovny a plánovala, co si dám a kolik mi tedy zbude kalorií na večeři a případnou svačinu. Jídlo pro mě znamenalo nepřítele, kterého je potřeba hlídat a držet na uzdě, aby z toho nebyl ještě větší zadek než už byl.

Nevejdu se do tabulek

Protože jsem vždycky byla mlsná, měla jsem obrovský problém s vynecháním pečiva, sušenek a jiných sladkostíspíš než s vynecháním masa, brambor a knedlíků. A tak jsem byla v krajní chuťové nouzi schopná vynechat část hlavního jídla, abych ušetřila pár kalorií na nezbytnou sladkost. Případně jsem se hnala po práci celá zbrchaná ještě na hodinu aerobiku, abych snědené kalorie zase vyskákala. Jasně, že to nefungovalo. Tedy dokud jsem byla mladá, bezdětná a stíhala trávit každý druhý večer někde cvičením, dala se váha jakžtakž udržet. Ale zdraví bylo horší a horší. Není totiž kalorie jako kalorie. Vejít se do tabulek pomocí zeleninových salátů, bílých jogurtů, ovoce, kávy s mlékem a sladkostí nebylo rozhodně řešení. A nepomohlo ani, když jsem jako poslední šanci vyměnila saláty, jogurty a ovoce za “pořádné jídlo”, jak mi radili v rodině nebo ve fitku. To když už jsem byla fakt zoufalá, najela jsem na dietu s kvalitním masem a zeleninou, jedla poctivé tučné tvarohy, jogurty a ovoce, žádné light výrobky. No nebylo mi lépe a váha stále stoupala…

Alespoň nepřibírat

Asi vám na sebe neřeknu nic nového, když napíšu, že za ty váhou utrápené roky se zdálo, že na mě prostě nefunguje nic. Včetně počítání kalorií. Dávalo to sice největší smysl, že “příjem nemůže převýšit výdej”, ale nešlo mi dlouhodobě se vejít do daných čísel. Když jsem dodržela počet kalorií na den (s ohledem na svou výšku a věk), byla jsem hladová, nervní a chuťově neuspokojená. A to jsem se držela počtu kalorií, které mi měly pomoci nepřibírat, nikoli hubnout. Po pár dnech odříkání jsem byla jak utržená ze řetězu a veškerá snaha přišla vniveč, když jsem doháněla chutě a hlad takřka čímkoli. Počet kalorií přidělených na den při redukci váhy byl zcela mimo moje možnosti. Už jsem se smířila s tím, že ženské v naší rodině jsou prdelaté a břichaté, že to nejde vycvičit a že holt já nebudu výjimka. Že nikdy nebudu vážit svých vysněných 60 kg déle než ten jeden týden po hladovce. Ale přála jsem si alespoň pořád nepřibírat!

Co jsem to zase snědla?!

Navzdory počítání kalorií jsem totiž první rok v prvním zaměstnání přibrala 14 kg. Už dříve jsem měla potíže s udržením váhy, ale tohle byl mazec. Zkoušela jsem pak všechny možné další způsoby hubnutí, ale nic nefungovalo dlouhodobě. Ke kaloriím jsem se ještě párkrát vrátila, dávalo mi smysl, že nemůžu sníst víc než spotřebuju, ale prostě jsem to neuměla dodržet. Kila jdoucí směrem nahoru jsem kompenzovala stále častějším cvičením a neustálým zakazováním si sladkého, což se dařilo vždy jen pár dnů. Pocity viny z toho, co jsem to zase snědla a jak vypadám, byly na denním pořádku.

Jídlo mi vždycky chutnalo, ale neměla jsem z něj radost. Byla jsem bezmocná. Věděla jsem, že strava je důležitá, věděla jsem, co všechno bych jíst neměla, ale nevěděla jsem, co jíst mám, aby mi bylo dobře a netloustla jsem víc a víc. Tohle dovede pochopit asi jen ten, kdo si něčím podobným prošel. Doufám, že se mezi vámi najde nějaká spřízněná duše, která ví, o čem to píšu, až tuhle moji zpověď bude číst.

Fotka je lepší než tisíc slov

Abych vám víc přiblížila ten tehdejší boj, zalovila jsem ve fotkách. Vybrala jsem různé fotografie z let 2002 až 2006 (bylo mi 25 až 29 let), kdy jsem byla svobodná, bezdětná, měla relativně čas počítat kalorie a sportovat. Netvrdím, že to jsou mé nejtlustější fotky, mám rozhodně lepší kousky ve sbírce (jak jste si možná všimli ve starších článcích nebo v kurzech, tam mám i o 20 kilo víc než po změně jídelníčku). V tomto článku vidíte rozdíl jen nějakých 5 až 10 kg, podle toho, které fotky ze které doby budeme zrovna porovnávat. Ale když se podíváte dole do galerie pod článkem, kde jsou fotky z let 2012 až 2016, kde je mi 36 až 39 let, jsem vdaná máma dvou dětí, najdete jistě pár rozdílů u mě i u manžela. (Pokud nás chcete vidět celé včetně hlavy, stačí rozkliknout jakoukoli fotku a pak už jen pomocí šipky na boku fotky listovat tam či zpět.)

Povšimněte si některých detailů. Třeba moje rýsující se druhá brada na některých fotkách. To se týká i Romana. Na fotce z Tater je vidět, že jsem tehdy ty kalorie a racionální stravu vážně řešila – do hor jsem šla s jogurtem, nikoli s řízkem jako moji kamarádi. Na fotce z Vánoc možná postřehnete, že už tehdy, když už jsem něco vařila, tak jsem se snažila vařit to zdravě – na talíři je rýže se zeleninou zapečená se sýrem. Na fotce ze stěhování do našeho prvního bytu je vidět, jaký mám zadek (a na uchu nezbytné hands free – pořád jsem pracovala, i při úklidu koupelny jsem řešila pracovní věci s kolegy po telefonu). Rozhodně jsem nebyla v naší rodině nejštíhlejší. Udržet si tuhle postavu mě stálo hodně námahy! A neustálé počítání kalorií.

Nebe na zemi

Když jsem přestala řešit kalorie, nutriční hodnoty či jiné údaje v potravinách a soustředila se místo toho na složení talíře, stal se zázrak. Mohla jsem se najíst dosyta a kila šla dolů úplně sama. Dokonce jsme se první roky spíš permanentně přejídali než normálně jedli. Já i můj muž, který doma jedl od začátku snídaně a večeře se mnou doma, jsme se cpali, protože nám to většinou moc chutnalo. Nemohli jsme se nabažit polévek, omáček, luštěnin na všechny způsoby a nových druhů zeleniny. Stáli jsme nad hrncem s obilím a lžícemi bagrovali po obědě zbytky rýže, krup či jahel tak dlouho, dokud v nich něco bylo. To jídlo bylo taaaaak uspokojivé! Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v potravinovém nebi na zemi. Můžu se najíst, nemám hlad a stále hubnu! Po tolika letech trápení jsem najednou měla vytouženou váhu a mnohem lepší postavu než kdy předtím zcela bezpracně a s plným břichem.

Čekala jsem zradu

Nemohla jsem tomu uvěřit a pořád čekala, kdy přijde nějaký zlom, nějaký háček, nějaké “ale”. Místo toho jsem se začala zbavovat postupně celoroční rýmy, akné, bolesti hlavy, gynekologických potíží, zánětů močových cest, pískání v uších, bolestech v zádech,….však můj příběh z našich stránek moc dobře znáte. Výsledky byly tak překvapivé, tak viditelné a tak jasné, že jsem přestala mít strach z recidivy a záhy pochopila a poskládala střípky všech dřívějších informací do uceleného obrázku. Došlo mi, jak marné a zbytečné bylo počítání kalorií. Kolik jsem tím ztratila času a energie.

Prověřeno v praxi

Kolikrát jsem v prvních letech nad naším jídlem v duchu odhadovala kalorie, zakroutila hlavou nad hausnumerem, které by to dalo, pojedla a shodila další deko.

Uměla jsem tehdy z hlavy kalorie na 100 g jídla. Pro příklad 100 g okurky dělá 14 kalorií, stejné množství bílého jogurtu 70 kalorií a ovesné kaše vařená ve vodě 140 kalorií. Nepřejte si vidět ty hodnoty u takové čočky nebo jahel! Tam se pohybuje počet kalorií na 100 g od 300 do 1500 kalorií podle typu obilí či luštěniny. Matematicky to tedy vůbec nevycházelo, ale to jsem už neřešila.

Důležitý pro mě byl výsledek. Konečně jsem měla energii, zbavila se únavy, 20 kg nadváhy a letitých chronických nemocí.

Stejnou zkušenost pak měli další a další kamarádi, známí a účastníci kurzů, kteří se vydali stejným směrem. Ačkoli kaloricky to nedávalo smysl, tuhle praxi nám od roku 2010 potvrdilo už několik desítek tisíc lidí, kteří prošli s námi našimi kurzy a najeli na naše jídelníčky. Shodili, uzdravili se, zbavili únavy a zlepšila se jim psychika.

Rozhodně se tedy nevejdu do kalorických tabulek, ale konečně se můžu dobře najíst, nemusím se omezovat a je mi dobře ve vlastní kůži. Po čase jsem přestala kalorie i v duchu počítat. To byl konec kalorií v mém životě.

Pokud jste na tom jako já kdysi a nevíte, jak začít, začněte krátkým online kurzem Jak začít. Je to krátký úvod do toho, jak se stravujeme my. A je zdarma.

Jak to máte vy?

Tak takhle to mám s kaloriemi já. Myslím, že jsem toho napsala nakonec víc, než jsem původně měla v plánu, ale třeba to někomu z vás přijde vhod.

Pokud se do toho chcete pustit pořádně a už za pár týdnů mít lepší váhu, pleť, zažívání a náladu, přidejte se do online programu Jarní očista, za pár dní začínáme.