Domů > Magazín > Vaše příběhy

Záchranná brzda v půlnočním expresu do pekla (Standa, 47 let)

Žil a jedl jsem dle mého uvážení normálně. Jenže pak mi tělo začalo dávat zřetelné signály, že něco není v pořádku a já je přehlížel. Naštěstí přišla záchrana, moje přítelkyně mi hodila záchranné lano a vše se začalo měnit k lepšímu. Dnes vám povím o tom, co tomu předcházelo.

Bod zlomu – věk 38 let

Nebyl to skutečný zlom ve smyslu: “Tak a ode dneška budu jíst jen a pouze zdravě”. Zlomený z nočního flámu, to ano, jsem sám sobě řekl končím, končím, tedy nebudu na sebe až zase tolik přísný, prozatím jen s tvrdým alkoholem.
Proč vlastně závislost? Zpětně si vybavuji, že od 6 do 18 let, jsem byl závislý na krupicové kaši a hlavně, když tam byly ty cukrové hroudy. Také na povidlových koláčcích od babičky a řízcích veškerého druhu od maminky a nejlépe s bramborovým salátem a “hodně majonézy bych prosil”.
Nedlouho po 18 následovalo osamostatnění, velkoměsto, šílený konzum, párek, rohlík a kýbl kečupu, konzum proložený touhou prožít to, co je v hudebních klipech na MTV (rok 1995 – 2000, z výběru dvou kanálů před rokem 1989 a mudrování o pětiletce se najednou 19-letému klukovi otevřel jiný vesmír. Bohužel, lapil jsem se okamžitě, namísto Standy Hložka a Holek z našich školek, Scooter a Hyper, klipy jako ve filmu pro dospělé).

Od fatálního kolapsu mého těla mě ochránila snad má hyperaktivita v podobě jakéhokoliv sportu či pohybu, neposeda na n-tou. Tedy od svých 22 let do 38 jsem neomylně žil ve své realitě, že jím normálně a příležitostně si dám nějaký ten drink, a přeci “když o sobě vím, hned to oslavím”.  :-). Neznamená to, že bych byl přeci alkoholik – v pátek a v sobotu, to je povinnost, přidáme k tomu středu, a někdy se zadaří i ve čtvrtek, a dokonce i v úterý. Prvním malým větracím okýnkům se směji, větším oknům se vysmívám a totálních vitrín se začínám děsit. Cože? Jako opravdu tohle jsme dělali? Neee, za co jsem tolik utratil, že já jsem zase ztratil cash..

Signály svého těla jsem nechával bez povšimnutí

Výborně, přestal jsem pít lihoviny, veškerého druhu, skutečně a bez výjimky. Velmi rychle a snáze se těžká ztráta na bitevním poli nahradila ,,zdravějším mokem“ – vínečkem. Vínečko bílé, jsi od mé milé, vínečko rudé, jsi od té druhé. Vyzrál jsem nad Rarachem, ha, a jedna, dvě deci, někdy i sedmička, ta patří k věci. Měli jsme takovou zkratku: Jdeme na párty, dáme R7? (Rychlá sedmička červeného vína). A je to v normě, říkají to i lékaři, tedy ve většině případů ve farmacii lékaři. A k tomu se přidala dobrá káva. Kvalitní zrno nemůže být k  neprospěchu a když mašina umí i s mlékem, páni… to je paráda.
Takže 39 – 41 let na ,,kafích“ (i 4x denně), víně, hodně restaurace, občas kuře, krůta z řetězce, na pánvi to ještě tak tak zvládnu.

Zcela bez povšimnutí jsem ponechal signály svého těla, pravda, nic mě nebolelo, občas jsem se špatně vyspal a nějaké to posmrkávání…ale to je přeci normální. Hlavně, že jsem si všímal, zda mi sedí džíny a jestli jsou vlasy ok. Mamma Mia!

Copak jsem tak úspěšně přehlížel, ač bylo se mnou v tom nejtěsnějším kontaktu?

  1. Pravá ruka, pod trojhlavým svalem pažním tuková sraženina, cca od 25 let, ale již občas zabolela, na dotyk citlivá.
  2. Levé tříslo, při zvýšené námaze zejména spojené s psychickou zátěží – palčivá bolest, až horkost.
  3. Za levým uchem občas píchne, jakoby v hlavě, není to úplně příjemné, asi stres, v klidu asi normální.
  4. Popraskané paty, a to dost slušně, kůže jako slon obecný (ten už vyhynul, tak africký)
  5. Již znatelné boule u obou palců dolních končetin, a to takové, že je zarudlá kůže, jak dře o obuv (do cirkusu jako Šáša, jen s tím rozdílem, že to byl taneční klub a Šášu jsem opravdu dělal).
  6. Žluté bělmo v kombinaci se zarudlými žilkamimy zíráme, vy zíráte – Visine! Ano, tak hluboce jsem v nevědomosti klesl, že jsem si do vlastních očí občas kápnul nějaký chemický roztok, aby bělmo zase bílé bylo jako sněhobílá louka (než roztaje).
  7. Nic co by stálo za řeč, ale občasné za to rutinní posmrkávání… všude papírové kapesníky, v přední kapse, zadní kapse, na stole, nočním stolku, v autě, v tašce, samozřejmě nejvíc v pračce, ale to je asi normální.
  8. Křeče v oblasti lýtka, prstů na nohou a někdy dlaně. Při a po fyzické zátěži.
  9. Mykóza u dvou prstů na noze.

Má imunita už byla na hraně

Jenže jednoho dne po návratu z Egypta se něco zlomilo skutečně, zřejmě má imunita už byla na hraně a přišel drobný úraz v moři 3 metry od mola, který se po návratu vystupňoval do takové míry, že mi od poranění (lehká oděrka paty cca 3 cm), prolítlo něco uvnitř nohy přes lýtko a udělalo to neskutečnou díru, tedy díra směrem z těla ven… Vystřídal jsem několik nemocnic, Vojenská, Na Homolce, Motol, vše jsem léčil z domova, na toaletu jsem skákal se židlí, berle moc nešlo užívat, jakákoliv pozice nohy níž než hlava (srdce) způsobovala nesmírnou bolest, křeče, jako by mi někdo chtěl ukroutit nohu pod kolenem..
3 – 4 měsíce léčení, už ani nevím, poté 3-4 měsíce pohody. Příčina? Neznámá. Z výsledků lékařských testů nikdo nic neseznal. Ale přece se to stalo…

Konečně někdo na řezání

Super, je to za mnou, půjdu vynést odpadky. A při vyhození odpadkového pytle jsem se nějak dotkl plastové vidličky a ta mi zajela pod nehet pravého palce. Palec vypadal v pohodě, jen mírně, skutečně mírně otekl, ale od palce až po uzlinu v podpaží pravé ruky se objevila jasně zřetelná červená skvrna, čára (tak nějak 3. den). Nevím, zda naštěstí či naneštěstí, ale ve stejném vchodu bydlel patolog. “Tvl., okamžitě leť do nemocnice nebo také o ten palec můžeš přijít, stejně jako minule o tu nohu.” Super, semínko zaseto, vydržel jsem to ještě den a následně jsem letěl do nemocnice. Mladý doktor měl službu, jen si vzpomínám na větu, ,,Konečně někdo na řezání“. Měla to být rutina, údajně zánět, nějaký hnis. “Tady to řízneme, odsud to vyteče, bereme Vám krev….do týdne jste v pořádku.” “Opravdu pane doktore? Přeci jen, je to pravá ruka, má hlavní.” “Maximálně 14 dní“…

Takže až palec pravé ruky přišel k sobě, zažil jsem do té doby největší bolest, byl jsem při vědomí, ale vrávoral, a nevím proč, strašně jsem křičel, ale strašně, bylo to něco, jako kdyby vám někdo pod nehtem dloubal rozžhavenou železnou tyčí, v palci mi tepalo tak, že jsem měl pocit, že se mi roztříští na tisícero kousků. Tato bolest trvala několik dní, dost do bolelo tři týdny a pak už to šlo. Přes tu bolest jsem vlastně ani neřešil, že žádný hnis tam nebyl, nic nevyteklo, a nikdo mi nesdělil, proč tedy z mého palce udělali, co udělali, tedy až na jednoho odvážnějšího lékaře, postaršího pána: “Víte, oni to udělali z preventivních důvodů, také byste o ten palec mohl přijít, kdyby tam byl zánět, hnis atd…Ale promiňte, on tam nebyl..” Je to za mnou, paleček je můj, vlastně po dlouhé době jsem si jej pohladil, že zůstal a je zcela fit…

Krůček po krůčku k lepšímu a zdravějšímu já

I s touto situací se tělo vyrovnalo, ale asi mi stále něco uniká, něco, na co bych se měl zaměřit. Jak asi mé tělo vypadá zevnitř? Opravdu mám takovou smůlu, že za ,,nic nemůžu“, za všechno ti ostatní a dějí se takové věci? Nebo jsem strůjcem svého štěstí, své reality já a tělo již neumí jinak napovědět, že bych měl zasáhnout, dokud je čas, dokud nenadešel bod ZLOMU.

A do toho přítelkyně, tenisová trenérka, záchranné lano u hráze, brzda v půlnočním expresu do pekla, návěstí s označením “STOP!, slepá kolej, jednokolejka do krematoria”. Má to háček, tyhle návěstí blikají, svítí a září každému před očima, ale jen pro ty, jejichž uši jsou připravené naslouchat…a tak začala pozvolná, samovolná proměna, nic nebylo v režimu “musím nebo konec”…Byl to režim pouze “chci” s vědomím, že již možná lépe bylo neboť nikdo z nás neví, kdy přesně v těle nastane či nastal bod ZLOMU, tedy k takové sebedestrukci, že nelze následky odvrátit – zatopení 4 komor ze 7, Titanic (nepotopitelný Standa začíná mít trhliny, mírně se naklání a…?) se potápí, zavrávorá, nakloní se a nakonec sešup po čumáku až na samé dno…a nahoru už to nejde, za žádný peníz světa.

Byl to krůček po krůčku. Nebyla to jen tenisová trenérka, ale i mentální, kulinářská, trpělivosti a veškeré té zdravé moudrosti učící Bytost. (Rozhovor s Aničkou) A já začínal být jako houba, nasávající veškeré tyto nové informace, že jídlo není jen restaurace, že suroviny nerostou v řetězcích, ale v přírodě a že každá nemoc na tomto světě, je z tohoto světa a tak jak přijde, lze zařídit aby i odešla, je to ,,jen“ na nosiči, nikoliv na týmu odborníků, na samotném každém z nás. Objevování nových a nových možností, receptů a konzultací od paní Evy patřilo doslova k dennímu chlebu.

Jak se Standa cítí dnes, jak změnil svůj jídelníček a co mu to přineslo, si můžete poslechnout v rozhovoru Zase běhám po kurtu, operace se nekoná.

PS: Přemýšlíte jak zlepšit postavu a své zdraví?

Nepřemýšlejte 😊 Pojďte něco dělat! Ukážeme jak vylepšit jídelníček, co jíst a co ne, a jak si jídlem spravit zdraví! Naskočte do online kurzu Jíme Jinak - JE ZDARMA !

133 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Promiň, no ale ty vole- ve smyslu “tývogo”….uf…tak se své přítelkyně drž…😇

Gratuluji, ať se daří.

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

Má úžasná “těhotná” Jarní očista (Magda, 31 let)

Letošní Jarní očista byla pro mě v lecčem jiná, a to nejen díky tomu, že jsem byla těhotná. Naučila jsem se více odpočívat, dopřávat si čas sama pro sebe a...

Lepší kondice a 5 kg dole (Jan, 65 let)

Přestože jsem se po léčbě srdce dostal znovu do kondice a mohl jsem zase sportovat, na váze to nebylo znát. Díky změně stravy jsem za 6 týdnů shodil 5 kg, ...

Luštěniny a zeleninu si dopřávám i se střevním vývodem (Kateřina, 32 let)

Jíme Jinak nás naučilo milovat zeleninu, obilí a luštěniny. To všechno si dopřávám a v ničem se neomezuji i přesto, že mám vývod na tlustém střevě.  Díky z...

Kolitida je pryč (Lenka, 48 let)

Obrovské problémy s trávením mě omezovaly natolik, že jsem musela začít hledat řešení. Díky návštěvě celostní lékařky jsem se dozvěděla o Jíme Jinak a i kd...

Borelióza mě pořádně sejmula (Petra, 44 let)

Na podzim mi byla již potřetí diagnostikována borelióza. Cítila jsem se hrozně, trápily mě záněty dutin, byla jsem úplně vyčerpaná. Díky změně stravy se te...

Špeky, celulitida i ekzém jsou pryč (Lenka, 47 let)

Na Jíme Jinak jsem narazila, když jsem hledala možnosti, jak jíst bez masa, mléka a cukru a přitom chutně a aby mi nic nechybělo.  S Jíme Jinak jsem objevi...