Vzala jsem tělu drogu a bylo mi hrozně (Lůca)

Víte, v minulém článku jsem vám psala, že jsem si dala lžičku medu na uklidnění. Pravdou je, že nezůstalo u lžičky. Bylo mi zle a to nejen tělesně, ale i duševně. Tolik jsem chtěla vyčistit tělo, změnit stravu sobě i své rodině. Proč to nejde? Proč to nefunguje? Kde se stala chyba?

Začala jsem na stránkách Jíme Jinak hledat nějaký článek, který by mi to uměl vysvětlit. Prožil někdo něco podobného? Co udělal? Přece to hned nezabalil?

Jak jsem tak procházela články, pročítala jsem i komentáře a to stále pozorněji, došlo mi to. Byla jsem tak stržená emocemi, touhou měnit a chtěla jsem všechno hned, že jsem prostě udělala typickou chybu – nedělala jsem věci postupně, nedala jsem tělu čas, aby si na změnu zvyklo a přijalo ji. Neposlouchala jsem, když holky v programu říkaly, že máme každý týden udělat jednu změnu. Néééé, to nééééé, to je ztráta času, já to udělám všechno a hned. Upřímně, už jenom odbourat cukr je pro tělo dost fuška, když jste zvyklí sem tam (sem jako dnes a tam jako zítra, abych byla přesná) loupnout do sebe kousek (i půlku) čokolády, dát si velkou točenou zmrzku, skořicového šneka k snídani či „drtit větrníky lžičkama“.  Zkrátka vysadit cukr bylo fakt těžké, ale chtěla jsem to. Chtěla jsem program Jarní očista (dále jen JO) projít a vidět, jaké účinky to bude mít na mě.

Bolela mě hlava. Hrozně. Byla jsem nervózní. Hrozně. Bylo mi celkově… hrozně. Detox. Vzala jsem tělu drogu a to se neodpouští. A týden na to byl rozhodně potřeba. Myslím, že klidně i dva až tři týdny, abych byla upřímná, ale ten první byl nejhorší. Vzít tělu najednou i maso a mléko, začít hned vařit úplně jinak, to bylo prostě špatně. Každá změna potřebuje svůj čas, čas na přijetí i čas na zažití. Nejde o dietu, kterou vydržíte a pak se vrátíte ke starým zvykům. Člověk postupně přijímá nové a vyměňuje to za to staré, co mu roky dělalo v těle paseku. Nemůžu říct, že jsem před JO přemýšlela, že se úplně vzdám cukru, masa, mléka a výrobků z něho. Mým cílem bylo se pročistit a jaká změna mi bude v životě vyhovovat, tu si ponechám.

Začala jsem tedy už poněkud ukázněněji. Vaření jsem taky postupně „ozvláštňovala“ recepty z Jíme Jinak a taky jsem si podle pokynů začala uklízet. Ne úplně. Ne všechny místnosti. Ale během očisty jsem si uklidila spíž a kuchyň a přidala jsem si tam potraviny, které do té doby byly takovou neznámou v mém životě. Pořídila jsem si nádobky na různé luštěniny a obiloviny a udělala jsem pro ně čestné místo hned naproti dveřím, takže kdykoli jsem přišla do spíže, potěšil mě pohled na tu pestrost. Během JO jsem se taky naučila vařit jáhly tak, aby neměly tu divnou pachuť a do jídelníčku jsme jako rodina zařadili pár jídel, které chutnají opravdu všem. Moje rodina se mnou prošla částečnou očistou a já jsem už ukázněně prošla všemi týdny. Nakonec mi bylo dobře, i když jsem nezvládla úplně všechno a úplně vždycky.

Je konec srpna a já se zase, mentálně, chystám na další JO. Víte, že mně to tak nějak ten půl rok trvá. Některé principy vaření Jíme Jinak mi zůstaly, k některým starým zvykům jsem se vrátila. Od další JO si slibuji, že právě ty staré a zažité zvyky vyhrabu napovrch, pěkně si je prohlédnu a některé z nich vyprovodím, protože v mém životě je stále místo pro změnu k lepšímu. Už vím jak. Postupně.

Předchozí díly: Co mám vlastně jíst?! a  Stravovací revoluce u nás doma