Domů > Magazín > Blog

Konečně dobře ve vlastní kůži

Milujte své tělo a budete štíhlá a krásná. Mějte ráda sebe samu a budete zdravá. Vaše tělo je chrám, o který je potřeba se s láskou pečovat. Takové a podobné rady jsem četla či slyšela z úst různých terapeutů už před lety. Přeříkávala jsem si různé formulky před spaním, po probuzení i přes den. Zkoušela jsem si vyznat lásku do zrcadla napsala jsem si dopis. Ale mějte rádi tlusté a bolavé tělo! Měla jsem i o 20 kg víc než dnes a od rána do večera nebyla ve své kůži.

Vědět není cítit

Já věděla, že těžko budu zdravá, když se vlastně vůbec nemám ráda. Sama sobě jsem se nelíbila a sama se sebou nebyla spokojená. Ale ani usilovná práce na tom, abych se brala takovou, jaká jsem po všech stránkách, tedy jak vypadám i jaký jsem člověk, nevedla k mé spokojenosti. Vždycky jsem se cítila lépe po cvičení nebo nějaké péči o sebe. Když jsem šla zrovna od kadeřníka, z pedikúry nebo z masáže, na chvíli jsem se cítila docela normálně. Ale že bych se ráno probudila a připadala si alespoň v pořádku, když už ne krásná, tak to tedy opravdu nehrozilo. A tak jsem na tom pracovala hlavou, podstoupila i kdejaký rituál, ale z hloubi duše mi ta sebeláska prostě nešla. Věděla jsem, jak by to mělo být, ale necítila jsem to tak.Podzim 2009

Neposlušné tělo

Vlastně jsem spíš měla od rána se svým tělem jeden problém za druhým. Bylo pro mě těžké mít ráda tělo, které neustále bolelo nebo nějakým způsobem překáželo. Jak jsem nebyla nikdy úplně fit, tak jsem byla permanentně více nebo méně unavená. Bolest byla první, co mě probouzelo. Večer jsem špatně usínala, v noci mizerně spala a ráno mě budila bolest v kříži. Kvůli bolesti v zádech jsem si nemohla pořádně ani sednout na záchod, ani umýt obličej. Než jsem se rozhýbala, nemohla jsem se předklonit. Ráno jsem trávila odstraňováním pupínků, které se mi udělaly přes noc, abych vůbec mohla před lidi. Měla jsem prostě urputné akné a ukrutně mastnou pleť i vlasy, takže jsem přes den tyhle nedostatky různě maskovala a připadala si stále jako špinavá.

Postava taky nic moc

Od brzké puberty jsem měla trochu problémy s váhou, akné, popraskanými žilkami na nohách, striemi na stehnech. Měla jsem velký zadek a malá prsa. Vypoulené břicho, ohnutá ramena a vždycky pár kilo navíc. Navíc zcela nesymetricky uložených. Být někde v plavkách bylo pro mě vyloženě za trest. Milovala jsem teplo a léto, zároveň jsem ho ale nesnášela, protože bylo těžší zamaskovat všechny nedostatky a neuvařit se v těch vrstvách oblečení, kterými jsem jizvy, strie, metličky a akné maskovala. Nenosila jsem šaty ani trička na ramínka, nenosila jsem krátké sukně a kraťasy, všude bylo něco nepatřičného, co jsem nechtěla vystavovat. A jak mi přibývaly roky, přibývala i kila a za nějaký čas jsem při výšce 174 cm vážila přes 70 kilo. Žádná tragédie, řekne si možná leckdo, ale já si dobře nepřipadala. Nic jsem neuběhla, nic jsem nevydržela. Supěla jsem do schodů i na tramvaj. Trpěla jsem při všech sportech, nenáviděla běh. Připadala jsem se nemotorná, tlustá, ošklivá a nemožná. Tvářit se, že to tak není a být aspoň trochu v pohodě, stálo veeeelkou námahu.

Průtokový ohřívač

Léta letoucí jsem trpěla na celoroční rýmu, na výtok, na bolest v krku a kolem uzlin, na pískání v uchu, na bolesti v podbřišku a zádech. Běhala jsem na záchod jako koroptvička. Časem přibyly migrény a výčet různých potíží by mohl ještě dlouho pokračovat, ale pro vaši představu to jistě postačí. Připadala jsem si jako nefunkční model, ze kterého pořád něco teče. Horem, spodem. Připadala jsem si jako průtokový ohřívač. Špinavá, mokrá, mastná, nečistá. Bylo těžké mít ráda takové tělo. Ale snažila jsem se. Pracovala jsem na tom.

15 let klasické medicíny

První část života jsem se potkávala s lékaři. Začalo to v miminkovském věku operacemi ledvin a močových cest. Na záněty, které mě trápily, jsem dostávala léky a časem se ukázalo, že to nikam nevede. Nepomohly ani zákroky typu odstranění nosních a krčních mandlí. Věčně mi lékaři někam zaváděli nějaké cévky, hadičky, trubičky a snažili se spravit můj urologický a gynekologický systém. Snad nejhorší bylo nafukování močového měchýře za účelem zjištění jeho kapacity. Ještě horší bylo snad jen píchání ucha při zánětu. Lékaři sami vždy po nějaké době léčby konstatovali, že lepší už to nebude a že mohu být ráda, že funguju aspoň tak, jak funguju. To mi ale ke spokojenosti nestačilo. Lékaři konstatovali už v kojeneckém věku, že ze mě asi ani nevyroste holka, že nebudu moci mít děti a tak jsem vyrůstala s tím, že mě žádný chlap nebude chtít, protože jsem prostě nepoužitelná.  Přes všechnu svoji snahu být šťastná, zdravá a spokojená,  jsem vyrůstala s títmo komplexem méněcennosti a řekněme ženské nedostatečnosti.

20 let alternativní medicíny

Po revoluci jsem proto začala spolupracovat s různými léčiteli a terapeuty. Za těch zhruba dvacet let to bylo mnoho různých lidí a nepřeberně technik a způsobů léčby. Všechno pomáhalo, ale vždy jen na krátkou chvíli. Pro pořádek nutno uvést, že jsem pracovala nejen na svém fyzickém těle, ale i na své duši. Že jsem pracovala s velmi jemnými energiemi, se svou psychikou, se starými bloky z rodiny,…. Co vás jen napadne, to jsem nejspíš vyzkoušela. Nejvíc jsem nechápala věty: „Buď ráda za ty pupínky/výtok, aspoň to leze ven. Horší by bylo, kdyby to zůstalo vevnitř.“ No, to je prima, že to leze ven, ale z ostatních nic neleze! Proč já mám vypadat jak strašidlo a cítit se pořád špinavá? Snažila jsem se přijmout svůj úděl, ale šťastná jsem nebyla.

Rady kamarádek

Blízké kamarádky věděly, že se trápím pro svoji váhu a pleť. Nejlepší rady byly třeba: „Víš, nesmíš to tak řešit.“ nebo “Hele, ty nehubneš, protože na to pořád myslíš.” Samozřejmě mi to radily kamarádky štíhlé a krásné, které nikdy neřešily váhu, pleť měly jak z alabastru, štíhlé jak proutek a  slušelo jim to i v teplácích a mikině. Jenže ono se to nedalo neřešit. Musela jsem denně čelit všem těm trablům a byl problém se obléknout tak, aby mi bylo příjemně a nemusela jsem se stydět. Bylo mi v mém těle děsně nepohodlně.

Změna jídelníčku

To byl pro mě životní zlom. Bez přehánění. Naté fotce sedím na gauči se starší dcerou na klíně. To bylo těsně před začátkem jejích příkrmů a tedy mého začátku nového jídelníčku. Bolavá od hlavy po paty, smířená  s tím, že jsem teď matka a štíhlá už asi nikdy nebudu….Netušila jsem, co všechno se jídelníčkem změní. Původně jsem chtěla jen shodit pár kilo, ostatní potíže už jsem brala jako svůj úděl. A ony se děly přímo zázraky” O tom jsme koneckonců natočily s Helčou takřka všeříkající video. Bez sebemenší námahy jsem shodila všechnu nadváhu a dostala se o čase dokonce na váhu z dob, kdy jsem maturovala. Pleť přestala produkovat boláky a pupínky. Zmizela rýmy, migrény, bolesti zad i podbřišku, přestalo mi pískat v uchu, přestaly se mi mastit vlasy, přestala jsem se potit. Přestalo mi téct z nosu i odjinud. Najednou jsem štíhlá čistá ženská. Mám své jizvičky, je na čem pracovat. Moc dobře vidím rezervy na těle i na duši. Ale pro ty se vůbec netrápím. Jsem ráda, že jsem se dožila tohoto stavu a je mi konečně dobře ve vlastní kůži.

Nejsem dokonalá, ale můžu vyjít mezi lidi bez velkých příprav. Sáhnu po tričku a kraťasech a jdu nakupovat. Žádné dlouhé česání, maskování pupínků, hledání vhodného trička, ve kterém bych neměla tak velké břicho a které by schovalo zadek. Vyrážím bez nalíčení a nepřipadám si jako špína neupravená. Jasně, že když jdu do společnosti, přijde na řadu hřeben, řasenka a jiné ženské zbraně.

Je tak úlevné prostě jen být! Po přestěhování na Sázavu jsem byla půl roku bez zrcadla, ve kterém bych se viděla celá. A víte co? Vůbec mi nechybělo. V létě jsem si musela nakoupit nový šatník, protože jsem ještě trochu zhubnula a nic mi nebylo. Teprve tehdy jsem se začala shánět po zrcadle, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak jdou nakoupené svršky a spodky k sobě. Zrcadlo tedy už přes půl roku mám, ale jediný, kdo se v něm vzhlíží, jsou naše holky. Já ho nakonec nepotřebuju. Občas jen pro kontrolu, zda k sobě jdou kalhoty a košile nebo něco podobného. Ale v tom našem lese je všem srnkám docela jedno, jestli to ladí nebo ne. Takže zrcadlo moc nevídám. A že jsem dřív před ním strávila času! Kdo má problémy s váhou, dá mi za pravdu, že je těžké najít vhodné oblečení, že člověk před schůzkou i dvě hodiny (a někdy zcela marně) vytahoval věci ze skříně a zkoušel a zkoušel…

Přestala jsem řešit, jak vypadám, když jsem se takhle ozdravila a zeštíhlela. Netrávila jsem moc času před zrcadlem a neměla moc představu, jak vlastně vypadám. V hlavě jsem měla nahraný starší obraz svého já.  Šlo to až tak daleko, že jednou v rámci úklidu zrcadlo čistila od dětských tlapiček a tlamiček našich holčiček a najednou jsem se na sebe podívala jako na úplně jiného člověka. Skoro jsem se lekla, kdo to na mě kouká. Vůbec ji neznám, ani od vidění,  tuhle ženskou, proběhlo mi v hlavě. A tak jsem si ji tam s hadrem v ruce chvíli prohlížela a zjistila, že je mi milá. Že se mi i přes drobné nedostatky líbí a usmála jsem se na ni. Vrátila mi úsměv a bylo to jako zamilování.

A tehdy jsem si to uvědomila. Mám se ráda! Mám ráda své tělo! Ještě ten večer jsem si před něj stoupla nahá a zjistila, že už mu nemám co vytknout. Že to sice bude chtít po dvou dětech a roce a půl necvičení začít něco dělat, ale že můžu předstoupit před svého muže zcela nahá za bílého dne bez pocitu, že je třeba něco maskovat.

Tohle poznání přišlo někdy v létě. To jsem nenosila nic jiného než tílka, sukně a kraťasy, jaké jsem si sotva mohla dovolit nosit na střední škole. Nikde mi totiž nekoukají žádné faldíky, po akné už mám jen jizvičky a moje tělo mě nebolí. Je to taková svoboda, když se člověk nemusí řešit, sáhne do šuplíku pro tričko a jde! Je tak příjemné, když se tělo nepřipomíná neustálými potížemi a tak o něm vlastně nevím. Běhám po domě nahoru a dolů po schodech a vůbec mi to nevadí. Běhám s radostí a venku jsem se docela nedávno sama rozběhla jen tak z radosti. Já, která ze všeho nejvíc nenáviděla běh! Žije se mi tak nějak lehčeji. Však taky vážím sotva 55 kg. S takovým tělem se to túruje, běhá a skáče! Když šla na svět Markétka, vážila jsem 82 Kg. Umíte si představit ten rozdíl? Tu lehkost?

Dřív jsem byla na své tělo naštvaná, protože mě neposlouchalo. Dělalo si, co chtělo, zdálo se, že na to nemám vůbec vliv. Když jsem změnila stravu a když mi došlo, co všechno už tohle tělo zažilo a muselo vydržet, začala jsem ho mít ráda už i proto, že mi neodešlo úplně. Zázrak, že vůbec šlo tolik věcí dát do pořádku. Je dokonalé naše tělo. Když se mu dá šance, využije jí a opraví, co může. Pochopila jsem konečně i slova léčitelů, že mám být ráda, že to leze ven a že to nezůstává vevnitř. Konečně ho nekrmím něčím, co musí lézt ven. Tak nic neleze, nic nikde netlačí, nebublá, všechno se zklidnilo. Moje tělo i moje mysl. Jupíí!

Cítit a nemuset myslet

Už chápu, co tím kamarádka myslela, když mi radila, že se nemám tak řešit. Už vím, že je dobře mít ráda své tělo a vážit si ho jako chrámu, o který s láskou pečujeme. Věděla jsem to i předtím. Jenže se nešlo neřešit, nešlo jen tak být a mít se hezky. Bolelo to, tlačilo to, nebyl na to hezký pohled. Je snadné mít se ráda, když jsem štíhlá a nic mě nebolí. Je to přesně ten stav, kdy vaši hlavu nezaměstnávají potíže vašeho těla. Vlastně se máte rádi tak nějak automaticky. Nemusíte na to myslet, soustředit se, přemlouvat se.

Dávno už si nepřeříkávám formulky. Prostě to tak cítím. Jsem vděčná svému tělu, že to vydrželo. Jsem vděčná za to, že jsem dostala informace a šanci svoje tělo opravit.  Kdo nezažil nepochopí. Proto mě třeba nechápe většina příbuzných :-) Zřejmě jim připadám dogmatická, umanutá a co já vím, co ještě. Výhoda je, že je mi to jedno.  Se změnou jídelníčku přišel i životní postoj nezávislý na mínění ostatních.

Všem, co jsou na začátku cesty a mají trable s váhou, zdravím či vlastním sebevědomím přeji, aby došli až do stavu, kdy jim bude fajn a jejich tělo se stane jejich kamarádem. My už se docela přátelíme.

Eva a její tělesná schránka

 

PS: Začínáme Jarní očistu!

Únava, blbá nálada a kila navíc? Nenecháme vás v tom! 😊 Pojďte s tím zatočit. Začínáme 8 týdenní Jarní očistu. Pročistíme tělo, zlepšíme jídelníček i postavu a zase bude dobře.

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Ahoj Evička, ďakujem za skvelý článok a aj nádej ktorú v sebe nesie. 🙏🏻❤️ Chcem koroptvička sa opýtať na kŕčové žily, alebo metlicky ktoré si spomínala. Rada by som vedela čo ich spôsobuje , a či sa ti ich podarilo zbaviť … u nás sú v rodine “dedičné”- mne sa urobili prvé asi keď som mala 14 rokov a stále pokračujú čím ďalej tým viac. Ocko má až fialove nohy- takze mám motiváciu s tým niečo robiť.. V lete sa už hanbím nosiť sukne a šaty, lebo z diaľky sú dosť viditeľne – vyzerajú ako modriny. A ešte niečo- je to celkom zábava keď nepoznám nejake české slovíčka 😂… napr taká koroptvička- to nevedel nájsť ani CZK – SVK slovník 😂😂😂… musela som dať preklad do angličtiny a potom späť z ang na slovenčinu 🤣🤣🤣.. takze ak to hľadá viacej ľudí- je to jarabica😄- partnerka bažanta.

Kattynka
25. 11. 2019

Tenhle článek musím ukázat své mamce, která stále pochybuje o účinnosti stravy JJ. Celý svět vidí černě, protože ji pořád něco bolí. Obecně je pesimistka, tak uvidíme, zda si z toho něco vezme

Ukázat další komentáře

Mohlo by se vám líbit

144
70

Videopřání Jíme Jinak 2022 – Uspořádejme si myšlenky

Čtěte více na toho téma

Vyzkoušejte také

klub
1
13

Antibiotika nejsou konec světa… aneb když neposloucháš signály těla, stihne tě trest

To je tak, když si nedáš říct, když přehlížíš signály těla, a místo toho machruješ, že si přece superžena a že to dáš. A pak bum a tělo ti to dá sežrat. I ...
klub
7
26

Experiment: co se mnou udělaly 3 týdny na kaších s ovocem

Také snídáte kaši s ovocem? Celozrnné obiloviny jsou zdravé a ovoce má spoustu vitamínů. Vypadá to jako skvělá kombinace, anebo ne? Já si na vlastní kůži v...