Když jste malí, jíte, co vám dají rodiče. Jak rosteme, začínáme si vybírat sami, co a kdy budeme jíst. Já jsem si nejdřív vybral špatně. Teď už to vím. Začal jsem přibírat na váze a měl jsem zdravotní problémy. Co mi pomohlo změnit to? A co mi pomůže vydržet?

Vůně hamburgerů a pizzy je lákavá

Chci jako ostatní lidi vypadat dobře a být normálně štíhlý. Ale je to těžší, než jsem si myslel, protože ta vůně hamburgerů a pizzy je lákavá. A když vidím své vrstevníky, jak jedí nezdravé jídlo, tak mě to taky láká.  Odradí mě pohled na jejich tělo. Tuk, tuk a… tuk. Takhle dopadnout nechci. A teď už vím, že jsou i jiné dobré věci, než hamburgery. Myslím, že je čas se podívat na moje začátky.

Zapadnout do party mi přišlo důležitý

Když jsem byl malý, tak jsem byl hubený. A v tu dobu jsem ani nepomýšlel na to, že by mi někdy břicho čouhalo z trika. Na pláži jsem byl úplně v pohodě bez trika a nestyděl jsem se za svou postavu. A potom jsem dostal nápad, že začnu jíst nezdravě. Musím říct, že mě to napadlo prostě proto, že tak jedli spolužáci. Zapadnout do party mi přišlo důležitý. Takže bonbony, čokoláda a pizza byly, jak se říká, na denním pořádku. Když jsem šel domů, koupil jsem si balíček bonbonů a pak je snědl najednou.

Sport v sedě mi neprospěl

Se sportem jsem na tom už taky nebyl nijak skvěle. Dřív jsem hrál různé míčové hry, chodil jsem na florbal a byl jsem hodně venku. Pak se projevila asi trochu lenost a venkovní hry se přesunuly domů, do bytu, na gauč. Hrát fotbal na počítači je přece taky zábava. Postupně se mi zlepšovaly dovednosti v hrách, zvyšovalo se mi skóre, ale i kila. Nechtěl jsem se stát tlusťochem.

Jdeme do toho všichni

S rodiči jsme se dohodli, že budeme jíst zdravě jako celá rodina. To bylo mnohem snazší, než kdybych to musel zvládat sám. Snazší to bylo, ale i tak jsme to mnohokrát porušili a nejedli správně. Ono jíst takovou cuketu bylo za trest. Ale pak jsme si řekli, že nechceme vypadat jako kuličky. A já jsem na sebe hrdý, že jsem to zvládl překonat a že zelenina pro mě není „sprosté slovo“.

Často jsem to chtěl vzdát

Na začátku to nebylo jednoduché. To bylo taaaak těžký. A často jsem to chtěl vzdát, hlavně, když šli kamarádi do fastfoodu. Chtěl jsem jít s nimi, ale co bych si tam dal? Musel jsem si taky sestavit jídelníček a dodržovat ho, abych pak neměl chutě a nevymetal spíž, což není vůbec lehké.

Už nemusím brát léky

Doufám, že to vydržím, protože si myslím, že to za to stojí. Nebudu tlusťoch a budu se cítit dobře. Už teď mi je líp. A rodičům taky. Jíme jinak jako rodina a baví nás to. Taky už nemusím brát žádné léky. Tělo, jak říká mamka, se dokáže uzdravit samo, když mu pomůžeme. Tak se o to snažím.

Chtěl jsem vám napsat svůj příběh, jak a proč jsem začal jíst jinak. Kdyby se vám líbil, rád vám napíšu, jak mi to jde dnes.

6 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Ahoj Kubíku, moc Ti fandím, drž se cesty, kterou ses dal s rodičema.

    Ale občas bych možná s klukama zašla i do nějakýho toho fast foodu a tam bych si dala to nejzdravější, co budou mít (polívku, salát) – protože bejt s kamarádama je taky důležitý, i když každej jíte něco jinýho;)

  2. Kubíku, gratuluji Ti k tvému rozhodnutí. je vidět, že jsi šikovný a v hlavě to máš srovnané. Taky si myslím, že být roztřesenou koulí sádla není žádná výhra. Pořád ten tlak většiny je až nepříjemný, ale dnes je „cool“ starat se o sebe. Nebo znáš snad nějakou pěknou holku, která by se cpala hambáčema?
    Ne, pěkně pijí smoothie, jí zdravě a chodí cvičit. Každý tlouštík, pokud zhubne, tak přizná, jak je rád. A hlavně píšeš, že nebereš žádné léky, to je úžasné. Věř tomu, že pro moje holky to také není jednoduché. Třeba se jednou potkáte a dobře pokecáte:-).

  3. Líbí, je to inspirace pro děti. Přečetla jsem ten článek naší Zuzance, říká, že je to jako pohádka. Hamburgery jí nechutnají, radši pizzu, domácí jsem ještě nezkoušela. Když nemá problémy, tak pizzu může, v naší situaci to musím občas překousnout.

    • Máte pravdu. I když se snažíme učit děti dobré věci, občas musíme překousnout, když si ti naši dospívající zvolí jinak. Navíc tlak okolí je pro ně hodně náročný. Pořád ale věřím, že co do dětí vkládáme se jednou zúročí.

      • Mám 11letého kluka. Nejdříve jsem začala jíst jinak já, potom se přidala moje mamka, pak můj manžel a doufala jsem, že se přidá i syn. Chvíli se zdálo, že je to na dobré cestě, ale pak jednou syn u jídla povídá: „Já nechci, abysme byli ty divný vegetariáni.“ Zůstala jsem jak opařená a přemýšlela, jak k tomu přišel. No jak – zrovna přišel z návštěvy u kamarádů! Vím, že je to pro něj těžké, zvlášť když nemá sourozence ani nikoho jiného ve svém věku, kdo by jedl tak jako my. U syna naštěstí neřešíme žádný zásadní zdravotní problém, tak už na něj netlačím a vařím tak, abychom se najedli s manželem my podle svého a syn alespoň něco. I když se mi to tak vůbec nelíbí. A stejně jako Lůca doufám, že mu to jednou dojde a zvolí stejnou cestu jako já.

        • Pavlíno, jste skvělá, že nic nelámete přes koleno, to by k dobrému nevedlo a taky, že máte pochopení a víte, že hodně názorů naše děti prostě přejímají od vrstevníků. Přeji hodně trpělivosti a optimismus! 🙂

  4. Zobrazit všech 6 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Stisknutím tlačítka souhlasíte, že zpracujeme Vaše osobní údaje (e-mail a jméno), abychom mohli komentář evidovat a zobrazit. E-mail nezveřejníme. Zásady ochrany osobních údajů.