Hele, Metráček je tady!

Celé dětství jsem zápolila s posměšky dětí, protože jsem vždycky byla robustní. Ne tlustá, ale moc velká a hranatá a taky nejtěžší na váhu, což všichni věděli vzhledem k tomu, že jsme se na tělocviku vážili všichni společně. Největší ve třídě, ale taky nejsilnější, s postavou jako kluk. Moje disciplína byl hod koulí. A co děti vymyslí, když v povinné četbě mají knihu „Metráček“ ?

Základní školu jsem opouštěla s výškou 170 cm, váhou 61 kg a doporučením lékařky, abych se snažila přibrat, protože jsem příliš hubená. To, co ukazovala váha, nebylo vůbec důležité a trvalo mi hodně let, než jsem to pochopila. Až v dospělosti mi jeden fyzioterapeut vysvětlil, že mám tu smůlu, že moje tělo schovává všechno dovnitř. Proto jsem vždycky vážila o 10 kilogramů víc, než moji vrstevníci se stejným obvodem pasu a výškou. Dětská doktorka mne posuzovala podle toho, že ze mne skutečně lezla žebra, jako bych nedostala najíst. V té době jsme měli psa plemene perský chrt a vážně jsme se k sobě hodili.

Moje maminka vařila celkem zdravě v porovnání s tehdy běžnou českou kuchyní. Jedli jsme spousty doma vypěstované zeleniny, králičí a drůbeží maso a běžné české moučné přílohy, kterým jsem se vyhýbala, protože mi nechutnaly.

Poslouchat vlastní tělo je báječné

Váhu 61 kg jsem si udržela do dvaadvaceti let, kdy jsem začala mírně přibírat, takže mi přestala vylézat žebra. Cítila jsem se dobře a ve věku 25 let při váze 65 kg jsem nosila pytle s cementem jako chlapi. No, nebyl to nejlepší počin pro zdraví, ale jinak to tehdy nešlo, pokud jsem chtěla bydlet.

Jak to tak bývá, když je člověk se vším spokojený a vyrovnaný, přijde nějaká změna. Bylo mi čerstvých třicet let, postupně jsem přibrala na krásných 70 kilo a můj život byl skvělý. Bydlela jsem uprostřed přírody, obklopená zvířaty, jedla jsem, když mě ke stolu zahnal hlad, pracovala, dokud mi stačily síly a spala, když jsem byla unavená. Ani nevím, jak se mi mezi to všechno vešlo zaměstnání. Vůbec jsem nepomýšlela na jakoukoli změnu, když jsem se potkala s budoucím manželem.

Raději si to rozházet s tchýní, než s vlastním zdravím

Rodina mého muže jí sladké tuky a zeleninu považuje za životu nebezpečnou v množství větším než stopovém. Já k nim přišla v období oslav – tři měsíce v kuse má pořád někdo svátek nebo narozeniny a vždycky je k tomu „tradiční“ žranice a tradiční psychický nátlak: „To bys nás urazila. To ti u nás nechutná?“ No zkuste říct budoucí tchýni na první návštěvě: „Nechutná“. Dnes vím, že právě na první návštěvě to byla jediná a poslední příležitost, kdy to mohli strávit. Dnes…Na to se hodí krásná replika z filmu Knoflíková válka: „Kdybych to byl bejval věděl, tak bysem tam nechodil!“ posteskne si chlapeček poté, co mu kamarádi natlučou v klukovské rvačce. Kdyby mě tenkrát napadlo, jak moc mi ublíží, když se budu snažit neurazit tchýni odmítnutím jejího pohoštění. Kdyby!

Jak si nastavíme pravidla na začátku, taková je budeme mít

To, co už jednou uděláme, nejde vzít zpátky. Nebo musíme vynaložit obrovské úsilí na to, aby se něco změnilo. Je to vlastně docela logické. Někam přijdete a nějak se chováte. Ti lidé vás vidí poprvé v životě, takž nemají tušení, že se jim jen snažíte vyhovět.
Víte, jak vypadá běsnící uražená tchýně? Tak jí zkuste po několika návštěvách najednou říct, že už těch dortů a hranolků máte fakt plné zuby a uvidíte, jaký udělá cirkus. Zde se hluboce a upřímně omlouvám všem tchýním, kterým s odchodem syna z domu neodešel mozek z hlavy. Já tuhle zkušenost musím sdílet takovou, jaká byla. Mohla – a měla! – jsem si vybrat dusné mlčení, které by časem odeznělo, nebo bych se vrátila ke svému původnímu šťastnému životu. Ale já se snažila přijmout jejich pravidla „aby byl klid“.

Manžel se zastával tchýně

Můj manžel tehdy zastával názor, že jsem to já, kdo se nesnaží rodině vyhovět. A proč si zbytečně vymýšlím? Snad by mě neubylo – sníst co mi dají a pochválit to. No, opravdu mne neubylo, spíš naopak: během půl roku jsem nabrala skoro 20 kilo a poprvé v životě, naprosto bez znalostí o vyvážené stravě, jsem zkusila dietu s báječným jo-jo efektem, kdy jsem dosáhla těžkotonážních 97 kg.
Manželovi moje váha nijak nevadila. Byla dobrým alibi i pro něj, který vyžadoval styl stravování, na který byl od dětství zvyklý. Se všemi následky. Jenže moje tělo takovou zátěž nezvládalo. Byla jsem vyčerpaná fyzicky i duševně.

Rozhodla jsem se to změnit, jenže člověk míní, život mění

Po dvou letech studia zákonů zdravé výživy podle pravidel STOB klubu a jejich aplikaci se mi podařilo snížit váhu na nějakých 82 kg a byla šťastná, jak už budu žít normálně.
Moje štěstí z pocitu zdraví a krásy vydrželo přesně měsíc. Ta fotka v zeleném dlouhém svetru je z května 2013.  O měsíc později už jsem ležela na chemoterapii a život se změnil. Díky chemii a hormonální léčbě jsem opět nabrala na skoro metrák. Tentokrát hlavně vodu, ale to bylo celkem jedno. Nemohla jsem se unést a sil rozhodně nepřibývalo.

Váha jako na houpačce dá tělu pořádně zabrat

Tři návraty rakoviny mi nejprve váhu přidaly a po odstranění žaludku (Rakovina mi vzala ženské orgány i žaludek) ji naopak razantně sebraly. Chybělo málo a nezbylo kde brát.
Svět se změnil k lepšímu až když jsem si hrábla na samé dno a v zájmu zachování života musela najít – a našla – jiný způsob stravování, který mi dává sílu nejen přežít, ale hlavně postupně zregenerovat to, co z mého těla zbylo. Mým cílem je přibrat na 65 kilo, mít tolik energie, abych mohla posílit svaly a v každé ruce zvednout pětikilovou činku.
Takže vzhůru do zdravého vaření a pečení, ať má tělo sílu vyhrávat nad všemi neduhy!