Hodnotu života nezvážíš

Skoro každá žena v některém období svého života začne přemýšlet nad tím, jestli je její váha ideální a jak by ji mohla upravit. Řešíme dvě, tři kila navíc, držíme diety a příčina problémů nám uniká. V průběhu dospělého života se moje váha opakovaně zhoupla od 61 do 97 kilogramů...

Moje disciplína byla hod koulí.

Hele, Metráček je tady!

Celé dětství jsem zápolila s posměšky dětí, protože jsem vždycky byla robustní. Ne tlustá, ale moc velká a hranatá a taky nejtěžší na váhu, což všichni věděli vzhledem k tomu, že jsme se na tělocviku vážili všichni společně. Největší ve třídě, ale taky nejsilnější, s postavou jako kluk. Moje disciplína byl hod koulí. A co děti vymyslí, když v povinné četbě mají knihu „Metráček“ ?

Základní školu jsem opouštěla s výškou 170 cm, váhou 61 kg a doporučením lékařky, abych se snažila přibrat, protože jsem příliš hubená. To, co ukazovala váha, nebylo vůbec důležité a trvalo mi hodně let, než jsem to pochopila. Až v dospělosti mi jeden fyzioterapeut vysvětlil, že mám tu smůlu, že moje tělo schovává všechno dovnitř. Proto jsem vždycky vážila o 10 kilogramů víc, než moji vrstevníci se stejným obvodem pasu a výškou. Dětská doktorka mne posuzovala podle toho, že ze mne skutečně lezla žebra, jako bych nedostala najíst. V té době jsme měli psa plemene perský chrt a vážně jsme se k sobě hodili.

Moje maminka vařila celkem zdravě v porovnání s tehdy běžnou českou kuchyní. Jedli jsme spousty doma vypěstované zeleniny, králičí a drůbeží maso a běžné české moučné přílohy, kterým jsem se vyhýbala, protože mi nechutnaly.

Poslouchat vlastní tělo je báječné

Je mi 30 let a vážím 70 kg.

Váhu 61 kg jsem si udržela do dvaadvaceti let, kdy jsem začala mírně přibírat, takže mi přestala vylézat žebra. Cítila jsem se dobře a ve věku 25 let při váze 65 kg jsem nosila pytle s cementem jako chlapi. No, nebyl to nejlepší počin pro zdraví, ale jinak to tehdy nešlo, pokud jsem chtěla bydlet.

Jak to tak bývá, když je člověk se vším spokojený a vyrovnaný, přijde nějaká změna. Bylo mi čerstvých třicet let, postupně jsem přibrala na krásných 70 kilo a můj život byl skvělý. Bydlela jsem uprostřed přírody, obklopená zvířaty, jedla jsem, když mě ke stolu zahnal hlad, pracovala, dokud mi stačily síly a spala, když jsem byla unavená. Ani nevím, jak se mi mezi to všechno vešlo zaměstnání. Vůbec jsem nepomýšlela na jakoukoli změnu, když jsem se potkala s budoucím manželem.

Raději si to rozházet s tchýní, než s vlastním zdravím

Období oslav bylo nekonečné…

Rodina mého muže jí sladké tuky a zeleninu považuje za životu nebezpečnou v množství větším než stopovém. Já k nim přišla v období oslav – tři měsíce v kuse má pořád někdo svátek nebo narozeniny a vždycky je k tomu „tradiční“ žranice a tradiční psychický nátlak: „To bys nás urazila. To ti u nás nechutná?“ No zkuste říct budoucí tchýni na první návštěvě: „Nechutná“. Dnes vím, že právě na první návštěvě to byla jediná a poslední příležitost, kdy to mohli strávit. Dnes…Na to se hodí krásná replika z filmu Knoflíková válka: „Kdybych to byl bejval věděl, tak bysem tam nechodil!“ posteskne si chlapeček poté, co mu kamarádi natlučou v klukovské rvačce. Kdyby mě tenkrát napadlo, jak moc mi ublíží, když se budu snažit neurazit tchýni odmítnutím jejího pohoštění. Kdyby!

Jak si nastavíme pravidla na začátku, taková je budeme mít

Tady mám svých rekordních 97 kg.

To, co už jednou uděláme, nejde vzít zpátky. Nebo musíme vynaložit obrovské úsilí na to, aby se něco změnilo. Je to vlastně docela logické. Někam přijdete a nějak se chováte. Ti lidé vás vidí poprvé v životě, takž nemají tušení, že se jim jen snažíte vyhovět.
Víte, jak vypadá běsnící uražená tchýně? Tak jí zkuste po několika návštěvách najednou říct, že už těch dortů a hranolků máte fakt plné zuby a uvidíte, jaký udělá cirkus. Zde se hluboce a upřímně omlouvám všem tchýním, kterým s odchodem syna z domu neodešel mozek z hlavy. Já tuhle zkušenost musím sdílet takovou, jaká byla. Mohla – a měla! – jsem si vybrat dusné mlčení, které by časem odeznělo, nebo bych se vrátila ke svému původnímu šťastnému životu. Ale já se snažila přijmout jejich pravidla „aby byl klid“.

Manžel se zastával tchýně

Fotka je z května 2013, mám 82 kg a jsem šťastná . V červnu už jsem ležela na chemoterapii a život se změnil.

Můj manžel tehdy zastával názor, že jsem to já, kdo se nesnaží rodině vyhovět. A proč si zbytečně vymýšlím? Snad by mě neubylo – sníst co mi dají a pochválit to. No, opravdu mne neubylo, spíš naopak: během půl roku jsem nabrala skoro 20 kilo a poprvé v životě, naprosto bez znalostí o vyvážené stravě, jsem zkusila dietu s báječným jo-jo efektem, kdy jsem dosáhla těžkotonážních 97 kg.
Manželovi moje váha nijak nevadila. Byla dobrým alibi i pro něj, který vyžadoval styl stravování, na který byl od dětství zvyklý. Se všemi následky. Jenže moje tělo takovou zátěž nezvládalo. Byla jsem vyčerpaná fyzicky i duševně.

Rozhodla jsem se to změnit, jenže člověk míní, život mění

Po dvou letech studia zákonů zdravé výživy podle pravidel STOB klubu a jejich aplikaci se mi podařilo snížit váhu na nějakých 82 kg a byla šťastná, jak už budu žít normálně.
Moje štěstí z pocitu zdraví a krásy vydrželo přesně měsíc. Ta fotka v zeleném dlouhém svetru je z května 2013.  O měsíc později už jsem ležela na chemoterapii a život se změnil. Díky chemii a hormonální léčbě jsem opět nabrala na skoro metrák. Tentokrát hlavně vodu, ale to bylo celkem jedno. Nemohla jsem se unést a sil rozhodně nepřibývalo.

Dnes je mi 45 let, vážím 59 kg a těším se, až přiberu.

Váha jako na houpačce dá tělu pořádně zabrat

Tři návraty rakoviny mi nejprve váhu přidaly a po odstranění žaludku (Rakovina mi vzala ženské orgány i žaludek) ji naopak razantně sebraly. Chybělo málo a nezbylo kde brát.
Svět se změnil k lepšímu až když jsem si hrábla na samé dno a v zájmu zachování života musela najít – a našla – jiný způsob stravování, který mi dává sílu nejen přežít, ale hlavně postupně zregenerovat to, co z mého těla zbylo. Mým cílem je přibrat na 65 kilo, mít tolik energie, abych mohla posílit svaly a v každé ruce zvednout pětikilovou činku.
Takže vzhůru do zdravého vaření a pečení, ať má tělo sílu vyhrávat nad všemi neduhy!

Pochutnali jsme si a v bříšku máme jak v pokojíčku

Martya: No to jsme si pochutnali. Jak říkala moje...

Podzimní detox nemá chybu! Samé dobroty, které mě léčí

Pavlína M.: Již 9 měsíců jsem s Jíme Jinak...

9 kilo dole, odběr krve super, bez pilulek

Mirka: Vaše stránky jsem okukovala delší dobu,ale až v únoru...

Jsem pyšná, že jím jinak

Ivkanecasova: Dobrý den, super video, moc děkuji :-). Před...

Děkuji – spadli jste nám z nebe…

Jana:Uzasny clanek. Neuveritelne, jak stejne to mame. Dceri jsou...

Začátek nebyl snadný, ale výsledky jsou neuvěřitelné!

Rob: Dobrý den, skvělá práce!!! Po knihách: Fit pro život,...

Díky vám trávím v kuchyni víc času

Pavlaoanv0: Díky vám v kuchyni trávím víc času a...

Hubneme, i když nedržíme dietu

Mayf: Dobrý den,moc jsme si pochutnali. Začali jsme nedávno...

Všichni ostatní si všimli, že jsem zhubla

Vera: Mám teď za sebou týdenní pobyt s našimi studenty,...

Konečně jsem začala chutně vařit

Julajka: Chtěla jsem Vám poděkovat za úžasný kurz, pečlivě...

Děkuji, jak se o nás krásně staráte

Tereza: Tak já také ještě jednou díky! Krásně se...

Musím pořídit nový šatník – zhubla jsem z 60 na 53 kg!

Hanka: Jen jsem Vám chtěla poděkovat. V kurzu jsem...

Jsem čilejší a už konečně večer nezívám

Nahlie64: Jídla jsou výborná a moc Vám poděkovat :-)...

Můj muž i tchán se jídlo pochvalují

L.fuca: Toto stravování mě baví a hlavně mi dělá...

Nevěřila jsem, že jídlo může být tak chutné

Holajna: Dnes jsem uvařila první jídlo. Všechno bylo vynikající....

Mám ohromnou radost, že hubnu

Kateřina: Začátkem ledna jsem se přihlásila do kurzu "hubneme...

Seriál: Jak na jaro

materiály
  • Stáhněte si jej a upravte jídelníček.
  • Vyhněte se nemocem a jarní únavě.
  • Jídelníček ke stažení!
  1. Děkuji za sdílení… krásný příběh pro všechny hodné holčičky, které se naučily zasloužit si pochvalu, dělat druhým dobře, odbývat se, obětovat, zavděčit… je to o mnoha z nás. A díky sdílení se (i tady) už cítíme, těšíme a často i bezpečně víme, ze nemusíme… ze jsme úžasné jen proto, že jsme ❤️

  2. Nesmírně obdivuji každého takového bojovníka. Držím palce a věřím, že s takovým přístupem k životu a hlavně k sobě jsou všechny zázraky možné. Těším se, že se společně tady budeme radovat z každého nabraného kila 😉

  3. Díky Vlasztovko, že se o to podělíte. Věřím, že to někomu ušetří trable do budoucna. Dlouho, když jsem si na začátku pročítala příběhy lidí tady na webu, jsem si říkala, „…chudáci, ještě že mě se to netýká …“, jak hloupá a slepá jsem byla, jak dlouho mi to trvalo, než mi docvaklo, jak moc těch zkušeností druhých, bylo i o mně. A s rodinou (tety, tchýně, babičky …) to bývá nejtěžší, myslím. Já dlouho mohla jíst všechno, žaludek mi šrotoval neuvěřitelně, všichni na to byli zvyklí a o to těžší bylo přiznat druhým a hlavně sobě, že už to tak není. Situace, kdy jsem něco snědla, abych si nekazila reputaci skvělé bezproblémové holky a pak proseděla desítky minut na záchodě v křečích a bolestech, byly tak časté …, no ale pak jsem si najednou už nechtěla ubližovat, takže jsem to jíst „najednou“ přestala a řekla jsem, že si vezu vlastní jídlo …. . To byl také problém, kratičký. Řekli mi, že co mi to asi tak může udělat? A já vždy řekla větu: No , když málo, tak se jen poseru, ale když to bude horší, tak křeče a bolesti jako když spolknete dětské kostky a v nejhorší fázi vyhřeznutí konečníku a krvácení z nosu … . Každému sklaplo a mně se ulevilo. A dnes jen, když jedeme na návštěvu, tak je vše ok a nebo někdo jen hlásí, „nic si nevoz, neboj, neposereš se z toho … 🙂 “ a mají v zásobě minimálně uvařený pytlík rýže a někdy i něco víc. Pozoruhodné bylo, že s tou větou jsem začala i zjišťovat, kolik lidí má podobné problémy a málem by se ze mně stala „výživová poradkyně“, ale oni většinou nic změnit nechtěli, až tak zle (jako mně), jim nebylo a průjem nebo zácpa a časté nadýmání je přece normální. Já už dnes vím, že není.
    Třeba nemusíte zvedat pětikilové činky, zvedáte už teď mnohem těžší výzvy a nesete větší břemena a pokud vaše fyzické tělo živí a nese vaše duševní tělo, v zrcadle to neuvidíte, ale podívejte se své Blance do očí a uvidíte, jak je silná (obrovsky!). Přeji vám, aby se vaše energie a láska ve vašem okolí odrážela, množila a zpětně vás posilovala. Jajka

    • Jajko, to je úžasný příběh a obrovská motivace pro všechny, kteří se bojí říct „ne“ tomu, co je ohrožuje, aby nevypadali hloupě. Jak hloupé je ubližovat sám sobě zbabělostí, to jim nedochází. Krásně pravdivá je věta oni většinou nic změnit nechtěli, až tak zle (jako mně), jim nebylo Přesně s tím se setkávám. S lidmi, kterým potíže teprve začínají, reakce na výživové chyby jsou minimální a náprava by byla tak snadná. A oni si pořád nalhávají, že jich se to netýká, oni mají přece „jenom“ nadýmání nebo pálení žáhy. Co všechno se musí stát, aby pochopili …

    • Jajko, tak já tu vyprskly smíchy, když jsem začala číst tu větu o tom „co mi to udělá…“ tedy ke konci mě trochu zabolelo v břiše i níž, au au. To je myslím námět na další článek 😉

  4. Zobrazit všech 7 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Vlasztovka
Autorem článku je Vlasztovka
Jmenuji se Blanka Chudobová. Jednou jsem si posteskla, že jsem toho zařídila tolik, až jsem ulítaná jako vlaštovka. Kolegové se toho chytli a nějak mi to druhé jméno zůstalo. Rakovina mne připravila o celý žaludek (a nejen ten) a já musela najít způsob, jak jíst bez živočišných bílkovin. O peripetiích života bez žaludku píši i na svém blogu. Po roce a půl tápání a zkoušení jsem narazila na Jíme Jinak a uvědomila si, že jím „jinak“, ale něco mi do úplné skladby potravy chybí. Díky Jíme Jinak jsem svoje stravování velmi dobře vyladila, jídlem doslova žiji a cítím se lépe než před nemocí, ačkoli podle lékařů jsem tu dávno neměla být. Ráda se s vámi podělím o svoje postřehy a recepty.
Předchozí článekSedíme na zemi, nemáme televizi a Vánoce slavíme po svém
Další článekUpečte si cukroví bez lepku! 27 receptů na výborné bezlepkové cukroví